DUCHOVÉ MOHAVSKÉ POUŠTĚ (1)

Autor následujícího příběhu je indián z kmene Navaho. Prozradil toto kmenové tajemství, které se dozvěděl od indiánů kmene Pajutů, kteří obývají Velkou pánev a Mohavskou poušť v Utahu, Nevadě a Kalifornii. Tento domorodý Američan, který si říkal Oga-Make, vyprávěl následující příběh jako poděkování za článek o Navaho, který vyšel na jaře roku 1948 v časopise, jenž přinášel četné články o záhadných "znameních" či "ohních" na obloze, které v témže roce i v letech následujících vyvolávaly obrovský zmatek a diskuse. Článek o národu Navaho, který vyšel v jednom z dřívějších čísel, vyprávěl o utrpení, kterým jejich kmen prošel během minulých zimních období, a vyzýval čtenáře, aby jim poslali zboží a zásoby na pomoc při nadcházející zimě 1948 - 1949, což mnozí z nich učinili. Jako poděkování za to Oga-Make uvedl následující "legendu", která vyprávěla o tajné historii Ameriky, která se odehrála možná tisíce let předtím, než na její břehy masově vstoupila noha bílého muže:

Většina z vás, kteří toto čtete, jste pravděpodobně běloši, jejichž krev je z Evropy. Ve svých novinách mluvíte o létajících talířích nebo záhadných lodích jako o něčem novém a podivně typickém pro dvacáté století. Jak byste si mohli myslet něco jiného? Kdybyste však měli rudou pleť a byli z krve, která se v této zemi narodila a vyrůstala po nevýslovná tisíciletí, věděli byste, že to není pravda. Věděli byste, že vaši předkové, kteří žili v těchto horách a na těchto prériích po nespočet generací, tyto lodě viděli už dříve a předávali si o nich příběh v legendách, které jsou nepsanou historií vašeho lidu. Nevěříte? No, koneckonců, proč byste měli? Ale protože vědí o vaší pohrdavé nevíře, zavřeli vypravěči mého lidu ústa v hořkosti před vnějším proudem tohoto poznání.

Přesto jsem vypravěčům řekl toto. Je teď, když jsou lodě opět vidět, moudré, abychom si my, starší rod, nechali své vědomosti pro sebe? Takto pro mě, amerického indiána, promluvili někteří mudrci z mého lidu, a budeš-li chtít, dovolím ti, aby ses posadil k nám a naslouchal. Řekněme, že je soumrak na tom podivném místě, kterému ty, běloch, říkáš 'Údolí smrti'. Podal jsem tabák... starému náčelníkovi Pajutů, který sedí naproti mně u malého ohně a sype do plamenů kukuřičnou mouku... Starý náčelník vypadal jako vrásčitá mumie, když tam seděl a potahoval z dýmky. Jeho oči však nebyly očima nevidomých, ale očima, které jako by se ohlížely po dlouhých stopách času. Jeho lid držel údolí Inyo, Panamint a Death Valley po dlouhá staletí před příchodem bílého muže. Nyní jsme seděli v údolí, které bílý muž pojmenoval po Smrti, ale kterému Pajutové říkají Tomeša - Plamenná země.

Tady přede mnou, když jsem se díval na východ, byly hory tvořící východní stěnu Údolí smrti zahaleni do fialovomodrých pokrývek kolem nohou, zatímco jejich tváře byly zbarveny šarlatově. Za mnou se hory tyčily jako míle vysoká hradba, temná proti zapadajícímu slunci. Dlouho starý Pajut kouřil tabák, než uctivě vyfoukl kouř do čtyř světových stran. Nakonec promluvil. Ptáš se mě, jestli jsme slyšeli o velkých stříbrných vzducholodích v dobách, než bílý muž přivedl do země své vozové kolony? Ano, dědečku, přicházím hledat poznání. (Mezi všemi kmeny mého lidu je dědeček výrazem největší úcty, kterou může jeden člověk projevit druhému.) My, národ Pajutů, víme o těchto lodích už po nesčetné generace. Věříme také, že víme něco o lidech, kteří na nich létají. Říká se jim Hav-musuvové.

Kdo jsou Hav-musuvové? Je to lid hor Panamint a je stejně starý jako samotná Tomeša. "Co je to za lid?" zeptal se. "To jsou oni." Trochu se usmál mému zmatení. Ty tomu nerozumíš? Jistěže ne. Ty přece nejsi Pajut. Tak mě pozorně poslouchej a já tě zavedu zpět po stopách temné minulosti. Když byl svět mladý a tohle údolí, které je teď suchou, vyprahlou pouští, bylo bujným, skrytým přístavem modrého moře, které se táhlo od poloviny těchto hor až ke Kalifornskému zálivu, říkalo se, že sem Hav-musuvové připlouvali na obrovských veslových lodích. V Panamint našli velké jeskyně a v nich vybudovali jedno ze svých měst. V té době byla Kalifornie ostrovem, o tom indiáni tohoto státu řekli Španělům.

Hav-musuvové, žijící ve svém skrytém městě, ovládali moře svými rychlými veslicemi, obchodovali s dalekými národy a přiváželi cizí zboží na velká přístaviště, která prý v jeskyních stále existují. Pak, jak se převalovala nesčetná staletí, se klima začalo měnit. Voda v jezeře klesala, až už nebylo cesty k moři. Nejprve cestu přerušovaly jen jižní hory, přes jejichž vrcholky se dalo převážet zboží. Postupem času však vody stále ubývalo, až přišel den, kdy z velkého modrého jezera zbyla jen suchá krusta. Pak přišla poušť a Bůh ohně začal kráčet přes Tomešu - Ohnivou zemi. Když už Hav-musuvové nemohli používat své velké veslařské lodě, začali přemýšlet o jiných prostředcích, jak se dostat na onen svět. Tak se to asi stalo. Víme, že začali používat létající kánoe. Zpočátku nebyly velké, tyto stříbrné lodě s křídly. Pohybovaly se s lehkým vířivým zvukem a střemhlavým pohybem jako orel.

Uplynulá staletí přinesla další změny. Kmen za kmenem se přehnal přes zemi, chvíli bojoval o její ovládnutí a chvíli se míjel jako bouře písku. Ve svém horském městě, stále ještě v jeskyních, žili Hav-musuvové v míru, daleko od konfliktu. Někdy je bylo vidět v dálce na jejich létajících lodích nebo na sněhobílých zvířatech, která je vozila z římsy na římsu po útesech. Na žádném jiném místě jsme tato podivná zvířata neviděli. Těmto lidem přinášela ubíhající staletí jen stále větší a větší lodě, které se pohybovaly vždy tišeji.

Viděli jste někdy Hav-musuvy?

Ne, ale máme o nich mnoho příběhů. Existují důvody, proč se člověk příliš nezajímá.

Důvody?

Ano, tito podivní lidé mají zbraně. Jednou z nich je malá trubička, která člověka omráčí pichlavým pocitem jako déšť kaktusových jehliček. Člověk se nemůže několik hodin hýbat a během té doby tajemní zmizí na útesech. Druhá zbraň je smrtící. Je to dlouhá stříbrná trubice. Když na vás namíří, okamžitě následuje smrt. Ale pověz mi něco o těch lidech. Jak vypadají a jak se oblékají? Jsou to krásní lidé. Jejich kůže má zlatavý odstín a dlouhé tmavé vlasy jim na hlavě drží páska. Oblékají se vždy do bílého jemně tkaného oděvu, který je obepíná a je přehozený přes jedno rameno. Na nohou nosí bledé sandály... Mluvil někdy nějaký Pajut s Hav-musuvem, nebo tu byli Pajutové, když se poprvé objevily ty velké veslařské lodě? Chvíli jsem přemýšlel, jestli mě slyšel. Přesto jsem, jak je naším zvykem, trpělivě čekal na odpověď. Znovu prošel rituálem vydechování kouře do čtyř světových stran a pak jeho tichý hlas pokračoval:

Kdysi v nepříliš dávné minulosti, ale ještě mnoho generací před příchodem Španělů, ztratil náčelník Pajutů svou nevěstu náhlou smrtí. Ve svém velkém a zdrcujícím zármutku si vzpomněl na Hav-musuvy a jejich dlouhou trubku smrti. Chtěl se rozloučit se svým zarmouceným lidem a vydal se Hav-musuvy hledat. Žádný se neobjevil, dokud náčelník nezačal šplhat po horských masivech Panamint. Pak se před ním náhle objevil jeden z mužů v bílém s dlouhou trubkou a pokynul mu, aby se vrátil. Náčelník dal znamení, že si přeje zemřít, a šel dál. Muž v bílém vydal dlouhý zpěvavý hvizd a objevili se další Hav-musuvové. Mluvili spolu cizím jazykem a pak si náčelníka zamyšleně prohlíželi. Nakonec mu dali znamení, že ho chtějí vzít s sebou.

Po mnoha týdnech, kdy ho jeho lidé oplakávali jako mrtvého, se náčelník Pajutů vrátil do svého tábora. Řekl, že byl v obrovském podzemním údolí Hav-musuvů, kde bílá světla, která hoří dnem i nocí a nikdy nezhasínají a nepotřebují žádné palivo, osvětlují starobylé město mramorové krásy. Tam se naučil řeč a historii tajemného lidu a předal jim na oplátku jazyk a legendy Pajutů. Řekl, že by tam rád zůstal navždy v klidu a kráse jejich života, ale oni ho vyzvali, aby se vrátil a využil své nové znalosti pro svůj lid. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se zeptat na nevyhnutelné. "Věříš tomuto náčelníkovu vyprávění?"  Než odpověděl, jeho oči několik minut studovaly obláčky kouře. Nevím. Když se člověk ztratí v Tomeša a Bůh ohně se prochází po solné krustě, mlží se mu v hlavě podivné sny jako mraky. Žádný člověk nemůže dýchat horký dech Ohnivého boha a dlouho zůstat při smyslech. Paiutové na to samozřejmě mysleli. Žádný národ nezná nálady oblasti Tomeša lépe než oni.

Chtěl jsi, abych ti vyprávěl legendu o létajících lodích. Řekl jsem ti to, co mladí muži kmene neznají, protože už neposlouchají příběhy z minulosti. Teď se mě ptáš, jestli věřím. Odpovídám takto. Otoč se. Podívej se za sebe na tu zeď hor Panamint. Kolik obřích jeskyní se tam mohlo otevřít, když byly skryty světly a stíny skal? Kolik by se jich mohlo otevřít směrem ven nebo dovnitř a nikdy by nebyly vidět za šípovitými vrcholy před nimi? Kolik lodí by mohlo za letních nocí, kdy ohně z pískových pecí zavřely údolí před zraky bělochů, přilétat jako orel ze záhrobí? Kolik Hav-musuvů by mohlo žít ve svém věčném klidu daleko od hluku zbraní bílého muže ve své neohraničené pevnosti? Tohle byla vždycky záhadná země. Na tom se nemůže nic změnit. Dokonce ani běloch se svými létajícími stroji, protože kdyby se přiblížili příliš blízko k horám Panamint, ostrý vítr jako letící šíp by jim mohl ustřihnout křídlo. Tomeša dobře skrývá svá tajemství i v zimě, ale nikdo do nich nemůže proniknout, když Bůh ohně rozprostře přes průsmyky horký závoj svého dechu.

Přesto musím na tvou otázku odpovědět s pochybnostmi, neboť mluvíme o podivné zemi. Bílý člověk ji ještě nezná tak dobře jako Pajutové a my jsme ji odjakživa chovali v úctě. Je to stále ještě zakázaná 'Tomeša - plamenná Země'." Předchozí vyprávění s názvem "Kmenové vzpomínky na létající objekty" vyšlo v září 1949 v časopise FATE. Ať už je to náhoda, nebo ne, stejnou "legendu" v úžasné podobnosti zopakoval starý prospektor jménem Bourke Lee ve své knize "DEATH VALLEY MEN" (Macmillan Co., New York, 1932). Lee však uvedl, že se nejedná o legendu, ale o skutečné vyprávění o objevu (nyní opuštěného) města uprostřed Panamintských hor, jak se dozvěděl od tří dalších lidí, kteří tvrdili, že tento starobylý zázrak pod zemí viděli. Věřte tomu nebo ne, ale ti, kteří s Bourkem Lee mluvili, se zmínili o starověkém "jezeře" uvnitř Údolí smrti, o starověkém městě v horách Panamint, a dokonce i o velkých tunelovitých "přístavištích" či starověkých lodních docích nad starověkým pobřežím na východním svahu Panamint, které vedly do starověkého města... starověké artefakty, o nichž přísahali, že je viděli na vlastní oči.

Redakce časopisu FATE uvedla příběh, který je uveden výše, následujícími slovy:

"FATE v tomto čísle představuje dva nové příběhy o talířích. Prvním je překvapivé vyprávění o setkání leteckého redaktora se dvěma disky (dva týdny poté, co vyfotografoval čtyři a ztroskotal na všech pokusech dostat fotografii do velkých deníků a dokázat tak, že létající talíře jsou skutečné v době vrcholícího 'strachu'); a druhým je kmenové tajemství indiánů Pajute, které časopisu FATE věnovali z vděčnosti za příběh o Navaho v jarním čísle roku 1948, který jim pomohl zmírnit strádání v následující zimě. Váš redaktor se nad těmito příběhy pozastavuje a předkládá je jako možné řešení povahy a původu slavných disků. Oba tyto příběhy se nám dostaly na stůl ve stejný den. Vzájemně se potvrzují. Tvrdíme, že vyšetřování prokáže pravdivost obou. Přiznáváme však, že se domníváme, že prokázat příběh o Hav-musuv bude stejně nemožné, jako se podařilo vyrobit zajatý disk. Váš redaktor je však dlouholetým přítelem amerických indiánů a jen málokdy poznal indiána, který by lhal. Je přesvědčen o upřímnosti příběhu, který uvádíme v tomto čísle, a o tom, že nebyl zkreslen. Co to znamená? Co jsou vlastně Hav-musuvové zač?"

Zdá se, že příběh o Hav-musuvech je hlavním či klíčovým "dílkem" celkové skládačky široké škály vzdušných i podpovrchových jevů, které v průběhu tohoto století záhadně trápily řadu badatelů. V neposlední řadě se o tyto neobvyklé jevy zasloužili takzvaní "kontaktéři" z Kalifornie, kteří v průběhu 50. a 60. let minulého století popisovali svá vlastní údajná setkání s "dobrotivými" bytostmi podobnými lidem, které byly viděny, jak vystupují z létajících disků, vůbec ne daleko od samotných záhadných Panamintských hor. Mohavská poušť je také, věřte tomu nebo ne, právě tím místem, kde William Shatner tvrdil, že se setkal s UFO a "stříbřitým diskem", který mu údajně zachránil život poté, co se ztratil v nadpozemském prostoru pouště Mohave, a to dávno předtím, než byl pokřtěn "kapitánem" U.S.S. Enterprise!

Kalifornská poušť Mohave je v tomto smyslu možná jednou z nejzajímavějších oblastí na světě, pokud jde o setkání s podivnými vzdušnými jevy. V některých malých kalifornských městech a městečkách v Mohavské poušti, jako je například městečko Anza, je větší pravděpodobnost, že bude člověk označen za blázna, protože na UFO nevěří, než že na ně věří. V průběhu let bylo pozorování UFO tak četné, že se tito návštěvníci ze vzduchu stali samozřejmostí. Zajímavé však je, že dva nejčastěji uváděné typy "okupantů", které s pozoruhodnou konzistencí popisují tisíce svědků po celém světě (v souvislosti s těmito vzdušnými jevy), hrají velkou roli i ve scénáři Mohavské pouště. Jedná se o dvě skupiny, které jsou často označovány jako "saurští šedí" a "Nordici".

Oba typy "entit" se objevují v mnoha vyprávěních popisujících setkání nejen s takzvanými mimozemskými bytostmi, ale také v méně známých - i když přesto přetrvávajících - vyprávěních o vnitrozemských bytostech. V tomto souboru zdokumentujeme četná svědectví, která se zdají naznačovat, že "Nordici" mohou být našimi dávnými předky, kteří několik tisíc let před moderními "kosmickými závody" možná dosáhli vědy a technologie potřebné k tomu, aby se zavrtali hluboko do země a vybudovali rozsáhlé podzemní technologické metropole, a krátce nato se jako z praku z hlubin země vrhli ve hvězdných lodích vlastní konstrukce do meziplanetárních a možná i mezihvězdných hlubin Vesmíru. Podivné je však tvrzení "ufologů", o němž se zmiňují mnozí "kontaktéři", kteří tvrdí, že neosauroidní či reptiliánská rasa mohla být po stovky, ne-li tisíce let v konfliktu, nebo dokonce v totální válce s takzvanými "Nordiky" (jak uvidíme dále, přívlastek "nordický" je možná blíže pravdě, než by se mohlo zdát). Vysvětlení, které podávají někteří badatelé ohledně SKUTEČNÉHO PŮVODU "Greys" a "Reptiliánů" mimozemšťanů, vás může šokovat!

Vzhledem k tomu, že národní průzkumy veřejného mínění odhalily, že přibližně 80 % všech Američanů v určitém stupni věří v jev známý jako UFO a že až 2 % neboli 1 z 50 věří, že se v minulosti stali terčem "únosu" stejnými osobami, je tento spis psán s předpokladem, že čtenář patří k oněm 80 % (a možná i k oněm 2 %, kteří mají zkušenostní poznatky o fenoménu UFO). Pokud se čtenář domnívá, že patří k těm 20 %, kteří na UFO nevěří a ani po tom netouží, pak následující text nemusí být určen pro vás. Pokud se někomu nelíbí představa, že se samotná "tkanina" jeho pojetí reality trhá na kusy a znovu splétá dohromady, pak by možná udělal dobře, kdyby tyto informace předal někomu s otevřenější myslí. Pokud však s námi chcete vydržet, odhalíme vám skrytá tajemství jednoho místa na Zemi, které se zdá být "bránou" do jiných světů, do světů a realit a dobrodružství, kvůli nimž se čtenáři může zdát jeho vlastní vnímání "reality" naprosto všední až extrémní...

Ale pokud si troufáte, pak čtěte dál.

George H. Leonard ve své knize "SOMEBODY ELSE IS ON THE MOON" (David McKay Co. Inc., New York., 1967) cituje Morrise K. Jessupa (Ufologa, který zemřel za záhadných okolností po odhalení tzv: "Kdo nás předběhl na Měsíci o stovky nebo dokonce tisíce let?" Leonard na základě výzkumů, které shromáždil on sám a někteří bývalí zaměstnanci NASA, potvrzuje podezření některých badatelů v tom smyslu, že NASA si je vědoma skutečnosti, že mimozemská rasa (Šediváci atd.) a lidem podobná rasa po staletí bojují o vlastnictví Měsíce, že byla spatřena těžební zařízení i mnoho dalších důkazů. Pan Leonard se během jednoho z rozhovorů s bývalým zaměstnancem NASA, kterého označuje jako Dr. Sama Wittcomba (pseudonym kvůli ochraně jeho skutečné identity), dozvěděl následující znepokojivé skutečnosti:

Sam Wittcomb si přečetl můj rukopis v pracovní verzi a pak seděl a zíral do černé noci. Když promluvil, bylo to zastřeným hlasem. Nikdy předtím jsem ho tak neslyšel. Na jaře roku 1975 svolali vědce z mnoha zemí. Setkání se konalo v Anglii. Chtěli si v tichosti promluvit o 'mimozemšťanech' a o tom, co mají za lubem. Spousta lidí nahoře se toho bála. Sam se ke mně otočil. Pozvali fyzika z Colorada, muže jménem Joachim Kuetner, který pracoval na programu ohledně Měsíce a ví, co je tam nahoře. Nevím přesně, o čem mluvili. Ale můžete se vsadit, že vědí, že už to není Měsíc pozemšťanů - pokud vůbec někdy byl. Patří jim. Jak už jsme řekli, přinejmenším jedna z ras aktivních na Měsíci je lidská nebo totožná s těmi pozemskými.

Pokud je tomu tak, pak bychom si mohli položit otázku:

"Odkud se na Zemi tito lidé vzali a jak se dostali na Měsíc dříve než "my"?".

To je jistě rozumná otázka.

Existuje několik potvrzujících zpráv převzatých ze starověkých hinduistických písem, které budeme za chvíli citovat, a které uvádějí, že staří Řekové před tisíci lety skutečně vyvinuli létající lodě. Je možné, že by Hav-musuvové (kteří, jak jsme již řekli, mohli být neo-řeckou rasou kvůli svému oblečení a městům podobným mramoru) po vyvinutí vzdušného cestování udělali další logický krok - tedy pokusili se přistát s jedním nebo více svými druhy na Měsíci... případně na Marsu... a možná ještě později na planetách v blízkém hvězdném systému?

Spojené státy dosáhly v této oblasti neuvěřitelného pokroku za méně než 100 let díky jevu známému jako technologická křivka (tj. že synchronní úsilí mnoha přispívajících faktorů nakonec vede k mnohonásobnému rozmachu technologií). Jestliže Amerika vysadila člověka na Měsíci pouhých 70 let poté, co bratři Wrightové otevřeli oblohu leteckému cestování, můžeme od Hav-musuvů nebo jim podobných očekávat něco menšího? Například technologie v naší společnosti se každým rokem stává tisíckrát sofistikovanější. Je možné, že by staří Řekové nebo podobná starověká společnost zažila před tisíci lety "technologickou explozi"? Pokud ano, pak pro ně mohlo být možné založit základny nebo kolonie na Měsíci, Marsu a možná i jinde! Mohli bychom dodat, že někteří dokonce tvrdí, že tajemství "hyperkosmického" cestování bylo nechtěně odhaleno pouhých 40 let poté, co bratři Wrightové úspěšně vyzkoušeli své letadlo v Kitty Hawk - během supertajného experimentu námořnictva nazvaného "Projekt Rainbow", který se uskutečnil v námořním přístavu ve Filadelfii v roce 1943.

Jestliže "my" dokážeme přejít od koně a kočáru k přistání lidí na Měsíci za méně než 100 let (nebo od koně a kočáru k "hyperprostorovému" cestování za pouhých 40 let!?), kolik průzkumu a kolonizace jiných planetárních těles mohla uskutečnit rasa, která před třemi nebo čtyřmi tisíci lety disponovala plavidly a technologiemi stejnými nebo většími, než jsou ty naše? Jeden "kontaktér" mimochodem uvedl, že v síti jeskyní hluboko pod dnešním Údolím smrti skutečně existuje velký "kosmický přístav".

-pokračování-