ZMĚNA - JEDINÁ KONSTANTA

Dva roky před koncem svého života, v roce 1961 Jung učinil pozoruhodný výrok, v němž tvrdí:

"Nadcházející události které jsou v souladu s koncem jedné éry, jak víme ze staroegyptských dějin, jsou jsou příznaky psychických změn, které se vždy objevují na konci jednoho platónského měsíce [2160 let] a na začátku druhého. Zdá se, že jde o změny v konstelaci psychických dominant - archetypů neboli "bohů", jak se jim dříve říkalo, které vyvolávají nebo provázejí dlouhodobé proměny kolektivní psychiky.Tato proměna začala v rámci historické tradice a zanechala za sebou stopy nejprve v přechodu z věku Býka do věku Berana a poté z Berana do věku Ryb, jehož počátek se shoduje s nástupem křesťanství. Nyní se blížíme k oné velké změně, kterou lze očekávat, až jarní bod vstoupí do znamení Vodnáře."

Svět byl od Jungovy předtuchy skutečně svědkem předzvěstí velkých proměn. Všechny jeho systémy řízení a ekologie dosáhly propastných hodnot, které v historických dobách nebyly k vidění - nesrovnatelně vyšší přelidnění, neudržitelný růst, masové vymírání druhů, totální bankrot světových vlád, nejvyšší pákový efekt institucionálního dluhu v poměru k hrubému domácímu produktu, ad infinitum. A věrna Jungově vizi shromáždila jen americká vláda více než dva miliony dokumentů o UFO; přibylo také zjevení žhavých světelných koulí, které se obrovskou rychlostí prohánějí po zemi, podivného fenoménu koulí zachycených infračervenou fotografií, nemluvě o náhlém vzniku a celosvětovém rozšíření kruhů v obilí. Časy se skutečně mění. Na rozdíl od lineárního myšlení, které je na Západě obecně přijímané, mnohé východní filozofie stále ctí koncept světa, který se řídí kruhovou dynamikou, jako například principy zenového buddhismu. Myšlenka "myšlení v kruhu" pochází z nejvzdálenějších kultur, jako jsou domorodí Hopiové. Pozorováním přírody a Vesmíru vydestilovali vše, co existuje, do několika jednoduchých pojmů, z nichž ústřední je, že vše se řídí cykly.

Tyto cykly nemají striktní začátek a konec, jak očekáváme my v moderním, kvantitativním světě, místo toho se v plynulém časovém úseku odvíjejí což ovlivňuje a nakonec mění naše vnímání předem daných parametrů, podobně jako pomalý příliv stírá stopy tím, že přeskupuje částečky písku. Jednou z technik, kterou staří lidé používali k měření cyklů, bylo pozorování hvězd. Podrobné zkoumání základních principů, které stojí za naprostou většinou chrámů a kamenných kruhů, ukazuje pozitivní posedlost astronomií. Od Tiwanaku v Andách v roce 15 000 př. n. l. až po kamenný kruh Callanais v severním Skotsku v roce 3000 př. n. l. byly pohyby planet a hvězd pečlivě zaznamenávány, aby se jejich odpovídající účinky mohly zrcadlit na povrchu Země.

Věřilo se, že vše, co se děje na hmotné rovině, je odrazem dějů, které se odehrávají v nebeské sféře. Nějakým způsobemse předpokládalo, že Vesmír je jeden obrovský, gnómonický a samosimulující holograf, ne nepodobný postoji, který je dnes přijímán v kvantové fyzice. A tak se naši předchůdci pustili do výpočtu precese rovnodennosti Země - kývání pólů, které na obloze vykresluje neviditelný kužel, jak jej vidíme na pozadí "fixovaných" souhvězdí. Z pohledu pozemského pozorovatele se každé souhvězdí posune o jeden stupeň každých 72 let, přičemž stejné souhvězdí se vrací do své původní polohy každých 25 920 let, což se nazývá "Velký platónský rok".

Stáří zvěrokruhu

Překvapivě existuje přesně dvanáct souhvězdí, která obíhají rovník, přičemž každé z nich zabírá více či méně 30º oblohy neboli "dům" zvěrokruhu. Elementární matematika ukazuje, že 30x12= 360º, obvod kruhu. Ještě překvapivější je, že 30º x 72 let se rovná 2 160 letům, což je doba připadající na každý platónský měsíc nebo "Věk". A dvanáct souhvězdí krát 2 160 let se rovná celému 25 920letému cyklu. Zdá se, že Bůh je matematik. To velmi plynule navazuje na cykly ovlivňující lidské záležitosti, jak je identifikovali především Egypťané. Věk Býka (asi 4420-2260 př. n. l.) se řídil rysy odpovídajícími astrologickému býkovi, kde diktátem dne byly síla, stabilita, materiální síly, země a velká smyslná krása. Svědčí o tom podivuhodné chrámy a stavby, které v tomto období vznikly po celém světě a které je považováno za dobu neobvyklé stability, kdy se rozvíjelo zemědělství a společenské hospodaření.

S koncem tohoto věku došlo k výraznému úpadku kultury a nárůstu slepého pudu a agresivity, což jsou jistě vlastnosti beranů. Věk Berana (asi 2260-100 př. n. l.) se vyznačoval rozpadem institucí, nárůstem válečnictví, absolutizací zavedených civilizací a všeobecným úpadkem do barbarství na Blízkém východě i v Evropě. Odpovědnost místodržících byla nahrazena kontrolou despotů. Chrámy se také začaly postupně odklánět od uctívání ženských a lunárních principů přírody a přijaly solární a mužské hodnoty; kněžstvo se centralizovalo a zkorumpovalo a jeho důsledky nás provázejí dodnes.

Shodou okolností to bylo také období významných dopadů meteoritů a katastrofické sopečné činnosti, které tuto změnu lidských postojů jistě urychlily. Kolem roku 3100 př. n. l. prudce stoupla hladina moří o 4 metry, vzorky ledových jader a aktivita stromových letokruhů vykazují známky dopadu velkého meteoritu a islandská sopka Hekla se dostala do křečí, které urychlily mini dobu ledovou a vedly ke kolapsu severoevropských kultur; na Blízkém východě začaly úrodné oblasti kolem Mezopotámie postupně upadat ve vyprahlou pustinu. Výrazné a katastrofické globální změny klimatu šly ruku v ruce s výrazným ochlazením planety. Jak napsal geolog Robert Schoch:

"Existují důkazy, že se proudy ve všech hlavních oceánech změnily, pravděpodobně v reakci na změny v atmosféře. Samotný zemský povrch se v této době hodně pohyboval. Každý kontinent byl ovlivněn různými vzorci vyzdvihování, poklesů, náklonů, poklesů, zemětřesení a posunů říčních koryt."

Zdá se, jako by nebeské a pozemské události předcházely, ba dokonce iniciovaly změny v lidské psychice, které učinily Věk Berana tím, čím byl. V tom měli staří lidé pravdu - Vesmír je skutečně jedna velká korespondence. Věk Ryb je érou, v níž se stále ještě projektujeme, cyklem, jemuž dominuje monoteismus a obrozující se spiritualita a s ní spojené otázky o podstatě sebe sama, i když odpovědi na ně vyvolaly mnoho konfliktů. Je to také doba, kdy zkoumáme náš vztah k vodě. Jistě, zvládli jsme schopnost překonávat oceány a navázat obchod v celosvětovém měřítku; naopak to zvýšilo naše povědomí o vodě jako základní a vzácné složce, která udržuje život, a stejně rychle, jako se učíme tuto sladkou vodu oceňovat, je stále obtížnější ji získat.

Cykly nejsou pevně daná období, přesto jsou důsledky blížícího se věku tím citelnější, čím více se blíží, podobně jako se voda stává tím rozbouřenější, čím více se blíží bodu varu. Technicky vzato nám do vstupu do Věku Vodnáře zbývá ještě asi 147 let, a přesto je jeho záření již nyní citelné. Ve Vodnáři jde o vládu svobody, technologie a nadvládu nad oblohou. V posledních staletích bezpochyby dochází k neustálému pokroku, který směřuje ke zvrácení tyranie, despocie a ovládání mnohých několika málo lidmi. Zrušení otroctví znamenalo pro lidstvo jeden obrovský krok, následovala emancipace práv žen a nyní s příchodem World Wide Webu (technologie) tvoříme svobodu sebevyjádření způsobem, který by přiměl krále Slunce a papeže staré Evropy vstát z hrobu. Stejně tak jsme s objevem letadla začali ovládat element vzduchu. Naše zkoumání Vesmíru dělá s každou další generací nové a odvážnější kroky, stejně jako vynález rádia a bezdrátové komunikace ovládá vzdušné vlny.

Jugy & 2012

I když se výklady mohou lišit, mnoho starých kultur uznává cyklus Věků. Tamilové, kteří předcházeli velké povodni z roku 9703 př. n. l., zvěčnili své ústní tradice v sangamech - jugách hinduistické kosmologie - a přestože se jejich časové rámce poněkud liší od egyptských, uznávají přesto "věčný mlýn nebes". V tamilských/hinduistických očích má každá juga za následek postupné změny, v nichž se cykly Země a lidského vědomí vzájemně prolínají, protože obojí je součástí velkého mechanismu zahrnujícího pohyb sluneční soustavy kolem centrálního Slunce a její vztah ke středu galaxie. Jugy jsou epochy v rámci cyklu čtyř Věků, které se střídají jako roční období, od stvoření po zničení, těhotenství a obnovu.

V předchozím cyklu se lidstvo ponořilo do Zlatého věku, doby technického a duchovního pokroku, doby velkých chrámů. Velká potopa a posun magnetických pólů (asi 10 300 let př. n. l.) předznamenaly pád této velkolepé éry a my se v současnosti projektujeme v Kalijuze, cyklu hádek, válek, svárů, neshod, pokrytectví, duchovního úpadku a odklonu od boha v podstatě v době sluneční/mužské moci, "věku neřesti". Tento cyklus začal asi 3003 př. n. l., paradoxně ve stejném období, kdy došlo k velkým klimatickým změnám a náhlému nárůstu výstavby chrámů po celém světě. Toltékové zahájili svůj finální věk současného cyklu cca. 3114 př. n. l.. Tento kalendář, který nakonec převzala mayská kultura, je nejdiskutovanějším ze všech, a to nejméně kvůli k jeho údajně finálnímu datu 2012. Moje úvaha je taková, že to je všechen prostor, který měli Toltékové na kameni, který vytesali, neměl signalizovat konec všeho, jak to známe, a kromě toho věřím, že tyto kultury věděly, že se tohoto data stejně dožijí.

Datum 21. prosince 2012 představuje konec jednoho 144 000letého cyklu a finální den 14. baktunu ("Velkého cyklu"). Uzavírání cyklů a zvěstování nových příležitostí bylo ve starověkém světě důvodem k oslavám, nikoliv časem pro vydělávání na smrti a apokalyptické myšlení. Naše posedlost cykly může pramenit ze strachu z neznámého. Parametr definovaný nabízí určitou míru kontroly. Získat důkladné znalosti o mechanice nebeských sfér znamenalo pro staré lidi s velkou přesností předpovídat příchod událostí, které nemusely pro kmen znamenat nic dobrého. Štěstí, jak se říká, přeje připraveným. Pokud tedy váš výklad oblohy naznačuje, že vás může zasáhnout meteorit, jste alespoň připraveni na to, že váš život bude ovlivněn negativním způsobem.

Bolesti růstu, které s sebou přinášejí nové cykly, samozřejmě nejsou levné. Kdykoli nás změna láká, žádá si od nás mnohé, od přehodnocení našeho zúženého vnímání reality až po rozpuštění rámců, které považujeme za skutečnou konstrukci života. Naše vnímání věcí není totožné s jejich skutečnou povahou, naše nástroje analýzy jsou formovány zkušenostmi, výchovou, sociálním prostředím a náboženským vnímáním. Přizpůsobujeme se podle potřeby, nebo se nepřizpůsobujeme vůbec, v takovém případě se odpor ke změnám setkává s chaosem. U lidí, kteří mají problémy s kontrolou nebo jim jde o pověst, je reakce obvykle násilná, drží se moci jakýmikoliv prostředky, a jak jsme dnes svědky, tyto zastaralé systémy postupně erodují navzdory zoufalým pokusům udržet se na mrtvém koni.

Budování chrámů

Lidé v kontaktu se Zemí nepovažovali změny cyklů za kalamitu, byly to jen kroky k novým zkušenostem, což dobře ilustruje koncept budování chrámů. Chrám je hmotným vyjádřením boha stvořitele, jeho zářivé světlo je solidifikováno do kamene, a je tak centrem každé staré civilizace a města. Moderní výzkumy dokazují, že chrámy v celém Egyptě, Indii, Tibetu, Francii a Británii byly navrženy tak, aby telurické linie zemské energie vytvářely po obvodu jakýsi silový film, který vlévá základní životní sílu do jejich vnitřní svatyně, aby stimulovala lidské Vědomí. A díky svému uspořádání nad magnetickými horkými body Země také do jisté míry vytvářely dění na planetě.

Chrám byl pro společnosti od Keltů po Tamily vším a pád chrámu znamenal pád lidí. A přesto si jeho strážci byli dobře vědomi, že fyzická struktura se čas od času dostává pod ničivý vliv událostí. Šlo tedy o to po cyklických katastrofách chrám znovu postavit a znovu zprostředkovat poznání bohů. Vezměme si jako příklad Stonehenge. Založen byl 8000 let př. n. l., finální kameny byly přidány asi 3100 let př. n. l. v reakci na klimatické změny; v této době sloužil jako Lunární chrám. S dalšími a stále se zhoršujícími klimatickými podmínkami kolem roku 2500 př. n. l. byly přidány vysoké trility a místo se stává Slunečním chrámem, což byl důležitý krok v období extrémních mrazů a sezony za sezonou neúrody. Místo se tak přizpůsobilo převládajícím zkušenostem doby a pomohlo zasvěcencům pochopit probíhající procesy.

Do Věku Vodnáře zbývá přibližně 147 let a vzhledem k tomu, že epicentrem všech je nyní mayský/ toltécký závěrečný cyklus, ocitáme se opět na prahu dalšího cyklu. Jeho působení zažíváme již po staletí a dnes jsou tyto změny přirozeně akutnější než kdykoli předtím. Ve vzduchu na celém světě je cítit hmatatelné napětí. Je tedy zajímavé, že kromě Jungovy předpovědi zrychlení výskytu fenoménu UFO - která se naplnila - dochází také k náhlému nárůstu celosvětového fenoménu kruhů v obilí.

Úloha kruhů v obilí

Ačkoli jsou kruhy v obilí prostřednictvím mainstreamových médií silně vyvraceny, je prokázáno, že jde o skutečný fenomén, který zdaleka není novodobý, neboť se sporadicky objevuje již od 16. století. Hlavní těleso symbolů vystoupilo do popředí koncem 20. století a studie ukazují, že symboly nejsou zdaleka nenápadné. Starověké kultury na glyfy reagují velmi emotivně, což je správné, neboť mnohé z nich se nacházejí vytesané na posvátných kamenech ve všech koutech světa. Pro domorodé kultury, jako jsou Lakotové, představují glyfy návrat "hvězdného lidu"; pro jiné kmeny jsou předzvěstí nadcházející změny věků prostupujícího celou přírodou. Zajímavý je vysoký počet lidí lidí, kteří při kontaktu se symboly zažili hluboké změny ve svém vědomí, dokonce i zdraví.

Stejně jako chrámy jsou postaveny na základech elektromagnetických vlastností a posvátné geometrie a účinky obojího na tělo a psychiku jsou dobře zdokumentovány, zejména ruskými vědci. Svědci viděli paprsky světla sestupující z nebe a manifestující před jejich očima obilné glyfy již v roce 1890; jednu takovou světelnou trubici jsem dokonce filmoval ze vzdálenosti pěti kilometrů, zatímco na místě samém místní žena pozorovala, jak se tvar objevuje v pšenici. Byly však zaznamenány i případy, kdy se kruhy v obilí objevily až po takových světelných úkazech, jako by Země sama uvolňovala některé své symboly. Mohou zde tedy být zapojeny tři události: mimozemský jev, energetický projev Země a vůle lidstva vyvolat vědomé přání.

Proč? Protože se domnívám, že kritická masa lidstva volá po změně a všechny nahromaděné emoce a energie záměru se projevují přímo před našima očima, což pak bereme jako znamení od vstřícného a milujícího Vesmíru.  Možná měl Jung pravdu - do jisté míry si tyto předzvěsti změn vytváříme sami. Mysl a emoce jsou mocnými manifestátory. Experimenty v Princetonských laboratořích P.E.A.R. ukázaly, jak je koncentrované působení malé skupiny lidí schopno změnit rytmus počítačem řízeného bubnu. Podobné experimenty mnichů využívajících transcendentální meditaci k působení na kriminalitu ve Washingtonu DC vedly ke znatelnému snížení míry kriminality v měsíci, který je obvykle známý prudkými nárůsty statistik. A je známo, že soustředěný záměr jednoho člověka mění krystalickou strukturu vody. Na základě tisíců testů Dr. Masara Emota se při jedné památné příležitosti podařilo skupině mnichů změnit kvalitu vody z vodovodu v Tokiu prostřednictvím často podceňovaného aktu modlitby.

Jak věděl psycholog Jung, mysl je utvářena událostmi, stejně jako naše vnímání, ale naše psychika nebo duše také vede podvědomý rozhovor se vším, co existuje. Je ovlivňována jemnými silami, kterých se nelze dotknout, ale lze je vnímat pomocí elektromagnetického svazku těla. Věda to dnes ví až příliš dobře - hmotný svět, který byl kdysi vnímán jako řada chemických interakcí, je dnes přijímán jako energie v pohybu. Vesmír je energie, planeta je energie, tělo je energie, vše je korespondencí všeho ostatního. Když se islámská kultura rozhodla zobrazovat boha pouze pomocí geometrie, vyjadřovala přesně stejný obraz, jaký se nyní ukazuje vědcům při pohledu na molekulární strukturu atomů. Výsledek posunu věků a konstrukce jeho potenciální budoucnosti nakonec závisí na tom, kam se rozhodnete zaměřit svou pozornost a jak se rozhodnete reagovat na základní principy, které jsou vám již nyní nenápadně naznačovány. Jednou věcí si můžete být alespoň jisti: Změna je jedinou konstantou.