V OHNÍCH HORY OSUDU II.: Gnostická Píseň o perle aneb Na vahách spravedlnosti, část 3.

Onen průchod propastí abyssu lze tudíž chápat v symbolickém průchodu bránou smrti, na jejímž prahu umírá sluneční bůh Kristus – Osiris. Jak dodává M. Serrano:

„Prostřednictvím Černého slunce se uskutečňuje iniciace, hrdina umírá a vstává z mrtvých v jiné, nesmrtelné formě, podobajíc se svým bohům.“. Ano, hrdina stává z mrtvých a je znovu vzkříšen, avšak tento křest je realizován až po projití symbolickým oknem do jiného vesmíru, kde je jakákoliv manifestace živých forem podrobena hluboké entropii, je tímto způsobem dokončen proces, jenž bychom v rámci příslušné terminologie mohli nazvat „ukřižováním slunečního boha“ – Krista na prahu brány do podsvětí. Pokusme se tedy na rovině symbolické či archetypální hlouběji prozkoumat zmíněný symbolismus podsvětní brány vedoucí do hlubin spodního moře v souvislosti s příslušnými mytologickými vzory.

Začněme například tím, že samotný pojem pro podsvětní hlubinu vychází z řeckého výrazu „abussos“, jenž je v Bibli krále Jakuba přeložen ve významu „bezedná jáma“, v jiných křesťanských spisech je daný pojem povětšinou chápán jednoduše ve smyslu „hlubina“, z níž má v čase Posledního soudu přijít samotný antikrist. Pravděpodobně nejznámější zmínky o podsvětní hlubině a jejím skutečném účelu můžeme objevit především v textu Janovy Apokalypsy:

„Zatroubil pátý anděl.A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti, otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.“

Následně Jan Teolog popisuje příchod démonických mocností z jícnu propasti způsobujících zděšenému lidstvu mnohá protivenství, v jejich čele stojí sám velký strážce propasti – Abaddon:

„Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon – to znamená Hubitel.“

Jak již vyplývá z výše uvedené citace, v hebrejských spisech byl výraz „Abaddon“ spojován s „andělem – Ničitelem“ Posledního soudu, avšak jindy nesl význam samotného „místa ničení“, „místa smrti“ či symbolického prostoru „hlubin pekla“.Hebrejský výraz pro anděla Ničitele přitom vychází z kořene tří písmen ABD, což odkazuje k významu „zahubit“ nebo „zničit“.Pozdější křesťanské interpretace tohoto anděla spojují s konkrétní démonickou entitou, jak je tomu například v textu již citované Janovy Apokalypsy, přičemž původní výraz Abaddonu v souvislosti s „místem zničení“ se postupem času začal vytrácet, jelikož původní náboženské symboly podléhaly stále novým a v převážné míře vysoce mystifikujícím výkladům.

V křesťanském způsobu chápání motivu podsvětní hlubiny je rovněž zajímavé, že daný pojem byl často chápán a vykládán ve smyslu „vězení“ v souvislosti s jakousi spirituální kletbou či prokletím. Nelze se tak ubránit dojmu, že zmíněný křesťanský výraz bezedné jámy – jícnu leviatana vychází z původní pohanské představy o světech podsvětí. Skutečně nemůže být nejmenších pochyb, že většina mytologií starých kultur obsahovala právě inkriminovaný archetyp spodního světa – jakéhosi vězení , do jehož sfér jsou uvrženy duše nehodných.

Již toto zjištění samo o sobě dokládá existenci zcela zřejmé představy či povědomí o projevech odvržených světů napříč starým světem, přičemž na úrovni hlubší analýzy a vzájemného srovnání daných archetypů můžeme získat pomyslný klíč k
mytologickému vzoru té nejvyšší důležitosti. Stručně a jasně řečeno – většina lidských kultur v historii této planety měla naprosto jasnou představu o světě podsvětí, bylo by skutečnou hloupostí, odsoudit tak významný spojitý archetyp pouze do říše jakési přirozené obrazotvornosti.

Například řecká mytologie vypráví o mocných Titánech, kteří byli Diem svrženi do bezedné propasti Tartaru, tam za silnými branami a zdmi ze železa čekají na svůj návrat střeženi storukými obry Hekatoncheirony. Vláda Titánů skončila, avšak jejich vězení v hlubině propasti je jen dočasné.

Rovněž podobný mytologický vzor lze nalézt v mytologii Necronomiconu, zde jsou božstva Prastarých uzamčena v jakémsi blíže nespecifikovaném vězení mimo čas a prostor, jedná se patrně o narážku na chaotické realitní domény na odvrácené straně stromu života, jejich samotný návrat pak má být iniciován přes určitou trhlinu ve struktuře projeveného světa resp. stromu života:

„… Zlovolně si Staří razili své temné stezky a jejich rouhání Zemi bylo obludné, všechna stvoření se kořila jejich moci a znala jejich zlo. Starší bohové otevřeli oči a uzřeli ohavnosti, které páchali prznitelé země. V hněvu proti Starým pozvedli ruku, zarazili je uprostřed jejich neřestí a vyhostili je daleko do nicoty za planetami, kde panuje chaos, kde není temnoty a tvaru. A starší bohové zapečetili bránu a ani síla starých ji nepřemohla. Nyní staří žijí za branou, nezdržují se v prostorách známých člověku, ale v prolukách mezi nimi. Mimo zemskou úroveň číhají a očekávají čas svého návratu, neboť země je poznala a pozná v časech příštích.Po dni přijde noc, den člověka přejde a Oni budou vládnout tam, kde již jednou vládli. Podle ohavnosti poznáte je a jejich zatracení poskvrní zemi… ”

Nabízí se tedy logická otázka o skutečné podstatě či smyslu „chaotických sfér“, kam byli prastaří bohové vyhoštěni, okamžitě se však objevuje i zcela zřejmá odpověď.Je vysoce pravděpodobné, že inkriminované mytologické vzory se dotýkají zcela reálné existence odvržených světů, kam byli svrženi prastaří bohové čekající na svoji další příležitost zmocnit se našeho projeveného světa. Tedy ve chvíli, kdy tajemná apokalyptická bestie Velkého Draka - Leviatana převezme moc nad pozemskými národy a chopí se vlády na tímto světem.

Jak by řekl Aleister Crowley – budou smíšena nebesa se samotným peklem a pilíře universa se zbortí do temnoty abyssu. Mytologické symboly a doposud tajemné reliéfy citovaných příběhů získávají zcela reálné obrysy, otázkou pouze zůstává – můžeme je odsoudit do říše totální absurdity tohoto světa nebo je přijmout jako jakýsi druh děsivé zvěsti zcela v souladu s lovercraftovskou gnosí?

Nelze rovněž opomenout vybrané gnostické zdroje, zde se inkriminovaný výraz pro odvržené světy interpretoval v souvislosti s křesťanským podsvětím - „šeol“ a zcela správně odkazoval na původní význam prostoru či místa zničení se zřejmou souvislostí jícnu propasti samotného Leviatana a nikoliv ve smyslu konkrétní andělské entity, jelikož ta byla především náboženskou alegorií. (Zřejmě proto byl anděl Ničitel spojován s prostorem prokleté „geheny“ – místem utrpení padlých duší kdesi v podsvětní hlubině).

Vraťme se však ještě na malý moment k textu Janovy Apokalypsy, zde je uvedeno, že onen klíč k bezedné hlubině byl dán hvězdě, jenž spadla z nebe na zemi a otevřela tak i samotný jícen propasti – Leviathana. Co však tento zdánlivě alegorický motiv znamená? Je možné, že dané místo destrukce otvírající bezednou hlubinu lze identifikovat s určitým místem na nebesích resp. s hvězdou, která odemkne samotné brány pekla? Existuje zde nějaká souvislost mezi temným prostorem ve středu naší galaxie a tajemnou alegorií anděla Ničitele resp. hvězdy Abaddonu?.

V tomto bodě naší cesty za pochopením daných náboženských alegorií by bylo jistě zcela na místě zmínit další mytologický vzor, který s příslušným proroctvím o příchodu anděla Ničitele bezprostředně souvisí. Jedná se o náboženský archetyp „sestupu Krista do podsvětí“. Sám Kristus - Logos sestupuje z nadpozemských výšin do labyrintu pozemského světa, kde svádí rozhodující bitvu se silami podsvětí a následně vyvádí lidské duše po symbolickém kříži zmrtvýchvstání, jak je to patrné na příslušném výjevu.

Očištění budou vykoupeni a vyvedeni z labyrintu – symbolu pozemského světa iluzí či uvěznění v „ďábelském prostoru“, který je významově totožný z jícnem mořské bestie. Nutno podotknout, že onen „kříž zmrtvýchvstání“ nelze chápat ve smyslu pozdější křesťanské desinterpretace, ale v původním významu kříže ve smyslu stromu života, který je pomyslnou osou mezi horním a dolním projeveným světem.

Tímto způsobem hovoří křesťanská mytologie, avšak je dobré dodat, že podobný archetyp – sestupu boha do podsvětí byl součástí rozličných světových příběhů v mytologii staré Mezopotámie, Persie, Egypta a dalších světových kultur. V příslušné gnostické terminologii lze hovořit o sestupu božského Krista - Logu do „podsvětí“ hrubo-hmotných sfér projeveného světa, kde jako jiskra božské podstaty podstupuje zkoušku a následně se navrací nebo očišťuje v aktu nanebevstoupení či je v opačném případě svržena do propasti Leviatana s postupnou fragmentací vlastní duchovní esence.

Stará gnose pohlížela na osobu Krista v podobě spásného světla, jenž ve dnech Posledního soudu otvírá tlamu mořského hada a ukazuje cestu všem duším, které probudily svůj vlastní „kosmický potenciál“ prostřednictvím vědomostí posvátné gnostické tradice.Moderním způsobem interpretace daného výjevu můžeme říci, že sluneční bůh Kristus vkládá do jícnu „černé díry“ Leviatana kosmický pilíř či osu světa - „axis mundi“ a právě tímto aktem realizuje samu kolektivní fragmentaci lidské duše propojením horních a dolních světů s potenciální šancí lidských duší vystoupat po symbolické (evoluční) cestě do nebes.

Prostřednictvím výše uvedené interpretace je možné taktéž vysvětlit jiný mytologický vzor, který byl v křesťanském prostředí alegoricky vyjadřován „vážením“ duší na vahách spravedlnosti v dnech Posledního soudu, jelikož právě tento archetyp se bezprostředně dotýkal tolik očekávaného a stejně tak i obávaného aktu konečné fragmentace kolektivní lidské duše na symbolických vahách spravedlnosti. Nutno doplnit, že podobným ne-li totožným způsobem zprostředkovaly stejný princip i jiné náboženské tradice starého světa.

Příběh, který v gnostické tradici sloužil k lepšímu pochopení celého mechanismu fragmentace či vzestupu kolektivní lidské duše, byl v rámci symbolismu dané doby začleněn v gnostickém textu „Píseň o perle“, který representuje součást apokryfního spisu Skutky Tomáškovy. Současný výzkum starých gnostických spisů odhalil, že zmíněná Píseň o perle představovala iniciační liturgický zpěv užívaný v rámci praxe zasvěcování do určitých mystérií staré gnose.

Pokud tento text podrobíme detailnější analýze, patrně za clonou prostých alegorií objevíme skrytý podtext vyjímečné důležitosti vyprávějící příběh o sestupu spásného světla – Krista do hrubo-hmotných sfér projeveného světa, jehož úkolem je znovuobjevit svůj ztracený kristovský potenciál v podobě modré perly přinášející spásu nanebevstoupení. Hlavní hrdina personifikující kristovské vědomí logu je svými rodiči vyslán na strastiplnou cestou do egyptské země, kde má zpět získat onu pověstnou perlu té nejvyšší čistoty. Avšak než odejde ze svého království, uzavírá se svými rodiči osudovou smlouvu, která mu na jeho nebezpečné cestě připomíná jeho poslání:

"Až sestoupíš do Egypta
a přineseš odtud jednu perlu,
která je tam, blízko syčícího draka,
oblečeš si ten šat z drahokamů
i plášť, jenž na něm spočívá,
ten, po němž toužíš,
a budeš se svým bratrem
zvěstovat naše království."

Jak vidno, perla jako primární cíl celé cesty, je střežena syčícím drakem, který bezpochyby representuje gnostickou představu „ducha nápodoby“ – gnostického hada či Demiurga, jenž uvěznil božskou jiskru logu v osidlech materiálního světa. Jistě není náhodou, že místo demiurgovi moci se nachází v „černé zemi“  Al-khyma v Egyptě, která zastupuje stav vědomí prvotní černé substance „prima materia“.

Z této temné substance střežené vodní bestií vyzvedá hlavní hrdina – Kristus – Logos perlu své vlastní duchovní přirozenosti, obléká plášť světla a navrací se do vyšších sfér projeveného universa.Symbolicky je tak realizován odvěký úkol kristovského lidstva, jenž od dávných dob svádí urputnou bitvu s bestií moře, aby nalezlo sebe sama a rozlomilo pouta demiurgovi moci, jelikož pouze tak může dosáhnout na svoje ztracené či zapomenuté dědictví.

Prostřednictvím nalezení božské jiskry či modré perly samotného logu může lidská bytost iniciovat „most mezi světy“ vztyčením osobního pilíře světa a dosáhnout tak svého skutečného domova v rámci alchymické transformace sama sebe a pochopitelně zmíněným aktem završit proroctví staré gnose o nanebevstoupení Krista.

Jak doplňuje gnostická Píseň o perle, aby však tohoto „alchymického zaslíbení“ bylo dosaženo, musí adept objevit gnostickou moudrost a opětovně si rozpomenout na svůj skutečný původ a z něho vyplívající poslání:

Vstaň, procitni ze spánku,
poslechni slova tohoto listu
a rozpomeň se, že jsi synem krále.

Vzal si na sebe sám otrocké jho -
vzpomeň na svůj šat, ten z drahokamů,
vzpomeň si na perlu,
kvůli níž jsi do Egypta šel!

Tvé jméno stojí v knize života
i s jménem tvého bratra,
s nímž zdědíš naše království."

Král svou plnou mocí list zapečetil
kvůli zlobě babylónských
a démonských vládců Labyrintu.

Hlasem toho listu, který na mne působil,
probral jsem se ze spánku,
vzal jsem si jej, políbil a četl.
Četl jsem tam o všem tom,
co bylo zapsáno v mém srdci.

Hned jsem se rozpomněl, že jsem královský syn -
má svoboda zatoužila projevit se.

Vzpomněl jsem si na perlu,
pro niž jsem šel do Egypta.

Zlého draka jsem hned začal zaříkávat
a nakonec ho uspal tím,
že jsem nad ním opakoval otcovo jméno.

Zmocnil jsem se perly
a vydal se na zpáteční cestu k rodičům.

Odložil jsem svůj nečistý kroj,
zanechal jej v jejich zemi
a vydal se přímou cestou
na Východ ke světlu vlasti.

Cesta směrem na východ ke světlu je očividnou alegorií návratu božského logu do vyšších pater projeveného světa.Tolik žádoucí návrat je realizován prostřednictvím pilíře světa – axis mundi či stromu života, který dovoluje lidské bytosti vystoupat z pomyslného jícnu mořské bestie…..a připomíná tak den Posledního soudu, kdy bude sama kolektivní lidská duše vážena na vahách spravedlnosti…..