Obvyklá představa Yettiho je plachý, nepolapitelný tvor, mírný obr, který se nás bojí a je ostražitější než my jeho. Ačkoli existuje mnoho zpráv o klepání na dřevo, vytí a jiném zastrašujícím chování, případy útoků Yettiho na lidi jsou velmi vzácné a je snadné předpokládat, že pokud existují, jsou většinou samotářští a plaší. Přesto se v průběhu let objevilo několik podivných případů, které ukazují, že tomu tak nemusí být vždy, a zde se podíváme na výběr záhadných úmrtí a zmizení, která byla z toho či onoho důvodu spojována s Yettim.
Podle badatele Jima Portera na webu Quora byl ve 20. letech 20. století v okrsku Okfuskee v Oklahomě nalezen za podivných okolností mrtvý indián z kmene Creek. Muž byl nalezen se zvednutýma nohama, rukama složenýma pod hlavou a někteří z těch, kteří ho našli, měli dojem, že zemřel nejen v hlubokých bolestech, ale také při modlitbě. Zjistilo se, že zemřel na následky silného bití, s hrozivými tupými poraněními hlavy a těla, a vzhledem k tomu, že to vypadalo, jako by se při zabíjení modlil, a v okolí mužova těla bylo plno obrovských otisků nohou a rukou a také náznaků zápasu, v kmeni se brzy objevily strašidelné historky. V té době se v oblasti často vyskytovalo velké chlupaté zvíře, o němž se soudilo, že je to uctívaný posvátný lesní duch, takže tento duch, který by se dal přirovnat k Yettimu, muže zabil, možná když ležel na zemi a modlil se k němu o milost. Nikdo to neví jistě. Děsivé je, že se v oblasti našly také hromady kostí, včetně lidských.
Z dvacátých let minulého století pochází také příběh o celém městě, které bylo zřejmě opuštěno po řadě útoků Yettiho a dokonce i po několika zjevných úmrtích a zmizeních, která byla přičítána těmto zvířatům. Náš příběh nás zde zavede do Port Chathamu, zvaného také Portlock, malého zálivu nacházejícího se na samém konci poloostrova Kenai v drsné divočině jižní Aljašky. Městečko, které obývají převážně ruští a domorodí rybáři, dřevorubci a horníci, bylo obydleno již od roku 1700, ačkoli až ve dvacátých letech 20. století se v něm odehrála série podivných událostí, které vyvolaly hrůzu. Začalo to častým pozorováním velkého chlupatého "divokého muže", který se potuloval v divočině, a také obrovskými stopami a příběhy o stromech zcela vyrvaných ze země, což všechno stačilo k tomu, aby se městečko dostalo do úzkých, ale věci byly ještě zlověstnější. V roce 1931 byl údajně nalezen mrtvý dřevorubec jménem Andrew Kamluck, který byl zřejmě udeřen do hlavy těžkým dřevorubeckým nářadím, které bylo poté velkou silou odhozeno asi 10 stop od těla.
V té době nikdo nemohl přijít na to, jak je to možné, protože šlo o velmi těžký stroj, který byl daleko za hranicí možností běžného vraha. Vzhledem k tomu, že se stále šířily historky o chlupatém obrovi a v blízkosti těla byly nalezeny velké stopy, začalo se brzy proslýchat, že to má na svědomí tato příšera, kterou domorodci nazývali nantiinaq. V průběhu let bylo v odlehlých oblastech a na stezkách v okolí města nalezeno několik dalších mrtvých těl, která byla obvykle popisována jako strašlivě zohavená a v některých případech "roztrhaná na kusy", takže ve 40. letech 20. století dělníci z konzervárny odmítali jednu sezónu chodit do práce a byli přemlouváni, aby se v následující sezóně vrátili, přičemž jim bylo slibováno, že tábor bude nepřetržitě chráněn ozbrojenou stráží. Dokonce byl nalezen los s úplně uříznutou hlavou, což byl hrůzný pohled, který přiměl lovce, kteří ho našli, k útěku. Mezitím údajně docházelo také k mnoha záhadným zmizením a v roce 1949 se zdá, že obyvatelé už toho měli dost a město zcela opustili. Co se tu tedy skutečně stalo?
Zdá se, že z té doby existuje jen velmi málo zpráv, které by tato úmrtí a zmizení potvrzovaly, a existují určité důkazy, že někteří domorodci možná rozdmýchávali folklór, aby vytvořili tuto děsivou městskou legendu, která měla odradit cizince. Stále nám však zůstává fakt, že město existovalo a bylo opuštěno ve zdánlivě velkém spěchu, co se zde tedy stalo? Podle Briana Dunninga z webu Skeptoid:
Pokud tedy žádná fakta v příběhu o příšeře z Port Chathamu neobstojí, co se tedy vlastně stalo Portlocku? Protože teď už je určitě pryč a určitě se mu průmyslově dařilo, když všichni odešli. Ukazuje se, že smrt Portlocku měla jen málo společného s Yettim, nantiinaqem nebo jinými vražednými tvory. Opuštění ani nesouviselo s nějakým úpadkem malého, ale prosperujícího průmyslu v Portlocku.
Rozsudek smrti nad Portlockem byl podepsán, když byla na opačném okraji poloostrova Kenai ve 40. letech 20. století dokončena aljašská silnice č. 1, která konečně umožnila efektivní dopravu mezi Anchorage a všemi četnými městy podél poloostrova. Tato města zažila rozkvět. K zásobování poloostrova již nebylo zapotřebí lodí a města, která byla z dálnice nedostupná - jako například Portlock -, byla rychle opuštěna. Malí obyvatelé Portlocku se museli přestěhovat jen na krátkou vzdálenost, aby mohli žít a provozovat své podniky mnohem pohodlněji a levněji. Dodnes je v okruhu 10 km od Port Chathamu pouze jediná nezpevněná lesní cesta. Ukazuje se tedy, že město, o němž se říká, že bylo opuštěno kvůli násilným útokům Yettiho, zřejmě nikdy žádné útoky nezažilo a bylo opuštěno ze zcela nekryptozoologických důvodů. Byly tedy některé z těchto zpráv a příběhů vůbec pravdivé? Nebo je to všechno pouhý mýtus, který se vmísil do skutečných událostí? Ať už je to jakkoli, dodnes se najdou lidé, kteří navštěvují tuto oblast a hledají tajemné bytosti. Podle rozhovoru, který s domorodou Sally Ashovou vedl novinář Darren Smith:
Portlock byl docela strašidelné místo. Říkali nám, abychom nechodili ven za mlhavého dne. Tehdy se tu prochází. Mohli byste na něj narazit a nikdy nevíte, co by mohl udělat. Lidé přicházejí a poskakují kolem a hledají ho. Takhle ho nikdy nenajdou, protože vám uteče a je rychlý, víte... pořád lidem říkáme: "Nehledejte ho", a oni stejně jdou a udělají to. Nevěří nám. On se takhle nikdy neukáže. Když ho hledáte a myslíte si, že ho najdete. On se tu nepotlouká a nečeká na lidi. Když ho sledujete, schová se a může se proměnit v různá zvířata. Můžete ho pronásledovat a honit a on najednou zmizí za stromem, a když se k němu přiblížíte natolik, abyste ho viděli, uvidíte jen mihotavou malou myšku - měnící podobu. Měnily by se v různá zvířata; bylo by vám po nich smutno. Říkali, ať se jich nedotýkáte, ať je necháte na pokoji. A nestřílejte po nich. Můžeš je zastřelit, ale nikdy je nezabiješ. Jeden muž se o to pokusil, ale prostě si vzal kulku a vytáhl si ji z hrudi.
Ať už je to s přístavem Chatham jakkoli, stále se zdá, že je to velmi zvláštní místo. Přibližně ve stejné době se objevil případ z 50. let 20. století, který se zřejmě stal u hory Svatá Helena v americkém státě Washington. Washington je již dlouho studnicí zpráv o obřím chlupatém hominidovi známém pod různými názvy Bigfoot, Sasquatch a dalšími regionálními jmény. Je prakticky vetkán do pověstí o této oblasti, z divočiny je zde zaznamenáno nespočet pozorování a setkání s těmito tvory. Není asi žádným překvapením, že se legendárnímu zvířeti podařilo občas vystoupit na výsluní a příležitostně se mu podařilo zapracovat i do některých skutečných případů záhadných zmizení a úmrtí, které přidaly k již tak záhadnému ještě více tajemna.
V květnu 1950 přišel 32letý Jim Carter na Mount St.Helens, aby si spolu se skupinou 20 dalších lidí zalyžoval v okolí Ape Canyonu. Počasí bylo v té době popisováno jako jasné a klidné, podmínky pro lyžování byly perfektní a Carter byl zkušený lyžař, takže nebyl důvod si myslet, že by se toho dne mohlo něco pokazit. Když se skupina nacházela u orientačního bodu zvaného Dog's Head (Psí hlava) ve výšce kolem 8 000 metrů, rozhodla se, že si odpočine, a Carter údajně řekl, že pojede na lyžích napřed a přijde je vyfotit. V té chvíli se prý choval normálně a nebylo na tom vůbec nic divného, ale věci měly nabrat poněkud bizarní spád.
Poté, co Carter sjel na lyžích doleva směrem k hranici lesa, se údajně náhle vrhl do šíleného, zoufalého úprku na lyžích dolů z hory a podle jednoho ze svědků "riskoval, což by žádný lyžař jeho kalibru neudělal, pokud by se mu něco strašně nepovedlo nebo pokud by ho někdo nepronásledoval". Carter údajně "jel jako ďábel", přeskočil dvě nebo tři velké trhliny a k velkému údivu ostatních lyžařů pokračoval přímo přes strmou stěnu kaňonu. Ti se vydávali k římse a očekávali, že Cartera uvidí dole směrem ke dnu, ale nikde ho nebylo vidět. Prohledali dno kaňonu, ale kromě krabice s filmem nenašli po pohřešovaném lyžaři žádnou stopu, a tak bylo zahájeno rozsáhlé pátrání. Dál už to bude jen podivnější.
Podle některých pátračů se po celou dobu jejich pobytu na místě děly podivné věci. Někteří pátrači tvrdili, že slyšeli podivné zvuky, které si nedokázali vysvětlit, nebo že viděli velké tmavé postavy, které se rýsovaly mezi stromy. Zdá se také, že nejméně jeden hledač tvrdil, že ho v jednu chvíli zahltil strašlivý zápach. Jedním z pátračů byl profesionální horolezec Bob Lee, který celé pátrání označil za neuvěřitelně strašidelné a dospěl k závěru, že Carter byl skutečně unesen a možná i zabit legendárním sněžným mužem. Zpráva o incidentu v Longview Washington Times o tom říká:
"Carterovo úplné zmizení je dodnes nevyřešenou záhadou," prohlásil Bob Lee, známý portlandský horolezec, člen exkluzivního světového Alpského klubu, vedoucí himálajské expedice z roku 1961 a poradce americké expedice z roku 1963. Lee uvedl, že žádnou z příšer nikdy neviděl, ale že rozhodně existují důkazy, "že na vysokých svazích hory bylo něco podivného". Během pátrání po Carterovi se o tom přesvědčil. "Dr. Otto Trott, Lee Stark a já jsme nakonec dospěli k závěru, že ho dostali horští ďáblové," řekl Lee vážně. Lee, v té době člen horské pátrací a záchranné jednotky v Seattlu, popisuje pátrání po Carterovi v Ape Canyonu jako "nejstrašidelnější zážitek, jaký jsem kdy zažil". Řekl, že pokaždé, když se během dlouhého pátrání oddělil od ostatních pátračů, měl pocit, že "mě někdo sleduje. Cítil jsem, jak mi vstávají chlupy na krku. Bylo to strašidelné. Nebyl jsem ozbrojen, kromě své sekery na led, a věřte mi, tu jsem nikdy nepustil z ruky."
Pětasedmdesát lidí zřejmě pátralo po pohřešovaném pět dní v kuse, ale nikdy se nenašly žádné stopy po něm ani po jeho vybavení. Lee řekl listu Longview Washington Times, že v této oblasti došlo v minulosti k útokům Yettiho, a zpráva pokračuje:
Lee, který žije na Severozápadě většinu svého života, vzpomíná, že v oblasti Svaté Heleny a Kaskády bylo za 20 let zaznamenáno asi 25 různých zpráv o napadení lidí "opičími muži". Jedním z nich byla podle něj skupina skautů z Centralie. Nemohli bychom si tuto historku ověřit? Pokud si vzpomínal, několik chlapců, kteří byli odvedeni z hory, bylo po útoku "horských ďáblů" hysterických. Ředitel Dick Whitney z regionální skautské kanceláře v Olympii ve státě Wash slíbil, že se po záznamu o tomto incidentu podívá. K našemu překvapení se ozval a sdělil, že vypátral jméno vůdce a oddílu, který se incidentu zúčastnil. "Byl to oddíl pod vedením zesnulého skautského vedoucího Pease z Centralie," řekl. Horníci, skauti, indiáni, horolezci a nejnověji redaktor a další spolehliví obyvatelé Portlandu - seznam osob, které viděly chlupaté opice z hory Svaté Heleny, je velmi působivý.
Těžko říct, co si o tomto případu myslet. Co se stalo Jimu Carterovi a souviselo to nějak se zprávami o Yettiho a dokonce o útocích Yettiho v této oblasti? Kdo ví? Dalším případem, který je často spojován s Yettiho stopou, je záhadné úmrtí, o němž píše vyšetřovatel pohřešovaných osob David Paulides ve své sérii knih Missing 411. Náš případ se zde točí kolem zkušeného lovce, outdooráka, odborníka na medvědy a biologa na divokou přírodu jménem Bart Schleyer. Byl to velmi uznávaný odborník na přírodu a zvířata, který pracoval pro organizaci Fish and Game a Interagency Grizzly Bear Study Team a také pro projekt obnovy medvědů grizzly v Yellowstonském národním parku, kde v 80. letech minulého století nasazoval medvědům telemetrické radiové obojky, aby mohl sledovat jejich aktivitu, a poté se přestěhoval na sever Aljašky, a byl také považován za jednoho z největších světových odborníků na odchyt, radiové obojky a sledování tygrů, protože strávil měsíce v Rusku, kde se snažil pomoci zachránit ohrožené sibiřské tygry. Schleyer byl také mistr v přežití, během své terénní práce často zůstával v odlehlých horách na vlastní pěst celé měsíce a o divoké přírodě těchto míst věděl všechno, takže je asi jedním z posledních lidí, od kterých by člověk čekal, že se v divočině objeví mrtvý za podezřelých okolností.
V září 2004 dorazil Schleyer plovákovým letadlem k izolovanému jezeru v oblasti Reid Lakes na jižním svahu pohoří Selwyn v kanadském teritoriu Yukon na lov s lukem. Bylo to tak odlehlé místo, jak jen může být, nevedly tam žádné cesty, nebyly tam žádné osady a bylo dostupné pouze plovákovým letadlem. Pilot letadla ho tam v tom chladném prostoru vysadil, a přestože byl Schleyer sám, vzhledem k jeho bohatým zkušenostem v přírodě si z toho tehdy nikdo nic nedělal. Podobných výletů už podnikl nespočet, byla to pro něj rutina, a navíc byl velmi dobře vybaven, měl dostatek jídla nejméně na dva týdny a špičkové oblečení a táborové vybavení, například stan a nafukovací člun, takže když se pilot po třech dnech vrátil do základního tábora, bylo trochu zvláštní, že Schleyera nikde neviděl. Zběžná prohlídka tábora ukázala, že je z větší části v pořádku, na stole bylo nachystáno napůl snědené jídlo a zbytek potravin, ale po samotném Schleyerovi nebylo ani stopy. Protože jeho příď, nafukovací člun a část jeho vybavení byly pryč, pilot předpokládal, že byl jen na lovu, i když bylo trochu zvláštní, že tam nechal batoh, sprej proti medvědům, nůž a VK