Atom či konečná částice hmoty je stejně jako sama Země magnet s kladným a záporným pólem. Celý fenomenální svět je pod neúprosnou vládou polarity, nenašel se nikdy žádný zákon fyziky, chemie nebo jiné přírodní vědy, který by byl prost inherentního protikladu nebo kontrastních principů.
Fyzikální věda nemůže formulovat zákony vně máje, tkáně a struktury stvoření. Sama příroda je májá; přírodní věda musí nutně počítat s touto její podstatou, které nelze uniknout. Ve své vlastní doméně je věčná a nevyčerpatelná; budoucí vědci nemohou dělat nic víc, než zkoumat jeden aspekt její rozmanité nekonečnosti za druhým. Věda tak zůstává v neustálém toku, neschopna dosáhnout konečných závěrů; je skutečně dobrá jen k formulování zákonů už existujícího a fungujícího vesmíru, ale je bezmocná k odhalení Tvůrce zákonů a Jediného operátora. Majestátní projevy gravitace a elektřiny jsou už známy, ale žádný smrtelník neví, co je to gravitace a elektřina.
Překonávat máju je úkol, který už po tisíciletí ukládají lidskému pokolení proroci. Povznést se nad dualitu stvoření a vnímat jednotu s Tvůrcem bylo považováno za nejvyšší cíl člověka. Ti, kdo lpí na vesmírné iluzi, musí přijímat její podstatný zákon polarity: přílivu a odlivu, vzestupu a pádu, dne a noci, radosti a smutku, dobra a zla, zrození a smrti. Když člověk prošel něko-lika tisíci lidských zrození, nabyl tento cyklický vzorek jisté znepokojivé jednotvárnosti a člověk začíná vrhat nadějeplné pohledy za nátlak máje.
Roztrhnout závoj máje znamená proniknout tajemstvím stvoření. Jógin, který takto obnaží vesmír, je jediný pravý monoteista. Všichni ostatní se klanějí pohanským modlám. Dokud člověk zůstává podroben dualistickému klamu přírody, je jeho bohem májá se dvěma tvářemi jako Janus.
Světová iluze májá se individuálně nazývá avidjá, doslova "nevědomost", hloupost, oklamání. máju či avidju nelze zničit intelektuálním přesvědčením nebo rozborem, nýbrž jedině dosažením vnitřního stavu nirvikalpa samádhi. Z tohoto stavu vědomí hovořili starozákonní proroci a zřeci všech zemí a věků. Ezechiel říká (43:12): "Pak mě zavedl k bráně směřující na východ, a hle, od východu přicházela sláva Boha Izraele." Božským okem v čele (východě) plaví jógin své vědomí do všudepřítomnosti a naslouchá přitom slovu aum, božskému zvuku mnoha vod nebo vibrací, který je jedinou realitou stvoření.
Mezi miliardami tajemství vesmíru je nejmarkantnější světlo. Na rozdíl od zvukových vln, jejichž přenášení vyžaduje vzduch nebo jiné materiální prostředí, světelné vlny procházejí volně vakuem meziplanetárního prostoru. I hypotetický éter, považovaný ve vlnové teorii za meziplanetární prostředí světa, je možné odmítnout z einsteinovských důvodů, že geometrické proporce vesmíru činí éter nepotřebným. Podle obou hypotéz zůstává světlo ze všech přírodních jevů tím nejjemnějším, nejvíc osvobozeným od materiálních závislostí.
V gigantickém Einsteinově pojetí ovládá celou teorii relativity rychlost světla 300 000 kilometrů za sekundu. Matematicky dokazuje, že pokud jde o omezený lidský rozum, je rychlost světla jedinou konstantou ve vesmíru neustálého toku. Jedině na absolutní hodnotě rychlosti světla jsou závislá všechna lidská měřítka času a prostoru. Čas a prostor nejsou abstraktně věcné, jak se dosud mělo za to; jsou to relativní a omezené faktory, odvozující platnost svých měřítek jenom ze vztahu k rychlosti světla. Čas se v rozměrové relativitě připojuje k prostoru a popírá odvěké tvrzení o své neproměnné hodnotě. Čas je nyní obnažen až na svou pravou přirozenost prostou podstatu dvojakosti! Několika rovnicovými tahy pera vyhnal Einstein z vesmíru s výjimkou světla všechnu pevnou realitu.
V pozdějším vývoji vtěluje veliký fyzik ve své teorii jednotného pole zákony gravitace a elektromagnetizmu do jediného matematického vzorce.
Redukuje strukturu kosmu a variace jediného zákona a sahá přes celé věky až k ršijům, kteří vyhlásili jedinou tkáň stvoření tkáň proměnlivé máje.
Na základě epochální teorie relativity vznikly matematické možnosti zkoumání konečného atomu. Velcí vědci dnes směle tvrdí, že atom je nejen spíše energie než hmota, ale že atomová energie je v podstatě myšlenková záležitost.
"Upřímné poznání, že fyzikální věda se zabývá světem stínů, je jedním z nejvýznamnějším pokroků," píše Sir Arthur Stanley Eddington ve své Povaze fyzického světa. "Ve světě fyziky pozorujeme stínově znázorněný průběh dramatu dobře známého života. Stín mého lokte se opírá o stín stolu a stín inkoustu splývá na stínový papír. Je to všechno symbolické a fyzik to ponechává jako stín. Potom přichází alchymista Rozum, který symboly transmutuje... Řečeno brutálně, látka světa je myšlenková... Realistická hmota a silová pole dřívější fyzikální teorie jsou zcela nepodstatné, leda že myšlenková látka sama upředla tyto vymyšlenosti... Vnější svět se stal světem stínů.
Odstraněním svých iluzí jsme odstranili základ, protože skutečně vidíme, že základ je jednou z našich největších iluzí."
S objevem elektronového mikroskopu přišel definitivní důkaz světelné podstaty atomů a nevyhnutelné duality přírody. The New York Times přinesl následující zprávu o předvedení elektronového mikroskopu na schůzi Amerického sdružení pro pokrok v roce 1937:
"Krystalická struktura wolframu, dosud známá jenom nepřímo díky rentgenovým paprskům, se výrazně rýsovala na světélkujícím plátně a ukazovala devět atomů v jejich správném postavení v prostorové mřížce, krychli, s jedním atomem v každém rohu a jedním uprostřed. Atomy v krystalové mřížce wolframu se jevily na plátně jako světelné body uspořádané do geometrického vzorce. Proti této křišťálové krychli světla bylo možno pozorovat bombardující molekuly světla jako tančící světelné body, podobné bodům slunečního svitu tetelícímu se na tekoucí vodě..."
Princip elektronového mikroskopu objevili jako první v roce 1927 Dr. Clinton J. Davisson, Dr. Lester a H. Germer v Bellových telefonních laboratořích v New Yorku; zjistili, že elektron má podvojný charakter sdílející charakteristické znaky jak částice tak vlny. Vlnová kvalita dává elektronu charakteristiku světla, a tak byl zahájen výzkum k nalezení způsobu, jak "zaostřit" elektrony způsobem podobným zaostřování světla s pomocí čočky.
Za tento objev jekyllhydovských vlastností elektronu, který potvrdil předpověď francouzského nositele Nobelovy ceny z roku 1924, fyzika De Broglieho, a ukázal, že celá oblast fyzické přírody má podvojný charakter, byla i Dr. Davissonovi udělena Nobelova cena za fyziku.
"Proud poznání," píše Sir James Jeans v knize Tajemný vesmír, "směřuje k nemechanické realitě; vesmír začíná vypadat spíše jako veliká myšlenka než jako veliký stroj." Věda dvacátého století tak zní jako stránka z prastarých véd.
Z vědy tedy, musí-li to být, nechť se člověk poučí o filozofické pravdě, že neexistuje žádný hmotný vesmír; jeho základní osnovou je májá, iluze. Její přeludy reality se při rozboru všechny hroutí. Když pod člověkem praskají jedna za druhou uklidňující podpěry fyzického kosmu, uvědomuje si nejasně svou modloslužebnou důvěřivost to, jak v minulosti překračoval Boží přikázání: "Nebudeš mít jiného boha kromě mne."
Ve své slavné rovnici uvádějící ekvivalenci hmoty a energie Einstein dokázal, že energie ve kterékoliv části hmoty se rovná její hmotě či váze znásobené čtvercem rychlosti světla. Uvolnění atomové energie se dosáhne zničením hmotným částic. "Smrt" hmoty byla "zrodem" atomového věku.
Rychlost světla je matematickým standardem či konstantou ne proto, že její absolutní hodnota je 300 000 km za sekundu, ale proto, že žádné hmotné těleso, jehož hmotnost vzrůstá spolu s jeho rychlostí, nemůže nikdy dosáhnout rychlosti světla. Jinak řečeno jenom hmotné těleso, jehož hmota je nekonečná, by se mohlo vyrovnat rychlostí světlu.
Toto pojetí nás přivádí k zákonu zázraků.
Mistři, kteří jsou schopni zhmotnit a odhmotnit své tělo nebo jiný předmět a pohybovat se rychlostí světla a využít tvořivých světelných paprsků k okamžitému zviditelnění jakéhokoli fyzického projevu, splňují nezbytnou einsteinovskou podmínku: jejich hmota je nekonečná.
Vědomí dokonalého jógina se bez úsilí ztotožňuje nikoliv s omezeným tělem, ale s vesmírnou strukturou. Gravitace, ať už Newtonova "síla" nebo einsteinovský "projev nehybnosti", je neschopna přinutit mistra, aby projevil svou "hmotnost", která je rozlišujícím gravitačním stavem všech hmotných předmětů. Kdo zná sebe jako všudypřítomného Ducha, není už podroben ztrnulosti tělesa v čase a prostoru. Jeho věznící, nepřekročitelný "kruh" ustoupil řešení: "Já jsem On."
"Fiat lux! A bylo světlo." První Boží příkaz nařízený stvořením (Genesis 1:3) uvedl v existenci jedinou atomickou realitu: světlo. Na paprscích tohoto nehmotného média dochází ke všem božským projevům. Uctívači všech věků dosvědčují, že se Bůh zjevuje jako plamen a světlo.
"Král králů a Pán pánů. On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle."
Jógin, který dokonalou meditací nechal své vědomí splynout se Stvořitelem, vnímá vesmírnou podstatu jako světlo; neexistuje pro něho žádný rozdíl mezi světelnými paprsky skládajícími vodu a světelnými paprsky skládajícími zem. Osvobozen od vědomí hmoty, osvobozen od tří rozměrů prostoru a čtvrtého rozměru času, přenáší mistr své světelné tělo stejně snadno po paprscích země, vody, ohně nebo vzduchu. Dlouhé soustředění na osvobozující duchovní oko umožňuje jogínovi ničit všechny klamy týkající se hmoty a jejích gravitačních hmotností; vidí tedy vesmír jako podstatně nediferencovanou masu světla.
"Optické obrazy," říká Dr. L. T. Troland z Harvardu, "jsou vystavěny na stejném principu, jako obyčejná "polotónová" rytina; tj. jsou složeny z droboučkých teček nebo čárek příliš malých na to, aby je oko odhalilo. Citlivost sítnice je tak veliká, že zrakový vjem může vytvořit jen několik málo kvant světla správného druhu." Dík svému božskému poznání světelných jevů může mistr okamžitě promítnout všudypřítomné atomy světla jako vnímatelné jevy. Konkrétní podoba promítnutí ať už je to strom, lék, lidské tělo odpovídá jogínově síle vůle a vizualizace.
Všemohoucnost lidské mysli je každonočně předváděna ve spánkovém vědomí, ve kterém člověk uvolňuje své lpění na egoistických omezeních, která ho denně svírají. Ve spánku se objevují dávno zemřelí přátelé, nejvzdálenější kontinenty, vzkříšené výjevy z dětství. S oním svobodným a ničím nepodmíněným vědomím, které zná ze snových zážitků každý, ukoval si mistr sladěný s Bohem nikdy nepolevující spojení. Bez jakýchkoliv osobních motivů a s použitím tvořivé vůle, kterou mu udělil Stvořitel, přeskupuje jógin světelné atomy vesmíru, aby uspokojil upřímnou modlitbu uctívače. K tomuto účelu byl určen člověk ve stvoření aby vyvstal jako pán máje, který zná svou vládu nad vesmírem.
I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou Zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."
V roce 1915, krátce poté, co jsem vstoupil do řádu svámijů, měl jsem vidění prudkých kontrastů. Živě se v něm projevila relativita lidského vědomí; jasně jsem vnímal Věčného světla za bolestivou dualitou máje. Vize se dostavila, když jsem jednou ráno seděl ve svém podkrovním pokojíku v otcově domě na Gurpar Road. Už po měsíce zuřila v Evropě první světová válka; smutně jsem uvažoval o vysokém počtu obětí.
Když jsem zavřel v meditaci oči, bylo mé vědomí náhle přeneseno do těla kapitána jedné válečné lodi. Dunění děl otřáslo vzduchem, když se pobřežní baterie a loď navzájem ostřelovaly. Mohutný granát zasáhl muniční sklad a roztrhl loď. Spolu s několika námořníky, kteří přežili výbuch, jsem skočil do vody.
S bušícím srdcem jsem bezpečně doplaval ke břehu. Ale v tom mě zasáhla do prsou zbloudilá kulka. Se zaúpěním jsem klesl na zem. Celé tělo jsem měl ochrnuté, ale uvědomoval jsem si, že je mám, jako si je člověk vědom existence zmrtvělé nohy.
"Konečně mě dostihly tajemné kroky Smrti," pomyslel jsem si. Už jsem se chystal ponořit se s posledním povzdechem do bezvědomí, když jsem zjistil, že sedím v lotosové pozici ve svém kalkatském pokojíku.
Z očí se mi řinuly hysterické slzy, když jsem se radostně poplácával a štípal do znovunabytého majetku těla bez díry po kulce v hrudi. Pohupoval jsem se sem a tam a vdechoval jsem a vydechoval, abych se ujisti, že jsem živ. Uprostřed těchto blahopřání sobě samému jsem zjistil, že se mé vědomí opět přeneslo do kapitánovy mrtvoly na zakrváceném pobřeží. Zmocnil se mě naprostý zmatek.
"Pane," modlil jsem se, "jsem mrtev nebo živ?"
Celý obraz zalila oslňující záře. Měkká dunivá vibrace se zformovala ve slova:
"Co má život nebo smrt společného se Světlem? Udělal jsem Tě k obrazu svého Světla. Relativita života a smrti patří ke kosmickému snu. Pohleď na svou bezesnou bytost! Procitni, mé dítě, procitni!"
(Z knihy Životopis jógina, Akvamarin&Fontána)
Převzato: Tipy a Inspirace
partner Matrix 2001