Vyšší já Béďa seděl na baru a čekal, až se bude moci zadokovat. Když už měl v sobě pátou skleničku protoplazmy, objevilo se nad vchodem k dokovacím stanicím jeho číslo. Béďa pomalu dopil skleničku a vydal směrem ke vchodu-východu. Prošel dlouhou chodbou a ocitl se v kruhovém prostoru, v jehož středu byla kruhová recepce s dalším úředníkem planetárního vědomí. Úředník zvedl oko-plazmu od databáze a vyštěkl.
„Jméno!“
„Béďa,“ odpověděl Béďa.
Úředník prolustroval databázi a povídá.
„Hm. Koukám, že jste pěkné kvítko. Tak co s tím hodláte dělat?“
Béďa zaraženě mlčel a nevěděl, co na to odpovědět. Jak, co s tím hodlá dělat? A s čím jako?
Úředník čekal.„No nic, je vidět, že jste na podobné planetě poprvé a nemáte s tím žádné zkušenosti, ale to nevadí, získáte je. Jděte do tamhle těch dveří, kde si sestavíte inkarnační pobyt. Náš odborník vám s tím pomůže.“
Béďa na úředníka hleděl stále nechápavěji a v hlavo-plazmě mu visel jen jeden velký otazník. A protože se na nic jiného nevzmohl, tak jen úředníkovi poděkoval a odebral se do příslušných dveří. A než vstoupil, tak slušně zaklepal.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Béďa vzal za kliku a vešel.
Ocitl s v místnosti s mnoha obrazovkami, na kterých se různě křížily miliardy linek, splétaly se do uzlů a pak se zase rozplétaly a spojovaly do dalších a dalších mnohaúrovňových křížení. Na jiných obrazovkách to vypadalo jako obrázky v kaleidoskopu, kde se barevné částečky neustále přelévaly a seskupovaly do různých obrazců, aby se vzápětí přesypaly do úplně jiného uskupení. A každá ta částečka byla jedna inkarnace. Uprostřed obrazovek byl stůl a za ním seděl další úředník planetárního vědomí.
„Posaďte se,“ řekl, když Béďa vstoupil.
„Tak jak si tady představujete svůj pobyt?“
„Zatím nijak,“ odpověděl Béďa, který začínal chápat, že se dostal někam, kde není tak úplně radno být.
„Chápu,“ pronesl úředník, „na poprvé je to matoucí. Doposud jste se pohyboval na planetách, kde se všeobecně ctily kosmické zákony, a proto nebylo potřeba tak pečlivě stanovovat parametry pobytu. Ale tady je to zcela jinak, vzhledem k různorodosti a charakteru místních klientů. Naše klientela je, jak jste už slyšel, velmi specifická.“
Béďovi začínala docházet trpělivost.
„Můžete mi, prosím, objasnit ta specifika vaší klientely?“
Béďa byl už podrážděný. Úředník zamrkal oko-plazmou a uvolněně se opřel o opěradlo.
„Když chcete nalít čistého vína, tak proč ne. Léčba šokem bývá to nejlepší. Tak tedy … specifikum našich klientů spočívá v tom, že jsou ostatními planetami považováni, tak říkajíc, za persona non grata. Naši klienti mají za sebou velmi rozmanitou dráhu v bezpočtu oblastí. Od zaslepených megalomanů, entit bažících po neomezené moci a ovládání ostatních, přes po neustálé válce toužící entity, zvrácené vědátory, sadisty, psychopaty a další nezvladatelné živly, až po celkově nepřizpůsobivé entity a nešťastné pomatené duše, které se už z toho všeho zbláznily docela. Jednoduše řečeno, naši klientelu tvoří ti, se kterými si jinde nevědí rady anebo se s nimi nechtějí špinit. To víte, všude se najdou černé ovce.“
Béďa zalapal po dechu a zůstal zírat s otevřenou ústo-plazmou.
„Jak vidím, trochu vás to vzalo,“ podotkl soucitně úředník a přisunul Béďovi skleničku plazmavice.
„Napijte se, to vás vzpamatuje.“
„Ale já nic, neudělal, já do této klientely nepatřím. Já nic takového nedělal!“ vykřikl Béďa poté, co do sebe kopl plazmavici.
„Ta zničená planeta vám připadá jako nic?“ povytáhl úředník plazmo-oči.
„To byla nehoda,“ bránil se Béďa.
„Já nechtěl.“
„To chápu, ale jistě uznáte, že ta planeta byla už jen taková třešnička na dortu. Když se podíváme na vaši historii, tak nemůžete popřít, že dodržování kosmických zákonů a pravidel vám dělá značné potíže. Třeba zasahování do vývoje na méně duchovně pokročilých planetách je proti pravidlům, to přeci víte. A čemu jste se věnoval v rámci svých inkarnací v souhvězdí Pastýře? … No tak vidíte.“
Béďa mlčel a díval se rozpačitě na své ruko-plazmy, které měl položené v klíně. Nemohl popřít, že by to nebyla pravda. V několika inkarnacích dokonce i obchodoval s jinými bytostmi a zakázanými technologiemi a bavilo ho, že mu v tom nikdo nedokázal zabránit, protože nikoho z jeho spolu-pobývajících ani nenapadlo, že by něco takového mohl provádět, protože to, co dělal, bylo v takovém rozporu s všeobecným nastavením a duchovní vyspělostí dané civilizace a s kosmickými zákony, které tam všichni ctili a dodržovali jako slovo boží, že jeho činy byly považovány za nehoráznost. Něco takového se prostě nedělalo.
A když zjistili, čemu se věnuje, tak nebyli schopni vůbec reagovat, protože s tak do nebe volajícím porušením kosmických přikázání se předtím nesetkali a vůbec netušili, jak se k tomu mají postavit. Nakonec to museli eskalovat až ke galaktické radě do 7D, kde už s takovýmito nehoráznými prohřešky měli své zkušenosti a měli na to vypracované i protokoly, podle kterých v souladu s kosmickými zákony postupovali. Skončilo to tak, že na Béďu udělali ty, ty, ty a vykopli ho na jinou planetu. Copak mohl Béďa vědět, že mají i jiné protokoly než ty, ty, ty? No, jak vidět, měli.
„Tak jak byste si ten pobyt u nás představoval, pane Béďo,“ přetrhl úředník Béďovi nit myšlenek.
„Pro začátek bych vás snad měl seznámit se základními pravidly, která zde panují. Takže, první pravidlo zní, že žádná pravidla tu nejsou, protože tu máme tzv. Zákon svobodné vůle. To znamená, že si každý může v rámci možností dělat, cokoliv se mu zlíbí. No není to hezké?“ pousmál se úředník.
„To je,“ souhlasil Béďa, „ale kde je háček?“
Úředník se opět pousmál a pokračoval.
„Háček je v tom, že tu existuje princip příčiny a následku, takže vše, co jeden udělá, se mu odzrcadlí v jeho realitě zpět. Jednoduše řečeno, nějak se mu to vrátí. Jinými slovy, není vyžadováno se zde řídit a dodržovat jinde všeobecně platné kosmické zákony, ale je to nicméně doporučováno, protože to jednomu poněkud usnadní pobyt v tomto zařízení. Ale je na každém, jak se k tomu postaví. Máme tady i takové experty, kteří si zde na obcházení a porušování kosmických pravidel doslova postavili kariéru. Jiní si zase zakládají na tom, že mezi kosmickými zákony kličkují tak bravurně, že jsou prakticky běžně aplikovaným principem příčiny a následku nepostihnutelní. Ale znáte to, na každého jednou dojde.“
Béďa zapřemýšlel.
„Co jste myslel tím, že si každý může dělat, co se mu zlíbí v rámci možností? Jakých možností?“
„No ... to je takové další specifikum, které tu máme. Vy tady na planetě nebudete pobývat napřímo, ale spíše zprostředkovaně. Vzhledem ke specifičnosti naší klientely si nemůžeme dovolit, nechat ji projevovat se na planetě v celém jejím potenciálu. Ale necháváme ji projevovat se a pobývat na planetě na dálku. Časem se sice některým našim klientům podaří dostat přímo na planetu, ale to se děje až v posledních fázích jejich pobytu, kdy už jsou připraveni naše zařízení opustit a začlenit se opět do okolní společnosti jako její řádné součásti. Ale to bych předbíhal. Pro vás je teď důležité zaměřit se na první část vašeho pobytu u nás. Na to, co byste zde rád prožil, co zkusil, kde, za jakých okolností a vybral si avatara, skrze kterého se budete na Zemi projevovat a vybral si, jaké bude mít váš avatar nastavení.“
„Avatar? Nastavení?“ lapal Béďa po dechu.
„No říkal jsem vám, že vás nemůžeme pustit na planetu napřímo. Místo vás tam bude váš avatar a vy se budete projevovat skrze něj. Budete ho řídit na dálku, jako autíčko na dálkové ovládání. Ale až na to, že váš avatar bude mít již před programované nastavení, které bude svými parametry do značné míry odpovídat aktuálně se odehrávajícím reáliím na planetě, aktuálnímu kolektivnímu smýšlení a který bude zároveň vykazovat značnou dávku autonomie. Váš pobyt na této planetě pak bude spočívat v tom, že se budete skrze rozhraní, která vám dáme k dispozici, snažit propojit s vaším avatarem natolik, že to v konečné fázi budete vy, kdo bude řídit jeho kroky, činy a projevy na této planetě, a nikoliv tovární nastavení, se kterým tam váš avatar přijde. Abyste se mohl na planetě projevit přímo, bude potřeba zcela přeprogramovat tovární nastavení vašich avatarů.“
„Avatarů?“
„Ale jistě. Avatarů. Nemyslíte si snad, že se vám podaří změnit SVÉ stávající nastavení během životaschopnosti jediného avatara, že?“
„Změnit MÉ stávající nastavení?“ vyděsil se Béďa.
„Ale jistě. Vaše. Nastavení vašeho avatara bude svým způsobem odpovídat vašemu nastavení. To, jak se budete vyvíjet vy, bude mít vliv na to, jak bude prospívat a vyvíjet se váš avatar. Není to logické?“
Nebylo. Proč by se měl Béďa měnit? Co na něm bylo špatného? Tak porušoval pravidla a dělal věci, které se jiným nelíbili a se kterými nesouhlasili, a co? „Nemůžou být všichni stejní, jako přes kopírák,“ bručel si Béďa nehlasně pro sebe. Úředník evidentně četl jeho myšlenky, protože odpověděl.
„Není špatné být jiný, naopak, je to žádoucí, ale tato jedinečnost a její projevy by neměly způsobovat nadměrnou míru entropie v systému, a to, bohužel, nastavení vaší jedinečnosti způsobuje. Ale nebojte. To zvládnete. Uvidíte, že se vám u nás bude líbit.“
„To tedy dost pochybuji,“ odsekl Béďa pochybovačně.
„Takže jestli jsem to dobře pochopil, tak abych se odtud dostal, tak se budu muset nad sebou zamyslet, uvědomit si spoustu věcí a změnit se! Je to tak?“
Úředník se pousmál a přikývl.
Béďa zezelenal.
„Tak to je tedy peklo!“
partner Matrix 2001
