V ohních Hory osudu II., část 8. - Černý drak chaosu - Ordo ab Chao

Všechny uvedené principy archontické manipulace pak souhrnně sloužily a slouží k vytváření nepřeberného množství rozličných dotačních koridorů mezi přivrácenou a odvrácenou stranou stromu života z důvodu iniciace náhradních energetických stimulů pro devolučně orientovanou strukturu silových zón stromu smrti. Daná strategie tudíž ve svých různých projevech stimuluje průběh duchovního a samozřejmě i bio-energetického zmrzačení lidstva, které je realizováno podvědomou akceptací mentálních programů archontů, následnou adopcí cizí inteligence a zavedením těchto programů do společenských zřízení všeho druhu.

Příslušné archontické programy se jeví v jakési systematické a postupně aplikované struktuře, avšak jejich jediný cíl spočívá v iniciaci stále sílících chaotických projevů na přivrácené straně stromu života, což přivádí dosud živý kristovský organismus na kritickou mez vlastní sebedestrukce a následné transmutace v rámci klifotických odpadlých dimenzí.

Dle magické interpretace je primární harmonizující projev v přirozené struktuře stromu života spatřován v integrujícím a stmelujícím působení centrální sefiry Tiferet vyjadřující sluneční princip živého pole stromu života.Avšak na odvrácené straně stromu není projeven tento sluneční princip, ale jakási reflexivní anti-zóná v podobě černé díry či pomyslné propasti spojující obě projevené strany stromu života.

Pokud tedy zvážíme daný předpoklad, lze oprávněně usuzovat, že oba systémy fungují ve vzájemném prolnutí především díky působení potenciální černé díry ztělesňující daný průchod mezi světy v podobě jakési sluneční anti-zóny representované egregorem černého Slunce. Je možné tak lépe pochopit staré příběhy o temném Slunci, které se opíraly o představu smrti sluneční boha, jenž vstupoval do prokleté propasti bohů podsvětí na západním horizontu a střetával se s pověstným hadem či drakem chaosu zastupujícím reflexivní strukturu stromu smrti.

Právě reflexivní archetyp černého Slunce jsme si prostřednictvím příslušných citací identifikovali ve smyslu průchozí brány vycházející ze starověké představy o existenci dvou sluncí, kdy jedno představovalo centrální bod sluneční soustavy a druhé se nacházelo kdesi v centru naší galaxie, přičemž obě tělesa se nacházela v přímém či lépe řečeno vzájemném vztahu.Tuto situaci lze rovněž vyjádřit představou Slunce jako dárce života a jeho temného souputníka, jenž zcela naopak veškeré projevy živých polí pohlcuje v přesné analogii s indickou představou krokodýlí tlamy – Kalamuhka nacházející se v centru naší galaxie.Nemůže být příliš mnoho pochyb, že obě zmíněné představy vycházejí právě z onoho archetypu spojitého působení primárních energetických projevů přivrácené a odvrácené strany stromu života.

Nelze rovněž nevzpomenout, že i nacistický mysticismus zahrnoval svoji vlastní vizi černého Slunce, jenž bylo chápáno právě v oné protikladné působnosti vůči našemu centrálnímu Slunci projevující se především pohlcujícím principem ve vzájemné výměně energetických polí obou těles.Tento princip lze přirovnat k energetické výměně pomyslného obrazu přesýpacích hodin, kde se vzájemně snoubí vyzařující a pohlcující protipóly dvojice binárně situovaných objektů.

V mytologické tradici starého světa je v určitých případech symbol černého Slunce známý pod pojmem „Santur“ jako centrální bod naší galaxie, jenž kdysi v dávných dobách podstoupil jakýsi blíže nespecifikovaný souboj s aktuálním Sluncem této sluneční soustavy, následně tento objekt vyhasl a byl poražen, avšak s potenciální nadějí svého návratu v představách starých mystiků o příchodu Nového řádu světa, který bude již plně synchronní s energetických polem tohoto temného objektu.

Tak jako Slunce vyjadřuje samotný projev lidského vědomí, egregor reflexivní strany stromu života v podobě černého Slunce je určitou anti-zónou projevů veškerého života či jakýmsi portálem do nebytí – nicoty pohlcující odpadlá životní pole, jenž jsou vytržena z evoluční matrice přivrácené strany stromu života. Černé Slunce se v tomto úhlu pohledu jeví jako energetický dostředivý vír černé díry v centru naší galaxie působící kolaps prostoročasu zachycených projevů života v gravitačním poli příslušného objektu. Patrně jde o proces eliminace evolučních projevů, které již nejsou schopny fungovat v evoluční struktuře stromu života s jejich postupných stržením do entropických domén odvrácené strany.

Motiv černého Slunce s jeho soratickým – dostředivým tahem tudíž lze metaforicky vyjádřit ve funkci určitého osudového stínu, jenž vyměřuje samotné trvání tohoto světa, jak velmi přesně dodává Josef Karika: „Pohlcování Soratovou svastikou černého Slunce naznačuje vypršení času a prostoru našich dějin a věků dávané do souvislosti s germánským Ragnarokem.“ Podobně můžeme charakterizovat i zmíněnou situaci jazykem Howarda Phillipse Lovercrafta a jeho proroctví o návratů prastarých mocností z úsvitu času, jenž se prostřednictvím trhliny v předivu naší reality zmocní tohoto světa a nastolí nový řád universa.Je tedy možné se domnívat, že ona průrva ve struktuře našeho universa je významově totožná s projevem černého Slunce ve středu naší galaxie či je možné tuto trhlinu identifikovat jako příslušný portál vedoucí do světa tohoto temného Slunce?

Jen si vzpomeňme na již citovaný text vybraných kapitol Janovy Apokalypsy, v nichž je vyjeveno proroctví o hvězdě padající z nebe a otvírající jícen propasti:

„Zatroubil pátý anděl.A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti, otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo Slunce i všechno ovzduší.“

Z místa propasti následně vystupuje sám strážce propasti – Abaddon vedoucí armádu démonických mocností způsobujících lidstvu mnohé útrapy přesně v intencích Lovercrafovy prorocké vize. Brána mezi světy je otevřena, čas Posledního soudu přichází prostřednictvím temného portálu v galaktickém středu v přesné shodě s mytickým archetypem dračí tlamy Kalamukha. Komparace daných symbolů nám tak zcela jednoznačně napovídá, že výše zmíněná prorocká sdělení z různých tradic a zdrojů vypovídají o téže skutečnosti - existenci tajemné centrální trhliny ve středu naší galaxie, z níž bude iniciován finální impuls pohlcující řád tohoto universa prostřednictvím choronzonického prostupu a postupné transmutace živého světa v jakýsi těžko popsatelný svět stínů pod temným svitem černého Slunce.

V magických grimoárech je popisovaná trhlina mezi světy odhalována v představě tajemné či falešné sefiry Daat jako vstupního portálu, jenž prostřednictvím stezek abyssu propojuje projevený a neprojevený svět. Občas je celý vztah vyjádřen v rámci průchodu mezi projevenými světy tzv. „universa A“ a „universa B“, což charakterizuje zmíněný vztah mezi realitními doménami stromu života a odpadlými světy klifotu či „meonu“.Někdy jsou odpadlé dimenze klifotu ztotožňovány s meonickými zónami nicoty, v jiných případech jsou však charakterizovány odlišným způsobem.

Osobně jsem přesvědčen, že zmíněný pojem „meonu“ lze aplikovat na konečný stav evoluční smrti či daného rozpuštění životních polí v zóně nebytí, přičemž odpadlé zóny klifotu je možné určit jako projevy reversních dimenzí poskytujících evoluční prostor těm entitám, jež do pomyslného stavu nebytí neodvratně směřují, jelikož již nezvratně ztratily svoji evoluční „kotvu“ ve struktuře kristovského organismu stromu života.

Zmíněný kritický stav v prostředí reversních dimenzí pak s určitostí vytváří specifickou činnost realizace trans-dimenzionálních propustí, jak je archetypálně naznačeno v příslušných mýtech starého světa, které tvoří spojitý mytologický vzor prokleté propasti vedoucí do podsvětních silových anti-zón stromu smrti.

Pojďme si tuto specifickou propusť mezi světy přiblížit výstižnou evokací démona Sorata silové anti-zóny Slunce z knihy Josefa Kariky:

„Vize černého Slunce nad pustinami klifotu.Tunel, na jehož konci zeje absolutní tma. Známý symbol přiřazovaný této klifě – černý had požírající zatměné Slunce, je vířivým pohybem temnoty nad metafyzickou černou dírou.Vše je pohlcováno.Vládne zde úplné ticho a zároveň neustálé dunění stravujícího víření kolem černé díry. Pohlcovaný lumen občas mírně zabliká. Těžká atmosféra smutku a bezútěšnosti. Vše je pochmurné, slabé, skořápkovité.Jádro vtahuje, ale zároveň je branou zla.To vypadá jako nekonečně malý černý bod (anti-Hadit). Zjevuje se manifestace zla – černý dvojhlavý drak.

Prší černý déšť, občas udeří temný blesk. Neforemné jádro probleskuje do podoby obrovské černé pravotočivé svastiky. Pocit věčného odcizení bez možnosti návratu. Pramení tady veškeré sekundární formy zla. Odtud se koruptují všechny síly.Vize obludy pavouka – draka. Z černé propasti mu trčí dlouhé nohy a jsou napojeny na osm silových zón. Veškerý temný kal, který je vyprodukován jejich koruptováním, stéká do Malchut.

Je to nezvratný proces. Příšerný pavouk – drak postupně vstupuje do našeho universa, vylézá z brány černého Slunce. Je tvořen vším, co vplyne do této metafyzické černé brány. Vše vyloučené se transformuje na jeho tělo z anti-matérie a tvoří jeho podstatu. Čím více lidstvem vyprodukovaných pokřivených podob sil je z evoluce vyloučeno, tím větší má tělo a o to víc vystupuje ven. Lidstvo ho vyživuje vlastními exkrementy a excesy.“

V tomto bodě si pozorný čtenář zcela jistě povšimne poněkud bizarní démonické entity – strážce propasti, jenž je zachycen v podobě dvojhlavého draka vystupujícího z děsivé brány černého Slunce. Tato entita je v magické tradici identifikována pod názvem démona Chorozonu – děsivého strážce a dveřníka propasti. Nyní si pouze uveďme další zcela unikátní souvislost v rámci symbolické interpretace dvojhlavého draka – orla, který nejenže zastupuje specifickou signaturu dvojhlavého orla jako symbolu příslušných stupňů v hierarchickém systému Svobodného zednářství, ale rovněž je součástí nepřeberné řady symbolických forem v různých tradicích našeho světa.

Ikonografické ztvárnění dvouhlavé černé orlice s rozepjatými křídly zastoupené například na znaku Skotského ritu starého a přijatého, která v některých případech svírá meč se stuhou a nápisem Ordo ab Chao, nám dává tušit, co tato zednářská insignie ve svém hlubinném obsahu representuje. Docházím k závěru, že příslušná ikonografie pod zástavou Nového řádu, jenž vzniká z chaosu je vskutku grandiosním odhalením skutečného významu této symboliky vycházející z prorokované vize nastolení Nového řádu světa - ústředního cíle tzv. Svobodného zednářství, prostřednictvím něhož bude iniciován rozpad současného společenského zřízení s příchodem prorokovaného řádu Nového Aeonu jako systému, který se bude nacházet již pod plnou kontrolou choronzonického řádu odvrácené strany stromu života.

Tento „mechanismus Apokalypsy“ stimulující příchod Nového řádu je možno identifikovat ve zcela reálném a poněkud děsivém prolnutí evoluční matrice stromu života a smrti skrze centrální portál v podobě specifické trhliny ve struktuře projeveného světa. Zmíněnou apokalyptickou propusť jsme si dovolili definovat prostřednictvím vybraných mytologicko-historických archetypů ve formě pekelné či bezedné jámy otevírající bránu na odvrácenou stranu stromu života.

Již Aleister Crowley – zednář 33 stupně svěcení předkládá vizi dvojhlavého orla představující projekci jakéhosi magického božstva Nového Aeonu v pravděpodobné shodě s tajemnou insignií Bafometa symbolizující tolik populární verzi templářské ikony. Můžeme si tedy uvést určité hypotetické předpoklady dotýkající se příslušné ikonografie, jenž se v nadcházejících kapitolách naší cesty pokusíme dále analyzovat a případně je začlenit do správného významového rámce celého schématu – působení archontických sil v prostředí tohoto světa.

Nejprve si uveďme, že daná signatura dvojhlavého orla se nachází v blízkém vztahu se symbolem tzv. „Strážce prahu“ – ten byl v rámci náboženské tradice znám např. pod římskou formou tzv. boha Januse se dvěma tvářemi hledícími v opačném směru. Sluneční bůh Janus tedy zastupoval jednu z ústředních mysterijních představ strážce a klíčníka tajemného světa za oponou s funkcí střežit odvěká tajemství hermetických nauk. Jinou signaturu nacházející se ve významovém spojení se symbolem dvojhlavého orla dále representuje ikona „dvojité hole“ – „caduceu“ jako insignie božstva Nového Aeonu – „Pána dvojité hole“ představující sloučení či prolnutí protikladů v rámci přivrácené a odvrácené strany stromu života. Patrně se jedná o zmiňovaný „mechanismus Apokalypsy“, jenž je ustanoven prostřednictvím spojení evolučních matric stromu života a smrti.

Dále jak uvádějí vybrané zdroje, ikona dvojhlavého orla je možnou analogií symbolu ptáka fénixe odkazující na onen proklamovaný řád vznikající z chaosu v reflexi známého hesla Svobodného zednářství. V této souvislosti si uveďme například symbol bělohlavého orla na jednodolarové americké bankovce zastupující právě zmíněnou signaturu ptáka fénixe a odkazující na ústřední úlohu Spojených států amerických v implementaci Nového řádu světa. Pták fénix měnicí se v popel a opět povstávající v plné síle ztělesňuje mysterijní ideu zrození Nového Aenou z trosek současného světa.

V kontextu hermetických tradic iluminismu, lze říci, že dvojhlavý orel vyjadřuje základní tezi starých mysterijních škol, kterou můžeme ilustrovat heslem „Jak nahoře – tak dole“ spočívající na pravidle slučování vzájemných protikladů. Avšak v souvislosti se symbolem dvojhlavého orla iluminismu je tato myšlenka určitou součástí okultní praxe založené na magické perverzi obracející příslušné významy: levá je pravou…bílá černou apod.Zmíněné „okultní zrcadlo“ tudíž reflektuje ideu klifotického převracení živých sefirotických struktur stromu života, což vytváří universální pohyb založený na záměrně stimulované působnosti dvojic protikladů uvádějících totální choronzonický řád resp. chaos emanující prostřednictvím neustálého střetávání daných opozit. (V praxi je tato záležitost zřejmá například v neustálé iniciaci válečných konfliktů jako zdánlivě soupeřících stran apod.)

Prostřednictvím takto aplikované působnosti dvojic protikladů je postupně instalován ústřední archontický program – jakési Velké dílo věků, které spočívá ve finálním impaktu archontických sil do struktury projeveného světa. Z takto destabilizované struktury vystoupí Nový řád založený na transmutaci lidských bytostí do globálního egregoru Leviatana s neodvratnou ztrátou jakékoliv přirozené lidskosti, jenž bude nahrazena neosobní archontickou myslí humatonů – ne-lidí. Symbolicky lze celý princip vyjádřit smícháním nebe a pekla v momentu ustanovení Nového aeonu, jehož bohem je „pán dvojité hole“ v přesné reflexi dvou opozitních hlav zednářského orla - draka.

Na závěr aktuální kapitoly si uveďme neméně zajímavý postřeh Carlose Castanedy, jenž slovy Dona Juana uvádí symbolismus orla ve zcela fatálních souvislostech:

„Síla, která řídí osud všech žijících bytostí, je nazývána Orlem. Ne proto, že by skutečně byla orlem či něčím, co má s orlem co do činění. Ale proto, že se oku toho, kdo zří, jeví jako nezměrný černočerný orel stojící tak, jak orlové stávají, a sahající až do nekonečna…Orel požírá vědomí všech bytostí, které ještě před okamžikem žily na této zemi a které jsou teď mrtvé. Jejich vědomí stoupá k Orlovu zobáku jako hejno světlušek, aby se setkalo se svým majitelem, s příčinou toho, že žilo. Orel tyto křehké plamínky rozplétá, rozkládá je jako koželuh usně a pak je pojídá. Protože Orlovou potravou je vědomí.“

V mysli se kupí množství neodkladných otázek…vize černého draka v temném galaktické středu získává stále jasnější obrysy…ve chvíli…kdy síla svastiky černého Slunce v pařátech říšského orla opět povstává…..zemřeme nebo se opět zrodíme???....

-pokračování-