V OHNÍCH HORY OSUDU II.: Páni Vrilu a tajemství Černého slunce, část 2.

Již jsme se zmínili, že tradice Necronomiconu se opakovaně zmiňuje o existenci vybraných okultních spolků, prostřednictvím nichž jsou realizovány komunikační koridory s odvrženými světy Prastarych s konečnou a v podstatě fatální snahou otevřít zmíněné trans-dimenzionální trhliny a zhostit se po boku svých padlých pánů vlády na tímto světem.Vůdcem spiknutí Prastarých a jejich úhlavní silou je sám velký Cthulhu dlící v hlubinách oceánu, jeho jméno resp. Lovercraftova inspirace jeho pojmenování zcela očividně souvisí se symbolikou „rybího muže“ – titulární signatury zasvěcení Velkého Draka pravděpodobně vedeného prostřednictvím přesně stanovených pravidel královského následnictví.

Již dříve uvedená zjištění napovídají, že samotná podstata a moc Prastarých je v přímém vztahu s činností jistých civilizací v dávných dobách počátku lidské historie a rovněž je ve značné shodě s popisy starověké gnose, jenž skrze propast času uchovala svědectví o působení mocných Archontů v čele s gnostickým Demiurgem – „Pánem sedmi nižších bohů“ v symbolickém odkazu sedmi planetárních sfér.

V tomto kontextu již není nikterak překvapující, že tradice Necronomiconu spojuje návrat Prastarých v podobě sedmi duchů děsu zplozených samotným Anuem ve zřejmé reflexi sedmi nižších archontů, v Necronomiconu jsou známi jako Idpa, Namtar, Utuk, Alal, Gigim, Telal a Uruku,v gnostické tradici jsou pak popisováni následovně:

„A on (Jaldabaoth – Demiurg) nařídil, aby panovalo sedm králů na nebi a pět nad chaosem spodního světa. Jména vládců, kteří panují nad sedmi nebesy, jsou tato: první je Jaoth - lví obličej, druhý je Elohaios - obličej osla, třetí je Astafaios - obličej hyeny, čtvrtý je Jao - hadí obličej se sedmi hlavami, pátý je Adonaios - obličej draka, šestý je Adoni - obličej opice, sedmý je Sabbataios - žhnoucí obličej plný plamenů. To je sedmička týdne. To jsou ti, kteří ovládají svět.“

V rámci výkladu badatelky Tracy Twyman je osud Prastarých spojen s podsvětním oceánem abyssu pod názvem „Cutha“ či „Kutu“, do jehož hlubin byli v dávných časech uvrženi.Termín Cutha nebo Kutu tak lze vcelku bezpečně identifikovat s významem temných hlubin odvržených světů klifotu, z nichž je veden soustředný útok sedmi mocností v podobě sedmi hlav apokalyptické bestie vystupující z moře Cutha v den Posledního soudu.Lovercratfův mýtus o Cthulhu tak vypráví příběh o pánu – „lu“ moře podsvětních hlubin „Cutha“ – tedy Cutha – lu čili Kutullú.

Twyman dále zdůrazňuje, že ono zmiňované podsvětní moře je rovněž známé pod pojmem „Nar Mattaru“ ve významu „moře pod moři“ pravděpodobně odkazující na oceán uvnitř Země a ten je pak shodný s popisy „Duté země“ naplněné vodou Nar Mattaru.Neméně zajímavé je rovněž to, že ve středu Duté země se údajně nachází jakýsi egregor či koule prvotní hmoty, jehož reflexi můžeme nalézt v mytologickém příběhů o „Černém slunci“, jenž zřejmě vychází ze starověké představy či pověsti o tom, že slunce každý den umírá na západním horizontu a vstupuje do podsvětí. Je tak v podstatě iniciována cesta do hlubin podsvětního moře Cutha – sídla Prastarých či chcete-li stejným způsobem začíná dobrodružná výprava slunečního božstva, které se střetává s nesmrtelným hadem chaosu – Leviatanem či Apophisem.

Nelze opomenout skutečnost, že to byl právě mýtus o Černém slunci, který tvořil neoddělitelnou část okultní symboliky nacistické Třetí říše.Písmena „SS“ v názvů německých jednotek je možné v rámci esoterní praxe vyložit ve významu „Schwarze Sonne“ – tedy Černé slunce.Samotnou představu o Černém slunci lze nalézt již v mytologii národů staré Babylonie, byla s největší pravděpodobností spojena s vírou v existenci dvou sluncí, kdy nám známé slunce ve středu naší sluneční soustavy se nacházelo v vzájemném vztahu z jakýmsi Černým sluncem ve středu naší galaxie.

Dále byl zmíněný symbol spojován s nesmrtelností či reinkarnací duše, jindy měl být vykládán v souvislosti se založením „Nového Babylonu“ či dokonce s příchodem Krále králů.Co je však velmi zajímavé, v egyptské variaci stejného mýtu bylo Černé slunce spojováno s hvězdným systémem Síria.Vzpomeňme, že to byl právě Kenneth Grant – žák Aleistera Crowleyho a člen okultní společnosti Golden Dawn, který zmiňuje, že zvěstovaný aeon bude prožíván v říši psa v očividné reflexi s psí hvězdou – Síriem.Připomínám, že taktéž egyptský bůh Set(jako mytologická reflexe obrácené strany stromu života) je identický s psí hvězdou Síriem a odkazuje tak na hluboký význam této hvězdy v okultním prostředí takových společností jako Golden Dawn či Argentum Astrum (A.A. – „stříbrná hvězda“ – Sothis – Sírius).

„Jak píše stoupenec esoterického hitlerismu M. Serrano: Černé slunce je krok do jiného Vesmíru, do antihmoty, která se vyvíjí jiným směrem a kterou ovládá jiný čas, tj. Věčnost – nevyužitý čas, neuskutečňující se a existující za hranicemi reality. Je to vstupní brána a výchozí okno z našeho vesmíru do takového, z něhož, dle jeho názoru, přišli naši bohové-předkové, a skrze něž přichází Avatárové, aby rozpoutali rozhodující boj s nepřáteli Bílé rasy. Prostřednictvím Černého slunce se uskutečňuje iniciace, hrdina umírá a vstává z mrtvých v jiné, nesmrtelné formě, podobajíc se svým bohům. Symboly Černého slunce jsou dvě různoběžné svastiky, dvě proto, neboť zobrazují Kolo přechodu. Levotočivá svastika, stmelující i rozrušující, symbolizuje přechod do světa, kde přebývají bohové, kdežto pravotočivá značí návrat zpět."

Další představitel Lovercraftova odkazu – Clark Ashton Smith popisuje symbol Černého slunce ve smyslu určitého zdrojového centra temných sil:

„Nemyslím, že je tato síla osobní v tom významu, jaký pod osobním známe my….To, co předpokládám, je druh temných vibrací, vyzařování Černého slunce, centra zlovolných aeonů…Jsem přesvědčen, že někde ve vesmíru existuje centrum, ze kterého emanuje všechno zlo.“

Z uvedené argumentace docházím k závěru, že mytologický vzor „Černého slunce“ vychází z představy odvržených světů klifotu, je v podstatě výrazem zdrojové energie světa podsvětí a tudíž representuje jakýsi egregor reflexivní strany stromu života.Symbolicky řečeno je srdcem Velkého Draka podsvětí pohlcujícím veškeré projevy Slunce života, právě tento vztah je representován v archetypu souboje hrdiny a monstra ztělesňující základní duální princip projeveného universa a podmiňující samu jeho existenci.

Nabízí se tedy otázka – je symbolismus Černého slunce určitým reliktem či povědomím o existenci padlých světů resp. vstupem do říše mořského hada podsvětí, kde končí nadvláda slunečního hrdiny – Krista a začíná nadvláda hadího boha podsvětí Apopa či Leviatana?Proč byl tedy zmíněný symbol Černého slunce tak hojně zastoupen v okultní mytologii nacistické Třetí říše nebo z jakého důvodu byl nacisty živen mýtus o „Duté zemi“?Je tedy možné považovat vzedmutí nacistické mašinérie za projevy archontických sil v prostředí našeho světa?Předpokládám, že Serrano i Smith poměrně přesně vyjádřili samu podstatu symbolu Černého slunce jako průchozí brány do padlých světů klifotu – centra zlovolných aeonů, z nichž přišli staří bohové kdysi na počátku času.

Významové paralely mýtu o Černém slunci s příběhem, jenž zprostředkovává tradice Lovercraftovy gnose či samotného Necronomiconu, se doslova nabízejí.Nelze ani opomenout skutečnost reprezentující vzájemnou spojitost archetypu Černého slunce a Svatého Grálu v mytologii nacistické Třetí říše.Je potom možné pokládat nacistickou genocidu vybraných lidských ras za danou formu děsivé rituální oběti, prostřednictvím níž byla pootevřena stavidla abyssu?Mohla tak být připravena cesta pro návrat bohů a zotročitelů lidské rasy, kteří jako páni Vril-ya ztělesňovali sílu Černého slunce - doménu hvězdného systému Síria?

Jak naznačuje okultní tradice, Černé slunce se nachází v bezprostředním vztahu s mocnou energií Vrilu, jenž opět sehrávala ústřední roli v nacistické mytologii.Zřejmě representovala jakousi mystickou substanci, jejíž probuzení přinášelo obrovskou moc obsaženou přímo v lidské krvi, tibetská tradice v této souvislosti hovoří o hadí síle, kterou lze prostřednictvím specifických cvičebních praktik přivést k životu, symbolicky v rámci magické interpretace ji tak můžeme přirovnat k příchodu velkého hada, jenž je stočen u kořene páteře.

Tato „krevní substance“ je popisována v románu „Přicházející rasa“ spisovatele Edwarda Bulwera Lyttona, později byla jeho kniha přetištěna pod názvem – „Vril: Síla přicházející rasy“.Podobně jako v případě Howarda Phillipse Lovercrafta a jeho mytologie Cthulhu byla i práce tohoto autora převážně zařazována do kategorie literatury science fiction.Nicméně mnoho badatelů na poli esoterní historie přikládá dílu Bulwera Lyttona poměrně značný význam, pravděpodobně i z toho důvodu, že i on byl členem vysoce kontroversní společnosti Goden Dawn.Máme tu tedy okultní či literární práce osobností Aleistera Crowleho, Kennetha Granta, Howarda Phillipse Lovercarfta či Edwarda Bulwera Lyttona, jejichž osud byl prokazatelně spojen s okultním spolkem Golden Dawn, je dle mého soudu zcela zřejmé, že výše uvedené osoby v rámci svých možností a schopností zprostředkovaly jeden a ten samý příběh.

Bulwer Lytton ve své knize popisuje jakousi mistrovskou rasu disponující silou Vrilu a obývající rozsáhle podzemní komplexy.Kontrola oné síly pak propůjčovala pánům Vril-ya obrovskou moc, po jejímž využití tolik prahla celá nacistická nomenklatura a její speciální vědecké sdružení v podobě společnosti Vrilu založené roku 1921 za účelem výzkumu původu arijské rasy a rovněž k vývoji meditačních technik a cvičení k snadnějšímu využití a kontrole zmíněné energie Vril-ya.

Jsem přesvědčen, že to byla právě ona energie Vrilu, jenž představovala ústřední motiv za okultní praxí nacistických rituálů v podobě vražedné genocidy vybraných ras.Obrovské množství takto uvolněného Vrilu následně sloužilo k vytváření astrálních bran sloužících k energetické dotaci bytostí z „vnějších realit“.Tak byl v rámci nacistické okultní praxe realizován pohanský obřad v dostatečně děsivé analogii s rituálními tradicemi pohanských národů, které odedávna prolévaly oceány krve za účelem uspokojit božstva podsvětí.Nacisté tak zcela nepochybně a těžko říci do jaké míry vědomě kopírovali rituální praxi krvavé oběti, při níž je z těla oběti resp. z její krve uvolněn reservoár energie Orgonu - Vrilu.

V této souvislosti se vyjádřil i znalec okultní historie a zástupce jedné z nejstarší rodin Evropy – princ Nicholas de Vere:

„Umrlčí lebka jednotek SS je  – Bafometem Templářů, zatímco runa „Sig“ sama o sobě representuje cestu hada, jenž sestupuje po stromu života.Červené pole s bílým kruhem a černou svastikou v jeho středu symbolizuje pohřební ( či obětní) místo Arijců, kteří tak poskytují poslední kapku své krve bohyní Kálí představené bílým měsíčním diskem v centru rudého praporu a černou svastikou vtahující energii do svého středu podobně jako měsíc vody moře“

Nejznámější symbol nacismu v podobě dostředivě orientované svastiky zřejmým způsobem podporuje výše uvedené předpoklady.V základním symbolickém schéma je svastika vyjádřením veškerých životních sil, kdy v pozici tzv. sluneční svastiky vyzařuje životní proudy do okolí, avšak při reversní orientaci naopak energii pohlcuje v reprezentaci svastiky měsíční.Právě ona dostředivě orientovaná měsíční svastika se stala ústředním symbolem nacismu, pravděpodobně se zcela jasným záměrem a nikoliv z důvodu chybné runové interpretace, jak se často udává.Tento záměr spočíval především ve snaze vytvořit dostatečně silný energetický vortex. V rámci magické interpretace lze hovořit o tzv. „soraticky“ orientované svastice, jenž pohlcuje energii do svého středu a representuje tak samotný projev Černého slunce v přesné opozici s tvůrčím odstředivým principem slunečním.

Oba principy tak formují základní evoluční projev celého universa ve vzájemném polaritním vztahu.Měsíční svastika je tudíž jakousi černou dírou, jenž ve vzájemné opozici vyrovnává účinky sluneční a vymezuje tak i samotný vztah projeveného universa s jeho reversním projevem v podobě obrácené strany stromu života.To zároveň vysvětluje proč byla symbolika Černého slunce dávána do souvislosti s planetou Saturn, jelikož ten představoval okultní práh mezi vnitřním a vnějším světem a rovněž representoval alchymický stav „nigredo“ – tedy stav vědomí hluboce ponořeného v substanci hmoty, jenž se teprve připravuje na první paprsky božského světla.

Tento opozitní vtah ve směru rotace dvou typů svastiky tedy vyjadřuje základní koncepci makrokosmických vztahů, pochopitelně jej lze rovněž identifikovat i na rovině mikrokosmické resp. atomární, jak ve své knize zmiňuje Jake Horsley ve své úvaze o dvou směrech – rotace atomu lidské bytosti:

„Elektrony charakterizuje jejich „spin“ neboli moment otáčení: informace, kterou nesou, určuje směr tohoto otáčení, což ovlivňuje, zda jsou to pozitivní, či negativní elektrony. Lidstvo se blíží okamžiku, kdy změní směr svého „spinu“ a změní se z negativního v pozitivní, z přijímače ve vysílač, z hmoty v antihmotu. Do té doby, než projde touto změnou, však musí lidstvo dosáhnout bodu nasycení (Terence McKenna ho nazval koncem novot), v němž již nebude nadále moci další informace přijímat a bude je muset začít vysílat. Tato proměna je tak naprostá a konečná, že ji klidně můžeme přirovnat k apokalypse.“

Charakter rotace atomu lidské bytosti tudíž vlastně představuje příslušné evoluční matrice, kdy jedna je charakterizována pohlcováním energie, přičemž tento projev je symbolicky totožný s energetickým (resp. parazitickým - dostředivým) projevem lidského ega a druhá je zastoupena slunečním (odstředivým) vědomím Krista.Jak jsme si již uvedli dříve, otázka Posledního soudu je otázkou svobodné volby – po jaké evoluční matrici bude daná individualita nadále pokračovat, jedná se o jakousi limitní energetickou hranici, kdy budou jednotlivci s danými „spiny“ vlastního vědomí odděleni v procesu kolektivní fragmentace lidské duše.

Z toho vyplývá, že evoluční kristovská matrice je vzájemně kompatibilní s pavučinou všeho života a umožňuje expanzi vědomí do vyšších vrstev projeveného universa, avšak matrice opačného spinu představuje reversní evoluční tah způsobující fragmentaci lidské duchovní esence s jeho fatálním pádem do odvržených světů na odvrácené straně stromu života.Pokud tedy lidská bytost touží vystoupat na svém evolučním žebříčku o nějaký ten stupínek výš, musí ve zmíněném procesu kolektivní fragmentace lidské duše úspěšně realizovat změnu v „charakteru rotace“ své individuální evoluční matrice.

Vraťme se však na ještě na malou chvíli k motivu Černého slunce.V magickém proudu Thelemy byl danému symbolu přiřazen význam cesty skrze propast v Daatu. Brána v Daatu pak representovala průchod do pouští boha Seta – odvržených chaotických světů na odvrácené straně stromu života, symbolizovala tudíž cestu do nebytí tzv.“zóny lila“ – chrámu východu šarlatové bestie.

Tato cesta smrti do odvržených světů byla střežena démonem „Choronzonu“ zosobňujícím konečné selhání v evolučním posunu mezi jednotlivými projevy bytí a tudíž reprezentující fatální pád lidské bytosti do choronzonického řádu klamů a iluzí, kde je lidská duchovní esence podrobena konečné fragmentaci vlastní duchovní matrice a stává se tak projevem nemrtvé duchovní entity bez schopnosti uvědomit si stav své skutečné duchovní entropie.Projev démonu Choronzonu lze přirovnat k určitému druhu duchovní anémie, prostřednictvím níž je vysávána životní esence dané entity a je tak realizován konečný pád lidských bytostí do odvržených světů klifotu neodvratně spojený s procesem „duchovní smrti“ pravděpodobně bez možností vzkříšení a návratu na sluneční stranu stromu života.

Onen průchod propastí abyssu lze tudíž chápat v symbolickém průchodu bránou smrti, na jejímž prahu umírá sluneční bůh Kristus – Osiris.Jak dodává M. Serrano: „Prostřednictvím Černého slunce se uskutečňuje iniciace, hrdina umírá a vstává z mrtvých v jiné, nesmrtelné formě, podobajíc se svým bohům.“.Ano, hrdina stává z mrtvých a je znovu vzkříšen, avšak tento křest je realizován až po projití symbolickým oknem do jiného vesmíru, kde je jakákoliv manifestace živých forem podrobena hluboké entropii, je tímto způsobem dokončen proces, jenž bychom v rámci příslušné terminologie mohli nazvat „ukřižováním slunečního boha“ – Krista na prahu brány do podsvětí…..