ZÁHADNÁ STVOŘENÍ A ZÁZRAKY PŘÍRODY: K NOVÉMU POCHOPENÍ BIGFOOTA, LÉTAJÍCÍCH TALÍŘŮ, VÍL A DALŠÍCH NEPOHODLNÝCH REALIT (1)

Před několika lety napsal o mně jeden kritik: “Horowitz je sice dobrý historik, ale, bože můj, ten člověk věří ve skřítky“. Je to pravda, jsem vinen. V tomto článku se pokusím vysvětlit, proč má můj kritik pravdu. I když nejsem kryptozoolog, velmi obdivuji badatele v oblasti paranormálna, Charlese Forta (1874–1932). A přesto o mně lidé nebudou říkat, že jsem stoupenec Forta. Nezabývám se anomáliemi. Ale člověk, který mne kritizoval, se odvolával na sérii událostí, s nimiž jsem byl kdysi spojen, což se stalo před cca 20 lety v Belize ve Střední Americe. Pro ty z vás, kdo nevědí nic o Belize: je to velmi krásná země v oblasti Karibiku, kde se mluví anglicky, hraničící s Guatemalou a Mexikem. V Belize je hodně svěžích lesů, pralesů, klikatících se řek a kopců; jsou tam na vysočině také velké kopce, o kterých se hovoří v místním folkloru a které jsou plné tajemství.

Pobýval jsem v kopcovité krajině, v penzionu, zaměřeném na ekoturistiku, který založil a vedl velmi podnikavý pár z Marylandu, spolu se svými dětmi. Celé místo vydobyli vlastnoručně z džungle. Ta oblast přitahovala ekoturisty. Ve vedlejším domku bydlela herečka a modelka Brooke Shields (která byla velmi milá). Z letiště v Belize City nás odvezl do penzionu v džungli taxikář. Byla to dlouhá, cca dvě a půl hodiny trvající jízda. Poslední úsek vedl po strmé, kamenité, nedlážděné silnici nahoru do kopce. V obyčejném autě bylo těžké řídit, protože kameny a vlnitá krajina způsobily, že auto občas narazilo spodkem do terénu a ten pak mohl poškodit podvozek. Jak jsme jeli nahoru do kopce, začal řidič povídat: „Fakt nerad jezdím do těchto hor. Jakmile vás vysadím, otočím to a rychle pryč odsud“. Bylo divné, že by chtěl tak rychle ujet z tak barvité krajiny.

„Proč ten spěch?“ zeptal jsem se.„No“,řekl, „v těchto horách žijí malí lidé. Říkají jim aluxové.  Žijí zde po staletí. Když je uvidíte, až budete chodit po lese, tak se vyděsíte, že nebudete moct mluvit. Hlas se vám v krku zadrhne. Opravdu sem nerad jezdím.“ A skutečně; vysadil nás, otočil se a rychle odjel.  Pomyslel jsem si, že je to nějaké divné. Ubytoval jsem se v penzionu a další den jsem sjížděl na kánoji řeku, která se klikatila pod hřebeny hor. Začal jsem povídat jednomu z naší party o tom, že mne taxikář trochu naštval, protože jsem si myslel, že to na mne jenom hraje, aby turisty vyděsil. Myslel jsem, že si z nás dělá legraci. Jak jsem o tom mlvil, pádlujíc po této zcela klidné řece, najednou před nás spadl velký kámen, který se skutálel ze svahu anebo spadl z kopce, kolem kterých jsme se plavili.

Znervózněl jsem a pomyslel si: „OK, musím dávat pozor na to, co říkám“. Protože existuje lidová pověst, že když o těch stvořeních mluvíme, ony přijdou. Proto i dnes někteří lidé v Irsku něchtějí mluvit o „malých lidičkách“, skřítcích, ale používají eufemizmus, jako například: „jiní lidé“. To otevírá zajímavé téma: pověsti o těchto malých stvořeních najdete po celém světě, Takový foklór existuje ve Střední Americe, v Irsku, v Polynézii, v Západní Africe, doslova každý kontinent má takové pověsti, sahající staletí nazpátek, a všechny obsahují povídání o tom, že když o těchto malých bytostech – někdy se jim říká lesní duchové či víly, začnete mluvit, pozvete si je do života a ony mohou způsobit nepříjemnosti.

Mnoho tradičně zaměřených lidí v Irsku dnes tak silně věří v existenci „jiných lidí“, že v roce 1999 musela být stavba velké dálnice v hrabství Clare přemístěna, aby se vyhla místu, kterému se říká vílí hájek. Což je, takřečeno, oblast těchto malých lidiček. Byly obavy, že pokud byste jeli po dálnící přes tento vílí hájek, nazlobili byste je a ony by způsobily nehody. Folklorista a historik Eddie Lenihan, s nímž jsem pracoval a kterého si velmi vážím, pomohl tu změnu prosadit. Proč bychom se dnes měli zajímat o existenci záhadných okřídlených bytostí či yetiho nebo víl? Z jakého důvodu?

Kdo to tam chodí?

Možná jsou mi takové události sympatické proto, že nechci žít ve světě, kde nezůstaly žádné záhady. Nechci žít ve světě, kdy slyšíte v lese praskat větvičku a nebudete se zamýšlet nad tím, kdo to tam je. Nechci žít v digitálním, floureskujícím prostředí, v němž máme pocit, že známe vše, co tam venku je. Říkajte tomu sentimentalita, ale já myslím, že většina z nás intuitivně cítí, a někdy to ví také prostřednictvím osobní zkušenosti nebo na základě studia, že přesvědčení o tom, že se v temných koutech nic neskrývá, nepokrývá všechny oblasti života. Existuje tolik svědectví a tolik příběhů lidí, kteří zažili neobvyklou zkušenost s věcmi, které by tu být neměly – ať jsou to trpaslící, nebo bigfoot ,nebo něco, co se skrývá ve vodě. Všichni jsme na takové příběhy do jisté míry napojeni. Je zřejmé, že myšlenka o bigfootovi, anebo nějakém záhadném opovi se do značné míry prolíná naším folklórem a přitahuje i dnes velkou pozornost lidí.

Otázka zní, proč? Ve světě čelíme tolika krizím a problémům: klimatické změny, hladomory a všechny ty úžasné věci, vycházející z Bílého domu. Proč bychom se dnes měli zajímat o existenci záhadných okřídlených zvířat anebo o bigfoota či yettiho anebo o víly? Z jakého důvodu? Myslím, že jeden z důvodů je částečně to, že některé z těchto věci mohou být empiricky skutečné. Když mluvíme o paranormálnu, nemusíme hned shodit ze stolu empirizmus, což je záležitost, k níž se ještě vrátím. Ale myslím, že naše fascinace záhadnými bytostmi a přírodními divy vypovídá o tom, že cítíme – a máme důvod cítit, že existuje neviditelná dimenze života. Něco, co se nachází mimo naši každodenní, všedni existenci, založenou na pěti smyslech. To, co zde popisuji, zachází dál, až za naše přání věřit něčemu mystickému. Spíše se to také dotýká našeho chápání světa, který se naplno neodhalil, ale který zakoušíme intuitivně, vnitřním vhledem a dokonce kognitivně, pokud jde o jevy, které se kauzativně mohou vztahovat k naší mysli, ale také k neviditelným dimenzím, k realitě, kterou nejsme schopni plně rozluštit, ale do které můžeme občas nahlédnout.

Náhodná čísla a vzorce  

Do roku 2007 existovala na "Princetonské univerzitě" parapsychologická laboratoř. Byla známá pod označením "PEAR" (Princeton Engineering Anomalies Research Lab./Princetonská inženýrská laboratoř pro výzkum anomálií). Byla to seriozní parapsychologická laboratoř, která existovala cca. 30 let. Když byla v provozu, provedla mnoho experimentů s přístroji, známými jako generátory náhodných čísel. Generátory náhodných čísel používáme denně; vytváří nekonečně variabilní vzorec čísel a ty věci běžně používáme při tvorbě a určování hesel. Parapsychologové někdy používají generátory náhodných čísel pro testování mimosmyslového vnímání nebo telekineze. Umístí subjekt poblíž takového generátoru, aby zjistili, zda dotyčná osoba dokáže narušit nahodilost tím, že by, jednoduše řečeno, v hluku vytvořila nějaký signál.

Když používám slovo „vytvořila“, možná už přeskakuji k závěru, ale spíše jde o to, že dochází ke shodě, sladění mezi snahou toho člověka přerušit nahodilost a mezi objevením se vzorce, který by tam neměl být. Jedna z věcí, kterou dělala princetonská laboratoř před mnoha lety, bylo, že dali generátory nahodilých čísel na různá místa světa. Zjistilo se, a objevily se o tom články v novinách a já to zjednudušuji, že během událostí 11. září 2001, těsně před událostmi, během nich i těsně po nich začaly generátory nahodilých čísel vykazovat vzorce. V tomto naprosto nahodilém a chaotickém vykazování čísel došlo k narušení. Najednou se čísla začala opakovat. V jistých chvílích se dal jasně vysledovat vzorec. Nad badateli zůstala viset obrovská otázka, která si vynucuje další výzkum a další pochopení: Proč ve chvíli, kterou lze volně popsat jako celosvětové trauma, ukazovala tato síť generátorů nahodilých čísel vzorec, t.j přerušení hluku?

Objevuje se dráždivá myšlenka, že to mělo mentální příčinu. Myšlenka, že my, prostřednictvím mysli, dokážeme ovlivnit a vytvořit výsledek. Nejedná se o vědecké pojednání o mentální příčině, ale existuje mnoho různých vědeckých oblastí, včetně neuroplasticity, kvantové mechaniky, studií o placebu a bádání v oblasti psychiky, které prokázaly, že výsledek je závislý od myšlenky. Jeden ze způsobů, jak empiricky pojednat o manifestaci energií je uvědomit si, že během toho období celosvětového traumatu jsme byli svědky zjevně sjednoceného vlivu myšlení, které evidentně mělo telekinetický vliv na tu síť generátorů nahodilých čísel.

Prozkoumejte základy 

Myslím, že se přibližujeme k novému způsobu pochopení pozorování bigfoota, pozorování UFO, neutuchajících hlášení o nezvyklých zvířatech a o věcech, které bloudí nocí a takzvaně šlapou po větvičkách. Lidé z mnoha vrstev americké společnosti jsou posedlí existencí bigfoota. Je to předmět těch většinou hrozných pseudodokumentů, vysílaných kabelovými televizemi, je to náplní obrovského množství knih, článků, debat a kontroverzí. Vědci si stěžují, že nikdo nebyl schopen zajistit použitelné důkazy DNA bigfoota. Člověk by ohledně toho mohl něco namítat, ale jedná se o široce přijímanou kritiku.

Pokud to však člověk přijme, moha by se otevřít radikálnější a pružnější teze. Několik vědců, včetně Richarda Feynmana, si všimlo, že se nemůžete dostat z problémů za pomoci myšlení, které vás do problému dostalo. Zjistil jsem, že je to univerzální princip. Zjistil jsem, že je to dobrý princip například při psaní. Když píšete větu či odstavec a zápasíte s tím, a nemůžete docílit jasnosti, pravděpodobně je něco špatného v základech. Nejlepší je vyhodit ten řádek či odstavec a začít znovu. Pokud je něco stále obtížné, zřejmě je chyba v samotném základu.

-pokračování-