ZÁHADA MOHENDŽODARA

Nejvíce je to patrné v ruinách Mohendžodara v Indii. Už jsme se setkali s místními legendami o Viracochovi, který náhle zničil civilizaci Tiahuanaca „smrtícími paprsky“, pomocí „blesků“. Obdobně využívá blesků i Make Make, hlavní „nebeský bůh“ Velikonočního ostrova, a jeho písmo Rongorongo ho přímo spojuje s harappskou civilizací nacházející se v povodí řeky Indus. Ruiny Mohendžodara jsou hrůzným svědectvím, že takový úmyslný čin masové destrukce nějakou formou technologicky vyspělého prostředku se skutečně mohl kdysi odehrát, protože zde lze najít město a citadelu navržené s moderní kanalizací a stokami, a spletitost plánování a propracovanost, které jsou až k neuvěření, jak dokazuje pohled na plán města níže.

To nejpodivnější ohledně městských ruin však je, že na ulicích, kolem roztavených, zeskelnatěných ruin, leží rozeseto několik lidských koster, některé se dokonce drží za ruce, jako kdyby tito lidé byli zaskočeni nějakou nenadálou katastrofou, když se věnovali svým každodenním záležitostem. Archeologové zkoumající oblast objevili poblíž regionu v indickém Rádžasthánu vrstvu radioaktivního popela pokrývající plochu pěti čtverečných kilometrů. Úroveň radiace byla tak vysoká, že indická vláda tento region uzavřela. Když se prokopávali dále, objevili důkazy o atomovém výbuchu, ke kterému došlo před 8 000 až 12 000 lety. U jedné z koster v Mohendžodaru byla zjištěna úroveň radioaktivity asi „50x vyšší, než jaká by měla být v důsledku přirozené radiace“.

Při zkoumání tohoto strašlivého výjevu si člověk vybaví mrazivá slova indických eposů Mahábhárata a Rámájana popisujících „válku bohů“.

Gurkha, letící v rychlé a silné vimaně, vrhl jedinou střelu, nabitou vší silou vesmíru. Žhnoucí sloupec kouře a plamene, jasný jako deset tisíc sluncí, se zvedl se vší velkolepostí. Byla to neznámá zbraň, železný blesk, ohromný posel smrti, který obrátil v popel celou rasu Vrišniů a Andhaků. Těla byla spálená k nerozeznání, vlasy a nehty vypadaly. Keramika se rozbila bez zjevné příčiny, a ptáci zběleli… Byla to zbraň tak mocná, že mohla v mžiku zničit zemi – silný stoupající zvuk v kouři a plamenech, a v tom spočívá smrt… Husté plamenné střely, jako silný déšť, vypuštěné na tvorstvo, zahalující nepřítele… Na armády Pánduovců se rychle snesla neprostupná tma. Všechno kolem bylo ztraceno v temnotě. Začal vanout prudký vítr. Stoupaly burácející mraky, ze kterých padal prach a štěrk… Země se otřásla, sežehnutá strašným, silným žárem z této zbraně… Plamenné střely dopadaly ze všech stran, prudce a nepřetržitě.

Již dříve jsem podotkl, že tyto texty „silně naznačují účinky a důsledky použití jaderných zbraní“, včetně ztráty vlasů a zubů a degradace skla a keramiky vlivem vystavení silnému neutronovému a gama záření. Rovněž jsem ale nadnesl, že důkladnější prozkoumání jistých detailů těchto textů ukazuje na nějaký jiný druh zbraně, která by skutečně mohla „vrhat blesky“ v koncentrovaném záblesku plazmatu, jako kdyby účinky výbuchu vodíkové bomby byly protlačeny skrze jakousi trubici. Nejvýznamnější z těchto naznačujících frází je ta, která jasně uvádí, že nešlo o „mnoho jaderných bomb“, ale „jednu jedinou zbraň“. Další fráze navíc naznačují něco jiného, než jadernou nebo termonukleární zbraň:

1) „Veškerá síla vesmíru“ naznačuje zbraň, která nějakým způsobem závisí na energii časoprostoru

2) „Země se otřásla“ – pokud budeme tuto frázi vnímat v tom smyslu, že „země“ znamená celou planetu, a ne jen „zem“, jde o náznak, že byla využita či ovlivněna energie celé planety

3) „Plamenné střely“, které vyzařují „ze všech stran“, naznačují energii záření soustřeďující se na cíl prostřednictvím elektromagnetické interferometrie

Došel jsem k závěru, že hindské eposy, kromě možného popisu jaderných zbraní v obvyklém smyslu, také popisují nějakou zbraň zakládající se na schopnosti manipulovat fyzickým médiem. V tuto chvíli máme podivný soubor faktů, které naznačují souvislost mezi ruinami Puma Punku, Velikonočního ostrova a povodí řeky Indus, za kterými stojí nějaká vyspělá civilizace, a u kterých se objevují mytologické paralely mezi Viracochou a bohy ve zbytku světa, a také je tu podobnost jednak konstrukčních metod, které pojí Velikonoční ostrov s Tiahuanacem a Puma Punku, tak i písma, které ho zase spojuje s povodím řeky Indus. K těmto podivnostem teď můžeme přidat ještě další důkazy, které naznačující společnou, velmi starou civilizaci, roztroušenou z nějakého důvodu napříč světem, a sice z oblasti lingvistiky. Witkowski podotýká, že jeho krajan, profesor Benon Szalek, porovnal společný slovní základ baskičtiny, maďarštiny a … japonštiny! Na základě toho usoudil, že „tyto národy musely být vystaveny vlivu nějakého jednotného systému, nebo že kdysi bývaly jeho součástí“. Nebo se snad setkáváme s vlivem jakési skryté elity či elit se společným kulturním původem?

Ať už zní odpověď na tuto otázku jakkoli, lingvistické šetření profesora Szalka odhalilo ještě něco jiného, konkrétně že ať už mezi těmito skupinami existovala kdysi jakákoli spojení, někdy v době 7 000 let před Kristem bylo přerušeno. Jinak řečeno, pokud se někdy v lidské historii mělo odehrát něco ve stylu babylonské věže, s největší pravděpodobností k tomu došlo před rokem 7000 před Kristem. Můžeme si všimnout něčeho zvláštního: všechna data, kterými jsme se zaobírali, ukazují na něco, co existovalo ještě před starodávnými vyspělými civilizacemi Sumeru, Egypta a povodí řeky Indus, a pořád dokola se opakuje fixace na období 10 500 let před Kristem, kterému odpovídá vrstva atomového popela v Indii. Dokonce i lingvistické důkazy naznačují, že se odehrálo „něco katastrofálního“, co civilizaci, která v tomto časovém rámci mohla existovat, učinilo přítrž. Není však pochyb, že něco existovalo, a že šlo o něco vysoce technologicky sofistikovaného, protože ruiny Puma Punku jsou toho jasným důkazem.

Záhadné souvislosti se prohlubují: Nan Madol, Mohendžodaro a Velikonoční ostrov

Nan Madol, který by mohl být právem nazýván starodávnými Benátkami Pacifiku, a jehož jméno ve starém drávidském jazyce znamená „v půli cesty“, leží jen kousek od středu „osy světa“ táhnoucí se od Mohendžodara k Velikonočnímu ostrovu. Se svou haldou prastarých kamenných ruin a kanálů rozptýlených po ostrůvcích v jihovýchodním Pacifiku je Nan Madol dalším z míst, kde platí, že čím důkladněji se jím člověk zabývá, tím více záhad se objevuje. Jedním z nejzvláštnějších rysů Nan Madolu, posetého stupňovitými, asi 9 metrů vysokými pyramidami a různými kamennými plošinami, je, že z mnoha těchto pyramid vycházejí čedičové cesty, které vedou „přímo do oceánu“! Jako by to nestačilo, jedna taková cesta se vynořuje z prostoru pod vodou 1 600 kilometrů daleko, na ostrově Rarotonga, což je skutečnost silně naznačující, že tato oblast byla kdysi nad vodou.

Jako další oblasti na síti má i Nan Madol a širší polynéská kultura své tradice spojené s určitými místy, a nás v tomto případě zajímají dvě z nich. Stejně jako na Velikonočním ostrově, kde se prý obrovité sochy hlav moai pohybovaly samy od sebe jakousi tajemnou silou zvanou „mana“, o kamenných blocích pyramid v Nan Madolu vážících několik tun se traduje, že byly „přesouvány a nadnášeny pomocí magie“. Druhá tradice však vyzdvihuje ještě další záhadu, která je se sítí spojena. Viracocha, „sluneční bůh“, se kterým jsme se už setkali, byl pro Inky také velkým bohem „civilizátorem“, a měl prý mít bílou kůži, vousy a modré oči.

Polynésané, jako mnohé další asijské národy, mají obdobné tradice. Když na ostrovy dorazili první evropští misionáři, zjistili, že o sobě Polynésané hovoří jako o „aomata“, což je termín, který jednoduše znamená „lidé“. Evropané ale byli nazýváni „te-i-matang“, tedy „muži ze země bohů“. Další Polynésané zmiňovali bílé misionáře jako „zlatovlasé děti Tangaroy“, boha, který podle jejich tradic přišel před tisícovkami let jako učitel a civilizátor. Tato myšlenka se opakuje v japonské legendě o dávných Jamato, bílých lidech, kteří údajně do Japonska přišli učit civilizaci, v legendách o kmeni Hopi v Severní Americe, a dokonce i v hindském eposu Rámájana. Pokud je ale tato tradice „natolik silná a významná, a tak častá, pak se nemůžeme domnívat, že by nebyla nějakým způsobem zakotvená v realitě“. Pokud však vychází z nějaké „reality“ ztracené v mlžném závoji prehistorie, jaké povahy ta realita byla? Máme co dělat s něčím o velkém rozptylu, nebo s činností jakési elity? Nebo oboje?

Tento problém se násobí nedávnými genetickými studiemi, podle kterých vzešlo lidstvo z Afriky a z černošských ras před nějakými 150 000 až 200 000 lety. I když toto není místo na zabývání se možným řešením této sporné otázky, je možné tvrdit, že rozšíření této bílé skupiny národů bylo možná provedeno s nějakým cílem, který je naznačen samotnými tradicemi, protože ty pokaždé říkají, že šlo o určitý záměr, plán, konkrétně přinést „civilizaci“ zbytku lidstva. Vypadá to, že se díváme na úmyslné rozptýlení nějaké elity, ne migraci. V každém případě, vzhledem k rozsahu tradicí o takových kontaktech napříč světem, a stejně tak působivým lingvistickým důkazům zmíněným dříve, se díváme na celosvětovou aktivitu a rozptýlení této skupiny lidí. Uprostřed této historické hádanky se nachází Nan Madol, starodávné město pokrývající oblast téměř 15-ti čtverečných kilometrů, jehož centrem je komplex uměle vytvořených ostrůvků zabírajících asi 1,5 čtverečního kilometru.

Tyto ostrůvky jsou propojeny tunely. Toto místo také vzdoruje téměř všem snahám o systematický průzkum. První výzkumník, který se o to pokusil – Kubary v 19. století – spáchal sebevraždu poté, co se loď přepravující artefakty, které v Nan Madolu nalezl, na cestě do Evropy potopila, a veškeré jeho záznamy a poznámky zanikly při požáru domu. K tomu lze přičíst tucty dalších, kteří při návštěvě tohoto místa zahynuli nebo jednoduše nebyli nikdy více spatřeni. Po Kubarym následoval počátkem 20. století Němec Paul Hambruch, jehož rozsáhlý průzkum místa zpopularizoval Herbert Rittlinger v knize publikované v Německu roku 1939. Rittlinger také zmínil příběh o nálezu platinových kovových desek pokrytých neznámou formou písma. Je-li tento příběh pravdivý, může jít o ještě další možné spojení se ztracenými sumerskými „deskami osudu“, a další možné spojení s aktivitou někoho, kdo se snaží uchovat vědění.

Ztracená civilizace a potopa: Polynésie, Egypt a Hopi

Jak bylo uvedeno, jedním ze zvláštních rysů Nan Madolu je velký počet cest, které vycházejí z místních pyramid a poté mizí do oceánu, a také jsme zmínili tradici Velikonočního ostrova o potopě, zmizení země na západě, a její nejasnou domněnku, že to nějak souviselo s úmyslným činem. Zajímavé je, že polynéské legendy tento názor potvrzují, a dokonce i Egypt má legendu o „velké zemi na východě, mezi vodami ‚Uaj-ur‘ (tak říkali východním mořím), která byla pohlcena mořem“. Nejzajímavější z těchto legend o ztracené zemi jsou však ty, které pocházejí od Hopi v Severní Americe, které tvrdí, že byli vystěhováni do Jižní Ameriky, odkud podnikli svou cestu do Severní Ameriky.

Pevninský most se hroutí

Legendy kmene Hopi vyvolávají spoustu otázek ohledně standardního modelu migrace amerických indiánů do Ameriky přes pevninský most v Beringově průlivu mezi Sibiří a Aljaškou, odkud se měli postupně rozšířit na jih, ze Severní Ameriky do Jižní Ameriky. Tuto teorii prvně vyslovil v roce 1938 doktor Aleš Hrdlička z "Amerického přírodovědného muzea" v New Yorku. V této teorii se ale téměř hned od začátku začaly objevovat trhliny. Ta první a nejvíce zřejmá byla jasná už když ji Hrdlička formuloval, protože antropologická různorodost mezi americkými indiány byla mnohem větší, než jeho teorie připouštěla. Nejpalčivějším problémem, který tato teorie představovala, však bylo, že s sebou nesla implicitní předpoklad, že v Severní Americe by se měly nacházet stopy nejvyspělejších kultur, a s tím, jak se migrace šířila dále na jih, by se měly vynořovat méně vyvinuté kultury. Jak jsme ale viděli, nejvyspělejší viditelná kultura, ta v Puma Punku a Tiahuanacu, je daleko v předstihu před čímkoli na severu. Takovou časovou posloupnost skutečností tato teorie nenaznačuje.

Nález lidských ostatků učiněný roku 1963 v Jižní Americe, který sahá 50 000 let nazpět, při němž byly objeveny i nástroje, byl v takovém rozporu s touto teorií, že je antropologií v Severní Americe prakticky ignorován. Pozůstatky lidských lebek v Mezoamerice a Severní Americe, které patří bělochům, černochům i míšencům, navíc dodaly prvek rasové rozmanitosti na amerických kontinentech, který standardní teorie s pevninským mostem není schopná přijmout. A co hůř, ohledně vykopávek lidského osídlení – nejstaršího na obou amerických kontinentech - prováděných v jižním Chile bylo shledáno, že jsou staré asi 33 000 let. Jinak řečeno, byla to Jižní Amerika, ne ta Severní, která „se stala dějištěm nejzajímavějších, až dechberoucích úspěchů, tedy kontinent, o kterém se mělo za to, že byl zalidněn jako poslední“. Krom toho, v Tafi del Valle, severozápadně od argentinského Buenos Aires, se nachází málo známá megalitická lokalita, která si zaslouží pozornost.

„Tato argentinská oblast by nebyla ničím neobvyklá, nebýt skutečnosti, že to vypadá, jako kdyby všechny charakteristické prvky z neolitické Evropy byly přesunuty sem, jakoby nějakou magickou silou“.

Jsou zde trility, vyrovnané podle světových stran, kamenné kruhy a faly. Fatální ránu pro teorii s pevninským mostem ale představuje mitochondriální DNA, kterou všichni lidé dědí po své matce. Testy této DNA u nejstarších lidských pozůstatků v Americe dokazují, že patří do pacifické skupiny zvané haploskupina B, která je obvyklá v Pacifiku a na jihu Severní Ameriky, ale ne na Sibiři nebo Aljašce. Aby to bylo ještě zajímavější, při určování krevní skupiny jihoamerických mumií převažoval typ A Rh negativní, častý především u Evropanů.

Shrnutí

Od paradoxů Puma Punku jsme urazili dlouhou cestu, ale tamní paradoxy vyspělého obrábění, a genetická a kulturní rozmanitost národů amerických indiánů ukazují na velmi odlišný obraz, než jaký překládá standardní teorie pevninského mostu. Téměř jednotné tradice, od Polynésie po legendy o bílých, vousatých bozích civilizátorech, Viracochovi naznačují obyvatelstvo, které je velice odlišné, a možnou aktivitu nějaké skupiny lidí pohybující se po celém světě s jakýmsi plánem, protože tyto tradice znovu a znovu tvrdí, že tito lidé přišli učit „civilizaci“, a přispět k jejímu zachování a obnovení po ohromné katastrofě. Tato katastrofa je evidentní tím, že v téměř všech těchto kulturách se hojně vyskytují tradice o potopě, a tyto tradice někdy naznačují, že daná katastrofa byla částečně způsobena použitím technologie při konfliktech. V některých případech byly obří kamenné pozůstatky – jako v Puma Punku – jasně produktem nějaké vyspělé obráběcí technologie, která by hravě předčila cokoli dokonce i v dnešní době. V jiných případech připisovaly legendy a tradice umístění takovýchto obrovitých kamenů tajemné „síle“, na Velikonočním ostrově to byla síla „mana“. Je možné odkrýt některou z těchto vrstev ještě více, abychom pochopili historii lidstva, a proč byly na tolika místech vytvořeny tak monumentální stavby? Odpověď zní ano, ale abychom této odpovědi porozuměli, musíme se nyní vypravit na sever do Mezoameriky a prozkoumat legendy a stavby Mayů a Aztéků.