VODU VYRÁBÍ ZEMĚ (1)

Úvod

Na světě jsou na podzemních vodách závislé asi čtyři miliardy lidí za účelem jejího pití a výroby potravin. Ale tato podzemní voda nacházející se blízko povrchu je buď vyčerpaná, anebo je kontaminována nebývalou rychlostí.  Svět je na pokraji obrovské a málo chápané katastrofy. Je zapotřebí nového pohledu a porozumění ohledně zdrojů podzemních vod na Zemi a nových způsobů využití zdrojů podzemních vod, které se v současné době nepoužívají. Tyto nevyužité zdroje jsou potenciálně větší, než je objem oceánů a jsou uzavřeny v zemské kůře. Důležité je, že existují jedinečná data z mapování Země, jejichž zdrojem jsou satelity (radar a odrazivost) a snímání ze vzduchu (magnetické, gravitační, radiometrické/gama záření), která poskytují prostředky k lokalizaci zdrojů podzemních vod ve velkých hloubkách a jsou to zdroje, které vládní agentury pro lokalizaci těchto zdrojů podzemních vod používají jen zřídka.

Cesta za objevem

Kniha z roku 2005, "Voyage of Discovery" (Cesta za objevem) od emeritního profesora Lance Endersbeea (bývalého děkana inženýrství a vice kancléře Monash University, Victoria, Australia) podává působivý výklad o vodě, generované Zemí a rozšiřuje tak vědu o Zemi a zejména poukazuje na mylné chápání současné hydrologie ohledně původu vody na Zemi. Před odchodem do důchodu byl Lance světovou autoritou ohledně hornin a hloubení tunelů a bývalým prezidentem australského "Institutu inženýrů" a nositelem nejvyššího vyznamenání – památní medaile "Peter Nicol Russell Memorial Medal". Pracoval na programu elektrifikace ve vodní elektrárně "Snowy Mountain" a byla mu udělena medaile "Řádu Austrálie" (OA).

S Lancem jsem se setkal v jeho domě asi v roce 2004 a následně jsem byl s ním společně představen při křtu jeho knihy v Sydney. Zajímaly mě jeho představy o vodě generované Zemí a o rozpínající se Zemi. Mezi akademiky byl samorost a intelektuální obr. Nikdy se nebát zpochybňovat stávající paradigmata na veřejnosti nebo v oblasti akademické vědy a byl kritikem systému kontroly ze strany příslušné vědecké obce o kterém říkal, že je to kontrolní mechanismus pro konvenční vědecké přesvědčení a nástroj k omezení zkoumání nových vědeckých myšlenek a inovací mimo hierarchii těchto interních kruhů. V tomto ohledu mi byl velkým mentorem a nyní vám níže předkládám jeho komentáře o jeho dobře prozkoumaných představách o fungování Země. Předmluva ke knize Endersbeea je uvedena níže:

"Je vhodné, abych já, [Lance Endersbee] vysvětlil, jak jsem se dostal k napsání této knihy. V roce 1999 jsem se zúčastnil setkání s Federální organizací pro rozvoj vnitrozemí v Charleville, v západním Queenslandu v Austrálii. Předložil jsem tam dokument o mých návrzích na novou národní infrastrukturu v Austrálii a souvisejících vyhlídkách ohledně národního rozvoje. Další dokument, který následoval, byl o Velké artézské pánvi Austrálie. Tato pánev je největší artézská pánev na světě. Bylo nám to řečeno, že když byly artéské vody v osmdesátých letech 19. století objeveny, z počátku tryskala voda z vrtů jako velké fontány, často stoupající nad zemí do výše 30 metrů i více. Za pár let bylo v celé pánvi vyvrtáno mnoho vodních vrtů, některé až do hloubky větší než 100 metrů.

Celková těžba všech vod z pánve dosáhla maxima v roce 1917. Celkový výnos od té doby postupně klesal. Mnoho vrtů vyschlo, ale bylo vyvrtáno mnoho dalších. Většina dnešních vrtů teče volně do otevřených kanalizací, aby poskytly vodu pro dobytek. Více než 98 % vody se ztratí do kanalizace a odpařením. Prezentace na tomto setkání obsahovala některé grafy a obrázky, které byly připraveny vládou Queenslandu, aby ukázala, jak arteská pánev funguje a jak, jak si mysleli, jsou podzemní vody doplňovány z povrchu pomocí srážek. Grafy obsahovaly průřez vrstev v pánvi a plánky, ukazující směr toku vody vrstvami z předpokládané oblasti příjmu vody v odkrytých sedimentech na východním okraji pánve. Viděl jsem, že toto oficiální vysvětlení, jak pánev funguje, ukázalo okolnosti, které byly ve skutečnosti fyzicky nemožné. Ale co jsem shledal jako nejvíc znepokojující byla skutečnost, že se na tom podíleli profesionálové, kteří tomu všemu věřili. Byl to z jejich strany akt víry a oni bránili své postoje s odkazem na celosvětovou praxi a světové autority.

Následně jsem zjistil, že stejný vzorec poklesu výnosů z podzemních vod probíhá v mnoha zemích světa. Studny na celém světě vysychaly. Více než polovina lidí na světě závisí v části dodávek vody na podzemní vodě; v Indii, Číně, Bangladéši, Pákistánu, na Středním Východě, v severní Africe, Evropě, Severní Americe a Mexiku. Je smutné, že světoví specialisté na podzemní vody sdílejí stejné přesvědčení jako jejich kolegové z Queenslandu, pokud jde o doplňování hlubinných podzemních vod z povrchu srážkami. Učebnice hydrologie podzemních vod vycházejí z tohoto běžného předpokladu. Podobně i mnoho nedávno publikovaných knih o životním prostředí nedělá žádný rozdíl mezi povrchovými vodami a podzemní vodou, navzdory vážným problémům s poklesem zásob podzemní vody.

Při recenzování mnoha nových i starých knih a dokumentů o podzemních vodách jsem došel k závěru, že více než sto let bylo chybováno. To ale vedlo k několika závažným a hlubokým otázkám. Jak je možné, že tolik profesionálních geologů a inženýrů z celého světa zůstává v omylu tak dlouho a za situace, kdy velká část důkazů za ta léta byla v protikladu s jejich závěry? Navíc, proč tam neprobíhala žádná debata na toto téma? Hlavním faktorem muselo být rozdělení a rostoucí specializace oborů, což omezuje odhalení a diskuse.  Ale významnou příčinou byla prostě obrovská síla módního pohledu a, co je znepokojivé, moc vůdců módní vědy, která dovede potlačit debaty. Říká se tomu kontrola ze strany vnitřní struktury. Vydal jsem se na vlastní objevnou cestu. Brzy se začaly projevovat stejné mylné představy o původu artéských vod a termálních pramenů, aplikované na původ ropy a přírodních plynů. A navíc tam bylo stejně silné potlačování myšlenek a učených debat o tématu.  A pak jsem si všiml, že stejné chyby v chápání problematiky se týkají i oblasti změny klimatu.

Tato kniha je zprávou o mých bádáních, napsaná pro běžného čtenáře i pro příslušné profese, aby pomohla mladým vědcům a technikům ocenit vzrušující historii myšlenek ve vědě. Bylo napsána jako vědecká detektivka, kde každá stopa je součástí tajemství. Všechny stopy se spojily a odhalily nový obrázek našeho nádherného světa. Během své cesty jsem objevil několik vynikajících učenců minulosti. Jejich vědecká zvídavost byla inspirativní. Začal jsem obdivovat šíři a intelektuální striktnost jejich práce. Ale některá kritická témata jejich kolegy neinspirovala, protože jejich teorie předběhly dobu. Některé jejich nejdůležitější myšlenky byly kritizovány, dokonce zesměšňovány a následně ignorovány. Myslím, že tyto myšlenky jsou stále platné a v knize o nich píši. Všude ve vědě mohou být na odpadlíka vyvíjeny zdrcující tlaky, aby se přizpůsobil, zatímco on zůstává docela nepovšimnut všemi, kdo jsou v hlavním proudu vědy a profesionální praxe. Jsem přesvědčen, že učenci, o kterých v knize hovořím, byli intelektuální giganti.  Oni následovali svá vědecká bádání ať vedla kamkoli a bránili se intelektuálnímu zastrašování. Je to neuvěřitelně, ale oni stále ukazují cestu. Nechávám na mých čtenářích, aby si udělali vlastní závěr." Lance Endersbee

Proč tedy byl tak uznávaný inženýr a vědec odstaven svými vědeckými kolegy na vedlejší kolej na téma vody, generované Zemí a teorii rozpínající se Země? Odpověď leží ve skutečnosti, že jeho kolegové používají ke kontrole systému víry ve vědě kontrolu a ovlivňování a to umožňuje, že jakékoli nové nápady, které nepochází z hierarchie jejich skupiny, jsou potlačeny.  Důsledkem je, že inovace ve vědě, které jsou mimo tento hierarchický systém, jsou potlačeny, a proto žádná metodologie hloubkového průzkumu podzemních vod, která nebyla prokázána prostřednictvím vnitřního kruhu této hierarchie, nebude strategií, kterou by vlády prosazovaly.

Teorie vody, generované v Zemi

Nejprve se musíme zeptat: Jak byla voda poprvé vyrobena v Zemi nebo na Zemi v tak velkém množství a zda stále existuje systém jejího vytváření? Většina lidí o zdroji vody na Zemi neuvažuje. Většina vědců nemá o tom ponětí. Takže, odkud se vzala tato voda, aby pokryla 71% zemského povrchu v podobě oceánů (což představuje 96,5 % povrchové vody), které jsou místy až devět kilometrů hluboké? Základní otázkou je: Byla tato voda přítomna na Zemi od začátku a vyvinula se pevnina z vody, nebo se voda vytvořila ze Země nebo z pevniny? Je velmi nepravděpodobné, že by voda přišla z Vesmíru, popř. že by Země najednou vytvořila hydrologický cyklus bez počátečního zdroje povrchové vody.

Voda obsahuje prvky vodík a kyslík, ale jak se tyto prvky spojily v rané Zemi, aby vytvořily vodu? Teorie, která je nejvěrohodnější, je proces jaderného štěpení nebo fúze transmutace zemských prvků (včetně izotopů vodíku, např. deuterium) k vytvoření vazby vodíku a kyslíku (transformace z jiných prvků). Je pravděpodobné, že izotopy vodíku (tj. vodík (H), který má tři přirozeně se vyskytující izotopy, někdy jsou označovány jako 1H, 2H a 3H) byly k dispozici v počáteční fázi vývoje zemské kůry.  Také je známo, že voda ze zemských hlubin obsahuje vyšší hladiny deuteria (2 H nebo D2) a tritia (3H nebo T3) a tyto izotopy vodíku mohou byly transmutovány na vodík (1H) ve vodě, nebo 1H může být již přítomen. Podobně, když vycházíme ze známé vědy o transmutaci prvků, je vysoce pravděpodobné, že buď síra (S) nebo křemík (Si), dle všeho jako radioaktivní prvky, byly transmutovány na kyslík. Na povrchu Země je známo, že se dusík může přeměnit na kyslík.

Transmutace živlů

Průběžně se objevují důkazy o tom, že prvky jsou na Zemi přeměňovány na různé jiné prvky. Například v Rusku existuje společnost, která rozkládá radioaktivní odpad pomocí bakterií, slepice dokážou přeměnit draslík nebo oxid křemičitý na vápník pro výrobu skořápky a na horké poušti lidské tělo přeměňuje sodík na draslík: je to endotermická,jaderná reakce, která pomáhá tělu ochladit se. Jak mohou být takové důkazy ignorovány? Konvenční přesvědčení je, že transmutace prvků potřebuje obrovské množství energie a záření, a proto se předpokládá, že pouze hvězdy s jejich vysokým teplem a tlakem jsou jediným místem, kde může dojít k transmutaci nebo tvorbě prvků.

Vědecká hierarchie se těmito důkazy nezabývá, protože převažující teorie nepřipouští existenci biologických, geologických či elektrických transmutací. Skutečnost, že se přihlásíme k tomu, že se to děje, může zničit pověst akademiků i vědců. Pons a Fleischman to zjistili svými teoriemi studené fúze. Důkazy však nelze ignorovat, protože transmutace se vyskytují všude kolem nás, a dokonce i mezi živými druhy (včetně lidí).

Transmutace prvků v přírodní a průmyslové biologii

V roce 1962 vydal Corentin Louis Kervran svou převratnou knihu "Biologické transmutace". V této knize popisuje několik biologických transmutací, které buď zkoumal sám, nebo se poučil od jiných vědců před ním. Je to opravdu fascinující kniha – je povinnou četbu pro ty, kdo se zajímají o transmutaci a obsahuje informace o následujících bodech:

Pokud jde o geologii, kniha odhaluje, že:

Experimenty provedené společností "Phi'on" (phion.com.au) kolem roku 2010 prokázaly, že když byla konkrétní formulace kapalného hořčíku vyrobeného z koncentrované mořské vody ponechána stárnout 2–3 roky, množství vápníku (Ca) a stroncia (Sr) v kapalině vzrostlo 20x. Tento proces transmutace prvků nastal přirozeně v důsledku inherentních biologických a energetických podmínek ve formulaci.

Další teorie o vodě, vytvářené v Zemi

Jednou z klíčových teorií je, že voda generovaná Zemí se tvoří hluboko uvnitř krystalických horninových vrstev spodní zemské kůry poblíž pláště. Tento názor spočívá v tvrzení, že voda může být vytvořena pod zemským povrchem jako zbytek ze sopek. Tyto erupce vytvářejí plyny, které buď unikají na povrch jako plyn, nebo se mění na vodu generovanou Zemí. To znamená, že tyto plyny jsou elektricky a chemicky vypalovány do samotné horniny a skála vytaví vodu ven.

Organismy v krystalické horninové struktuře mohou být také zapojeny do elektrické a chemické reakce (pamatujeme si, že mořské organismy existují asi tři miliardy let nebo déle a organismy požírající horniny mohou existovat mnohem déle, aby z uhlovodíků a plynu vytvářely ropu). Moderní teorie o vodě generované Zemí poprvé postuloval Adolf Nordenskiöld v devatenáctém století a vznesl je v knize "Cesta do nitra Země" od M.B. Gardnera (1913). Nordenskiöld napsal esej o vodě generované Zemí, díky čemuž byl nominován na Nobelovu cenu za fyziku.

Profesor William Rubey (1898–1974) z Kalifornské univerzity ukázal, že jelikož magma tvoří asi 4% vody a vyvřelé horniny tvoří 1% vody, pak magma během krystalizace vydalo 3% vody a bylo by postačující pro celý objem oceánů. Poté odhadl, že pokud je počítáno s proudy vody z termálních pramenů po dobu tří miliard let, pak by tento objem byl 100x větší, než je objem oceánů. Rubey přinesl věrohodné důkazy o tom, že Země je dynamická a není konstantní. V důsledku toho je tu otázka: Je tato plutonická voda vázána v zemské kůře?

Ve třicátých letech minulého století Stephan Riess, důlní inženýr a geolog bavorského původu, měl teorii, že voda generovaná Zemí se generuje v horninových vrstvách, když byla přítomna správná teplota a tlak. Tato voda je pak vháněna do zlomů/prasklin v horninách, kdy voda prosakuje zemskou krustou desítky kilometrů. Část této vody se někdy projevuje jako prameny a může být buď horká (termální při 80°C nebo mnohem vyšší) nebo chladná (14°C). Tato voda se neustále pohybuje, a proto má proud a lze ji detekovat například proutkařením.

První zkušeností s vodou generovanou Zemí pro Riesse byl neočekávaný příval vody, když pracoval v šachtě. Teplota, chemické složení a čistota vody napověděly Riessovi, že tato voda musí mít úplně jiný původ než mělká podzemní voda, která je z velké části součástí hydrologického cyklu. V návaznosti na další nezávislý výzkum a vycházejíc z prací dalších významných geologů dospěl k závěru, že v různých vrstvách hornin, hluboko v zemi, se za podmínek určité teploty a tlaku neustále vytvářela voda a tlačila se do skalních trhlin, kde by se dala vrtat a mohla poskytovat trvale udržitelné výnosy vody.

Existují podobné teorie o ropě a plynu generovaném Zemí. Endersbeeova kniha opět nastínila práci Dmitrije Mendělejeva (1834–1907) a profesora Thomase Golda (1920–2004). Gold popsal, jak je možné, že k biologické syntéze ropy dochází v hlubokých horninách bakteriemi živícími se metanem v podzemních vodách stoupajících z nitra Země. Je známo, že při těžbě ropy z hloubky asi 2,5 kilometru směrem do zemského jádra je s ropou přítomna voda. Ropa je věčná a myšlenka na fosilní paliva je chybná teorie. Existuje mnoho příkladů o vodě, vytvářené Zemí, která vytéká ze zemské kůry.

-pokračování-