V ohních Hory osudu II., část 18. - Tajemství Eschatonu

Na souboru příbuzných ikonografií vidíme, jak bůh Hélios – Sol potřásá rukou samotného Mitry a chystá se usednout na připravenou býčí kůži. Později celý cyklus vrcholí obrazem Mitry nastupujícího do slunečního vozu boha Hélia, přičemž v některých případech se Mitra dotýká hlavy slunečního boha, symbolicky tak přejímá jeho paprskovou korunu a doslova stvrzuje svoji neochvějnou autoritu temného Slunce hermetických mystérií.Výše uvedený motiv degradace slunečního boha bývá některými odborníky vykládán jako určité znamení sporu mezi Héliem a Mitrou bezprostředně následující po ústřední scéně obětování.

Na těchto scénách Sol – Slunce často klečí před Mitrou, který mává jakýmsi těžko definovatelným předmětem a chystá se jej udeřit, paprsková koruna leží na zemi a prozrazuje, že bůh Sol – Slunce přišel o výsadu jediné svrchované hvězdy.Na jeho trůn nyní usedá Mitra a stává se neporazitelným sluncem – Sol Invictus v jakémsi těžko pochopitelném aktu či souboji dvou sluncí.

Celá řada římských císařů včetně Commoda, Diokleciána, Septima, Nera nebo samotného Konstantina nesla hrdý titul Sol Invictus v alegorické nápodobě císaře v úloze Neporazitelného slunce, jak je patrné na množství historických materiálů. Císař Konstantin byl titulován jako Pontifex Maximus, podobně jako jeho předchůdci zastával roli božského prostředníka mezi nebem a zemí a nepochybně reprezentoval hermetické Slunce v symbolické pozici Sol Invictus. Například na zlatém medailonu z Ticina vidíme „Neporazitelného Konstantina“ v přítomnosti boha Sol Invictus, oba jsou zřetelně propojeni, jelikož jejich těla vycházejí z téže busty a v daném kontextu vyjadřují mystický vztah mezi císařem a slunečním božstvem.Lze oprávněně říci, že právě tato vzájemná spojitost definovala úlohu císaře v jakési zástupné pozici slunečního boha, kterým mohl být jedině neporazitelný Mitra – Sol Invictus.

Je zřejmé, že nejenom výše zmiňovaní panovníci byli oddanými stoupenci mitraického boha. Zdá se, jakoby hermetické tajemství Neporazitelného slunce doslova prorůstalo ideovou základnou římského císařství a následně se velmi důrazným způsobem otisklo i do nově vznikající formy římského mocensko – politického systému, kdy zejména římští papeži přejali výše uvedenou „solární doktrínu“ v rámci oficiální katolické liturgie. Nepochybujme, že to byl především římskokatolický mocensko – politický aparát, jenž v průběhu dlouhých staletí doslova utápěl celé kontinenty v krvi svých obětí pod zástavou Neporazitelného slunce. Bezpochyby stejného slunce, které jakoby zčista jasna povstává v poněkud bizardní, avšak o nic méně tragické podobě pod taktovkou nacistických mystiků na počátku 20.století.

Jak se můžeme dočíst ve výjimečné knize Josepha P. Farrella - Reich of the Black Sun, sehrávala okultní doktrína Černého slunce zcela mimořádnou či spíše ústřední úlohu v mystické koncepci nacistické ideologie. Farrell ve své práci předkládá nesmírně zajímavé skutečnosti dotýkající se skutečného významu tohoto bezpochyby velmi děsivého tajemství. Jistým způsobem tak upozorňuje na pravou totožnost Černého slunce v rámci nacistické okultní doktríny, kdy mimo jiné dodává:

„Vědci pracující v rámci okultní společnosti Ahnenerbe na nejrůznějších tajných projektech měli zřejmé ideologické základy vycházející z více světského či vědeckého pohledu na význam Černého slunce, které údajně představovalo extrémně silné gravitační pole rotující v podobě obří masy v centru naší galaxie. Starověké texty měly poskytnout klíč k znovu obnovení ztracené vědy blížící se fyzice vířivé rotující polarizace, kvantové mechanice, a jejím matematickým prognózám či energii nulového bodu. Je samozřejmé, že symbol Černého slunce formoval centrální doktrínu pre-nacistické tajné okultní společnosti Thule. Symbol Černého slunce byl rovněž adoptován jako emblém Nových templářů Jorga Lanze von Liebenfels.“

V podobném duchu se zmiňuje i Nicholas Goodrick – Clarke, jenž v knize Black Sun cituje slova jednoho z nacistických zasvěcenců:

„Kruh zasvěcenců v SS chová Černé slunce jako tajnou insignii Thule. Je to sol nigra alchymie.(…). Již řecká mystéria uznávala existenci tajemného slunce vedle zlatého kotouče Atlantidy. Byla to hvězda Antares ze souhvězdí Štír.(…).Temně fialová barva Černého slunce není bez osvětlení, avšak je to všudypřítomný jas, jenž osvěcuje zasvěcence. Podle staré germánské tradice je Bůh všemohoucí a neviditelný. Pro lidské oko je snadno rozeznatelná vnímatelná hmota, stín neviditelného, spirituálního světla a ohně, nepatrná jiskřička, která stále žhne ve věku Vlka kolem Thule a čeká na znovuvzplanutí.(…).Černé slunce je znamení neviditelného božství, které se nalézá nad hmotnou zlatou září denního světla, když bylo zlaté slunce Atlantiďanů uchváceno služebníky mamonu a svobodnými zednáři.Temně fialový kotouč představuje vítězství boží vůle a zákona nad domnělou mocí zlata i nad jeho pány a otroky.(…).Tento symbol nabitý tajným věděním byl krátce před koncem druhé světové války spatřen na vojenském letadle SS. Černé slunce osvětluje Říši a nikdy nezapadá."

Doplníme-li výše citované pasáže o zjištění z Tajné Nauky Heleny Petrovny Blavatské zcela identicky zmiňující jakési centrální Slunce naší galaxie, jenž údajně představuje neviditelné centrum přitažlivosti Mléčné dráhy, máme dostatek potřebných informací k tomu, abychom úspěšným způsobem dešifrovali příslušný archetyp a otevřeli pomyslnou bránu zasvěcení.

Nyní tedy proveďme vhodnou komparaci v souvislosti s již uvedenými skutečnostmi. Nejprve je dobré připomenout centrální pozici boha Mitry ve středu kruhového zodiaku definující osu slunovratových bran v kosmických oblastech Blíženců – Býka a Střelce – Štíra. Bez jakýchkoliv obtíží již dokážeme identifikovat místo odkud sluneční bůh vystupuje, následně osedlává nebeského býka a provádí rituální oběť zpravidla za asistence Štíra, Psa nebo Hada, kteří sají býčí krev vytékající z oblasti hrdla umírajícího zvířete. Zcela prokazatelně jde o kosmickou oblast na rozhraní Střelce a Štíra, jak je patrné na již několikrát zmiňované stéle z Wolkbrooku, kde Mitrova pravá noha společně s nohou levého Světlonoše spočívá v oblasti galaktického středu definující severní bránu ve Štíru.

Naopak levá ruka slunečního hrdiny natáčí hlavu nebeského býka přesně na protilehlou oblast v souhvězdí Býka, čímž odhaluje jeho esoterní význam v roli stejnojmenného souhvězdí. Pravá ruka hrdiny pak zabodává obětní dýku do oblasti v dolní či střední části krku definující nebeskou pozici souhvězdí Plejád, na což upozorňují například i badatelé Jenkins a Ulansey. Uvážíme-li, že příslušná oblast souhvězdí Plejád rovněž definuje kosmickou pozici galaktického Slunce, kterým je hvězda Alcyon, zjistíme, že sluneční bůh mitraismu nejenže představuje galaktickou evoluční osu ve směru středu a anti-středu galaxie, ale rovněž symbolicky „útočí“ na galaktické Slunce Mléčné dráhy, které se v daném smyslu stává obětí tohoto vskutku děsivého rituálu.

Pro lepší přehlednost si uveďme ty nejzásadnější fakta odhalující pravou totožnost slunečního boha mitraismu v oblasti středu Mléčné dráhy.

Bůh Mitra zcela evidentním způsobem vymezuje evoluční osu vycházející z oblasti středu galaxie Mléčené dráhy na rozhraní Štíra a Střelce, jak upozornil již badatel Jenkins. Naprosto totožnou osu spatřujeme ve směrové orientaci kosmické hole Phanese Cosmocratora sehrávající úlohu Černého slunce hermetických mystérií. Není tedy nikterak zarážející, že v podstatě stejné informace nalézáme v okultních spisech nacistických zasvěcenců či theosofů, kteří zcela analogicky umísťovali představu Černého slunce do oblasti středu galaxie Mléčné dráhy.

S tímto zjištěním jsme schopni odpovědět na otázku - kam směřuje hrot šípu kosmického Lučištníka, jelikož ten je prakticky přesně orientován do galaktického středu s tím, že ukazuje na hvězdu Antares nacházející se v souhvězdí Štíra definující kosmickou oblast, kde spočívalo Černé slunce nacistických mystiků. Jedná se o stejné místo, na němž spočívá noha kosmického Hadonoše – Ophiucha či samotného Mitry - pána dvojité hole ekliptiky a strážce severní brány ve Štíru – Střelci.

Do celého schéma doplňme tajemnou úlohu dvojice Světlonošů po pravé a levé straně slunečního boha, kteří svýma nohama formují dvojí signaturu XX často za přítomnosti doplňkových signatur Býka a Štíra, což zcela evidentně upomíná na kosmickou pozici páru slunovratových bran na průsečících roviny ekliptiky a galaxie Mléčné dráhy. Tímto způsobem je vytyčena pomyslná osa mezi středem galaxie v blízkosti hvězdy Antares (Štír) a hvězdou Alcyon v srdci souhvězdí Plejád (Býk) upomínající na místo, kam směřuje obětní nůž slunečního boha Mitry.

Celá záležitost se vyjeví ve zcela jasném světle, když obdobným způsobem analyzujeme hierarchicky systém zasvěcení, který praktikovali sami mitraisté. Ten spočíval na představě nebeského žebříku o sedmi příčkách odpovídajících sedmi stupňům mitraického zasvěcení a definujících postupnou cestu duše vzhůru napříč sedmi branami až do místa osmé brány hlídané jejím strážcem. Robert Turkan v analýze mitraické ikonografie upozorňuje na skutečnost, že tento nebeský žebřík měl siderický a časový význam, přičemž jeho jednotlivé úrovně odpovídaly sedmi sférám pod vládnou tehdy známých sedmi planet. Toto zjištění nám umožňuje definovat mitraickou cestu zasvěcení v podobě průchodu duše napříč astrálními zónami k místu zasvěcení, kde spočíval strážce – Pater či Saturn v poslední osmé bráně na samotné hranici hvězdného prostoru definované sférou stálic.

Ve vynikající eseji Davida Ulanseyho – Mithras and the Hypercosmic Sun se dovídáme o existenci starověké víry v existenci dvou sluncí, tak jak jí uchovala chaldejská orákula pocházející z 2. stol. př.n.l. Z uváděným informací je patrné, že ono druhé hyperkosmické slunce se nacházelo v galaktické bráně mezi Štírem a Střelcem, přičemž uvedená brána reprezentovala portál vedoucí mimo projevený kosmos až za limitní hranicí či sférou nebeských stálic. Dané zjištění je mimořádně důležité a umožňuje nám pochopit hierarchickou cestu zasvěcení mitraistů spočívající v pouti duše sedmi planetárními sférami do kosmické oblasti, v níž spočívalo hyperkosmické slunce hermetických mystérií. Příslušná oblast byla obývána strážcem prahu, kterým je v rámci okultní symboliky Saturn jako nejvzdálenější oběžnice ze sedmi planet tzv. chaldejské řady strážící nebeskou sféru projeveného kosmu.

Nutno dodat, že prakticky stejné schéma zasvěcení založené na průchodu duše kosmickými sférami v alegorické podobně příček nebeského žebříku bylo užíváno i v jiným systémech starověké tradice iluminismu. Nejvýraznější stopy tohoto typu „duchovní hierarchie“ lze spatřovat v mystickém systému svobodného zednářství, které do současné doby zcela shodně používá zmiňovanou alegorii vzestupu duší po jednotlivých stupních nebeského čili Jákobova žebříku. Je více než zřejmě, že takto strukturovaný systém zasvěcení plnil úlohu jakési universální platformy určující vzestup lidských duší do oblasti brány bohů nacházející se v centrálním galaktickém portálu nedaleko souhvězdí Střelce. Dané schéma a jeho správná reinterpretace tudíž odhalují pravou totožnost a samotné jádro vybraných tradic, jenž spatřovaly završení duchovní evoluce lidstva či vybraných jedinců v mystickém průchodu branou bohů či slunečními dveřmi na konci času, v nichž přebývalo hyperkosmické slunce v úloze portálu do oblasti mimo projevený kosmos.

Avšak v kontextu s již dříve uvedenými skutečnostmi, se jaksi nemůžeme zbavit poněkud hořkého dojmu ze skutečné podstaty takto realizované cesty zasvěcení nemající zhola nic společného s gnostickým procesem nanebevstoupení Krista, nýbrž s aktem finální fransfigurace kolektivní duše lidstva v portálu Černého slunce v čase Velké nebeské konjunkce. Daný motiv bychom si mohli přirovnat k symbolickému aktu „opékání“ Beránka či Krista ve středové pozici precesního kříže, symbolu Velké nebeské konjunkce, v období prorokovaného konce času. S přihlédnutím k období konce 13-ti baktúnového kalendáře starých Mayů, je zřejmou skutečností, že astronomická pozice slunce o zimním slunovratu roku 2012 v oblasti galaktického středu mezi Štírem a Střelcem splňuje veškeré charakteristiky určující časový horizont konce času či chcete-li období Posledního soudu v čase ukřižování Země/Slunce v portálu apokalyptického draka Urobora – Leviatana.

Jisté povědomí o prorokovaných událostech v čase uzavření velkého cyklu precese neboli Velké nebeské konjunkce lze vysledovat ve vybraných zdrojích staré okultní tradice. Babylónský kněz a historik, Béróssos, žijící ve 3. stol.př.n.l., zveřejnil chaldejskou doktrínu dotýkající se cyklu Velkého roku, čímž ji pomohl rozšířit do nejrůznějších oblastí helénského světa.Tato starověká víra tedy v následujících staletích pronikala rovněž do kulturních oblastí Řecka, Říma či Byzance, kde se stala ústředím tématem eschatologického mýtu tamních společností.

Béróssovo učení o průběhu Velkého roku hlásalo věčnou podstatu kosmu, který je však periodicky destruován a následně znovu obnoven v rytmech Velkého cyklu, o jehož délce se rozšířilo značné množství více nebo méně zavádějících informací v systémech nejrůznějších filosofických škol.Podle této staré víry nastává světová potopa v čase spojení sedmi planet chaldejské řády ve znamení Raka, přičemž uvedený projev byl znám jako symbolický příchod tzv. „Velké zimy“.Naopak propojení zmíněné sedmice planet ve znamení Kozoroha ukazovalo na příchod kosmického požáru, který destruoval a spálil celý vesmír.

Zasvěcenci starých mysterijních škol považovaly tyto katastrofické děje za periodicky se opakující činitele v přímé souvislosti s průběhem Velkého cyklu lidské evoluce. Je vcelku pravděpodobné, že přítomnost indikátorů takových katastrof ve vztahu k slunovratové ose Kozoroh – Rak měla původně odkazovat na prastaré vědomosti o cyklickém zarovnání osu slunovratů s evoluční osou galaxie Mléčné dráhy v přibližném intervalu jednou za 13 000 let.

Jedná se o stejnou evoluční osu, jenž je vymezena tělem samotného Mitry a nebeského Býka v centru mitraické tauroktonie či dvojicí mitraických světlonošů po obvodu celého výjevu, kteří prostřednictvím signatury XX definují pozice slunovratů na výše uvedené evoluční ose a rozdělují tak velký cyklus precese na jeho vzestupnou a sestupnou fázi.Je rovněž možné, že sedm planet v Raku a Kozorohu odkazovalo na sedm nebeských bran, jež se lidským duším otevírají v čase uvedených katastrof a určují možný sestup v případě hvězdné brány letního slunovratu v Raku - Blížencích či potenciální vzestup v případě brány zimního slunovratu v Kozorohu – Střelci.

Na slunovratovou pozici brány bohů v Kozorohu – Střelci tedy připadá období vesmírného požáru, jenž byl nedílnou součástí eschatologického mýtu starého světa vyjadřující víru v periodické katastrofy způsobené velkým požárem známým jako „ekpyrósis“, při němž má být celé universum stráveno ohněm a následně obnoveno v budoucím cyklu lidské evoluce. Zřejmě i řecký předsokratovský filosof Hérakleitos z Efesu převzal onu myšlenku cyklicky se opakujících katastrof do vlastního filosofického systému o kosmickém ohni. Rovněž legendární filosof Platón se jej snažil vysvětlit v úloze jakéhosi evolučního činitele, který periodicky očišťuje pozemské lidstvo.

Mytologii ekpyrósis lze vcelku prokazatelně identifikovat již v období 1. až 3. stol. v učeních západního – římského světa, tak i východu v rámci orientálních oblastí.Najdeme jej mimo jiné i v systémech nejrůznějších gnostických nauk, které víru o posledním ohni na konci času šířili dál. Zejména prostřednictvím náboženského synkretismu se učení o ekpyrósis rozšířilo po celém řecko – východním světě a stalo se důležitou součástí zdejší eschatologie v jakési dějinné návaznosti na předchozí babylónskou či chaldejskou doktrínu odvozující periodicky se opakující rytmus světových katastrof od průběhu Velkého roku, jak demonstroval například již zmiňovaný Béróssos.

Postupem času na eschatologický mýtus helénského světa navázala nastupující židovská a křesťanská tradice s ústřední představou o nově příchozím věku spásy, jenž ukončí lidské strasti a definitivně zakončí historický běh času v novém zlatém věku lidské civilizace. Zcela očividným způsobem zde dokážeme rozpoznat původní představu o znovuzrození světa v alegorické podobě ptáka fénixe, který jako specifický evoluční činitel povstává z vlastního popela a vytváří nové a stále se opakující cykly evoluce, čímž oživuje původní řeckou představu o ekpyrósis neboli o opětovném zrození vesmíru z ohně předchozí katastrofy.

Již z uvedených zjištění se zdá velmi pravděpodobné, či spíše jen velmi těžko popiratelné, že i samotná koncepce mitraických mystérií v čele s ústřední scénou oběti nebeského býka navazovala na původní eschatologický mýtus o konci světa. Již Franz Cumont ve svých úvahách naznačil tuto skutečnost mimo jiné i tím, že ztotožnil sluneční božstvo mitraismu s mýtem o Faetónovi, který na svém nebeském voze způsobuje smrt všeho života na Zemi. Ve svém výzkumu Cumont čerpal z iránské tradice, v níž můžeme dohledat množství proroctví o ničivém ohni hubícím veškeré lidstvo a následně jej obnovujícím v novém cyklu tvoření.V souvislosti s iránskou tradicí se dovídáme o budoucí obnově kosmu a věčnosti, která má být lidstvu poskytnuta prostřednictvím elixíru či směsi bílé haoma s býčím tukem, jenž obětuje Saočjant – Spasitel v aktu býčí oběti poskytující nesmrtelnost.

-pokračování-