ZÁHADA LEBEČNÍCH DEFORMACÍ

Začneme vzpomínkou. Určitě se pamatujete na celovečerní film (pak z toho udělali tuším i seriál), který kdysi vstoupil do našich kin pod názvem „Lebkouni“. Hlavními představiteli byli „lidé“ s dvakrát tak dlouhou plešatou lebkou, která byla protažená daleko dozadu a zakončená takovým velmi specifickým ostrým výstupkem na jejím konci.

Jakkoliv v nás tyto asociace vyvolávají úsměv, faktem je, že takoví lidé se na naší planetě kdysi skutečně pohybovali. Ve skutečnosti pozůstatky „lebkounů“ byly nalezeny v mnoha lokalitách po celém světě, včetně Peru, Mexika, severozápadního Pacifiku, starého Egypta, Číny atp.

Muzea v Jižní Americe, ale i jinde občas vystaví takou neobvykle prodlouženou lebku, ale nebývá to zpravidla vůbec běžné. Na tyto lebky můžete s jistotou narazit v místních muzeích podél jižního pouštního pobřeží Peru, zvláště pak antropologické muzeum v Ica je na tento typ protáhlých lebek jakýmsi specialistou. K vidění jsou zde dokonce i kompletní mumie lidí s takovou extrémně protáhlou lebkou s červenými vlasy.

V archeologickém muzeu v Kahíře je zase k vidění prodloužená lebka Átona. Jiná muzea na Maltě, Turecku, Iráku, Koreji, Mexiku, Bolívii a jinde vystavují množství lebek s nějakým druhem lebeční deformace. Velmi často se však takové exempláře nesmějí fotografovat. Typickým příkladem může být Archeologické muzeum v Tiwanaku v Bolívii.

Pro nezasvěceného člověka mohou být deformované nebo svým tvarem příkře netypické lebky poněkud šokující. Otázkou, která doposud není plně zodpovězená, ovšem je, proč si tyto jedinci s takovou vehemencí deformaci své lebky připouštěli, a vůbec jedná se vždy o umělou deformaci? Nejsou ve hře ještě jiné poněkud více zarážející faktory? V tomto materiálu se pokusíme na tyto podivnost posvítit a budeme společně hledat odpovědi na všechny klíčové otázky.

Pro vědce je toto puzzle, proč různě staré národy na vzdálených ostrovech Pacifiku, ale i na jiných místech naší planety používaly různé cesty vedoucí k deformaci lebky, je stále velmi matoucí. Šlo o nějakou módu, nebo šlo o znak jakési elitní rasy, nebo ve hře byla funkční stránka věci, kdy praktické využívání jistých nám doposud neznámých sil vyžadovalo patřičnou a přesně stanovenou deformaci lebky? Nebo šlo o nějaký velmi specifický lidský druh pohybující se po celé planetě s přirozeně vyboulenou lebkou? A proč se antropologové systematicky vyhýbají diskuzi na téma lebeční deformace.

Existují dva hlavní typy lebečních deformací s celou řadou podtypů, jak záhy zjistíme. Především lebky jsou deformovány prostřednictvím svého protáhlého a zploštělého tvaru. Existuje vědecký termín pro lidi s prodlouženými nebo zploštělými lebkami. Můžete se tak setkat s dolichocephaloidy nebo brachycephaloidy. Vzhledem k tomu, že by se nám tyto slova velmi obtížně vyslovovala, pak navrhuji používat obecný termín – „kraniálně deformované lebky“. V současné době existuje mnoho různých teorií o lidech s protáhlými hlavami.

Obecně se předpokládá, že šlo původně o normální lidi s normálními hlavami a tyto deformace byly způsobeny až po jejich smrti různými vnějšími faktory. Jiná teorie říká, že tyto deformace byly záměrně vytvářeny z nějakého nám doposud neznámého podnětu. Další teorie pak říká, že lebky, které považujeme za deformované, byly ve skutečnosti přirozeného charakteru. Jejich extrémní protažení směrem dozadu bylo přirozené. Pojďme si tedy tyto teorie podrobně rozebrat.

Atlantis a "Nefilim pozorovatelé"

Jedna z teorií se poměrně vehementním způsobem snaží dokázat, že ony lebky s kraniální deformací ve skutečnosti patřily jedincům z Atlantidy, kteří přežili velké kataklyzma před 12 000 lety. Prostě Atlanťané s neznámých důvodů disponovali dlouhým kónickým tvarem lebky. Osobně se mi na této teorii nelíbí ono „z neznámých důvodů“, ale nic proti ničemu. Někteří zastánci této teze se snaží informace zpřesnit s tím, že v Atlantidě minimálně jedna kasta obyvatelstva zastávala rituál postupného prodlužování lebky (s tímto procesem se již začínalo v dětství), přičemž zdvojnásobená velikost lebky umožňovala zvýšení mozkové kapacity.

Předpokládá se, že Atlanťané, kteří přežili velké kataklyzma, se prostřednictvím čtyř základních migračních vln dostali do prostředí jiných kultur, kterým předali znalosti, vědomosti a zkušenosti z mnoha tehdejších vědeckých disciplín, a více či méně s těmito kulturami postupem času asimilovali. Pozdější obyvatelé těchto kolonií v Egyptě, Mexiku, Peru začali imitovat zvyklosti Atlanťanů včetně umělé deformace lebky. Podobný argument v podstatě analogického charakteru směřuje směrem k Lemurii v oblasti Pacifiku.

Jistá související teorie souvisí s paradigmatem „Strážců“ či „Pozorovatelů“ v intencích, které jsou uvedeny v „Knize Enocha“. Tito lidé měli také protáhlé lebky a britský výzkumník Andrew Collins se domnívá, že přišli z Kurdistánu na severu Iráku s tím, že udržovali určité specifické uzavřené komunity v horských oblastech Libanonu. Údajně šlo o lidskou komunitu, která měla ohromné znalosti a dokonce zvládali i techniky letu prostřednictvím jakýchsi zvláštních vzducholodí.

Tyto velké lodě „Pozorovatelů“ podle Collinse můžeme vidět prostřednictvím vyobrazení velkých fénických, arabských a čínských plavidel. Vzducholodě „Pozorovatelů“ jsou poměrně vzdálené téma, ale svým pojetím se hodně přibližuje problematice vimanů, se kterými se lze setkat v epických hindských textech. Tato plavidla dokázala nejen létat prakticky na jakékoliv místo na naší planetě, ale dokázala se s největší pravděpodobností pohybovat i v otevřeném kosmickém prostoru.

Tyto teze by do určité míry skutečně vysvětlovaly, proč je praxe lebeční deformace rozšířená prakticky po celém světě. Neboť jak již bylo řečeno na začátku, lze se s fenoménem lebečních deformací potkat jak v Sumeru, tak v Egyptě, ale třeba také na území Olméků nebo v prostředí kultury Tiahuanaco v Peru a Bolívii. Tato teorie také podporuje tzv. „difúzní civilizační teorii“, která říká, že i v dobách dávné prehistorie byly jednotlivé kultury, které byly rozprostřeny na různých místech světa, ve vzájemném kontaktu a spojení. Tím pádem docházelo i k přirozenému mísení jednotlivých národních tradic mezi sebou.

Mimozemšťané

Existuje jistá teorie, která říká, že kdysi v pradávných dobách přistály na této planetě „obří bytosti“ z vesmíru, přičemž svou přítomností napomohly k formování mnoha dávných lidských civilizací. Tito mimozemšťané disponovali velkou protáhlou lebkou a orientálními rysy, jako jsou úzké a šikmé oči. Ovšem jejich protáhlé lebky byly zcela přirozeného charakteru bez jakékoliv umělé úpravy. Tyto bytosti prý měřily tři metry, ale i více.

Faktem je, že existují nálezy mnoha různých druhů sošek a figurek především z oblasti starého Sumeru v místech dnešního Iráku, které naznačují, že někteří z obyvatel těchto krajin měli protáhlé hlavy a nafouklé, protáhlé a do štěrbiny formované oči. Na druhou stranu tyto figurky vykazují určité rysy plazů, a tak se není čemu divit, že se dodnes nazývají „hadí kněží“. Otázkou samozřejmě je, zda se jedná o domorodé lidské bytosti, nebo zobrazení mimozemské inteligence.

Podle mnoha bájí a legend byli mimozemšťané po velmi dlouhou dobu pány Země a v podstatě vládli mnoha primitivním kmenům, a pokud byli těmito domorodými kulturami uctívání jako „bozi“, pak existuje velká pravděpodobnost, že se lidé snažili svému „božstvu" maximálně přiblížit i po vzhledové stránce. Především od chvíle, kdy tyto mimozemské bytosti naší planetu opustily. Z psychologického hlediska se jedná o velmi přirozený projev, který je mnohdy patrný i v prostředí dnešních přírodních národů, ke kterým na určitou dobu zavítá někdo z tzv. „moderní civilizace“.

Mainstream

Tradiční věda nemá žádné skutečné vysvětlení toho, proč tak mnoho různorodých kultur inklinuje k deformačním aktivitám lebeční kosti. Oficiální shoda panuje nejvíce v názoru, že se jednalo o jakousi elitářskou praxi. Prostřednictvím těchto aktivit se minoritní frakce snažila oddělit od masy uvnitř dané společnosti. Podle oficiálních informací se ukazuje, že k deformování lebky se přistupovalo již v dětském věku daného jedince. Používaly se k tomu speciálně vyrobené dřevěné desky vzájemně zpevněné provazy, které přiměly lebku růst v prodlouženém a nepřirozeném směru.

Tak jak proces pokračoval, jednotlivé provazy se stále více a více utahovaly. Po několika letech na hranici dospívání a dospělosti byly pomocné prostředky z hlavy odstraněny, přičemž si lebka již dále samostatně udržovala požadovaný tvar. Podle všeho tito lidé skutečně zároveň dosahovali až dvojnásobné kapacity mozku oproti jiným lidem. Oficiální vědecký proud se stále dohaduje, zda tato tradice se předáváním postupně rozšířila po celém světě, nebo zda byla objevena spontánně na mnoha místech naší planety nezávisle.

Mnozí výzkumníci jsou přesvědčeni o tom, že aby bylo možné na tuto otázku odpovědět, musela by oficiální věda komplexně změnit na tuto záležitost úhel pohledu a začít uvažovat jiným způsobem, než jak se doposud děje.

Trepanace a další lebeční chirurgie

Podobně jako je tomu u lebeční deformace, setkáváme se po celém světě s jevem, kdy je ve skeletu lebky jasně patrný uměle vytvořený otvor. Proces vrtání nebo vyřezávání otvoru v lebce se nazývá trepanace. Tento jev je nalézán stejně jak u protažených lebečních útvarů, tak i u normálních lebečních tvarů. V podstatě trepanací vytvořený otvor do lebky může být buď kruhového charakteru, nebo čtvercového charakteru. O tom, že lidé velmi běžně přežili tuto operaci, svědčí vápencové usazeniny kolem otvoru.

Otázkou tu ovšem opět jest ono známé „proč?"

Těchto nálezů je takové množství, že jen stěží lze říci, že se všechny týkají čistě medicínské povahy a byly součástí nějakého nutného léčení. Opět velké množství trepanací jak u prodloužených lebek, tak i u normálních lebek je k vidění v Jižní Americe. Zde dokonce můžeme setkat i s vloženými zlatými destičkami, které byly v lebkách nalezeny.

Existuje teorie, která se snaží vysvětlit tak velké množství trepanovaných lebek. Podle této teze platilo v prehistorických dobách pravidlo, které říkalo, že u lidí s psychickými problémy, jako je například schizofrenie (slyšení různých hlasů, vidiny či posedlosti různého druhu), je třeba učinit trepanaci lebky a poté dojde ke zlepšení stavu dotyčného jedince. Jak dalece byly tyto zákroky efektivní, se asi již nikdy nedozvíme.

V protipólu k tomu stojí teorie, která říká, že za trepanací lebek stojí záměrná aktivita, která měla za úkol zlepšit či posílit určité psychické schopnosti. Všeobecně je známo, že tato metoda za tímto účelem byla poprvé veřejnosti představena v knize „Třetí oko“ od Lámy Lobsanga Rampy. Zjistilo se, že za tímto účelem byly ojediněle provedeny podobné operace v roce 1960 ve Velké Británii a v Holandsku. Podobné případy popisuje ve svých zajímavých knihách i britský autor John Mitchell.

Autor doslova říká:

„Zakladatelem moderního trepanačního hnutí byl doktor Bart Hughes z Holandska (viz obr. vpravo). V roce 1962 učinil dr. Hughes objev, během kterého zjistil, že stupeň vědomí závisí od objemu krve v mozku. Podle jeho teorie přijetí vzpřímeného postoje přineslo pro lidskou rasu určité výhody, ale na druhou stranu to způsobilo, že byl mozek zbaven určitého podílu kyslíku, protože vlivem gravitace se krev dostává podstatně hůře do oblasti hlavy. I když existuje celá řada metod jak tento handicap odstranit, je jeho řešení vždy pouze dočasné. Bart Hughes věřil, že „díra v hlavě“ by trvale zvýšila přítok krve do mozku navzdory gravitačním překážkám.

V roce 1965 Londýňan jménem Josef Mellen se osobně s dr. Bartem Hughesem setkal, a to ve španělském letovisku ostrova Ibiza, a později se stal Hughesovým učedníkem. Tento člověk si nechal dobrovolně vyvrtat do své hlavy díru, aby celý jev mohl detailně zkoumat (především však jeho účinky).

O pár let později napsal na toto téma obskurní knihu, která vyšla pod názvem „Bore Hole“. Později se Mellen setkal s dalším výstředním člověkem, se ženou, která se jmenovala Amanda Feildingová, se kterou začal žít. Když se Feldingová dozvěděla o tom, že její přítel žije s „dírou hlavě“, ihned souhlasila s tím, aby jí podobná díra v hlavě byla vyvrtána také. O celé záležitosti včetně průběhu operace natočila zmíněná Feildingová i dokumentární film, a to pod názvem „Heartbeat in the Brain“.

Když hlava, tak podstatně větší

Z praktického hlediska je třeba uznat, že deformace lebky způsobující její prodloužení dává možnost k tomu, aby mozek expandoval do mnohem větší velikosti, než jak by tomu za normálních okolností bylo. To dává předpoklad k tvrzení, že lidé s lebečním dolichocephalousem měli větší mozek a možná tím pádem byli i chytřejší a s větším duchovním rozměrem než lidé s klasickou lebkou. Je možné tomuto předpokladu ale věřit?

V podstatě jde o zajímavou myšlenku, a to již v kontextu s tím, jak vědci hovoří o tom, že v současné době nejsme schopni využít plnou kapacitu mozku. Osobně jsem přesvědčen o tom, že za záměrnými deformacemi lebek stojí souběžně vedle sebe velké množství zcela nezávislých důvodů. Dokonce jsem přesvědčen o tom, že tyto aktivity byly samy o sobě pouhým důsledkem něčeho podstatnějšího, a to že naši předci měli možnost po určitou dobu být v přímém kontaktu s mimozemskou inteligencí, pro kterou byl tento tvar lebky přirozený a typický.

A ještě jednu poznámku na závěr. Nenechte si, prosím, v rámci svého vlastního individuálního a možná i náruživého výzkumu vrtat díru do hlavy. To rozhodně ne….