DÉJA VU A DÉJA VÉCU: OD MYSTIKY K NEUROBIOLOGII

Před několika lety se mi v jeden naprosto obyčejný den stalo něco velmi neobvyklého. Odpočíval jsem pod stromem v přeplněném parku ve východním Londýně, když se mě najednou zmocnila závrať a měl jsem neuvěřitelně silný pocit něčeho známého. Lidé kolem mě zmizeli a já se ocitl na pestré piknikové dece uprostřed pole vysoké zlaté pšenice. Vzpomínka byla intenzivní a detailní. Slyšel jsem jak klasy šelestí v jemném vánku. Slunce mě hřálo do týlu a nad hlavou kroužili ptáci. Byla to příjemná a neuvěřitelně živá vzpomínka. Jediným problémem bylo, že se mi to nikdy nestalo. Co jsem zažil, byl hraniční projev velmi časté psychické iluze: déjà vu.