WOMERA A MLHY SÖNDORRU (7)

Chvátal Jaroslav

Chvátal Jaroslav

autor

02.06.2021 Exkluzivně

O půl hodiny později byla malá rybářská loď vyzvednuta z vody a uložena jako kuriozita na palubě velké lodi. Na této lodi bylo několik set lidí. Později se dozvěděli, že se jmenuje "Naz", což znamená "užít si". Organizovala zábavné výlety. Oba malí lidé byli zvědavě sledováni posádkou. Olaf a jeho otec byli těmito obry přímo ohromeni. Nebyl mezi nimi žádný muž, který by byl menší jak 3,5 metru. Všichni muži měli krátký plnovous, měli jemné a krásné tváře, bílou kůži a vlasy a vousy měli buď černé barvy, pískově zbarvené, nebo nažloutlého odstínu. Kapitán lodi byl dokonce o celou hlavu vyšší než všichni ostatní. Ženy dosahovaly výšky něco málo přes 3 metry a jejich rysy byly velmi vznešeného charakteru. Muži i ženy měli ve svém chování zvláštní klid.

Přestože byl Jens vysoký asi 1,90 metru, sahal obrům pouze po pás. Muži byli oblečeni do pěkně vyšívaného hedvábí a saténových tunik, které drželi u sebe popruhem. Na sobě měli bílé kalhoty a punčochy po kolena s jemnou strukturou. Na nohou měli sandály, které byly zdobeny zlatými přezkami. Olaf a jeho otec rychle zjistili, že zlato je jedním z nejběžnějších kovů v této zemi a že je široce používáno pro dekorační účely. Tito obři zjevně nevěděli, co je nebezpečí. Jens nabyl přesvědčení, že toto je určitě ona bájná země "za severním větrem"! Na kapitánův rozkaz se velká loď otočila a odplula zpátky nahoru po řece. Hnací stroj plavidla byl velmi výkonný, a přesto pracoval tiše. Jeho rychlost převyšovala rychlost vlaků na železnici té doby a cesta byla prostě úžasná.

Vše bylo osvětleno matně rudým sluncem, které brzy poté vydalo bílé světlo noci a vznášelo se daleko od překvapených pozorovatelů v oblaku. Tento cyklus se střídal a po vyblednutí bílého světla následovala normální temná noc. Velcí obyvatelé této země uctívali své slunce. Byl to "Dýmající bůh vnitřního světa". Loď byla pravděpodobně osvětlena elektrickým světlem, nebo nějakým jiným zdrojem energie. Olaf si ovšem nedokázal vysvětlit odkud ta neznámá forma energie, která to všechno poháněla, pochází.  Je třeba mít na paměti, že tyto události se odehrály na podzim roku 1829. V té době na povrchu o elektřině ještě nevěděli. Vzduch se zdál být nabitý, naplněný čistou vitalitou, a Olaf se nikdy necítil lépe jak v následujících dvou letech, které on a jeho otec strávili ve „Vnitřní zemi“.

Loď se nakonec o dva dny později zastavila a oba obyvatelé z povrchu Země z ujeté vzdálenosti usoudili, že se musí být někde pod Stockholmem nebo Londýnem na zemském povrchu! Město, do kterého dorazili, se jmenovalo "Jehu". Bylo to přístavní město, domy byly velké, krásně postavené a všechny vypadaly podobně, ale nebyly stejné. Zdálo se, že hlavním zaměstnáním lidí je zemědělství, protože svahy byly pokryty vinicemi, zatímco v údolích rostlo obilí. Všude, kde bylo vidět množství různě opracovaného zlata.  Průčelí veřejných budov byla také vyrobena ze zlata. Vegetaci se zde zjevně dařilo. Bylo přítomno mnoho druhů ovoce přítomny. Plody chutnaly velmi jemně a byly mnohemvětší, než na povrchu Země.  Obrovské „sekkérie“ v Kalifornii vypadaly jako podrost ve srovnání se stromy „Vnitřní země“, které se táhly mnoho kilometrů.

Na svazích byla také velká stáda dobytka a hodně se mluvilo o městě zvaném "Eden", ale Olaf a jeho otec museli prozatím zůstat v Jehu. Během prvního roku pobytu se poměrně slušným způsobem naučili jazyk bytostí „Vnitřní země“. Jednoho dne se objevil vyslanec vládce Edenu, který se přišel podívat na nově příchozí, a celé dva dny pokládal Olafovi a jeho otci Jensovi řadu překvapivých otázek. Chtěl vědět, odkud pocházejí a jaký druh lidí žije na povrchu planety, jaká forma mají náboženské víry u nás převládá a tisíc dalších věcí. Kompas, který si přivezli ze svého rybářského člunu, obry neustále fascinoval. Podle odhadů Olafa a Jense měla zemská kůra mezi vnějším povrchem a „Vnitřní zemí“ sílu asi 480 kilometrů.

Velký, zářivý mrak nebo koule matně červeného ohně se objevoval ráno a večer, během dne, vydal krásné bílé světlo. Zdálo se, že "Dýmající Bůh" jako by uvízl ve středu velké vnitřní zemské dutiny a byl pravděpodobně držen neměnnými zákony gravitačního tahu nebo odpudivou atmosférickou silou na svém místě, která působí stejnou přitažlivostí nebo odpuzujícím účinkem ve všech směrech. Základna tohoto „elektrického“, světelného mraku, sídla bohů, byla tmavá a neproniknutelná a měla nespočet malých otvorů. Těmito mnoha otvory pronikla nocí jasná světla a na obloze zářily „hvězdy“, které vypadaly jako klasické hvězdy na noční obloze zemského povrchu, byly jen o něco větší. Toto prapodivné slunce se objevovalo stejně jako skutečné Slunce na povrchu – ráno na východě a zapadalo na západě.

Lidé v zemském vnitrozemí věřili, že "Dýmající Bůh" je nehybným trůnem Boha, který ovládá den a noc skrze každodenní rotaci země. Olaf postupně dospěl k názoru, že jazyk obrů v zemském vnitrozemí je velmi podobný indickému sanskrtu. Toto tvrzení také potvrzují legendy starověkého severského lidu, které se rozšířily do střední Asie a na indický subkontinent a přinesly s sebou své posvátné učení a tradice (s největší pravděpodobností v důsledku migračních aktivit pravěkých Hyperborejců). Olaf a Jens Jansenovi nakonec odcestovali po souši do hlavního města Edenu za použití dopravního prostředku, se kterým se Olaf nesetkal jak v Evropě, tak ani později v Americe. Zvláštní vozidlo bylo nepochybně elektrickým zařízením a fungovalo zcela tiše.

Vozidlo jelo po jediné kolejnici v dokonalé rovnováze ve velmi vysoké rychlosti, která umožňovala cestujícím snadno a beze změny rychlosti přejíždět vyšší kopce a hluboká údolí. Sedadla uvnitř vozidla byla velká a pohodlná, ale byla relativně vysoko nad zemí. V horní části vozidla byla vysoce aktivní, rychle se otáčející/rotující kola nacházející se po stranách trupu. Byla zjevně automaticky synchronizována a když vozidlo zpomalilo, rotace těchto kol se automaticky zvýšila. Hostitel Jules Galdea (tak byl nazván autorem příběhu), vysvětlil Olafovi, že tato kola podobné ventilátoru snižují nebo ruší atmosférický tlak. Tím se zabrání pádu vozidla z kolejnice, protože generovaná síla působí jako vakuum. Rotující kola se svými vysokými recirkulacemi vytvářejí zvedání gravitační síly, která je zodpovědná za všechny nezpevněné věci padající na zemský povrch.

Hlavní město Eden bylo velmi působivé a vyslanci panovníka sdělili, že oba hosté byli pozváni na audienci před veleknězem a vládcem této země. Byli vedeni do prostorné síně před velkou entitu, která byla mnohem větší než ostatní obyvatelé. Její výška byla odhadnuta minimálně na 4,50 metru! Obrovská místnost, ve které byli oba návštěvníci z povrchu Země přijati, byla bohatě zdobená. K vidění byly úžasně zdobené ornamenty. Město Eden se nacházelo v krásném údolí tyčící se horské náhorní plošiny vnitřního kontinentu. Nacházelo se o několik kilometrů výše než všechny okolní oblasti. Toto místo bylo tím nejkrásnějším, co Olaf a jeho otec Jens měli možnost během svého života spatřit. V zahradách rostly v hojnosti všechny druhy ovoce, vinné révy, keřů, stromů a květin. V této mohutné zahradě pramenily čtyři řeky země, jež vedly do čtyř směrů.

Toto místo obyvatelé „Vnitřní země“ nazývali "pupkem země" – jeho „rajskou zahradou“, kolébkou lidské rasy! Ony čtyři řeky se nazývaly Eufrat, Pison, Gihon a Hiddekel. Audience u vysokého hodnostáře trvala více jak dvě hodiny a on s pozorností a ohleduplně naslouchal, když Olaf a Jens informovali o životě na zemském povrchu. Velmi se zajímal o všechno a ptal se na další otázky ohledně věcí, na které se jeho vyslanci zapomněli zeptat nebo je prozkoumat. Na konci audience vládce příchozí vyzval, že mohou ve „Vnitřní zemi“ zůstat, nebo se mohou vrátit zpět na zemský povrch Jens Jansen odpověděl, že on a jeho syn chtějí v této nádherné zemi zůstat o něco déle, proto aby mohli lépe zmapovat toto pozoruhodné místo.

Poté, co jim bylo uděleno toto velké privilegium a doba pobytu vypršela, se Olaf a jeho otec rozhodli vrátit do své vlasti na vnějším povrchu země, zejména proto, že na Olafa čekala jeho žena. Velekněz vyjádřil obavy, že tato cesta bude nesmírně nebezpečná, a že by proto měli ve „Vnitřní zemi“. Nakonec jim však dal povolení k návštěvě různých území vnitřního kontinentu, a jakmile byli připraveni na zpáteční cestu, jejich stará rybářská loď byla umístěna v deltě řeky Hiddekel, kde by se pak mohla vysokou rychlostí znovu dostat na otevřené moře. Později se jim podařilo zjistit, že obří obyvatelé „Vnitřní Země“ se dožívají 600 až 800 let a v některých případech i déle. Zdejší muži a ženy uzavírali sňatek věku mezi 75 až 100 lety.

Na svých následných cestách oblastmi vnitřního kontinentu opět navštívili lesy s obrovskými stromy, podobně jak je popsáno v Bibli, kde jsou zmíněny stromy o výšce 90 metrů jež rostly v bájné zahradě Eden. Lesy se táhly stovky kilometrů k mořskému pobřeží.

-pokračování-