WOMERA A MLHY SÖNDORRU (8)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

11.06.2021 Exkluzivně

Nakonec v doprovodu profesora Galdea navštívili zátoku, kde na pláži spatřili tisíce želv, které byly obrovské - 8 až 9 metrů dlouhé - a když jedna z nich otočila hlavu, vypadala jako mořská příšera. Také ostatní živočichové ve "Vnitřní zemi" byli mnohem větší než ti největší u nís na povrchu planety. Každý večer stoupala ze země vlhká mlha, která způsobovala, že jednou za čtyřiadvacet hodin zde pršelo, a to spolu se světlem "dýmajícího boha" umožňovalo bohatou vegetaci, zatímco zápornými ionty vysoce nabitý vzduch a jednotnost klimatických podmínek byly příčinou gigantického růstu a dlouhověkosti životních forem uvnitř  "Vnitřní Země". Jejich hostitel, profesor, jim také na požádání ukázal mapu světa "Vnitřní Země", kde byla vyznačena všechna města, oceány, řeky, hory a zálivy. Nabídli jim také celé pytle plné zlaťáků, některé velké jako husí vejce, které pak naložili na svůj malý rybářský člun, aby je nakonec odvezli zpět na zemský povrch.

Před odjezdem se všichni vrátili do města Jehu a celý měsíc trvalo, než se připravili na odjezd, opravili malou šalupu a učinili ji opět zcela způsobilou k plavbě. Velká loď Naz je pak opět vzala na palubu a dopravila je zpět k ústí moře do delty řeky Hiddekel. Jens Jansen přísahal při bozích Odinovi a Thorovi, že se hodlá za rok nebo za dva vrátit k další návštěvě. Poutníci se nakonec se se svým přátelským hostitelem rozloučili. Plachty byly napnuty, foukal mírný vítr k jihu, a tak se podařilo po dlouhé době konečně dosáhli "jižního polárního otvoru", ale kompas na palubě stále ukazoval na sever. Protože se na cestu vydali před více než dvěma roky, nebylo možné se v tomto ročním období vrátit přes Špicberky na severní pól, podstatně snadněji se mohli vrátit přes jižního pól. Tímto způsobem se po dlouhé plavbě konečně dostali k silnému proudu a minuli město Delfi, které navštívili během své plavby ve společnosti s Julesem Galdeou a jeho ženou. Tam se opět na dva dny zastavili, byli opět vřele přivítáni, získali další zásoby a pak opět pokračovali v cestě.

Události, které následovaly během následujících sto dní, byly nepopsatelné. Plavba pokračovala po nezamrzlém moři, musel už být listopad nebo prosinec, letní čas, kdy se jižní pól přiklání ke Slunci. A proto by mělo být viditelné otvorem na jižním pólu, jakmile se "dýmající bůh" ztratí z dohledu. Malý člun poháněný prudkým větrem se řítil vodou jako šíp a brzy se výrazně ochladilo. O několik dní později se objevily první ledové hory a silné větry, které byly způsobeny teplým klima v nitru Země. Bylo tedy opět možné nahlédnout na okolní svět skrze ledové hory a úzké kanály zamrzlé zóny obklopující polární oblast. Brzy se ocitli v ledovém příkrovu a šalupa musela opět často unikat úzkými kanály, aby se vyhnula sevření. Kompas se začal opět komíhat ze strany na stranu v době kdy proplouvali nad jižním obloukem zemské kůry.

Jednoho dne, když už byli zpátky na zemském povrchu, spatřili skrz mlhu v Jižním oceánu velký bílý objekt; byla to obrovská ledová hora, která musela být více než 50 metrů vysoká. Když se pomalu blížili, uslyšeli, jak se led láme, a opět se jim otevřel úzký průliv, kterým mohli proplout. Rychle napnuli plachty a vpluli do nebezpečně úzké mezery. Podařilo se a dalších 45 dní museli proplouvat mnoha dalšími ledovými krami a nebezpečnými kanály. Jen díky silnému jižnímu větru mohla úzká loďka tuto nebezpečnou cestu zvládnout a Olaf mohl později o svých zážitcích vyprávět světu. Přišlo ráno, kdy už měli téměř všechen led za sebou, Olafův otec si byl jistý, že se vrátí domů, neboť už měli před sebou otevřené moře. Těšil se, až ve Stockholmu oznámí všechny své zážitky, neboť zlaté nugety budou moci doložit jejich příběh. Nepočítal však s tím, že jim cestu zatarasí další obrovská ledová hora, která se náhle převrátí a s ledem, který byl předtím pod vodou, strhne šalupu s sebou a vyhodí ji do vzduchu jako fotbalový míč!

Olaf byl vyhozen a dodnes si pamatuje, jak loď ležela na boku. Nevěděl, jestli jeho otec žije, nebo je už mrtvý. Myslel si, že jejich plavba skončila, a už se potýkal s myšlenkami na smrt, když se ledovec začal znovu potápět a voda stoupala ze všech stran. O chvíli později Olaf konečně ztratil vědomí. Když se zase probral a vzpamatoval se, zjistil, že je velmi mokrý, ztuhlý a již téměř zmrzlý a stále leží na ledovci. Rybářský člun i otec Jens však beze stopy zmizeli. Tragédie ho nesmírně zarmoutila vždyť oba nebezpečnou plavbu téměř přežili. Z posledních sil se Olaf vydal na druhou stranu ledovce v naději, že tam objeví rybářskou loď. Mrtvé ticho se stalo nesnesitelným, ale nakonec uslyšel výstřel ze signální pistole. Nedaleko ledovcové kry plula rybářská loď.

Někdo si na její palubě všiml malé postavičky. Když se se plavidlo přiblížilo, byl do vody spuštěn člun a Olaf byl zachráněn a odvezen na velrybářskou loď. Byla to skotská velrybářská loď jménem "Arlington", která v září téhož roku vyplula z Dundee a poté se vydala přímo do oblasti Antarktidy lovit velryby. Kapitán Angus MacPherson byl zdvořilý, ale velmi disciplinovaný a tvrdohlavý. Když se mu Olaf snažil vysvětlit, že přišel z "Vnitřní země", jen nevěřícně zavrtěli hlavou. Myslel si, že se mladík zbláznil. Posádce nařídil aby ho zavřeli do kajuty a po celou dobu byl pod přísným dohledem. 

Když se kapitán trochu vzpamatoval, znovu se ho vyptával, odkud přišel a jak se mu samotnému podařilo dostat se na ledovec v odlehlé zóně Antarktidy, a Olaf mu znovu vysvětlil, že přišel z nitra Země a že se svým otcem Jensem Jansenem připlul ze severu od Špicberků ovšem uvnitř planety a pak proplul otvorem na jižním pólu. Po tomto příběhu kapitán nařídil, aby byl okamžitě spoután. Byl přesvědčen o tom, že trpěl šílenstvím.  Nebyl propuštěn, dokud mu neřekl uspokojivou lež, a po mnoha vytáčkách a slibech mu nakonec byla železa opět sejmuta. Olaf si tedy vymyslel příběh, který kapitána uspokojil, a od té chvíle už o své cestě do "země dýmajícího boha" nemluvil, dokud nebyl opět v bezpečí mezi svými známými a přáteli.

Když se konečně vrátil do Stockholmu, zjistil, že jeho drahá matka před rokem zemřela. Strýcova zrada ho nakonec dostala do blázince. Teprve v Americe , o mnoho let později, byl schopen sepsat celý svůj příběh. Krátce před svou smrtí, kolem Nového roku 1908, se mu podařilo svůj příběh dokončit a předal jej spisovateli Willisu Georgi Emersonovi, který jej téhož roku poprvé publikoval. Olaf Jansen mu na smrtelné posteli předal své poznámky s podmínkou, že budou zveřejněny až po jeho smrti. Čtenáři si tehdy kladli otázku, zda jím popisovaní obyvatelé "Vnitřní Země" mají něco společného s událostmi "Starého zákona", nebo zda se jedná o přeživší z katastrofy kontinetu Thule či Atlantidy, kteří uprchli do nitra Země poté, co byla jejich civilizace na povrchu zničena. Je také možné, že to byli Agartťané popisovaní mýtech tibetských buddhistů.

Dnes samozřejmě nelze tuto historku plně potvrdit. Nevíme zda je pravdivá nebo jde polopravdu či fikci. Nicméně tato zpráva je podobná mnoha pozdějším reportům lidí, kteří také tvrdí, že se jim podařilo dostat do "Vnitřní země".

-konec-