Zákony Tajemství (12) - Tajemství peněz a americký "Federální Rezervní Systém", část první

        Peníze - ať už jako kousek papíru či cifra na obrazovce počítače - jsou ve skutečnosti bezcenné, a přece pohánějí moderní svět. Vnější paráda peněz a bankovnictví bývá srovnávána s okrasami náboženství, nicméně pouze ti, kteří z nich mají užitek, chápou vnitřní chod kultu peněz. A tvrdě pracují na tom, aby to tak zůstalo. Rozhodující moc nad penězi mají v Americe bankéři Federálního rezervního systému (zkráceně 'the Fed') - "zásadní anomálie v samém srdci parlamentní demokracie, trapné popření občanské mytologie samosprávy", jak napsal William Greider, někdejší zástupce šéfredaktora deníku Washington Post. Jeho kniha z roku 1987 'Secrets of the Temple: How the Federal Reserve Runs the Country' (Tajemství chrámu: Jak Federální rezerva vládne zemi) shazuje "nativistické konspirační teorie", avšak nabízí výmluvnou argumentaci odhalující konspirační kontrolu, jež má v rukou 'the Fed'. Primitivní člověk neměl potřebu peněz. Lovil, když měl hlad a věnoval se zemědělství, aby nahromadil zásoby potravin na zimu. Pokud potřeboval druh zboží, kterým disponoval jeho soused, směnný obchod byl na pořadu dne.

       Ale jak se práce stále více specializovala, omezení směnného obchodu byla zjevná. Ovčák nemohl vždy vzít celé stádo na trh. A tak se lidé uchýlili k penězům jako k míře bohatství. Byl omezený přísun drahých kovů, obzvláště zlata - vždy žádoucí a v drobných mincích snadno přenosné, s vyraženými slovy nebo obrázky pro zaručení pravosti a ryzosti - a navíc je s nimi spojena nějaká prastará, téměř posvátná, úcta. Ale těžké, napěchované pytle zlatých mincí tížily, ani nemusíme zmiňovat, že byly lákavým cílem zlodějů.

       Tak se zrodily papírové peníze. Papírová bankovka byla pouhým dlužním úpisem. Jako takový, byl papír považován za stejně hodnotný jako skutečné zboží nebo služby. Takto nastavená procedura dobře fungovala nějaký čas, ale pak si jistí jedinci uvědomili, že pokud budou půjčovány za poplatek, mohly by peníze přinášet více peněz.

       Ranní zlatníci, kteří skladovali zlaté mince, používali toto nashromážděné jmění jako základ pro vydávání papírových peněz. Jelikož bylo velice nepravděpodobné, že by všichni požadovali své zlato zpět v tentýž čas, zlatníci se stali bankéři. Půjčovali část rezerv za úrok nebo výnos. Tato praktika - půjčování větší části jmění a ponechání si pouze zlomku pro případ nouze - se stalo známým pod označením částečná rezerva nebo zlomkové bankovnictví. Tento systém fungoval dobře, pokud se všichni náhle nerozhodli, že chtějí své vklady zpět a nerozjeli hromadné vybírání vkladů.

       Ke konceptu zlomkového bankovnictví se připojil koncept "nekrytých" bankovek - vskutku bezcenné papírové peníze přípustné, pokud by to bylo umožněno zákonem nebo vládním nařízením. Ranný příklad tohoto systému byl zaznamenán Marco Polem během jeho návštěvy v Číně v roce 1275. Polo zaznamenal, že císař donutil své poddané přijmout černé kusy papíru s oficiální pečetí jako legální peníze pod pohrůžkou vězení či smrti. Císař pak použil tyto peníze k zaplacení všech svých dluhů.

       "Člověk je v pokušení obdivovat (císařovu) neohroženou moc a podřízenost jeho poddaných, kteří snášeli takovou ukrutnost", napsal spisovatel Griffin, "ale naše samolibost rázem zmizí, když vezmeme do úvahy podobnost s našimi vlastními Bankovkami Federální Rezervy. Jsou vyzdobené podpisy a pečeťmi; padělatelé jsou přísně potrestáni; vláda s nimi platí své výdaje; obyvatelstvo je nuceno je přijmout; tyto - a ty z 'neviditelné' šekové knížky, na kterou mohou být převedeny - jsou vydávány v tak velkém množství, že se musí rovnat částce shodné se všemi poklady světa. A navíc jejich výroba nic nestojí. Vskutku, náš současný monetární systém je téměř přesnou replikou toho, který podporoval vojenské diktátory před sedmi stoletími."

       Ale dnes jsou to bankéři, nikoli válečníci, kdo profitují z peněz a vytvořili si k tomuto účelu neuvěřitelný mechanismus: Federální rezervní systém.

       Kdokoli hledá důkaz existence konspirací v Americe nemusí zacházet dále než k původu naší centrální banky. Zde je dobře doložená kospirace zahrnující jména přímo spjatá s moderními tajnými společnostmi.

       Ranní američtí kolonisté vytiskli malé množství papírových peněz a prosperovali. Benjamin Franklin vysvětlil:

      "V koloniích si vydáváme vlastní peníze. Říká se jim 'Colonial Script'. Vydáváme je přiměřeně k požadavkům obchodu a průmyslu, aby mohly výrobky snadno proudit od výrobců k zákazníkům. ... Tímto způsobem si vytváříme vlastní papírové peníze a tím kontrolujeme kupní sílu a nemusíme nikomu platit žádné úroky."

       Anglický parlament zastavil tuto koloniální prosperitu na naléhání 'Bank of England' schválením měnného zákona v roce 1764, jenž zakazoval tištění oběživa. Kolonisté byli nuceni přijímat bankovky z 'Bank of England'. Franklin a jiní prohlašovali, že to bylo toto postavení bezdlužných peněz mimo zákon, které zapříčinilo ekonomickou depresi a širokou nezaměstnanost, jež urychlily Americkou revoluci.

       Samotná idea centrální banky řízené profesionálními bankéři byla spornou záležitostí od založení Spojených států. Argumenty pro a proti centrální bance mohou být nalezeny v debatách Zakládajících Otců Thomase Jeffersona a Alexandera Hamiltona.

       Hamilton věřil v silnou ústřední vládu a centrální banku, na kterou bude dohlížet zámožná elita. "Žádná společnost by nemohla uspět, aniž by spojila zájmy a kredit bohatých jednotlivců se zájmy a kreditem státu", napsal. Zastánci Hamiltonových elitistických ideálů vytvořili první politickou stranu, Federalisty. Hamilton, jenž byl popisován jako "nástroj mezinárodních bankéřů", prohlašoval, že: "státní dluh, pokud nebude přehnaně velký, pro nás bude národním požehnáním".

       Bank of North America byla založena roku 1781, ještě před sepsáním Ústavy, kontinentálním kongresmanem Robertem Morrisem, který se snažil ji zařadit pod centrální banku a kopírovat tak systém Bank of England. Netrvalo to ani tři roky a její činnost byla zastavena kvůli nekontrolovatelným zpronevěrám a inflaci, tedy skutečnostem zapříčiněným vznikem nekrytých peněz.

      Hamilton, někdejší spolupracovník Morrise, se stal ministrem financí a v roce 1791 byl v čele dalšího pokusu o centrální banku, který spočíval v založení 'First Bank of the United States', což byl krok, proti němuž se tvrdě postavil Jefferson a jeho stoupenci.

      Jefferson z evropských dějin věděl, že centrální banka by se mohla snadno stát pánem země. Poukázal na zkušenost v Británii a poznamenal, že:

      "Jiné národy v Evropě již vyzkoušely a vyšlapaly každou cestu síly a pošetilosti v marné výpravě za nalezením téhož, avšak my nadále očekáváme, že v žonglovacích tricích a bankovnických snech objevíme, že peníze mohou být vytvořeny z ničeho..."

       "Upřímně věřím...že bankovní instituce jsou nebezpečnější než stálá vojska; a že myšlenka utrácení peněz, pod rouškou dotací, jež mají být splaceny příští generací, není ničím jiným než podváděním budoucnosti ve velkém", napsal Johnu Taylorovi v roce 1816 a dodal: "Už dokonce vychovali finanční aristokracii...Právo vydávat peníze by mělo být odebráno bankám a mělo by být navráceno lidem, kterým také ve skutečnosti náleží."

       Jefferson dále věřil, že centrální banka stojí mimo Ústavu:

       "Podle mého názoru, základy Ústavy spočívají v těchto principech: 'Veškeré pravomoce neudělené Spojeným státům Ústavou, a nezakázané Ústavou jednotlivým státům, jsou výlučně vyhraženy státům nebo lidu.' Učinit jediný krok za takto stanovené hranice pravomocí Kongresu, znamená zmocnit se neomezené moci, dále nepodléhající jakémukoli omezení. Právní ustanovení banky a pravomoce shrnuté v tomto zákoně, nebyly, podle mého názoru, uděleny Spojeným státům Ústavou."

       Je možná paradoxní, že Jeffersonovy stoupenci, kteří byli považováni ve své době za liberální, dali později vzniknout Republikánské straně.

       Jefferson nebyl jediným ze Zakládajících Otců, kdo vyjádřil své znechucení ohledně výnosů bankovnictví. "Celý náš bankovní systém se mi vždy hnusil, vždy se mi hnusit bude, a zůstane to tak až do mé smrti...", napsal John Adams v roce 1811.

      "Každá banka, která vyžaduje platbu úroku nebo která jakýmkoli způsobem vydělává, se zabývá nehoráznou korupcí. Je to zdanění veřejnosti ve prospěch a kvůli zisku jednotlivců..."