"ZÓNA ZASVĚCENÍ": Uvolnění informací týkající se prognostických utajovaných analýz vývoje lidské společností po roce 2012 - 2022 a dalších oblastí související s problematikou "2012", přednáška č.2

Jak jsme si pověděli již v předchozí části, s událostmi kolem roku 2012 velmi úzce souvisí i celé řada makrokosmických jevů, které samozřejmě nevznikají náhle a proto již v současné době jsme více či méně pod vlivem jejich působení. Jedním ze špičkových odborníků, který se věnuje problematice roku 2012 v návaznosti na různorodé galaktické fenomény je John Major Jenkis kterého jsem již také zmínil v předchozí části.

Tento badatel se mimo jiné proslavil tím, že v určitých tradičních rituálních obřadech mayské civilizace objevil zakódovaný systém cyklu „třinácti baktunů“. Jeho studie na toto téma je tak precizního charakteru, že dokonce přesvědčila i některé ortodoxní vědce u kterých, jak velmi dobře víme, je problém se zakořeněním vlastních názorů, které jsou ochotni jen velmi neradi měnit.

Komplexní model algoritmu „třinácti baktunů“ Jenkins rozvedl ve své knize „Maya Cosmogenesis 2012“ (bohužel jde o publikaci, která u nás zatím ještě vydaná nebyla, což je pochopitelně hodně velká škoda).

Nicméně právě v této knize Jenkins zdůrazňuje, že cyklus třinácti baktunů odpovídá pátému a poslednímu cyklu uvnitř precesní periody 26 000 let. Dne 21. prosince 2012 dojde o zimním slunovratu k tomu, že Slunce bude v přímce zarovnané s mystickou „tmavou trhlinou“ Mléčné dráhy, kterou Mayové nazývali „Ústa Krokodýla“.

Pokud budu dále v této přednášce používat termín „galaktické jádro“, tak budu mít na mysli astronomický vizuální, nebo radioastronomický střed galaxie. Pokud budu používat termín „Galaktické Centrum“, pak v souvislosti s tzv. „galaktickým seřazením“ při průchodu naší Sluneční Soustavy tzv. „Galaktickým Rovníkem“ v období mezi roky 1980 – 2016. Vycházím ze zjištění celé řady badatelů, kteří se shodují v tom, že vývěry energií z galaktického středu se s největšími účinky šíří právě podél galaktického rovníku, tj. místa kde se momentálně nacházíme.

Určitě by bylo vhodné dodat, že Galaktické Centrum je pro nás v podstatě neviditelné díky přítomnosti mezihvězdného prachu, ale jsou velmi dobře registrovatelné radioteleskopy. Takže v současné době v rovině galaktického rovníku protínáme energeticky nejhustší středovou část naší galaxie v rovině orbitální dráhy naší Sluneční soustavy kolem galaktického středu. Ovšem galaktickému středu se v rovině této dráhy přiblížíme nejvíce podle stávajících propočtů někdy kolem roku 2219 n.l.

(Na diagramu vlevo vidíme, jak rotující pól se pohybuje v kruhu kolem ekliptiky s cyklem cca. 26 000 let. Osa pólu se tak velmi pomalu pohybuje zarovnaná s pozice 12-ti zodiakálních souhvězdí. Doba, kterou osa pólu setrvá uvnitř jednoho souhvězdí, se nazývá jeden „Věk“. V současné době se nacházíme na přelomu Věku Ryb a Vodnáře).

Podle Johna Mayora Jenkinse a dalších výzkumníků ona velmi specifická makrokosmická konstelace uvnitř galaktického prostředí ve vztahu k naší Sluneční soustavě zákonitě bude vyvolávat a s největší pravděpodobností již vyvolává reakce v prostředí celé naší soustavy včetně planety Země.

Celá řada sil kosmického charakteru začíná vytvářet uvnitř planetárního jádra Země velmi silné rezonance, které po meridiánových liniích a geoplanetárních silových centrech stoupají vzhůru k povrchu zemskému, kde se mísí s bioenergetickým prostředí nejen lidské bytosti, ale všech živých organismů, které tato planeta v jejich individuální evoluci hostí na svém těle.

V kontextu s těmito makrokosmickými a mikrokosmickými aktivitami bude v následujících letech docházet k dokončení duchovní embryogeneze lidské bytosti. Rytmus embryogeneze je měřen mayským kalendářním systémem tzv. „Dlouhého počtu“ a jeho kulminace je synchronicky koresponduje s kvalitativním posunem lidské kolektivní duše z embryonálního vývojového stádia do stádia dospívání a pak i dospělosti.

Proto se poslední den třináctého Baktunu mayského časového cyklu nazývá „Den vzniku“. Je to logické protože právě v tomto okamžiku se lidstvo této planety energeticky včlení do zcela nové energetické „pavučiny“ vztahů na úrovni inkarnovaných inteligencí. Lze očekávat, že toto období bude inaugurované masivní přítomností jiných velmi vyspělých kosmických bytostí, které společně s bytosti lidskou oslaví tento veliký svátek, který v tom nejpozitivnějším slova smyslu pocítí každý z nás bez výjimky.

(Na obrázku vpravo vidíte mayskou ikonu krokodýla v podobě stromu v porovnání s tvarem Mléčné dráhy. Tlama krokodýla koresponduje s výše zmíněnou temnou oblastí Mléčné dráhy).

Vraťme se ale k našim astronomickým korespondencím. Faktem sice je, že z astronomického hlediska k přechodu galaktického rovníku již došlo v roce 1998, ale tu třeba brát do úvahy Slunce, které samo o sobě je půl stupně široké, což naše úvahy podstatně zohledňuje.

Co se týče různých astronomických hodnot a měření v kontextu s mayskými údaji existuje samozřejmě poměrně hodně nepřesností a celá řada cest jak je řešit. Nemyslím si ale, že by pro nás v této chvíli bylo nějak podstatné zabývat těmito technickými detaily.

Naopak pro nás je důležité, že avízovaný proces již započal a že i v této chvíli, kdy čtete tyto řádky, na nás poměrně intenzivně působí. Podle celé řady předpokladů se má za to, že by k jistému vyvrcholení velmi širokého spektra účinků mělo dojít v roce 2016. Zapamatujte si prosím tento rok, neboť se v tradičních klasicky dostupných materiálech o něm vůbec nehovoří.

Tento rok je také pro nás důležitý z toho důvodu, že je součásti tzv. „časového energetického středu období 2012 – 2022“. O roku 2022 se opět skoro vůbec nehovoří, přestože je pro nás podstatně důležitější než vazby na rok 2012. O všech těchto aspektech budu hovořit v této přednášce později a podrobněji.

S výše uvedenými aspekty úzce souvisí artefakt, který dostal příznačný název „Sluneční kámen“. V roce 1790 při instalaci vodovodního potrubí v Central Plaza ve městě Mexico City vykopali dělníci obrovský umně vytesaný kamenný disk (viz. obr. dole uprostřed). Archeologové jsou přesvědčeni o tom, že byl vytesán v roce 1479 n.l. v době vlády Axayacatla, tedy v době nějakých 40-ti let před vpádem španělských kolonizátorů.

Tento nádherný monumentální útvar měří kolem 12-ti stop v průměru a váží něco přes 24 tun. V současné době by měl být k vidění v „Národním muzeu antropologie“ v Mexico City. Ve skutečnosti jde o aztécký kamenný kalendář, jehož ústředním motivem je pět bohů, kteří reprezentují „pět věků světa“ čili „pět sluncí“.

Čtyři obdélníkové fragmenty poukazují na čtyři předchozí „slunce“, zatímco centrální kruh upozorňuje na slunečního boha pátého „slunce“. Boha, který vládne současnému pátému věku. Tento bůh se jmenuje „Tonatiuh“ nebo také „Huitzilpochtli“.

Pátému „slunci“ se také někdy říká „Slunce Pohybu“ protože má přímou souvislost na den, který se jmenuje „Ollin“, což v překladu znamená „pohyb“, nebo také „zemětřesení“. Čtyři předchozí bohové a s nimi spojené věky jsou zobrazeny se signaturami větru, deště, ohně atd., což symbolizuje čtyři druhy katastrof, kterými skončily čtyři předcházející období.

„Anály Cuauhtitlan“ a rukopisy „Nahuatl“ naznačují, že věk zasvěcený jaguáru (jeden z předchozích čtyř věků), skončil v hlubokém zatmění Slunce, během kterého došlo k sestupu „tzitzimime“ – nebeských démonů, které měli pohltit lidstvo. John Major Jenkins je přesvědčen o tom, že Aztékové předpověděli sestup „tzitzimime“ také na konci současného „pátého věku“.

Toto je pro nás velmi důležitá okolnost. Jde totiž o to, že v podobném duchu ve svých pramenech hovoří i Anunakiové a v podstatě i "Učení Ulema". Pouze s tím rozdílem, že „tzitzimime“ nazývají jinak. Ale vše ostatní sedí až obdivuhodně přesně. Tím se dostáváme k faktu, který jsem na při spuštění „Zóny Zasvěcení“ naznačil. Jde o to, že se vám budou jednotlivé fragmenty ze všech studijních oblasti postupně spojovat do uceleného obrazu, na který budete schopni nazírat pod rozličnými úhly vnímání a chápání. A to je velmi důležité.

Je velmi zajímavé, že tato informace v tradičně dostupných pramenech prostě chybí. Indicie naznačují, že „tzitzimime“ by měli být jakési autonomní transdimenzionální subjekty energetické povahy. Možná půjde o přímý projev kosmických archontských sil? Možná půjde ještě o zcela něco jiného? Každopádně tomu ale budeme věnovat žádoucí pozornost. Mimochodem dva obrázky „tzitzimime“, tak jak je nakreslili původní Aztékové, můžete spatřit v „Codexu Magliabechiano“.