ZTRACENÝ ČAS: INCIDENT MIMOZEMSKÉHO ÚNOSU VE FINSKU V ROCE 1917? (16)

V létě roku 1978 se v málo známých finských novinách objevilo podivné vyprávění o jednom z prvních zaznamenaných případů únosu mimozemšťany, a to zcela jistě ve Finsku, ne-li v Evropě. Vypráví se v něm o setkání s finskou ženou v roce 1917, která se po několikadenním zmizení (předpokládá se, že to bylo v období Velikonoc) vrátila s fantastickým příběhem o svém zmizení. Napsal ji Latomaen Aino a od té doby ji zkoumalo několik badatelů UFO. A co víc, zdá se, že událost je zabalena do naprosté pravdy. Dobové a regionální záznamy ukazují, že jmenovaná svědkyně existovala, a popisy, které podala - dávno před érou "létajících talířů" - byly ve své jednoduchosti věrohodné. Je to přinejmenším zajímavé vyprávění, možná ještě zajímavější vzhledem k tomu, že v té době na hlavním evropském kontinentu zuřila válka.

Víme například, že v době konfliktů dramaticky přibývá pozorování UFO. Ačkoli oblast, kde k pozorování došlo, nebyla z velké části zasažena zákopovou válkou, která na obou stranách zbytečně zmařila miliony životů, zdá se, že k setkání došlo těsně před vyhlášením nezávislosti Finska na Ruském impériu, které bylo samo na pokraji svého konečného pádu. V letech před vlnou UFO ve druhé polovině dvacátého století je ve Finsku zaznamenáno několik dalších setkání s UFO. Snad ještě podivuhodnější pak je, že v mnoha z těchto pozorování se objevují nejen světla na obloze, ale i kontakt a blízký kontakt s podivnými humanoidními tvory. Na některá z těchto pozdějších pozorování se podíváme vzápětí. Nejprve však obrátíme pozornost o 100 let zpět, do jihovýchodní části dnešního Finska, a k dalším svědectvím ze spisů Alberta Rosalese. Ačkoli přesné datum není známo, někdy "mezi lednem a Velikonocemi roku 1917" měla Anni Lattu (některé zdroje píší její jméno jako Enni) na několik dní zmizet. Anni žila v malém domku v dnešním regionu Severní Karélie ve Finsku. Novinová zpráva tvrdí, že její dům byl vzdálen několik kilometrů od kostela ve městě Kurkijoki.

Místní vesničané sice považovali za zvláštní, že odešla, aniž by o tom někomu ve vesnici řekla, ale předpokládali, že odešla navštívit svou dospělou dceru. Když se však vrátila, učinila tak s fantastickým a fascinujícím vyprávěním o svých dobrodružstvích. Jednoho dne se při plnění jejích obvyklých povinností nedaleko jejího domu z nebe snesl "velký přístroj, podobný velkému umyvadlu". Mimochodem, v té době měla ve Finsku umyvadla podobný vzhled jako velké polévkové talíře. Tento podivný objekt přistával v blízkosti jejího domu a po několika okamžicích se z něj na zem vynořil žebřík. Z plavidla se vydalo několik malých bytostí (později o nich mluvila jako o "malých ďáblech") a přiblížilo se k ní. Věděla, že si přejí, aby s nimi šla na palubu jejich lodi. Ona však nechtěla jít, nicméně i přes její snahu vzdorovat ji tvorové násilím vzali na palubu. Jakmile se ocitli uvnitř plavidla, které "uvnitř zářilo", "cestovali velmi rychle" a bylo jí ukázáno "mnoho divů". Rovněž uvedla, že plavidlo bylo tiché a "nevydávalo žádný hluk jako ve vlaku".

Tyto detaily se shodovaly s mnoha podrobnostmi, které uváděli unesení mimozemšťané o desítky let později. To možná nejenže dodává setkání na autenticitě, ale naznačuje to i trvalou přítomnost neznámých entit na Zemi. Pokračovala by, že byla během setkání přenesena "nad svět" a "mezi hvězdy". Tvrdila také, že rozumí jejich jazyku, i když nevěděla proč. Neexistuje žádná zmínka o tom, zda k ní tyto bytosti fyzicky promlouvaly, nebo zda byla tato komunikace telepatické povahy. Anni prý zpočátku vyprávěla svůj příběh každému, kdo jí naslouchal. Většina obyvatel vesnice by se však domnívala, že měla o setkání halucinace. Někteří by trvali na tom, že musela trpět silnou horečkou způsobenou chladem v jejím domě. Anni Lattu však zůstávala ve svém vyprávění neochvějná. Po odhalení události se do regionu vydal finský badatel v oblasti UFO Mauritz Hietamaki. Zdá se, že se mu cesta vyplatila, protože se mu podařilo najít žijícího svědka, který mohl alespoň potvrdit existenci Anni. A že skutečně něco takového tvrdila.

Ačkoli si přála zůstat v anonymitě - dostala titul paní NN -, svědkyně tvrdila, že jí v době setkání bylo sedm let. Její matka byla sousedkou Anni a paní NN si pamatovala podrobnosti rozhovorů, které obě ženy vedly v jejím domě. Tvrdila, že Annie Lattu se narodila v roce 1873, a ačkoli novinové zprávy uváděly, že je vdova, ve skutečnosti byla vdaná a měla manžela. Je však pravděpodobné, že často nebyl doma, a paní NN vzpomínala, že Anni byla "vždycky sama", když byla ve vesnici. Zemřela v roce 1930. Před padesátými lety 20. století je zaznamenáno několik zpráv o "humanoidech" z Finska. Jedna pochází dokonce již z poloviny 80. let 19. století, kdy jistá žena sbírající lesní plody tvrdila, že viděla "malého skřítka", který nesl něco podobného sekerce (to mimochodem obsahuje pozoruhodnou podobnost s mnoha případy pohřešovaného 411 Davida Paullidese).

K jednomu z nejzajímavějších setkání s UFO zahrnujícím humanoidní bytosti došlo pravděpodobně tři roky před setkáním Anni Lattu, v srpnu 1914. Maria Faltová a její desetiletý vnuk Arvo Kuoppala seděli na svém statku v Alabataru v obývacím pokoji a užívali si jasného slunečního světla zvenčí. Pak bez varování náhle vše kolem nich zahalila tma a bylo slyšet "hlasité foukání" podobné silnému větru. Stejně náhle, jako se jich zmocnila tma, zazářilo z východu jasné světlo. Bylo tak jasné, že do něj Arvo ani jeho babička neviděli. Po několika okamžicích však zářivá koule zřetelně mířila jejich směrem. Pokračovala přímo k domu a zastavila se jen několik metrů od okna. Zatímco oba svědci v tichém úžasu přihlíželi, na boku zářícího plavidla se otevřelo okno. Za tímto oknem stály dvě humanoidní postavy. Byla vidět jen horní polovina, ale každý z nich mohl rozeznat některé jejich rysy. Například jejich hlavy byly mnohem větší, než by odpovídalo jejich rámům, a byly "široké a hranaté". Mladý Arvo se náhle začal obávat, že oknem vniknou do jejich domu. Jeho babička ho však s klidem ujistila, aby si nedělal starosti. Podle ní si "měli co říct".

Ať už to byla náhoda, nebo ne, zatímco Maria ujišťovala svého vnuka, humanoid, který byl nejblíže oknu plavidla, se na ně začal usmívat. Vypadal, jako by mluvil, ale Maria ani Arvo žádný hlas neslyšeli. Arvo se podíval na babičku a vykřikl "on mluví", ale neslyšel ho. A pak, jen tak, humanoid zmizel z dohledu zpátky uvnitř lodi. Když dvojice pokračovala v pozorování z obývacího pokoje, náhle je oslepil jasný záblesk a ozval se dunivý zvuk. Plavidlo se velkou rychlostí vzneslo vzhůru a nyní se vzdalovalo od pozemku. Mladík byl náhle velmi unavený a spal až do následujícího rána, přestože incident trval jen několik minut. Je to zajímavý případ, zejména když se podíváme na to, co mu později podle Arva o incidentu vyprávěla jeho babička. Tvrdila by, že se s návštěvníky setkala již dříve, a co víc, že "nebyli z nebe". Místo toho mu řekla, že byli z "dalekého místa" a k cestování ve vesmíru používali "velkou loď". A co víc, byli příbuzní lidské rasy a navštěvovali planetu pravidelně. Kromě zjevně dostatečného množství informací - v době, kdy byl fenomén UFO vzdálen desítky let - může být náhlý konec a intenzivní únava, na které Arvo vzpomínal, předběžným znamením ještě bližšího kontaktního setkání.

V městečku Saarijarvi dne 11. listopadu. 29. 1939, den před vypuknutím zimní války, došlo k pozorování, jehož svědky byli otec se synem, když doma sbírali a štípali dřevo na oheň. Pracovali, dokud je neovládla tma, a pak se vydali na zpáteční cestu. Jakmile tak učinili, Arvo si všiml "podivného zařízení" zářícího na kopci před nimi. Informoval o tom svého otce, a když se na to sám podíval, pobídl syna, aby pokračoval v cestě domů. Později popsali, že předmět vypadal jako konvice a stál na třech malých nohách. Pod objektem byl malý plamínek, zatímco ze stran pravidelně šlehaly "různobarevné plameny". Slyšeli také zvuk tohoto vyzařování ohně, který se šířil vzduchem směrem k nim. Mimo plavidlo se však nacházela "bytost podobná člověku" oblečená do oblečení, které bychom dnes přisoudili astronautovi. Tento humanoid držel v ruce podivnou skříňku, na níž byla jeho pozornost. Zdálo by se, že jde o nějaký druh "dálkového ovládání", protože tři stroje podobné robotům se zřejmě pohybovaly synchronizovaně s tím, jak "astronaut" manipuloval s jakýmikoliv ovládacími prvky, které na ní byly.

Přestože ho otec varoval, aby tam nechodil, Arvo se následujícího dne na místo pozorování tajně vplížil. Okamžitě si všiml silného zápachu, který ještě nějakou dobu poté útočil na jeho chřípí. Byl také svědkem značek trojúhelníkové mřížky, o nichž se domníval, že jsou to nohy, na nichž plavidlo stálo předchozího večera. V době, kdy druhá světová válka svírala velkou část Evropy jako ve svěráku, došlo ve Finsku k několika podivným pozorováním humanoidů. Například v létě 1940 na letním táboře probudil devítiletou dívku obrovský zvuk podobný hromu. Okamžitě vzbudila svou kamarádku a obě vykoukly ven. Každá z nich viděla na obloze blesk, jenže ten vycházel ze země, zpoza kopce. Viděly také humanoidní postavu, která mířila k pobřežní oblasti. Postava měla na sobě lesklý oděv jako potápěč, jenže ten zakrýval celé tělo, kromě očí, které byly zakryty něčím, co vypadalo jako skleněné hledí. Dívky pak užasle sledovaly, jak se postava blíží k vodě. Přešla na druhý břeh, aniž by porušila hladinu. Ještě úžasnější bylo, že obě dívky tvrdily, že se postava "rozpadne" do vzduchu.

K podobnému setkání došlo v prosinci 1944 v Ruovesi. Jedenáctiletá dívka si při pozorování sněhu z okna rodinného domu všimla dvou podivných postav, vysokých asi metr a půl, které se vynořily z nedalekého lesa. Sníh už byl hluboký a každá z postav držela baterku, díky níž bylo možné snadno sledovat jejich polohu. Mladá dívka to řekne otci a spolu se sestrou se všichni tři vydají do zasněžené noci, aby si je prohlédli zblízka. Viděli, jak se na poli za jejich dvorem pohybují dva humanoidi. Pokračovali několik minut, než se otočili a zamířili zpět do lesa. Následujícího dne mladá dívka o pozorování vyprávěla. Kupodivu jeden chlapec z její třídy tvrdil, že je také viděl ze svého domu. A co víc, byl svědkem toho, jak nastoupili do "létajícího plavidla" a vystřelili do vzduchu. V polovině padesátých let bylo po celém Finsku zaznamenáno několik pozorování podivných, někdy hrozivých humanoidů. Jedno z nejzajímavějších se odehrálo v létě 1955. Anonymní svědek měl nahlásit téměř útok ze strany tří podivných bytostí.

Při jízdě po klidné silnici nedaleko Kotky kolem 22. hodiny vyběhli z lesa u silnice tři humanoidi. Byli kousek před ním, a když se k nim přiblížil, začaly mu podivné postavy naznačovat, aby zastavil. Začal zpomalovat své vozidlo a pak ho náhle přepadl pocit strachu. Ten pocit se ukázal jako správný. Než úplně zpomalil, znovu sešlápl plynový pedál. Tvorové se během několika vteřin snesli k jeho autu a tahali za dveře na obou stranách. Jen díky štěstí byly všechny zamčené. Přestože byl nadmíru vyděšený, udělal gesto, že zastaví auto o kousek dál. Zdálo se, že to zabralo, protože postavy auto pustily a umožnily mu mírně popojet dopředu. Když to udělaly, sešlápl naplno plyn a rozjel se. Vzpomínal si, že bizarní postavy začaly opět utíkat k vozidlu. Nedokázaly však s ním udržet krok. Svědek měl také zřetelný pocit jejich "hněvu" z toho, že je oklamal. O chvíli později se na místo vrátil, tentokrát s několika přáteli, aby mu svědectví potvrdili. Přestože se zdálo, že tvorové jsou pryč, objevili by v porostu zčernalý kruhový útvar. Ten měřil na šířku přes 25 stop a naznačoval by přistání a kontaktní incident.

O deset let později přišlo další bizarní a jedinečné setkání s podivným humanoidním tvorem.

V srpnu 1965 v Luumaki nedaleko Hermunenu rodina Kuningasových - otec a matka Matti a Maria a jejich děti Tapani a Teuvo - spokojeně sbírali borůvky hluboko v lese. Bylo kolem poledne a s velkou pravděpodobností byli jedinými lidmi v okolí na několik kilometrů. Vlastně byli tak sami, že se rozprostřeli poměrně daleko od sebe, drželi se na dohled, ale snažili se nasbírat co nejvíce bobulí. Když Matti sbíral borůvky, najednou si uvědomil, že z vrcholu svahu nedaleko místa, kde stál, vychází podivný "bublavý" zvuk. Rychle prohlédl okolí, ale neviděl nic neobvyklého, a tak se vrátil k práci, ale brzy ten zvuk uslyšel znovu. Nyní, trochu zneklidněn, se znovu podíval nahoru. Na vrcholu svahu před ním stála postava podobná člověku. Dívala se přímo na něj, než zamířila jeho směrem.

Matti odhadoval, že postava je asi metr vysoká, ale má rozhodně silnou postavu. Zdobila ji zelená kombinéza, která byla přiléhavá (něco, co se při takových setkáních opakovaně zmiňuje), a kůže tvora byla červenooranžová. Pokračovalo směrem k Mattimu, který se kombinací fascinace a strachu nedokázal pohnout. Jakmile se však ocitlo pouhý metr od něj, jednoduše zmizelo. Ať se Matti snažil sebevíc, nedokázal toho podivného tvora najít. Jako by se prostě rozplynulo ve vzduchu. Když o tom, co viděl, vyprávěl své rodině, jeho syn Tuevo prohlásil, že i on byl svědkem stejného stvoření, které běželo k jeho otci. I on tvrdil, že tvor prostě zmizel.

-pokračování-