ZTROSKOTÁNÍ TITANIKU: STARÉ I NOVÉ ZÁHADY

Titanik – největší dopravní loď z počátku XX. století, kterou vlastnila anglická poštovní a dopravní lodní společnost White Star Line, byla postavena v roce 1911. Její výtlak činil 46.328 tun, délka – 269 metrů a rychlost – 25 uzlů. Během své první plavby z Southamptonu do New Yorku v noci ze 14. na 15. dubna 1912 se Titanik střetl s ledovcem a potopil se 800 kilometrů jihovýchodně od ostrova Newfoundland. Na jeho palubě bylo celkem asi 2 200 osob, z nichž podle různých zdrojů katastrofu nepřežilo 1 400 až 1 517 osob. Pojišťovny zaplatily příbuzným obětí více než 14 milionů liber, což byla v té době astronomická částka. Zánik Titaniku byl jednou z největších mořských katastrof ve XX. století.

Dne 1. září 1985 se tři účastníci podvodní expedice v čele s profesorem Robertem Ballardem ponořili batyskafem Albion do hloubky přes čtyři kilometry a poprvé, 73 let po katastrofě, spatřili na mořském dně trup Titaniku rozdělený na dvě části. Nicméně jeho průzkum nejen že neobjasnil některé podivné okolnosti zániku gigantické lodi, ale navíc přinesl řadu nových otázek. Tak například po všechny ty roky se věřilo, že Titanik se potopil, protože při srážce mu ledovec roztrhl pod hladinou vody ostění pravoboku v délce asi 60 metrů. Ballardova expedice však v trupu doložila pouze šest relativně malých otvorů, jejichž okraje byly navíc obráceny ven. Takové poškození by mohlo například vzniknout výbuchem (nebo výbuchy) uvnitř trupu. A co ty výbuchy způsobilo a jak to souvisí s úderem ledovce?

Mohlo se to stát tak, že ledovec prorazil stěnu pod hladinou vody na úrovni strojovny a dovnitř se vhrnula studená mořská voda, která měla teplotu 2° Celsia. Když začala zaplavovat parní kotle, v jejich horkých stěnách vzniklo obrovské pnutí kvůli prudkému rozdílu teplot. Kov to nevydržel, stěny praskly a kotle, v nichž byla pára pod tlakem 150 atmosfér, explodovaly. Výbuchy zvětšily původní otvory způsobené ledovcem a vytvořily nové, s obráceně zkroucenými roztrhanými okraji…

Skutečnost kolize Titaniku s plovoucí ledovou horou je nepochybná. Dosvědčilo to mnoho cestujících a členů posádky, kteří měli to štěstí, že zůstali naživu. Proč však podle přímých svědků ani cestující, ani posádka necítili nic jiného než mírný otřes trupu a následně zaslechli jakoby ozvěnu vzdálené exploze? Vždyť obrovský ledový blok, který měl tvrdost skály, udeřil do objektu o hmotnosti 66 000 tun, pohybujícího se rychlostí 40 km/h!

Je tedy možné, že Titanik se s ledovcem přímo nesrazil, ale jen se ho lehce dotkl.

A narazil na něco úplně jiného.

Nebo se toto „něco“ úmyslně střetlo s dopravní lodí pod rouškou ledovce a stalo se tak skutečným viníkem katastrofy lodi?

Pokud by byl opravdu viníkem ledovec, pak je podivné, jak k tomu vůbec mohlo dojít. Jak se mohlo stát, že za jasného, klidného počasí a naprosto klidného moře – což je mimochodem překvapující jev pro tyto zeměpisné šířky a tuto roční dobu – si strážní důstojníci a námořníci ve stožárovém koši včas nevšimli nebezpečí a nepřijali opatření, která by zabránila katastrofě? Vždyť jak se ukázalo později, v trase Titaniku byl v okruhu několika desítek mil onen osudový ledovec jediný!

Nevysvětlitelná je i podivná lehkovážnost kapitána Smitha a jeho dvou směnových pomocníků, Murdocha a Lightollera. Její příčinou bylo spoléhání se na jasné počasí a úplný klid na moři. Tato neopatrnost se projevila zejména v tom, že námořníci ve strážním koši neměli ani dalekohled. Sledovali okolí jen prostým okem! Na přídi lodi nehlídal dokonce nikdo. Když se nevyhnutelnost kolize s ledovcem stala evidentní, starší pomocník kapitána William Murdock se dopustil zcela fatálního a neodpustitelného omylu. Kdyby v té chvíli dal příkaz „Plný zpět! Kormidlo přímo!“, Titanik by zůstal nad vodou. Výpočty totiž ukázaly, že v tomto případě by při kolizi byly rozbité dva příďové vodotěsné prostory, a následný different by mohl být snadno odstraněn zaplněním přívodní vodou dvou záďových prostorů. Zbývajících 12 oddílů, nepoškozených, by zajistilo Titaniku potřebný vztlak, a pokud se snad nemohl dostat do New Yorku sám, pak by alespoň mohli být všichni cestující a členové posádky zachráněni.

Murdoch však bohužel nařídil jinak: „Plný zpět! Kormidlo vlevo!“, a tím ledovci nastavil celý pravý bok lodi. Výsledek této nepochopitelné chyby jednoho z nejzkušenějších námořních důstojníků je znám… Komise vyšetřující okolnosti potopení Titaniku dospěla k závěru, že parník Californien který byl nejblíže k místu havárie, byl jedinou lodí, jež podle komise mohla pomoci potápějící se lodi, a to tím spíš proto, že se obě lodi vzájemně nacházely v zorném poli. Vyšetřovací komise uznala Stanleyho Lorda, kapitána parníku Californien za jednoho z viníků smrti více než tisíce lidí na palubě Titaniku. Obvinění z úmyslného odmítnutí pomoci na moři lidem v nouzi je velmi těžké pro každého námořníka, a tím spíš pro kapitána plavidla, zničí jeho profesionální pověst a jeho budoucí námořní kariéru.

Tento závěr komise nebyl po mnoho let zpochybňován. Až do roku 1968, kdy americká "Asociace kapitánů obchodní flotily", která znovu zkoumala okolnosti záhuby Titaniku, dospěla k závěru, že obvinění proti kapitánu Stanley Lordovi před více než 50 lety bylo nesprávné. Californien byl příliš daleko na to, aby z něj bylo možné potopení Titaniku vidět. Bylo totiž prokázáno, že vzdálenost mezi dvěma loděmi byla tak velká, že ani nemohla být vidět jejich světla.

Nicméně současně vyšlo najevo překvapující zjištění, že mezi potápějícím se Titanikem a parníkem Californian byla ještě nějaká loď, kterou lidé z Titaniku pokládali za Californien, a ti z Californian za Titanik. Jméno a vlastnictví této lodi duchů je dodnes záhadou. Povaha manévrů záhadné lodi (pojmenujme ji „X“) byla zcela přesně určena podle záznamů v deníku californské hlídky a svědectvím členů jeho posádky, stejně jako lidí, kteří se zachránili z Titaniku. A tyto manévry se zdají být opravdu zvláštní.

„X“, mířící od severovýchodu na jihozápad si všimli stráže v koších na obou těchto lodích přibližně ve stejnou dobu – ve 22:25. Přesně v 23:40, to znamená v době, kdy se Titanik srazil s ledovcem, X zastavila motory a nechala se unášet proudem, a pak... otočila o 180 stupňů, jako by se chtěla vracet! Nicméně to neudělala a do 02.05 se nechala i nadále unášet, jako by z dálky – ve vzdálenosti asi šesti námořních mílí – pozorovala průběh tragédie Titaniku. Když vše skončilo, „X“ spustila motory, znova se otočila o 180 stupňů a pokračovala v cestě na jihozápad. V 02.40 její poziční světla z pohledu hlídek na Californii zmizela.

Co to bylo za loď a proč se chovala tak podivně? A pokud z ní déle než dvě hodiny pozorně sledovali, jak se Titanik potápí, nebyla do záhuby parníku zapojena?

Nebo snad X vůbec nebyla loď?