SLEPÁ SOVA (1)

"Zříme, však nejsme zřeni. Div divoucí jest ta země všech zemí, o níž tu mluvím; nikdo, kdo mlád, nezestárne tam.“  — Bůh Midir, v díle Tochmarc Etaine

-----------------------------------------------------

Sádek Hedájat^,[1] íránský spisovatel, dramatik, publicista a překladatel, pocházel z rodiny dvořanů a intelektuálů, nejprve absolvoval první íránskou vysokou školu "Dar al-Fonún" a pak pokračoval ve studiu archeologie a stomatologie v Paříži, které však nedokončil kvůli psychickým potížím, jež roku 1927 vyústily v neúspěšný pokus o sebevraždu. Byl silně ovlivněn moderní západní literaturou – mj. to byli Anton Pavlovič Čechov, William Faulkner a Edgar Allan Poe, do perštiny přeložil také dílo Franze Kafky –, po návratu do vlasti začal vydávat časopis "Sochan", kolem něhož se zformovala skupina mladých levicově orientovaných intelektuálů kritických vůči poměrům v zemi a usilujících o vnesení nových přístupů do perské literatury. Psal historické a jazykovědné studie, v polemických textech ironizoval feudální přežitky a konzervativní duchovenstvo, a pro jeho symbolicky laděné prózy je charakteristický pesimismus a lidé stojící stranou společnosti. Od roku 1950 žil v Paříži, kde se následujícího roku otrávil plynem.

Jako mnozí literáti jeho doby i on se prvořadě zajímal o folklor. Vydal dvě studie perských pohádek. První se jmenuje "Owsâneh" (1931), což je staré slovo z pahlavštiny pro afsâneh neboli „pohádka“ (angl. fairy tale). Perské paery je indoevropské slovo příbuzné keltskému faery a paeris — ty jsou často líčeny jako éterické, nikoliv zcela lidské panny, objevující se především v íránských lidových vyprávěních. Hedájatova druhá a podstatnější studie nese název "Neyrangestân" (1933). Neyrang je perské slovo znamenající „past“, „lest“, „podraz“, „řemeslo, cech, dovednost“, nebo „magie“. Ve spojení se slovem estân, tj. „země“, označuje „kouzelnou zemi zchytralého vílového lidu“.^[2]

Existuje lidová tradice vyprávění, a to nejen s těmi nejníže postavenými stvořeními, nýbrž také se stromy a rostlinami, jako kdyby si byly vědomy sebe samých. Bez ohledu na zarathuštrovský náhled, že na jisté úrovni je duše rozprostraněna v celém stvoření, je takový stupeň animismu předzarathuštrovský. Avesta káže proti staršímu magickému světovému názoru starých Árijců – a koneckonců slovo „magie“ pochází ze slov magi, moghân, íránského kmene Médů, jimž Řekové říkali magoi. Česky vyšel výbor Hedájatových povídek "Tři kapky krve",^[3] obsahující i jeho nejslavnější text "Slepá sova", který je sugestivní zpovědí člověka pronásledovaného depresemi, halucinacemi a pocity osamění a beznaděje. "Slepá sova" byla vysoko ceněna surrealisty, v roce 1987 ji zfilmoval Raúl Ruiz.^[4] Je v něm vykreslena archaická minulost paeris, vzdorování nesnesitelné přítomnosti a předefinování budoucnosti jeho padlého a poraženého národa.

Hedájat hned v úvodu povídky "Slepá sova" zmiňuje „bolest, která pozvolna, zákeřně jako lepra rozleptává a stravuje ducha“.^[5] Lék na ni neexistuje, toliko zapomnění, jež přináší opiový spánek, víno a podobná narkotika, jež ji na chvíli ztiší, jenže jak přejde opojení, rozjitří se rána ještě úporněji. Nelze si nevzpomenout na slova Thomase de Quinceyho promlouvající o utváření vnitřního oka a síly intuiční umožňující zřít naši lidskou přirozenost a její mysteria, když se svěřuje, kterak „se stal pravidelným poživačem opia“, aby „zmírnil bolesti nejhoršího stupně“, přičemž nejprve odvádí pozornost k jistým žaludečním potížím, nicméně ve druhé části své knihy připouští, že „byl pronásledován tak šerednými a tak strašidelnými vidinami, jakými jen kdy bylo navštěvováno lůžko nějakého Oresta…“^[6]

Hedájat nenechává nikoho na pochybách, že tento zápas se vede o hranici mezi vědomím a nevědomím: „Píši to všecko svému stínu, který světlo lampy promítá na protější stěnu. Můj stín mě musí znát.“ Světlo lampy – psyché – ovšem za noci přivolává všelijaké můry… Vílový lid není nějakou abstraktní božskou inteligencí s patřičnou rolí v nebeské hierarchii zřízené jakýmsi mravně založeným Bohem za účelem morálního pozvednutí lidstva. Tím si můžete být zatraceně jisti, pokud si pro vás někdy přijdou, nebo hůř, pokud se za noci přikradou ukrást vám vaše dítě, jak o tom svědčí báseň W. B. Yeatse - "Unesené dítě":

Vypravěči poprvé v tomto slzavém údolí zazáří světlo, „nachová^[8] záře, ztracená hvězda se mi zjevila v podobě ženy – nebo anděla… v jediném okamžiku jsem poznal velikost a krásu té hvězdy“, jejíž prchavé světlo se mu však nepodařilo zadržet. Ona štíhlá éterická dívka v černých šatech^[9] je rozpoznána jako hypostáze svědomí, na nějž vyznavačů zoroastrismu odkazují jako na fravarti, fravašie či „anděla strážného“, a v rysech této tajemné postavy lze rozpoznat mazdejskou Daénu Fravaši, kterou komentátoři ztotožňují s andělem Gabrielem coby označením pro Ducha svatého vlastního každé bytosti. I další íránský mystik Alá’uddawla Semnání hovoří o „neviditelném mistrovi“, o „Gabrielovi tvé duše“, a o panně, která potkává duši spravedlivého člověka, jež smí vstoupit na most soudu (čhinvad-púl) a přejít po něm do posmrtného života, do domu hymnů (garó-demána) obývaném Ahura Mazdou i ostatními spravedlivými, kam ji provází krásná Daéná, tvořená z jeho dobrých myšlenek; ta je vlastně přízračnou projekcí vlastního niterného svědomí.

Tato idea byla znovu přehodnocena heretiky zoroastrismu z období sásánovské říše,^[10] jejichž odnož byla známa jako zurvanismus. Jeho klasická podoba stojí na nauce o „dvojčatech“, což byli zlý duch Angra Mainju, Ahriman, Areimanios, a dobrý duch Spenta Mainju, Ahura Mazda, Oromasdes, a protože šlo o bratry, museli mít též rodiče, kteří je předcházeli. Kněží se shodli na pojmu zurvan – z avestánského zruuan (abstraktní čas sám o sobě), což jest hypostáze nekonečnosti – jakožto „jediném možném absolutnu“, z něhož mohla tato dvojčata povstat stejně jako zlo a dobro. Je dost dobře možné, že v případě zurvanitské kosmogonie šlo o adaptaci předcházejícího Króna. Novozurvanitská mystická stezka, pod níž Hedájat chápe svědomí (daená) ve světle věčnosti (zorvân akanârang), má obdobu v obrácení Friedricha Nietzscheho k etickému dualismu ortodoxního zoroastrismu, jak jej podal v díle "Tak pravil Zarathustra".^[11]

Perská gnose se odvozuje z existencialistické vize radikálního rozlišení mezi manipulovatelným člověkem a ryzím a věrohodným jedincem, kteří jsou si přesto navzájem duševními druhy, a tady se ukazuje, že Hedájat měl bezprostřednější přístup k manichejskému mystickému dualismu, z nějž tyto ideje vyvěrají, než tomu bylo u Nietzscheho. Tím, že se v povídce "Slepá sova" propojí hlavní mužské postavy mezi sebou jako okultní stíny vypravěče, a že se základní ženské postavy ukazují být zajedno s onou éterickou dívkou, která je jeho duševním druhem, či psychickým dvojčetem, Hedájat nepřímo odkazuje na ideje mazdakismu^[12] a mahájány,^[13] jež souvisejí se vztahem mezi reinkarnací, orgiastickým komunismem a incestním sexem. Incestní a orgiastické obrazy v těchto partiích textu jsou v novele rovněž zasazeny do kontextu hlavní myšlenky reinkarnace.

Zpochybnění reinkarnace a naznačení, kterak chápat její ústřední význam, jejž pro povídku "Slepá sova" má nehledě na Hedájatův zájem o materialistického samorostlého filosofa Omara Chajjáma, jehož myšlenky se tu rovněž objevují. Hedájat měl poněkud excentrické chápání Chajjámova světového názoru, což je nejlépe vidět na příkladu jeho úvodu k pečlivě vybraným edicím knihy "Rubáiját", zejména na způsobu, jak on sám užíval Chajjámovu symboliku ve svém díle. Nejvýznamnějším z těchto symbolů je víno. Avšak v povídce "Slepá sova" je víno otráveno jedem kobry, a tak intimně spojené s indickou hadí tanečnicí Bhúgamou Dásí z „chrámu lingamu“, takto matkou vypravěče, a dalšími narážkami na šivaistickou a tantrickou spiritualitu Indie. Pohrdavé odkazy na čtyřverší Omara Chajjáma,^[14] třebas povrchní popěvky zpívané opilými hrubiány, a to, co vypadá jako narážka na tantru (jejíž libertinismus zcela přesahuje Chajjámův údajně skandální, leč vpravdě krotký hédonismus), naznačuje, že Hedájat se "Slepou sovou" rozhodně opustil svou mladistvou úctu k Omarovi a zamířil do mnohem hlubších a temnějších vod.

-pokračování-

-------------------------------------------------

PRAMENY:

[1] Sádek Hedájat se narodil 17. února 1903 v Teheránu a zemřel 9. dubna 1951 v Paříži.
[2] Jason Reza Jorjani: Novel Folklore: On Sadegh Hedayat’s the Blind Owl. Counter-Currents Publishing 2018, str. 7.
[3] Sádek Hedájat: Tři kapky krve. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964; přeložila Věra Kubíčková.
[4] La Chouette aveugle, The Blind Owl. Režie: Raoul Ruiz. Švýcarsko 1987.
[5] Sádek Hedájat: Tři kapky krve, str. 111.
[6]  Thomas de Quincey: Zpověď anglického poživače opia. Kamilla Neumannová, Praha, str. 14-15, 57. Přeložil Kamil Fiala.
[7] William Butler Yeats: Unesené dítě. Dagmar Marková přeložila dotčený verš takto: „Neboj se nic, ty lidské dítě, kde vody jsou a houštin sítě, tam s vílou ruku v ruce jít, neboť náš svět je víc pln slzí, nežli ty můžeš pochopit.“ Viz. Ablow Keith: Nutkání. BB art, Praha 2007.
[8] Viz. dále Purpurový archanděl.
[9] Sádek Hedájat: Tři kapky krve, str. 113.
[10] Sásánovská říše, též Novoperská říše (224 n. l.-651), byl rozsáhlý státní útvar nacházející se v oblastech Středního východu, jeho centrum se rozkládalo zhruba na území dnešního Iráku a Íránu. Je pojmenován dle své vládnoucí dynastie Sásánovců, oficiálně se však říše nazývala Říše Árjů (Ērānšahr).
[11] Friedrich Nietzsche: Tak pravil Zarathustra. Alois Srdce, Praha 1925.
[12] Mazdak († 528) byl perský lidový kazatel, s jehož jménem jsou spojeny největší sociální nepokoje v historii sásánovské říše. Mohl být prostým mágem, královským pokladníkem i veleknězem zarathuštrovské církve. Mazdaka ovlivnily myšlenky jistého Bunda, který kolem roku 300 hlásal v Římě učení Máního, z čehož by se dalo vyvozovat, že šlo v podstatě o manichejskou sektu. Pravděpodobnější však je, že Mazdak převzal do své duchovní výbavy ideje, v nichž se odrážely různé filozoficko-náboženské představy, od manicheismu a gnose až po zarathuštrismus. Jádrem Mazdakova učení byl názor, že původ všeho zla má sociální kořeny a že je třeba změnit uspořádání společnosti. V dřívějších dobách měli lidé vše společné, dokonce i ženy, později se však někteří zmocnili majetku a porušili harmonický stav.
[13] Mahájána, „Velký vůz“ či „Velká cesta“, je jedním ze tří hlavních v současnosti existujících směrů buddhismu.
[14] Čtyřverší Omara Chajjáma. Duše Východu, sv. 3. Symposion, Praha 1947. Překlad Josef Štýbr.