Žili skutečně na Zemi obři? (1)

Skutečně se na Zemi v pradávných časech potulovali obři tak, jak nás o tom informují slavné biblické pasáže? Máme-li věřit knihám Bible, které následují po Genesis, pak tlupy obrů stále obývaly většinu území Blízkého východu, a to i v době, kdy izraelité dorazili do „Země zaslíbené“. Ve Starém zákoně jsme informováni o četných následujících bitvách mezi izraelity a jistými kmeny obrů zvanými Enakim, Zuzim, Zamzomim, Emim, Horejští a Refajci.

Nejslavnějším obrem byl samozřejmě Goliáš, ale se svými pouhými 3,35 m byl trpaslíkem mezi ostatními sousedícími obry, včetně 4,8 m vysokého krále Óga z Bášánu. Takováto exotická představa čnících obrů jistě dodává biblickému čtení poutavosti: avšak, má-li být židovský text přijímán jako něco více, než pouhá fantasy, musí být podepřen zmínkami o skupinách pradávných obrů v dějinách jiných kultur po celém světě. A patrně je.

V mnohých kulturách, včetně Egypťanů, Řeků, Římanů, Hinduistů a v některých kmenech amerických indiánů, je jasná zmínka o obřích předcích a dokonce i celých obřích rasách. Například Aztécké kodexy rozdělují čas do pěti cyklů neboli „Sluncí“ a tvrdí, že před mnoha tisíci lety, během druhého Slunce, pokrývala Zemi rasa obrů. Jeden Aztécký kodex, momentálně k nahlédnutí ve Vatikánské knihovně, uvádí: „Před velkou povodní, která se udála v roce 4.800 po stvoření světa, byla země Anuhuac (Střední Amerika) obydlena obry, a ze všech, kdo při potopě nezahynuli, se stali ryby, ale jeden z obrů, přezdívaný ‚Architekt’, odešel do Choluly a vybudoval zde umělou horu ve tvaru pyramidy. Bohové na to patřili s hněvem, protože se měla dotýkat oblak, a tak na pyramidu seslali oheň a stavba byla přerušena.“

Podobně jako aztécké vyprávění, i Egypťané rozdělují historii do pěti po sobě jdoucích cyklů. Podle Stephena Mehlera (viz. obr. vlevo), autora dvou knih The Land of Osiris (Osiridova země) a From Light into Darkness (Ze světla do temnoty), které pojednávají o učení egyptského mistra Abd’El Hakim Awyana, uznávali raní Egypťané pět cyklů neboli „pět etap slunce“, známých pod názvy Khepri, Ra, Oon, Aten a Amen. Mehler tvrdí, že tyto etapy „reprezentují jak etapy vědomí, tak i epochy lidské prehistorie a historie“. 4,5 m dlouhé sarkofágy v muzeu v Káhiře jsou patrně pozůstatky některých z egyptských obrů, kteří obývali tyto rané cykly. Hakim odhaduje, že sarkofágy se datují do 4-5.000 př.n.l. a kdysi v nich byly uloženy mumie obrů té doby.

Téma cyklů a pradávných lidských obrů si také našlo cestu do některých historických indických písem, včetně Purán a Tanter, které se zmiňují o řadě čtyř cyklů „Yugy“. S každou další Yugou se lidská rasa zmenšuje o polovinu a její délka života také. Tantry tvrdí, že v Satya Yuga, „Věku míru“ (? většinou se překládá jako Zlatý věk) existovali lidé v obrovských tělech, 21 cubitů vysokých (cca 9,3 m) a mohli žít až 100.000 let. Ale nyní v Kali Yuga, posledním a duchovně nejtemnějším ze čtyř cyklů, dosahuje lidská výška pouze 3,5 cubitů (1,5 m) a lidé jsou stvořeni k životu pouhých 100 let. Podobné schéma čtyř Věků lze nalézt v řecké historii, ve které jsou lidé z prvního a Zlatého Věku nejvyšší a žijí nejdéle. Nyní se v temném a materialistickém železném věku nacházíme daleko od idealizovaného řeckého zlatého věku, kdy se bohové, včetně obrovitých Titánů, procházeli mezi lidmi a lidský druh byl zcela bez nemocí.

Bohužel, stejně jako se chováme k „zastaralé“ moudrosti starověkých národů, mnozí z nás si také vybrali možnost nebrat tyto cykly na vědomí a místo toho nechat archeologické nálezy maličkých lidských koster, aby definovaly naši pradávnou historii. Ale odnedávna, díky investigativní práci publicisty, Michaela Crema a jeho kolegy Richarda Thompsona, autorů převratné knihy Forbidden Archeology (Zakázaná archeologie), mnozí z nás znovu zvažují moudrost cyklů.

Jejich obhájci, hinduistické Yugy, Cremo a Thompson, se vydali dokázat pravdu o raných cyklech a po úzkostlivém studiu vyřazených a ukrytých dokumentů byli schopni sestavit soubor prakticky jednoznačných důkazů. Podle nich archeologie soustavně odhaluje anomální artefakty, avšak pokud nesouhlasí s převládající akademickou teorií evoluce, jsou vždy před veřejností ukryty. Cremo a Thompson odhalili zákeřné spiknutí, které trvá nepovšimnuto již léta, během kterých byl Smithsonian Institute, a podobné organizace, při četných příležitostech povolán k prozkoumání mimořádně starých nebo obrovitých artefaktů, které však záhadně zmizely.

Po vzoru Crema a Thompsona jsem byl nedávno zapojen do své vlastní záchrany starodávných cyklů, zejména s ohledem na naše obří předky. Není překvapením, že jsem objevil existenci doslova stovek odstraněných a ignorovaných objevů obrů a obřích kostí během posledních pěti set let. Vyhledáváním ve výpovědích historiků jsem také zjistil, že vyprávění očitých svědků zaznamenaná hodnověrnými historiky minulosti – odkazy, které zdánlivě dokazují, že takzvaní „mytičtí“ hrdinové pradávných časů skutečně existovali - byla příhodně vymazána z většiny historických textů.

Zde je pár příkladů: římský historik Plutarch napsal, že když přijel kolem roku 81 př.n.l. římský velitel Quintus Sertorius do Tingisu (Tangier, Maroko), obyvatelé Tingisu mu ukázali velkou mohylu, o které tvrdili, že obsahuje pozůstatky mytického libyjského obra Antaiose, který prý bojoval s Herkulem. Sertorius svým vojákům nařídil, aby v této mohyle kopali, a uvnitř objevili obrovskou kostru, která byla údajně 60 cubitů neboli 26 m dlouhá! Plinius ve své Naturalis Historia napsal, že viděl ostatky obra, o kterém se domníval, že to byl legendární Orion, velký bůh a lovec, který je nesmrtelný na nebesích skrze souhvězdí, jež nese jeho jméno. Jiný historik, řecký Pausaniás, uvádí, že byl zasvěcený do existence hrobu Asteria, syna krétského krále Mínóse a také do existence hrobu Géryona, legendárního obra s křídly. Také píše, že ví o hrobu obřího válečníka Hylla, syna legendárního Hérakla (Herkules).

Vždy existovala víra v naše obří předky. Takže i starověké národy měly očividně hmatatelné důkazy k tomu, aby podložily svou víru v obří předky. Dokonce i první katoličtí křesťanští otcové přispěli k tomuto systému víry se svými vlastními odkazy očitých svědků na archeologické důkazy. Autoritativní církevní Otec, sv. Augustin (354-430 n.l.), vyhlášený nezávislý archeolog, napsal o svém vlastním objevu obra.

V díle O Boží obci se Augustin zmiňuje, po výčtu mnoha nálezů kosterních pozůstatků obrů v oblasti Středozemí, které byly objeveny před jeho narozením a během jeho života, o objevu, který on sám učinil v blízkosti svého domu v Kartágu: „Já sám – ne samotný, ale s několika dalšími lidmi – jsem našel lidskou stoličku tak ohromnou, že jsme ji odhadli na velikost 100 krát větší, než naše vlastní zuby. Věřím, že tato stolička patřila nějakému obrovi.“

Mohla tato stolička skutečně patřit nějakému lidskému obrovi? Takováto představa by byla horlivě schvalována jiným církevním Otcem, Tertullianem, který se sto let předtím snažil dokázat biblické zmínky o obrech výčtem výskytu obřích lidských ostatků, které byly pravidelně odkrývány v Kartágu a jeho okolí, o nichž měl bezprostřední informace. Jeho svědectví týkající se kartaginských obrů bylo tak věrohodné, že bylo dostačující na umlčení skepticismu vzdělané evropské třídy na více než 1.000 let.

Samozřejmě do té doby, než se na světě dramaticky objevil Darwin se svou teorií lidské evoluce v polovině 19. století. Kolem Darwina se pak náhle objevila nová vědecká komunita a rychle se stalo nemoderní a nezasvěcené domnívat se, že předkové lidské rasy byli něco jiného než vzpřímené opice, i když inteligentní. Každý důvtipný vědec by riskoval reputaci i plat, kdyby věřil něčemu jinému. Ale současně s darwinisty vznikl nový druh esoteriků připravených zachovat moudrost starověkých národů a jejich cyklů obrů.

Tito esoterici byli obhájci řady okultních děl 19. století, jako například The Secret Doctrine (Tajná doktrína), které přeskupily starodávné Věky a učinily je přijatelnějšími pro moderní učence. Pět cyklů minulosti tak bylo vyhlášeno za pět „kořenových ras“ lidstva, z nichž dvě, Atlanťané a Lemurijci, byli obří velikosti. Jedním z otevřených posluchačů těchto okultních klasiků byl neohrožený holandský anatom Eugene Dubois, který se nakonec rozhodl opustit Holandsko a vydal se do Asie, aby zde hledal archeologické důkazy podporující teorii kořenových ras. Během let 1886 – 1895 se Dubois podílel na mnohých vykopávkách na Sumatře a Jávě, dvou zbývajících ostrovech Lemurie.

Na Jávě nakonec objevil kosterní ostatky, jejichž stáří bylo odhadnuto na 800.000 let. V roce 1941 pak byly objeveny kolosální kosti jávského muže, zvaného Meganthropus palaeojavanicus (obří muž ze starodávné Jávy). Tento starodávný kolos, který prý měřil 3-3,6 m, byl nakonec přijat do vědeckého paradigmatu jako obrovská odnož hlavní linie lidské evoluce.