"ZVON" (5)

Co se tedy stalo se zvonem a jeho výzkumným týmem? Jak jsem podrobně vylíčil ve svých dvou předchozích knihách "Říše Černého slunce" a "The Giza Death Star Deployed", většinu vědců zavraždilo SS a technické vybavení bylo evakuováno. Ve skutečnosti existuje silný náznak toho, že „projekt nosiče lucerny“ (nebo dáváte-li přednost označení Projekt Lucifer) byl evakuován v dubnu roku 1945 šestimotorovým letadlem Junkers 390. Je to velmi zajímavé, protože jeden z posledních snímků letadla Junkers 390 byl pořízen přibližné ve stejné době na letišti v Praze Poněvadž na konci války už existoval pouze jediný exemplář Ju-390, znamená to, že odletělo z Prahy do blízkého Ludwigsdorfu (pravděpodobně přistálo na polském letišti v Opole), vyzvedlo tam další náklad a pak - podle důstojníka SS, který byl zapojen do tohoto projektu, a záznamů z vyšetřování, jež Witkowski nalezl v berlínském dokumentačním centru - odletělo na základnu Bodo v Norsku, a potom jak zvon, tak i generál Hans Kammler jednoduše zmizel.

V knize "Říše Černého slunce" jsem sledoval hypotézu Nicka Cooka, že Kammler vlastně na konci války v Československu nezemřel, nýbrž že se buď zúčastnil poválečných tajných černých projektů v Americe se "Zvonem" jakožto součástí komplexního obchodu, na kterém si plácli Spojené státy a vysoko postavení nacisté, včetně Martina Bormanna, nebo prostě zmizel v nějakém pokračujícím a nezávisle vedeném nacistickém projektu tajných zbraní. Witkowski odhalil jistou nepřímou informaci, jež se zdá podporovat „americký scénář“. Mezi mnohé další vědce, kteří se podíleli na projektu "Zvon", patřil jistý Herbert Jensen, o němž jsme se až dosud nezmínili. Jensen doprovázel dobře známého Hermanna Obertha a velmi záhadnou Elizabeth Adlerovou na jejich „obchodní cestě“ z Prahy do dolního Slezska.

Oberth a Jensen byli spolu s Kurtem Debusem jakousi částí hlavní „prémie“, o kterou USA usilovaly po válce. Jinak řečeno, kromě šílené honičky za raketovými vědci z Peenemünde a vypáčení tajemství projektu atomové bomby z nacistů se koordinované úsilí týkalo, jak se zdá, také opětovného sestavení tolika personálu z projektu "Zvon", nakolik jen to bylo možné. Vzhledem k extrémně tajné povaze „projektu nosiče lucerny“ je třeba se domnívat, že znalost personálu zapojeného do tohoto projektu, stejně jako obeznámenost s tím, kdo z různých vědců a techniků unikl popravčím četám SS, mohla pocházet jenom zevnitř samotné SS.

Co se týče Gerlacha a Debuse, již jsme spekulovali, že je před popravčími četami SS uchránilo možná to, že tak přitahovali pozornost světa. Možná je to také důvod, proč Gerlach, byv takto „varován“ před dalším výzkumem spinové polarizace a gravitace, se po válce nikdy veřejně k těmto oborům nevrátil. V tomto ohledu je rovněž zaznamenáníhodné, že Gerlach poté, co byl Brity internován ve Farm Hall, byl také jediným vědcem z Farm Hall, který byl následně převezen do Spojených států k dalším intenzivním výslechům. Podle mého názoru je neobyčejně důležité, že jeho válečné pracovní deníky si přivlastnila americká OSS, a zůstaly tajné i v archivech CIA. O jejich obsahu není známo téměř nic.

Skutečnost, že Gerlach byl vybrán k takovému k výslechu a že jeho válečné deníky jsou tvrdě utajovány, hovoří za vše. Witkowski se rovněž obírá poznámkou, že Ju-390, který byl jedním z prvních letadel na světě vybavených k tankování za letu - technika, jíž razilo cestu Luftwaffe -, dokázal přepravit náklad letecky do Argentiny, kde se mohlo pokračovat s výzkumem nezávisle na slídivých očích Spojenců a pod bdělou ochranou Peronovy vlády. Peron opravdu vystavěl v Bariloche pro některé exilové německé vědce moderní laboratoř pro výzkum plazmy a vysokého napětí.

Na rozdíl od Witkowskiho, Geoffrey Brooks jednoznačně tvrdí, že "Zvon", generál Kammler a ztracený Ju-390 putovaly do Argentiny a posléze do laboratoře pro výzkum plazmy a vysokého napětí v Bariloche jakožto součást supertajného strategického evakuačního plánu známého jako "Operace Regentröpfchen" (Dešťová kapka), v níž hrál významnou roli Karl Hanke, gauleiter (vůdce místní pobočky NSDAP) Dolního Slezska. Ve světle teze Cartera Hydricka, že Martin Bormann vlastně v případě kapitulace ponorky U-234 a jejího drahocenného nákladu obohaceného uranu a komponentů ke stavbě atomové bomby pomohl USA, podtrhávají Brooksovy poznámky zase význam a důležitost zvonu pro nacisty jakožto „zbraně, která ve válce rozhodne o vítězství“.

Nacisté byli obzvláště úzkostliví při ochraně dokumentů obsahujících tajné vědomosti s nejvyšším stupněm utajení, označované jako Geheime Reichssache, které se vztahovaly k vývoji zbraní, letadel a ponorek. Nejvýznamnější ze všech byly spisy vztahující se k leteckému superpalivu a vyspělému letadlu, které přepravil přímo do Argentiny dálkový dopravní letoun Junkers Ju-390. Z hlediska americké vlády je 260 tun strategického materiálu na palubě německé ponorky U-234 eskortované do státní loděnice v Portsmouthu ve státě New Hampshire 19. května 1945 tak absurdním tajemstvím, že skutečnost, že je klasifikováno jako přísně tajné, je také tajná, stejně jako dokumenty týkající se dr. Heinze Schlickeho a povahy pomoci, kterou poskytl "Projektu Manhattan" během tří měsíců po svém zajetí.

Tou nejtajnější položkou, která se nikdy neobjevila na žádném lodním seznamu vykládky amerického námořnictva (USN) nákladu na palubě U-234, zůstává osmdesát malých schránek s uranovým práškem, který se měl stát štěpným materiálem pro základní atomovou nálož. Pokud však jde o německé vrchní velení, misi této ponorky s jejím mimořádným nákladem válečného materiálu a pasažérů nehodnotila tak vysoko, aby se vešla do působnosti generálního evakuačního plánu.

Podle Brookse, jehož informace v tomto ohledu potvrzuje Witkowskiho vlastní objev, že zvon byl klasifikován jako Kriegsentscheidend, byl zvon ve zhodnocení německého vrchního velení oceněn výše než atomová bomba. Třebaže se to může zdát zvláštní nebo neobvyklé, mělo by se připomenout, že podobné klasifikační schéma se v poválečných Spojených státech uvádělo pro ukořistěnou „UFO“ technologii, když byla hodnocena výše než vodíková bomba.

V každém případě pak Brooks doplňuje významný detail o zvonu v Argentině. Levicový korespondent předního deníku v Neuquen, aktivní při odhalování nacistických válečných zločinců v oblasti Bariloche v Argentině, který dává přednost tomu setrvat v anonymitě z toho důvodu, jak uvedl písemně, že zkoumal oficiální dokumenty potvrzující, že německé antigravitační experimenty SS-E-IV a SS-U-13, společně s neblaze proslulým zvonem…, byly dopraveny v nákladním prostoru dálkového dopravního letounu Junkers Ju-390, který na konci války letěl bez mezipřistání z Norska na letiště Gualeguay v argentinské provincii Entre Rios. Je-li to pravda, mohl by to někdo chápat jako náznak, že antigravitační letecký projekt SS měl pro národně socialistickou vědeckou elitu tu nejvyšší poválečnou prioritu.

Je-li Brooksův scénář správný, pak je ve svých vývodech střízlivý, protože naznačuje, že nezávislý a trvající nacistický vývoj technologií exotických zbránilo válce pokračoval. Jak se ukáže v závěrečných kapitolách této knihy, tato vyhlídka je chladně doložena ještě jiným způsobem. A hypotézu dvou vesmírných programů osvětluje ještě dalším způsobem, neboť „člověk by mohl také pokládat za jisté, že kdyby byly letecké síly USA (USAF) schopny vyznat se v německém antigravitačním projektu, pak by se tři desetiletí poté neotravovaly týmiž starými metodami raketového pohonu na Kennedyho mysu“. Nebo možná, jak jsme viděli v předcházející kapitole, uvnitř vesmírného programu existoval jiný, který rozvíjel a využíval exotickou technologii a okázaleji balil do raket.

Witkowskiho anonymní informátor ze zpravodajské služby vzbudil v tomto polském žurnalistovi dost zájmu o to, co skutečně představovala takzvaná Wunderwaffe, takže začal pátrat po skrytých bibliografických údajích, jež by na ni odkazovaly. Šetření započalo ještě u jiného charakteristického výroku ministra propagandy dr. Josefa Goebbelse, který předala jeho manželka Magda své švagrové. Ministr nacistické propagandy viděl zbraň „tak vizionářskou“, že může garantovat konečné vítězství. Taková tvrzení byla samozřejmě v obležené Říši na denním pořádku. Jenže Witkowski brzo zjistil podivné potvrzení z dalšího zdroje, tentokráte od vojenského pobočníka Otto Skorzenyho z dobře známého komanda SS: tím byl Karl Radl.

Podle dokumentů, jež Witkowski objevil v amerických archivech berlínského dokumentačního centra, Radl přiznal, že Skorzeny byl v roce 1944 nasazen do četných sabotážních akcí za ruskou linií, protože „přišel do styku se »zázračnou zbraní« a následkem toho »byl posedlý« myšlenkou »Sonderkampf« (»boje za zvláštních podmínek«), co se týče použití této zbraně, a to do takové míry, že ji považoval za jediný jistý způsob, jak vyhrát válku“ Jenže tím tato záležitost nekončí.

Po válce - podle zpráv španělského tisku, po nichž brzo následovaly podobné články v americkém tisku - se Skorzeny pokoušel prodat tajemství této neznámé Wunderwaffe Američanům. Články „zmiňovaly, že kromě jiného to, čeho se týkala, byl jistý neobvyklý létající objekt s elektromagnetickým pohonem«, který byl současně ^odpovědný za vlnu pozorování létajících talířů nad Severní Amerikou toto léto“. Článek pokračoval tvrzením, že tyto „talíře“ postavili ve Španělsku němečtí vědci v exilu a že jejich princip létání se zakládal na gyroskopu.

Nyní byla Witkowskiho zvědavost definitivně vyprovokována, a tak si sjednal další setkání se svým anonymním informátorem. Z těchto setkání vyvstal následující obraz zvonu: Toto záhadné zařízení - „zvon“ („die Glocke“) - se jevilo na první pohled relativně jednoduché, třebaže tomu neodpovídaly podivné účinky jeho činnosti. Je pravda, že popis je neúplný a nevědecký, protože pochází od vojenského personálu, který neměl přístup ke všem údajům, přesto i tak obsahuje mnoho cenných detailů. Hlavní část „Zvonu“ tvořily dva masivní cylindry nebo bubny okolo jednoho metru v průměru, jež se během experimentu otáčely v protisměru úžasnou rychlostí.

Tyto bubny byly vyrobeny ze stříbřitého kovu a rotovaly kolem společné osy. Osu tvořilo zcela neobvyklé jádro o průměru asi dvanáct až dvacet centimetrů, které bylo spodním koncem upevněno k masivnímu podstavci „Zvonu“. Ten byl vyroben z těžkého tvrdého kovu. Před každým pokusem byl do jeho nitra umístěn jistý druh keramického podélného kontejneru (definovaný jako „vakuová láhev“…) obloženého vrstvou olova silnou přibližně 3 cm. Byl 1-1,5 metru dlouhý a naplněný zvláštní metalickou substancí s fialově zlatým odstínem, která měla při pokojové teplotě konzistenci „lehce koagulované želatiny“. Z uvedené informace vyplývalo, že tato substance měla krycí název „IRR XERUM-525“ nebo „IRR SERUM-525“ a mezi jinými složkami obsahovala oxid thoria a oxid berylnatý.

-pokračování-