TITANIK - ODHALENÍ SKUTEČNÉHO PŘÍBĚHU (1)

Severní Atlantik, 14. dubna 1912, 23:00, asi 1000 kilometrů od pobřeží Nového Skotska. Voda je hladká, klidná a mírumilovná. Hvězdná obloha jasně září, ale tu a tam se na ní objevují podivné mezery, místa, kde najednou hvězdy chybí. Jsou to ledovce – mnoho ledovců. V bezměsíčných a hvězdných nocích, jako je tato, nevypadají bíle, ale tmavě, ba dokonce černě. Zaprvé proto, že na ně dopadá jen málo světla. Zadruhé proto, že mnoho z nich je špinavých. Vzduch je chladný, pod nulou, voda ještě chladnější – asi minus dva stupně.

To, to je jisté, je kulisou pro Titanic, tehdy největší loď na světě, v té noci. Ale všechno ostatní je nejisté: Bude opravdu, poháněna kapitánem posedlým rekordy, v plné rychlosti překvapena ledovcem a narazí do něj? Je to opravdu ledovec, který loď rozřízne podélně, takže se v nejkratším čase potopí? Opravdu se tato mamutí loď z tohoto důvodu potopí v nejkratším čase? Nebo jí v tom snad někdo pomohl? Opravdu se potopí úplně sama v chladném, černém moři, nebo není vůbec tak sama? Potopí se s ní do vln její údajně tragicky selhávající kapitán – nebo spíše přežije způsobem, který zatím není zcela jasný? Zkrátka: Jsme u všeho, co teď přijde, opravdu svědky „tragické nehody“, nebo se tato nehoda před našimi očima promění v atentát?

Podivné otázky, řekne si někdo. Vždyť jak se Titanic potopil, to přece všichni „víme“: přičemž si dovolím dát toto slovo do uvozovek. Ve skutečnosti jen věříme, že to víme. Z čeho se totiž skládá toto vědění? Z velké části z falešných zpráv, omylů, mýtů, rozporů, ale i vědomých lží. V podstatě je to jako u každého mýtu: existuje malé pravdivé jádro a velká krusta z předávaných motivů, vyprávění a výmyslů. Je to přibližně jako bychom museli zkoumat Homérovu Iliadu, abychom odhalili její pravdivé jádro. Přibližně – protože události kolem Titanicu samozřejmě nejsou tak vzdálené, a proto není „fikční krusta“ tak silná.

Jejich kapitán, tak zní tradovaná historie Titanicu, prý v slepé důvěře v „nepotopitelnou“ loď narazil plnou parou do ledovce, který se nešťastně nacházel přesně na jeho kurzu. Konec příběhu. Ve skutečnosti však tato „tragická nehoda“ navzdory dvěma vyšetřováním bezprostředně po neštěstí a stovkám knih a filmů není dodnes objasněna.

Čím větší zločin, tím méně se o něm diskutuje

Zajímavé je, že šance na objasnění této katastrofy byly vskutku mizivé:

Hlavní aktéři katastrofy (v čele samozřejmě s kapitánem a nejvyšším velením lodi) byli mrtví nebo pohřešovaní, jiní nebyli vyslechnuti vyšetřovacími komisemi, které byly následně zřízeny. A další, kteří byli vyslechnuti, měli velmi slabou paměť nebo napjatý vztah k pravdě.

Důkazy, které jsou v celém zpravodajství o Titanicu podivně ani slovem nezmíněny, rovněž zmizely nebo byly odstraněny: konkrétně lodní deník a námořní mapy lodi. Asi 95 procent zpravodajství o Titanicu se řídilo heslem, že nemůže být to, co nesmí být: totiž že lodní společnost a velení lodi záměrně nasměrovaly parník ke katastrofě a možná jej dokonce potopily. Podle hesla: Čím větší zločin, tím méně se o něm pochybuje. Z toho všeho vyplývá, že na jedné straně chybí neuvěřitelné množství faktů a na druhé straně jsou potlačovány jiné fakty, které hovoří proti verzi o nehodě. Dále z toho již vyplývá, že dnes rozšířený obraz tohoto potopení lodi musí stát na velmi vratkých nohách. Tento mteriál se proto pokusí odstranit částečně sto let starou fiktivní krustu lží, mýtů a propagandy o potopení Titanicu, prozkoumat věrohodnost nehody a – pokud by byla tato možnost vyvrácena – vydat se na hledání stop a důkazů o atentátu.

Aby se to podařilo, musíme se zcela odpoutat od všeho údajně „známého“: od všech obrázků, filmů a vyprávění. Je pravda, že to není snadné: jak vymazat ze své paměti sto let plných mýtických, propagandistických a především emocionálních příběhů? Muži, kteří byli na vyhlídce „překvapeni“ ledovcem „překvapeni“, kapitán, který se buď „bez tušení“, nebo „v megalomanském opojení“ řítí do své zkázy, tyčící se záď Titanicu, ke které se zoufalí lidé upínají a která se pak náhle „zlomí“.

Neštěstí Titanicu a jeho domnělý průběh patří mezitím k často citované „kolektivní paměti“ lidstva a staly se příběhem, který již dlouho nebyl vystaven konfrontaci s fakty a zásadními otázkami. Přibližně tak jako Bible. Ano, přesně vzato není potopení Titanicu historickou událostí v pravém slova smyslu, ale mýtickým příběhem, jako je pád Tróje. Ale co je pravda a co fikce?

Podivný svět Titanicu: konspirační teorie

Abychom to zjistili, musíme se krátce podívat na „oficiální konspirační teorii“ o potopení Titanicu, která se šíří již sto let, a uvědomit si, že se vůbec jedná o konspirační teorii. Proč ji nazývám „oficiální konspirační teorií“? Odpověď: Protože ji šíří naše oficiální média a protože v ní existuje červená nit nebo „linie“. A ta spočívá v tom, že se neúnavně snaží nám dodávat stále nové „důkazy“ o tom, proč a jak musel být potopení Titanicu „tragickou nehodou“. Po všechny ty roky, kdy jsme sledovali filmy a dokumenty o tomto potopení lodi, jsme spali a vůbec si nevšimli, jak moc nás obelhávají. A proto musím nejprve probudit vás i sebe z tohoto spánku, než se budeme moci znovu bez předsudků podívat na potopení Titanicu.

Otázka tedy zní: Co je logické a věrohodné? Co je nepravděpodobné? A co je v rozporu se zdravým rozumem?

Právě do této poslední kategorie spadá v případě Titanicu překvapivě mnoho věcí. Budeme překvapeni, kolik věcí se nám při bližším pohledu jeví jako naprosto absurdní a groteskní. Dosud nám to mimo jiné nepadlo do oka, protože jsme si na to za sto let zvykli a byli jsme doslova ukolébáni.

Konspirační teorie nebo negativ?

Soubor zkreslených informací a zjevných absurdit nazývám „negativem“ – systémem vynechání, překroucení, nepravdivých tvrzení a někdy i lží. Stručně řečeno: obraz, na kterém se bílá mění v černou a černá v bílou. Přibližně jako v případě 11. září 2001, atentátů na Johna F. Kennedyho a Roberta Kennedyho nebo údajně překvapivého útoku Japonců na Pearl Harbor v roce 1941. A zatímco tato kniha chce negativ převrátit v pozitiv, mediální a propagandistické aparáty dělají přesně opačné: neustále se zabývají tím, že naši realitu mění v negativ. Válka proti Libyi byla humanitární akcí, Německo je bráněno v Hindúkuši, všichni zachraňujeme euro, abychom uvedli jen několik aktuálních příkladů.

Ale máme dobrou šanci: Pozitivní (tedy pravda) jsou většinou stabilnější než negativní. Jelikož ty druhé byly uměle vytvořeny, hrozí, že se negativní dříve či později rozpadnou. Proto vyžadují náročnou údržbu. O tuto „údržbu“ se starají naše média tím, že negativní prvky neustále obnovují, vybarvují a zdobí. K tomu přinášejí stále nové „objevy“ a údajná „poznání“, která mají negativní prvky stabilizovat. Tak je například atentát na Kennedyho již desítky let „udržován“ stále novými „dokumenty“ a „novými důkazy“ pro teorii o jediném pachateli (tedy negativu), stejně jako atentáty z 11. září. A také potopení Titanicu je takovým udržovaným mýtem.

Negativ 1: Titanic, film

Titanic – kdo by si nepamatoval tento film (režie a scénář James Cameron, USA 1997)? K stému výročí katastrofy Titanicu je znovu oživován a divákům servírován v podobě 3D verze s velkou mediální show: dojemné milostné drama mezi dcerou z vyšší společnosti Rose, kterou hraje Kate Winslet, a cestujícím třetí třídy Jackem, kterého hraje Leonardo DiCaprio. Kdo by nezronil slzu, když ti dva stáli s rozpaženýma rukama na přídi obří lodi a pluli vstříc noci? A teprve když leželi v ledově studeném severním Atlantiku a Jack přitom zmrzl?

Samozřejmě že ano. Ale zatímco jsme si tehdy mysleli, že sledujeme obzvláště dojemný milostný film, ve skutečnosti jsme se stali oběťmi promyšlené propagandistické operace. Emoce přitom sloužily pouze jako pomůcka k přijetí, nebo lépe řečeno: jako pečeť pravosti. Otázka totiž zní: Mohou tak skutečné city pocházet z úplně falešného příběhu? Samozřejmě že ne: skutečné emoce, jak si podvědomě myslíme, mohou být vyvolány pouze skutečnými událostmi. Emoce však slouží pouze k tomu, aby otevřely mysl a vtiskly jí zcela konkrétní verzi neštěstí Titanicu. Nebo jak tento mechanismus popsal režisér James Cameron: „Pokud jsme jako diváci schopni zamilovat se do Jacka a Rose tak, jak se oni zamilují do sebe, pak se nám podaří nejen je sledovat, ale také nahlédnout jim přes rameno a nakonec přežít jednu z nejstrašnějších nocí dvacátého století jejich očima.“

Potopení Titanicu by se v tomto hollywoodském spektáklu z roku 1997 nemělo chápat logicky, ale emocionálně: „Abychom mohli tragédii Titanicu plně pochopit, musíme být schopni ji pochopit na lidské úrovni,“ říká režisér Cameron:

„Zdálo se tedy nutné poskytnout divákům jakýsi emocionální vodítko tím, že jim dáme dvě hlavní postavy, s nimiž se mohou ztotožnit, aby pak tyto dvě postavy prošly peklem.“

Přesně tímto způsobem jsou katastrofy v médiích opakovaně zpracovávány, naposledy například atentáty z 11. září 2001. I ty byly opakovaně vysvětlovány z emocionální perspektivy postižených – a méně z perspektivy vědy a logiky. Zatímco lidský smysl pro rozpor se vůči věcným argumentům rozhodně probouzí, tváří v tvář utrpení obětí tak strašné katastrofy ochabuje. Emocionální zděšení obětí katastrofy činí diváka bezbranným a bez slov.

Trik s očitou svědkyní

Příběh: Tým vědců a hledačů pokladů hledá na palubě vraku Titanicu legendární modrý diamant. Místo drahokamu však najdou pouze akt ženy s diamantem na krku. V televizi vidí stará žena jménem Rose reportáž o těchto výzkumech. Akt z trezoru Titanicu pozná jako svůj vlastní portrét, který pro ni namaloval její tehdejší milenec na palubě Titanicu. Zavolá na výzkumnou loď a vysvětlí, že ona je ta žena na obraze. Protože se od ní očekává, že poskytne informace o tom, kde se nachází diamant, který na obraze nosí na krku, je na palubu přivezena vrtulníkem.

Vysoký věk a křehkost této ženy na vozíku z ní dělají nedotknutelnou (ale samozřejmě fiktivní) svědkyni své doby. Její věk, křehkost a vzpomínky vzbuzují u diváka respekt. A samozřejmě i status oběti, který s sebou nese jako přeživší katastrofy Titanicu. Její bledá pleť a řídké bílé vlasy jí dodávají něco duchovního. Stará žena je ve filmu nedotknutelným zdrojem, z něhož se na nás vylévá příběh, který chce režisér vyprávět. Nikdo by se neodvážil odporovat staré, křehké Rose – ani ve filmu, ani před plátnem. To, co nyní vypráví posádce výzkumné lodi (a samozřejmě i divákům), jsou koneckonců její nejosobnější, nejintimnější a nejkřehčí vzpomínky, a i kdyby nebyly přesné: tak staré dámě přece nelze vzít její vzpomínky.

Jako by byla obdařena auru přeživší holokaustu, stávají se její vzpomínky prakticky nedotknutelné. Divák je tak zbaven své nejdůležitější zbraně – svého kritického rozumu. Od této chvíle dostává vše, co se ve filmu vypráví, požehnání od Rose, ctihodné přeživší svědkyně – která, jak již bylo řečeno, je vymyšlená.

Docela cool, co!?

Nejprve je velmi důležité, aby divák spolkl oficiální verzi potopení. Člen posádky výzkumného plavidla s filmovým jménem Lewis Bodine tedy Rose na obrazovce přehrává animaci potopení:

"Narazila do ledovce pravobokem, že? Škrábe se o něj a dělá si do boku spoustu děr, jako morseovka – píp, píp, píp! To vše se děje pod čarou ponoru. Přední oddíly se začínají plnit vodou. Teď, když hladina vody dále stoupá, voda přetéká přes přepážky, které bohužel sahají jen k E-palubě. A tím se začne potápět příď a zvedá se záď. Zpočátku pomalu a pak čím dál rychleji a rychleji, až nakonec celá záď trčí strmě do vzduchu. A to je obrovská záď, mluvíme tu o dvaceti, třiceti tisících tunách. Dobře: trup tak silnému zatížení nevydrží. Takže co se stane: krk, prorazí – až ke kýlu. Záď se vrátí zpět do své původní polohy. Poté, když se příď potápí, vytáhne záď do svislé polohy a nakonec se odlomí. Záď v této poloze ještě pár minut pluje jako nějaká zátka, pak se naplní vodou a kolem 2:20 se potopí – 2 hodiny a 40 minut po srážce. Příď odpluje a asi půl míle daleko narazí na dno rychlostí 20 až 30 uzlů. Bum. Docela cool, co?"

Ocenění od očitá svědkyně

Obrovská ocelová loď, která se při potopení jednoduše rozlomí, je první velká žába, kterou musí divák spolknout. Rozhodující je proto, jak na toto zobrazení reaguje „svatá svědkyně“ Rose. A hle: Rose tomuto animovanému filmu uděluje pečeť kvality. Nazývá jej „přesnou forenzní analýzou“. Těmito slovy děkuje Lewisovi Bodinovi. Tím je to tedy odškrtnuto jako stoprocentní pravda.

Poté Rose vstane a zamíří k obrazovce, na které jsou k vidění videozáznamy potopeného vraku, které pořídil výzkumný tým. Zchátralé struktury vraku se přitom náhle prolínají s historickými neporušenými prostory Titanicu a jsou tak srovnány: Najednou nás Rose jakoby vede do vnitřku Titanicu, kde nám dva sluhové otevírají dveře. Jak si divák myslí, aby mu vyprávěla dojemný milostný příběh. Ve skutečnosti, aby mu v stavu optimální psychologické přípravy prodala zcela konkrétní verzi potopení Titanicu.

Ospravedlnění kapitána

Na Titanicu se s Rose setkáváme znovu jako s nádhernou mladou dívkou z vyšší společnosti a vidíme hlavní aktéry této katastrofy jejíma očima. Hlavní role jsou hned důsledně obsazeny: kapitán jako usměvavý a mírný mořský vlk, majitel Titanicu a šéf White Star Line Bruce Ismay, který je rovněž na palubě, jako padouch a vyparáděný, úlisný obchodník, který nutí milého, sympatického mořského vlka Smithe plout rychleji, než by vlastně chtěl. Ismay je tak již prostřednictvím obsazení herce psychologicky obviněn z toho, že je vinen za potopení Titanicu. Tisk nyní obdivoval velikost Titanicu, nechává režisér Cameron Ismay Ismaya říci, nyní musí obdivovat rychlost lodi. Námitku kapitána, že nové stroje musí být nejprve zajeté, filmový Ismay ignoruje.

Ve skutečnosti nese kapitán, to je třeba říci, stejně jako každý jiný kapitán, výlučnou a plnou odpovědnost na palubě lodi, a tedy i za její potopení. Zjednodušeně řečeno, nikdo jiný než kapitán není „vrahem“ 1500 lidí. Toto zbavení kapitána viny však Cameronovi nestačí. Kapitán je dále vyřazen z palby tím, že je bagatelizován počet varování před ledem, která musel velitel lodi před neštěstím obdržet. Zatímco ve skutečnosti dorazilo na můstek nejméně půl tuctu varování před ledem, ve filmu je ukázáno, jak Smith obdrží pouhé jedno varování před ledem. Tímto způsobem, kdy Smith obdrží pouze jedno varování před ledem, je snazší jej z toho vyvléknout. Mezi tím se opět objevují postavy z výzkumné lodi. Filmová postava Lewis Bodine, která předtím Rose ukázala animaci potopení Titanicu, hraje roli advokáta ďábla, když Smitha obviňuje:

„Tenhle Smith tam prostě stojí a má varování před ledovcem ve své zasrané ruce – omlouvám se – ve své ruce, a nařizuje ještě vyšší rychlost!“

Zkušenost zatemňuje pohled

Tento problém je nastolen, protože si tuto otázku klade každý rozumný člověk. Vedoucí filmové expedice Lovett na ni odpovídá doslova dobrodružnou omluvou. Podle ní nebyla kapitánova bohatá zkušenost žádnou výhodou a je v rozporu s jeho nezodpovědným chováním. Spíše mu jeho „26 let zkušeností … zatemňovalo pohled“. To je samozřejmě podivné. Nemysleli jsme si dosud, že zkušenost zrak zostřuje, místo aby jej zakalila? Právě proto se odpovědné úkoly nesvěřují začátečníkům, ale zkušeným lidem. Ale zkušenost se v amerických hraných filmech jeví spíše jako něco, co překáží.

A to ještě není vše. Absurdity, a to je další zákon, který platí pro všechny negativní jevy, lze vysvětlit pouze dalšími absurditami. Proto se dále píše: Smith „si myslel, že vše, co by bylo dost velké na to, aby potopilo loď, by bylo včas vidět“. Což zní tak, jako by Smithovi žádné jiné nehody vůbec nevadily. Řidiči všech zemí, spojte se: nehody, poškození karoserie, zranění – na tom všem nezáleží, pokud jen auto neutrpí totální škodu! Prostě do toho, jen aby loď neklesla ke dnu, je však profesní přístup, na který si člověk musí zvyknout a který byl pravděpodobně k pozorování pouze v souvislosti s Titanicem – jinak by totiž na našich mořích docházelo k sériím lodních nehod, cestující by byli zraněni a lodě těžce poškozeny a celá lodní doprava by se stala pouhou dobrodružnou a ztrátovou záležitostí.

Samozřejmě to tak ve skutečnosti nebylo. Jak ještě uvidíme, jiné lodě v blízkosti Titanicu přes noc dokonce zastavily. Zde tedy již vidíme pěkný příklad „negativní logiky“, jakou v souvislosti s potopením Titanicu potkáváme znovu a znovu. Ve skutečnosti musí kapitán samozřejmě zabránit jakémukoli poškození, nejen tomu, které by vedlo k potopení lodi. Ale ve výukovém programu filmu to takto vesele pokračuje. Nakonec je třeba divákům naservírovat ještě spoustu dalších nesmyslů: „Vzhledem k velikosti lodi bylo kormidlo příliš malé,“ říká jako další vedoucí expedice Lovett: „S tím se nedalo zatáčet.“ Jasně: A to bylo přehlédnuto nejen jednou, ale hned třikrát, protože Titanic měl přece ještě dvě sesterské lodě, které byly prakticky identické. Jen si člověk klade otázku, jak mohl Titanic s kormidlem, „s nímž se nedalo zatáčet“, vůbec vyplouvat z přístavů.

-pokračování-