SLEPÁ SOVA

Hedájat hned v úvodu povídky "Slepá sova" zmiňuje „bolest, která pozvolna, zákeřně jako lepra rozleptává a stravuje ducha“. Lék na ni neexistuje, toliko zapomnění, jež přináší opiový spánek, víno a podobná narkotika, jež ji na chvíli ztiší, jenže jak přejde opojení, rozjitří se rána ještě úporněji. Nelze si nevzpomenout na slova Thomase de Quinceyho promlouvající o utváření vnitřního oka a síly intuiční umožňující zřít naši lidskou přirozenost a její mysteria, když se svěřuje, kterak „se stal pravidelným poživačem opia“, aby „zmírnil bolesti nejhoršího stupně“, přičemž nejprve odvádí pozornost k jistým žaludečním potížím, nicméně ve druhé části své knihy připouští, že „byl pronásledován tak šerednými a tak strašidelnými vidinami, jakými jen kdy bylo navštěvováno lůžko nějakého Oresta…“