DUCHOVÉ MOHAVSKÉ POUŠTĚ

Chtěl jsi, abych ti vyprávěl legendu o létajících lodích. Řekl jsem ti to, co mladí muži kmene neznají, protože už neposlouchají příběhy z minulosti. Teď se mě ptáš, jestli věřím. Odpovídám takto. Otoč se. Podívej se za sebe na tu zeď Panaminců. Kolik obřích jeskyní se tam mohlo otevřít, když byly skryty světly a stíny skal? Kolik by se jich mohlo otevřít směrem ven nebo dovnitř a nikdy by nebyly vidět za šípovitými vrcholy před nimi? Kolik lodí by mohlo za letních nocí, kdy ohně z pískových pecí zavřely údolí před zraky bělochů, přilétat jako orel ze záhrobí? Kolik Hav-musuvů by mohlo žít ve svém věčném klidu daleko od hluku zbraní bílého muže ve své neohraničené pevnosti? Tohle byla vždycky záhadná země. Na tom se nemůže nic změnit. Dokonce ani bělouš se svými létajícími motory, protože kdyby se přiblížili příliš blízko k hradbě Panaminců, ostrý vítr jako letící šíp by jim mohl ustřihnout křídlo. Tomeša dobře skrývá svá tajemství i v zimě, ale nikdo do nich nemůže proniknout, když Bůh ohně rozprostře přes průsmyky horký závoj svého dechu.