V ohních Hory osudu II., část 9. - Brána Nového řádu světa a Tajemství Lučištníka - Ordo ab Chao

Prostřednictvím takto aplikované působnosti dvojic protikladů je postupně instalován ústřední archontický program – jakési Velké dílo věků, které spočívá ve finálním impaktu archontických sil do struktury projeveného světa. Z takto destabilizované struktury vystoupí Nový řád založený na transmutaci lidských bytostí do globálního egregoru Leviatana s neodvratnou ztrátou jakékoliv přirozené lidskosti, jenž bude nahrazena neosobní archontickou myslí humatonů – ne-lidí. Symbolicky lze celý princip vyjádřit smícháním nebe a pekla v momentu ustanovení Nového aeonu, jehož bohem je „pán dvojité hole“ v přesné reflexi dvou opozitních hlav zednářského orla - draka.

Avšak abychom mohli postoupit o krok dál na naší pomyslné cestě při odhalování archontických vlivů za rouškou projevené reality, musíme se alespoň v základu pokusit o vytyčení určitého časového rámce, prostřednictvím něhož lze ukotvit potenciální instalaci Velkého díla věků na příslušné časové linii. Je zcela na místě se domnívat, že proklamovaný finální impakt archontických sil do projevené struktury našeho světa byl veskrze vysoce organizovaným a postupným procesem, v jehož instalaci sehrála primární úlohu specifická síť okultních organizací, kterou bychom si mohli symbolicky nazvat -„tradicí iluminismu“.

Pokud jsme si již dříve přirovnali vliv archontických entit k podobě jakýchsi „systémových virů“, jenž se postupnými a přesně iniciovánými útoky snaží destabilizovat „živý systém“ a finálně jej destruovat, potom by bylo rovněž příhodné, přirovnat zmíněnou archontickou síť k pomyslným shlukům či nádorům vytvářející organizovaný tlak v prostředí projeveného světa.

Nelze se divit, že takováto potenciální struktura vždy fungovala na principu v převážné míře nevědomého působení individuálních entit či mocenských egregorů v rámci finální instalace Nového řádu světa. Neutuchající lidská touha po moci byla vždy a za jakýchkoliv okolností dostatečným generátorem v naplnění tohoto „plánu zasvěcených“. Nelze se tedy příliš divit, že podsvětní brána vedoucí do Nového řádu „lidského“ společenství bude otevřena jaksi nevědomky za více či méně spokojeného podřimování veškerého humatonstva.

V aktuální části našeho textu a samozřejmě i v částech bezprostředně následujících se pokusíme identifikovat a daným způsobem vytyčit příslušnou časovou osu možných událostí na základě informací zdánlivě nesouvisejících tradic – Mayské ikonografie, Svobodného zednářství a esoterní tradice Mithraismu. Tyto příslušné tradice se z mého úhlu pohledu jeví jako velmi efektivní nástroj, prostřednictvím něhož lze vhodným způsobem demonstrovat potenciální časový rámec Velkého díla věků. Rovněž nemůže být příliš mnoho pochybností, že výše zmíněné okultní systémy byly v rámci dějinné setrvačnosti zcela pod kontrolou mocností odvrácené strany nebo přinejmenším čelily snahám infiltrace do vlastních organizovaných struktur.

Než se však detailněji pustíme na cestu do mayské Xibalby, je zcela na místě zde zmínit určitý obecný vzor, který v rámci tradic iluminismu sloužil jako jakýsi základní časový rámec v systému příslušných organizací. Jedná se o poměrně dobře známý cyklicky se opakující jev tzv. „precese rovnodenností“.

Daný jev je konfigurován na základě precesního pohybu, jenž je zapříčiněn v důsledku naklonění zemské osy o zhruba 23,5 stupně od pomyslné kolmice během své rotace kolem Slunce. Země tedy provádí jakýsi kývavý pohyb, při němž opisuje kružnici nad oběma zemskými póly a rovněž tak umožňuje střídání jednotlivých ročních období. Tím dochází k posunu jarního bodu rovnodennosti na pozadí zdánlivé cesty Slunce danými souhvězdími ekliptiky. Tato cesta Slunce trvá přibližně 26 000 let při rychlosti posunu jarního bodu o 1 stupeň za každých 72 let.

Jde tedy o velmi pomalý pohyb, který definoval celou řadu úkazů na nebeské klenbě v průběhů dlouhých věků, kdy Slunce procházelo jednotlivými dómy zodiaku a charakterizovalo dané historické epochy. Například v období před naším letopočtem Slunce začalo vycházet při jarní rovnodennosti na pozadí souhvězdí Ryb a zahájilo tak historickou éru křesťanství. Dnes se nacházíme na rozhraní věku Ryb a pomalým pohybem vstupujeme do nastávající éry věku Vodnáře. Je nepochybné, že právě precese rovnodenností byla určujícím faktorem a předmětem pozorování dávných lidských kultur, které tak definovaly svoji vlastní úlohu napříč dějinami.

Současná věda považuje za objevitele precese řeckého astronoma Hipparcha, který tak učinil někdy v letech 130 př.n.l..Je však zcela zřejmé, že vědomosti o precesi rovnodenností byly známé již starým kulturám Babylónu, Egypta nebo Indie, rovněž se předpokládá, že samotný Hipparchos vycházel z mnohem starších astronomických měření.

Právě precesní pohyb lze identifikovat v podobě primárního klíče v chápání významu celé řady mytologických příběhů a jejích archetypů, které posloužily jako určitý druh nosiče zcela zásadních informací skrze příslušné enklávy zasvěcenců. Výše zmíněný dlouhý precesní cyklus mapující cestu Slunce napříč ekliptikou pak je možné aplikovat na menší sluneční oběh v rámci jednoho roku, kdy Slunce postupně vstupuje do dvanácti jednotlivých dómů zodiaku a tímto pohybem vytváří to, co bychom mohli označit křížem rovnodenností a slunovratů. Zodiak je v tomto kontextu rozdělen na čtyři kardinální body představené dvěma rovnodennostmi a dvěma slunovraty, což vytváří čtyři shodné kvadratury slunečního cyklu.

Příslušné „precesní kotvy“ tohoto oběhu byly starověkou tradicí označovány či symbolicky zastoupeny hvězdami – Aldebaran, Regulus, Antares a Fomalhaut a rovněž odkazovaly k tajemství čtyř zvířat Apokalypsy, jelikož jednotlivé čtvrtiny tohoto roku byly kotvami slunečního cyklu v symbolickém vyjádření pevných znamení zodiaku-Býka, Lva, Orla-Štíra a Vodnáře-Člověka. Z toho tedy mimo jiné vyplívá, že spojitý archetyp čtyř apokalyptických zvířat v podobě lva, orla, býka a člověka vyjadřuje precesní cyklus určující cestu Slunce resp.slunečního boha napříč jednotlivými domy zodiaku.Tuto cestu lze tudíž chápat jako symbolického průvodce lidskou evolucí napříč jednotlivými časovými pásmy, které jsou definovaný skrze precesní pohyb a symbolicky v rámci precese rovnodenností vytyčují náš současný alfa – omega cyklus.

Jak již bylo řečeno, v současnosti se nacházíme na konci posledního-dvanáctého znamení Ryb a počátku věku Vodnáře resp.vzestupné fáze nového cyklu. Je to bod spojující alfu a omegu nebeského hada urobora, který se v tento okamžik zakusuje do svého ocasu a signalizuje tak příchod Nového řádu světa. Bohužel se stává stále více zřejmým, že právě tento proklamovaný akt příchodu byl zcela očividným způsobem konfigurován na základě jevu precese rovnodennosti a zřejmě posloužil i k vytvoření paralelního „archontického programu“, který je dnes znám pod pojmem tzv. „příchodu věku Vodnáře“.

Jak ve své knize napovídá sám Aleister Crowley, jev precese rovnodennosti představuje určující faktor v cyklickém střídání vlády jednotlivých aeonů a vyměřuje v daném smyslu trvání současného alfa – omega cyklu:

„Za tímto písmenem se nachází symbolické znázornění znamení Vah; předznamenává aeon, který má přijít po tomto, pravděpodobně za 2000 let – dokud nepadne Veliká Rovnodennost; až Hrumachis povstane a ten s dvojí holí převezme můj trůn a místo.“

Vraťme se však ke čtyřem kardinálním bodům precesního cyklu či přesněji k dvojici slunovratů, jenž vyznačují sluneční pohyb směrem na sever od rovníku definující nejvyšší limitní hranici v den letního slunovratu a následný sestup Slunce směrem na jih vrcholící symbolickou „smrtí slunečního boha“ v období zimního slunovratu. Obě limitní hranice tudíž představují sluneční maximum a minimum v současnosti definované mezi nejsevernější rovnoběžkou obratníku Raka v době letního slunovratu a nejjižnější rovnoběžkou obratníku Kozoroha v období zimního slunovratu.

Zcela analogicky je zastoupena dvojice rovnodenností ve chvíli, kdy pás ekliptiky protíná nebeský rovník a ukazuje k obdobím jarní a podzimní rovnodennosti symbolizujících rovnováhu mezi světy světla a stínu. Tímto způsobem je tedy vytyčen kříž slunovratů a rovnodenností v rámci příslušného ročního cyklu, avšak stejný kříž lze aplikovat na výše popsanou makrokosmickou variantu v souvislosti s jevem precese rovnodenností završující svůj velký cyklus přibližně za necelých 26 000 let.

V tomto bodě však musíme dodat, že daný cyklus precese rovnodenností byl definován jakousi „evoluční osou“, jenž vycházela z výjimečné astronomické situace seřazení osy slunovratů do jedné přímky s rovinou galaxie Mléčné dráhy.

Zmíněné astronomické seřazení slunovratů s rovinou naší galaxií bylo starými národy definováno v podobě specifických bran určujících evoluční směřování celého lidstva. Již staří Řekové věřili v existenci dvojice kosmických bran galaxie Mléčné dráhy definující samu evoluci lidských duší.Skrze tzv. „stříbrnou bránu“ v Blížencích lidské duše přicházely na svět a prostřednictvím druhé tzv. „zlaté brány“ ve Střelci tento svět opouštěly. Je zřejmé, že zlatá brána vycházela z představy galaktického středu a brána stříbrná z protilehlé oblasti anti-středu v hvězdné oblasti Plejád - souhvězdí Býka či Orionu, který reprezentoval cestu do Duatu – egyptského podsvětí.

Kosmické portály otevírající se do jiných dimenzí představovaly hlubinnou archetypální představu slunovratových bran vedoucích mimo projevený kosmos. Jednu z verzí dané představy lze vysledovat v původní doktríně novopythagorejských filozofů Núménia a Krona o dvou transdimenzionálních branách v „kosmické jeskyni“, skrze něž lidské duše sestupují a vzestupují na své vlastní evoluční cestě. Pythagorejská tradice jako jeden z hlavních zdrojů západního mysticismu doslova hovoří o „měsíční bráně“ ve znamení Raka, skrze kterou lidské duše vstupují do inkarnace a později ukončují svojí evoluční pouť ve „sluneční bráně“ v příslušném znamení Kozoroha.

Výstup prostřednictvím druhé brány v Kozorohu byl pak převážně chápán v podobě vzestupu do jakési blíže nespecifikované transcendentální oblasti mimo projevený svět. Jak si však později ukážeme, celý tento historický koncept je mnohem závažnější, než by se na první pohled mohlo zdát, jelikož odkazuje k finálnímu zarovnání slunovratové osy s rovinou galaxie Mléčné dráhy odkazující k finálnímu aktu příchodu Nového řadu světa spočívající na vzájemném prolnutí odvrácené a přivrácené strany stromu života v období otevření slunovratové brány na konci času.

Nyní si však pouze uveďme, že dané umístění slunovratových bran do Raka a Kozoroha je v současné době přisuzováno filosofům Porfyriovi a Numeniovi žijících v období 200 let po Kristu, kdy se inkriminované slunovraty nacházely právě ve znamení Raka a Kozoroha. Avšak jak zcela přesně dodává vynikající badatel v oboru středoamerické kosmogonie – John Mayor Jenkins, zmiňované brány v Kozorohu a Raku představovaly slunovraty v rozmezí ročního cyklu, avšak skutečné siderální postavení těchto bran se nacházelo v souhvězdí Blíženců a Střelce.

Jenkins dále doplňuje, že přesné zarovnání osy slunovratu s rovinou galaxie Mléčné dráhy je dle interpretace mayské tradice signováno přesným datem zimního slunovratu roku 2012 – tedy koncem dnes již populárního mayského kalendáře. Tímto galaktickým zarovnáním v podstatě finišuje dlouhý precesní cyklus, jehož pomyslný „evoluční tah“ je založen na vzájemném vztahu mezi dvojicí slunovratových bran vytyčujících pomyslnou axis mundi v prostoru středu a anti-středu naší galaxie.

Pojďme si celý mytologicko – astronomický koncept určitým způsobem sumarizovat. Máme tedy dvě slunovratové brány představující pomyslnou osu středu a anti-středu galaxie, přičemž tzv. jižní brána Raka – Blíženců representovala údajnou bránu v pomyslném anti-středu galaxie umožňující následnou manifestaci lidských duší v průběhu jejich vlastní evoluce.Naopak tzv. severní brána Kozoroha – Střelce symbolizovala portál v galaktickém středu vedoucí mimo projevený kosmos do jakési transcendentální sféry zasvěcení.

Co se týče přesné časové signatury je možno určit období otevření jižní brány v Blížencích v době okolo roku 10800 př.n.l., kdy došlo k zarovnání letního slunovratu s temnou trhlinu ve středu naší galaxie a otevření severní brány situované do hvězdného prostrou mezi Střelcem a Štírem v době prosincového slunovratu roku 2012. Tyto dva časové parametry tudíž vytváří základní evoluční rámec, který spojuje koncové resp. limitní body současného alfa – omega cyklu.

Symbolicky lze daný archetyp vyjádřit jazykem iluminismu v podobě mytologického příběhu o návratu ptáka fénixe, jenž můžeme lépe identifikovat v rámci období, v němž Slunce prochází šesti domy zodiaku, kdy začíná v době počátku věku Lva (10800 př.n.l.) a svůj cyklus obnovy dokončuje na počátku věku Vodnáře o prosincovém slunovratu roku 2012.

Celý fénixův cyklus jsme si v tomto smyslu určili jako období trvající přibližně 13 000 let a nacházející se mezi koncovými body dvojice slunovratových bran. Dané dvojice v podstatě symbolizují hlavu a ocas kosmického draka urobora – leviatana, jak budeme demonstrovat v následující kapitole, přičemž inkriminovaný rok 2012 zastupuje časovou signaturu, kdy se kosmický drak zakousne do svého ocasu a obnoví vlastní alfa – omega cyklus či jinak řečeno pták fénix povstane z vlastního popela. Lze tedy s jistotou říci, že jižní brána v Blížencích je kosmickou tlamou draka leviatana a severní brána ve Střelci jeho ocasem, což nám v konečném důsledku odhaluje základní časový rámec instalace Nového řádu světa v kontextu vzájemného vztahu galaktických bran kosmického hada či chcete-li - starého draka Janovy Apokalypsy.

Staré národy jednoduše věděly, že se drak Apokalypsy vrátí, jelikož jak je zřejmé, byla celá tato situace konfigurována v rámci relativně neměnných astronomických pravidel.V tomto kontexu je nadmíru vypovídající symbolika „dvojité hole“ pána Nového Aeonu – božstva nově příchozího řádu světa. Lze totiž identifikovat tuto dvojitou hadí hůl s podobou kosmického hada či draka ekliptiky odkazující na časové období, kdy se oba konce resp. hlavy tohoto draka opět setkají. Celou situaci nám zcela bezprecedentním způsobem představuje všudypřítomný Aleister Crowley:

„Já jsem Pán Dvojité Hole Moci;hole Síly Kof Nia – avšak má levá ruka je prázdná, neboť jsem rozdrtil Universum; & nic netrvá.“

V jiné časti svého textu odkrývá Crowley další zcela zásadní skutečnosti:

„Nyní je tedy požehnán ten, který je zrozen pod znamením Šípu, a požehnán je ten, který má pečeť, na níž je hlava korunovaného lva s tělem Hada, a Šíp.“

Můžeme si položit otázku o možné totožnosti toho, jenž je zrozen pod znamením šípu – pána dvojité hole. Kde však tento šíp hledat? Onen šíp je zřejmou alegorií či ukazatelem na příslušné souhvězdí Střelce. A světe div se!! - přesně v tomto bodě lze nalézt střed galaxie Mléčné dráhy mezi souhvězdími Střelce a Štíra v oblasti severní slunovratové brány, kde se pomyslné koncové body precesního hada spojí v jeden celek a započnou prorokovaný fénixův návrat…..

Opět se nacházíme na prahu mnohých tajemství…sledujme tedy kam ukazuje hrot Střelcova šípu…možná že na místo…protínající sluneční či lví tělo hada ekliptiky….