DÉJA VU A DÉJA VÉCU: OD MYSTIKY K NEUROBIOLOGII (2)
Hippocampus je velmi krásná věc. U savců jsou dva hippocampy umístěny symetricky v dolní části mozku. Hippocampus znamená ve staré řečtině „mořský koník“ a pojmenovali ho tak proto, že se podobá svinutému mořskému koníkovi, který natahuje svůj jemný ocas k dlouhé tlamě. A teprve za posledních 40 let jsme začali chápat, proč jsou tyto citlivé struktury potřebné. Vědci si mysleli, že všechny vzpomínky jsou úhledně naskládány na jednom místě jako dokumenty v šuplíku. Tento vědecký konsenzus byl vyvrácen až na počátku sedmdesátých let: neurokognitivní vědec profesor Endel Tulving navrhl novou teorii, podle níž vzpomínky patří do jedné ze dvou odlišných skupin. To, co Tulving nazývá „sémantická paměť“, jsou obecná fakta, která jednotlivce neovlivňují, protože nesouvisí s osobní zkušeností. Vzpomínky na životní události a osobní dojmy v sobě ukládá „epizodická“ paměť. Například skutečnost, že "Muzeum přírodních věd" se nachází v Londýně, se vztahuje na sémantickou paměť. A případ, kdy jsem tam jako jedenáctiletý chodil se třídou, je zase faktem epizodické paměti.
Díky úspěchům v neuroimagingu Tulving zjistil, že epizodické vzpomínky se vytvářejí jako malé informační zprávy na různých místech v mozku a poté se spojují do jednoho celku. Věřil, že tento proces je podobný znovuoživení těchto událostí. „Vzpomínat znamená cestovat v čase ve své mysli," řekl v roce 1983. „Tedy v jistém smyslu znovu prožít události minulosti." Mnohé z těchto signálů pocházejí z hippocampu a jeho okolí, což naznačuje, že hippocampus je knihovníkem mozku odpovědným za přijímání informací již zpracovaných spánkovým lalokem, jakož i za třídění a sestavování ukazatelů a jejich ukládání do epizodické paměti. Stejně jako knihovník rovná knihy podle témat nebo autorů, tak i hippocampus vyděluje v paměti společné rysy.
Může použít analogie nebo podobnosti, například seskupovat všechny vzpomínky na různá muzea na stejném místě. Tyto podobnosti se pak používají k propojení obsahu epizodických vzpomínek, což jim umožní, aby byly v budoucnu extrahovány. Není překvapivé, že u pacientů s epilepsií záchvaty vyvolávající déjà vu vznikají v části mozku, která je nejtěsněji spojena s pamětí. Je také zcela přirozené, že epilepsie temporálního laloku ovlivňuje epizodickou paměť více než sémantickou. Moje vlastní záchvaty začínají v časném laloku, v části mozkové kůry, která se nachází za uchem a je primárně zodpovědná za zpracování informací přicházejících ze smyslů. Profesor Alan S. Brown ve své knize „The Déjà vu Experience“ nabízí třicet různých vysvětlení pro déjà vu. Pokud mu budeme věřit, může každý z těchto důvodů vyvolat pocit déjà vu. Brown píše, že kromě biologických poruch, jako je epilepsie, mohou být příčinou déjà vu i stres nebo únava.
Moje zkušenost s déjà vu začala během dlouhého zotavovacího období po operaci mozku. Byl jsem neustále mezi čtyřmi stěnami a vznášel se mezi polovědomými stavy: většinou jsem byl pod sedativy, spal nebo sledoval staré filmy. Tento soumračný stav během zotavování mě patrně učinil citlivějším k zážitkům „již zažitých“ kvůli únavě, nadměrným senzorickým informacím a odpočinku až do bezvědomí. Ale můj případ byl jasně neobvyklý. Brown je zastáncem tzv. teorie sdíleného vnímání. Tuto teorii poprvé popsal Dr. Edward Bradford Titchener ve třicátých letech; mluvíme o případech, kdy mozek nevěnuje dostatečnou pozornost vnějšímu světu. Titchener použil příklad člověka, který se chystá přejít rušnou ulici, ale je rozptylován výlohou obchodu.
„Když konečně přejdete silnici, myslíte si: Právě jsem ji přešel.; váš nervový systém ukončil dvě fáze téže zkušenosti a druhá fáze se zdá být opakováním první." Téměř celé minulé století byla myšlenka, že tímto způsobem vzniká déjà vu, považována za přesvědčivou. Další vysvětlení poskytl Dr. Robert Efron, který pracoval v nemocnici veteránů v Bostonu. V roce 1963 navrhl, že déjà vu by mohlo být způsobeno určitou chybou ve zpracování dat: věřil, že temporální lalok mozku shromažďuje informace o událostech a pak jim přidává něco jako datum, které určuje, kdy k nim došlo. Efron věřil, že déjà vu je výsledkem zpoždění tohoto časového označení od okamžiku vizuálního vnímání: pokud je proces příliš dlouhý, mozek si „myslí“, že k této události již došlo dříve. Ale Alan Brown a Chris Moulin souhlasí s tím, že nejpravděpodobnější příčinou déjà vu je hippocampová práce katalogizace vzpomínek a vytváření křížových odkazů mezi nimi na základě principu podobnosti. „Věřím, že déjà vu spojené se záchvaty je způsobeno spontánní činností v části mozku, která je zodpovědná za posouzení podobnosti," říká Brown. Podle něj se to pravděpodobně děje v oblasti obklopující hippocampus a pravděpodobně na pravé straně mozku. Přesně v místě, kde já mám díru ve tvaru citronu.
***
Aby otestovali teorii Alana Browna, že déja vu je způsobeno chybou v seskupování vzpomínek v hippocampu, provedli Brown a Elizabeth Marsh experiment na katedře psychologie a neurologie na Duke University. Na začátku experimentu byly studentům Duke University a po té i Southern Methodist University v Dallasu krátce ukázány fotografie míst - kolejí, knihoven, učeben – v jejich kampusech. O týden později byly tyto fotografie studentům ukázány opět, ale do původní sady byly přidány nové. Na otázku, zda byli na všech místech na fotografii, odpověděli někteří studenti kladně, i když na fotografii byl zobrazen jiný, neznámý kampus. Mnoho univerzitních budov je si podobných; proto když zasadili semínko pochybností o tom, kde opravdu studenti byli, Brown a Marsh byli schopni dospět k závěru: stačí jen jeden prvek obrazu nebo zkušenosti, aby si mozek mohl vybavit něco známého.
Chris Moulin a Dr. Akira O'Connor, kolega z University of Leeds, již reprodukovali déjà vu v laboratorních podmínkách v roce 2006. Cílem jejich práce bylo studovat proces vybavování vzpomínek. Za tímto účelem zkoumali rozdíl mezi tím, jak mozek zaznamenává informace o zkušenosti a jak poté kontroluje data všech smyslů, aby zjistil, zda se tato situace skutečně předtím stala. Moulin naznačuje, že déjà vu je vyvoláno „krátkodobou přehnanou rozpoznávací reakcí", která se objevuje v době paniky nebo stresu, nebo připomíná něco jiného. Existuje velmi snadno vzrušitelná část mozku, která prostě neustále skenuje vše kolem a hledá něco známého. S déjà vu přichází dodatečné informace, že tato situace nemůže být známá.
Moulin dospěl k závěru, že mozek extrahuje vzpomínky v určitém spektru: na jednom konci je absolutně správná interpretace vizuální paměti a na druhém konci je neustálý pocit déjà vécu. Někde mezi těmito extrémními body je déjà vu: ne tak vážné jako déjà vécu, ale také ne tak bezchybné jako normální fungování mozku. Moulin také naznačuje, že někde ve spánkovém laloku existuje mechanismus, který řídí proces vzpomínání. Problémy s touto oblastí mohou vést k tomu, že pacient zcela ztratí schopnost chápat, že se v jeho životě dějí nové události, a navždy zůstane v pasti své vlastní paměti zkroucené jako Mobiusův pás. Ale proč běžní zdraví lidé zažívají totéž? Brown se domnívá, že zdraví lidé pocítí déjà vu nejvýše několikrát ročně, ale může to být zesíleno vnějšími podmínkami. „Nejčastěji lidé prožívají tento pocit v interiéru, během volného času nebo relaxace ve společnosti přátel. Tato iluze často doprovází únavu nebo stres." Říká, že pocit déjà vu trvá relativně krátce (od 10 do 30 sekund), častěji ve večerních hodinách než ráno a častěji o víkendech než ve všední dny.
Někteří vědci se domnívají, že existuje souvislost mezi schopností zapamatovat si sny a šancí zažít déjà vu. Brown dále míní, že ačkoli déjà vu se děje u žen a mužů se stejnou frekvencí, je tento jev běžnější u mladých lidí, kteří hodně cestují, více vydělávají a jejichž politické a sociální názory jsou blíže liberálním. „K tomu mám některá docela přesvědčivá vysvětlení. Lidé, kteří více cestují, častěji čelí novým situacím, které se jim mohou zdát divné. Ti s liberálními názory s větší pravděpodobností připouštějí, že čelí neobvyklým mentálním jevům a jsou ochotnější jim porozumět. Lidé s konzervativním světonázorem se spíše vyhnou poznání, že se jejich psychice děje něco nepochopitelného, protože to může být známkou duševní nerovnováhy. Otázka věku je záhadou, protože paměť obvykle začíná s věkem dělat zvláštní věci, a ne naopak. Předpokládám, že mladí lidé jsou více otevřeni různým pocitům a pozornější k neobvyklým projevům své psychiky.“
Jednu z prvních podrobných studií déjà vu provedl ve čtyřicátých letech student newyorkské univerzity Morton Leeds. Vedl si neuvěřitelně podrobný deník svých častých zážitků déjà vécu a za jediný rok popsal 144 takových epizod. Jedna z nich byla tak intenzivní, že ho to vyvedlo z míry. Po mých nedávných záchvatech jsem zažil něco podobného. Pocit přetrvávajícího déjà vu nemusí být nutně fyziologický, spíše je to druh psychické bolesti, která může způsobit až fyziologickou nevolnost. Vize ze snů se vtírají do normálního proudu myšlenek, zdá se, že probíhající rozhovor tu už byl, a dokonce i běžné věci, jako je šálek čaje nebo novinový titulek, vypadají povědomě. Někdy mám pocit, že listuji fotoalbem, ve kterém se stejná fotka nekonečně opakuje... Některé pocity lze snáze odstranit než jiné. Přiblížit se pochopení příčin déjà vu pro mě znamená ukončit ty nejodolnější epizody „déjà vécu“, s nimiž je nejobtížnější žít.
-konec-
(c)2019 Pat Long
(c)2019 Translation: Vlabi