ZTRACENÁ ZNALOST PŘEDSTAVIVOSTI: POHLED DO VNITŘKU SVĚTA (2)

Descartesovo selhání při hledání „sídla duše“ a jeho metoda radikální pochybnosti začala tím, co Colin Wilson nazval „lesním požárem“ západní filosofie, který skončil „pozřením všeho“, katastrofou, z níž se filozofie stále zotavuje. Jedna věc, kterou Descartesův požár nakonec zkonzumoval, byl náš „vnitřek“, naše „nitro“. Svým způsobem to dávalo smysl, protože všeho ostatního se už zbavil. Vnější svět byl pro něj opravdu jen strojem, kterým pohybovaly čistě fyzické síly; dokonce zvířata byla opravdu jen stroji, nebo tím, co bychom my nazvali roboty.

Nakonec se naše nitra nestala ničím víc než jen „duchem ve stroji“, jak to filosof Gilbert Ryle skvěle nazval ve své knize "Koncept mysli" (The Concept of Mind ) a Arthur Koestler použil jako název své knihy útočící na druh redukční filozofie, kterou Ryle zastával. Od té doby se mnozí pokusili poslat ducha na odpočinek a já jsem o některých jejich pokusech psal jinde [A Secret History of Consciousness, Lindisfarne Books, 2003]. Mnozí se domnívají, že ho konečně vyhnali. Ale i tak mnozí nesouhlasí a zcela zamítají myšlenku „ducha“ a spíše říkají, že je to stroj, který není skutečný, který je iluzorní. Jedním z těchto oponentů byl literární vědec a filozof jazyka Owen Barfield.

Jednou velkou věcí, kterou Barfield věděl, bylo to, co pojemenoval „evoluce vědomí“, kterou viděl jako „koncept procesu v čase, při kterém si člověk uvědomuje sám sebe.“ A to poznal prostřednictvím studia jazyka. Můžeme si myslet, že víme, jak jazyk „funguje“. Věříme, že to musíme vědět, protože ho používáme neustále. Když se to však pokusíme vysloveně vysvětlit, rychle se ocitneme v konfrontaci s tajemstvím. Barfield vyjádřil něco z této obtížnosti, když řekl, že „ptát se na původ jazyka je jako ptát se na původ původu.“ Abychom mohli mluvit o představivosti, musíme použít představivost a abychom mohli mluvit o jazyce, musíme použít jazyk. Nemůžeme se dostat za ně nebo se od nich oddělit a být jako odloučení pozorovatelé, jak to můžeme udělat s něčím ve fyzickém světě, ale jim musíme rozumět „zevnitř“. To je vlastně to, co se Barfield rozhodl udělat.

Barfield tvrdí, že dříve lidé vnímali svět způsobem, který bychom dnes nazvali velmi metaforickým, velmi obrazným a velmi poetickým. My už svět takto dále nevidíme, nebo jej tak vidíme pouze tehdy, když nás k tomu stimuluje poezie, anebo pokud některými prostředky změníme své vědomí, a tomu obvykle bývá drogami nebo alkoholem. Poezie a víno jsou spolu dlouhodobě spojené, jsou souputníky, protože obě mohou změnit naše vnímání věcí. Obě podněcují zrcadlení, že svět je mnohem „zajímavější“, než jeho bytí obvykle připisujeme. K tomuto vhledu Barfield dospěl pohledem na historii jazyka. To, co objevil, a ozřejmil v knize Historie v anglickém jazyce (History in English Language) a dalším jeho raném díle, "Poetickém slovníku" (Poetic Dictionary), je to, že když se podíváme zpětně na jazyk dřívějších dob, tak vidíme, že je mnohem obraznější/metaforičtější než náš vlastní. A proto na nás může takový raný jazyk mít stejný účinek jako lyrická poezie, která nám krátce ukazuje svět jiným způsobem - jinými slovy měnícími naše vědomí.

Jak Barfield říká: „Ve skutečnosti téměř jakýkoli jazyk, který vyjadřuje vědomí, které je podstatně odlišné od našeho,“ může tento efekt mít. V lyrické poezii si básník vědomě nebo alespoň záměrně klade za cíl vytvořit nápadné nebo zvláštní metafory, které mohou vyjádřit pocity, vnitřní zkušenost nebo prožitek, který vyjádřit chce. Živý, obrazný jazyk je to, o co se snaží. Ale ve starším jazyce, jazyce minulosti, tato živá, žijící povaha je již jednoduše obsažena v jazyce samotném. Neusiluje o to tak, jako se o to snaží básník. Je prostě součástí jazyka. Básník si klade za cíl změnit naše vědomí pomocí výrazných metafor. Starý jazyk si toto za cíl neklade, ale nicméně to dělá.

Barfield viděl, že starý jazyk dělá samovolně to, co si „poetický jazyk“ kladl úmyslně za cíl. Teoretici raného jazyka říkají, že naše řeč začala jako doslovná, věcná a pak se tak nějak stala poetickou. [Literární vědec] Eric Heller naopak říká: „Ne, začalo to poeticky, ale takový poetický jazyk byl pro lidi té doby„ věcným“ a pak se jen postupně stal prozaickým.“ Obrátil jsem se na svůj Oxfordský slovník a zjistil jsem, že „věcný“ znamená „bez fantazie, nenápaditý, prozaický, necitový“. Další definice zahrnují „suchý“, „běžný“, „přímočarý“, „nohama na zemi“, „každodenní“. Zdá se tedy, že tu máme způsob bytí ve světě, který by se nám zdál „nápaditý, s fantazií, obrazný“, ale který by se lidem, kteří by ho zažívali, nezdál „ničím mimořádný“. Viděli by svět způsobem velmi odlišným od našeho, ale pro ně to bylo „normální“.

Jaké bylo jejich „normální“? Pokud obrazná povaha, kterou Barfield nazývá „přítomností živé obraznosti (metaforičnosti)“, kterou v raném jazyce shledáváme, nebyla „vyrobena“ tak, jako je tomu dnes u básníků (u těch, kteří stále píší pravou poezii), tak jak k tomu došlo? Barfield říká, že to bylo právě jazykem. Bylo to dáno druhem smyslu/významu, druhem obraznosti, metaforičnosti stejně, jako je nám dáván statický, doslovný svět, který vidíme „přirozeným pohledem“, když otevřeme oči. A pokud byla tato živá obraznost „dána“ - byla „ten případ“, jak by řekl filozof Wittgenstein - spolu s „obrazotvorným významem v prvních slovech“ se člověku chce ptát, kým byl dán? „Muselo to pokračovat,“ říká Barfield, „a to nejenom odlišným druhem myšlení, ale i odlišným druhem vnímání.“ Pokračuje: „Kvalita obrazu, dané významy musely být přítomny nejen ve vnímajícím [člověku], ale také v tom, co vnímal; muselo to být skutečně přítomno ve světě kolem něj “[moje kurzíva]. Barfield pak pokračuje dál a toto se stává jeho ústředním bodem, onou velmi důležitou součástí jeho „jedné velké věci“.

„Musí existovat,“ říká, „určitý druh účasti mezi vnímajícím a vnímaným, mezi člověkem a podstatou.“ To znamená, že si musíme představit druh světa, v němž přísné oddělení vnitřního a vnějšího, subjektivního a objektivního, živého a mrtvého, skutečnosti a představivosti, které zažíváme, takto oddělené nebyly. Barfield uznává, že my, až na krátké ochutnávky, které máme díky naší fantazii, to už nezažíváme. K tomu bych dodal, že rozhodný pokus o úplné vymýcení „účasti“ z našeho vědomí začal vzestupem našeho nového způsobu poznávání v sedmnáctém století. Ale můžeme to stále zahlédnout, jak říká Barfield, „prostřednictvím tvůrčí představivosti moderního malíře nebo básníka.“

Jinde jsem psal o práci výstředního francouzského egyptologa a alchymisty Rene Schwaller de Lubicz ["Tajní učitelé západního světa" (The Secret Teachers of the Western World), Tarcher/Penguin 2015]. Svou vlastní cestou a jiným způsobem dosáhl Schwaller de Lubicz vhledu, který jsem vztáhl k Barfieldovým myšlenkám ohledně jazyka a „účasti“. Schwaller strávil roky studiem Velké pyramidy, památek v Luxoru a Karnaku a dalších starověkých lokalitách, a věřil, že jejich hlavním účelem bylo sloužit jako souhrn esoterického poznání, což je druh poznání, který byl západem v sedmnáctém století rozhodně odmítnut. Staří Egypťané měli k těmto znalostem přístup prostřednictvím toho, co Schwaller nazýval „inteligencí srdce“. V podstatě, stejně jako Barfieldova „účast“, umožňovala inteligence srdce Egypťanům, nebo přinejmenším jejich vysokým kněžím a těm, kdo jejich památky navrhli, vidět do „vnitřního“ světa. To, co viděli, byla „kosmická harmonie“, vyvažování duchovních sil při práci vytvářející a udržující vesmír. Schwaller věřil, že skrze „inteligenci srdce“ se mohou Egypťané těchto sil účastnit.

Jak napsal ve svém prorockém posmrtném díle "Nature Word" (Přirozený svět) - samotný název naznačuje spojení s Barfieldem - s inteligencí srdce se můžeme „řítit s kamením padajícím z hory“, „hledat světlo a radovat se růžového poupátka, které se rozvinulo,“ a „rozrůstat se do prostoru se zrajícím ovocem“. Zdá se mi, že toto všechno zní jako svět, v němž byl obrazový jazyk normou. Schwaller věřil, že Egypťané viděli svět symbolicky; byl pro ně druhem textu, který měl být interpretován. Byli tak schopni „číst“ svět tímto způsobem, který Schwaller nazval "symbolique". Pro něj to znamenalo schopnost souběžně udržet různé, někdy i vzájemně protichůdné myšlenky - něco, co se podobá „stereoskopii“ německého spisovatele Ernsta Jungera.

Hieroglyf "ptáka" vyjadřoval zvíře; to byl jeho „vnější“ význam. Měl ale také i jiný význam, a to „kosmickou funkci“ letu - a tím byl samotný "pták" živým hieroglyfem. Symbol vyvolal tuto „kosmickou funkci“ a ten, kdo ji správně četl, se na ní mohl podílet, mohl cítit síly existující v pozadí, které Egypťané nazývali netery, při jejich práci. Při symbolique se člověk díval nejen na svět, ale i do něj. Tato schopnost nahlédnout do světa, vidět jej zevnitř, je ústředním tématem znalosti představivosti. Vynořuje se opakovaně v celé historii a objevuje se v mnoha podobách.

-konec-