V ohních Hory osudu II., část 17. - Tajemství Eschatonu

Jak upozornil předchozí výzkum mitraické ikonografie, vyobrazení římského boha Mitry se nacházelo ve zcela oddělené pozici od běžného symbolu Slunce v podobě slunečního boha Hélia. Oba bohové tak plnili zcela oddělenou úlohu a v daném smyslu nesli mimořádně důležité poselství odkrývající původní víru ve dvě oddělená slunce, přičemž běžné slunce na obloze bylo zastoupeno slunečním bohem Héliem a druhé hyperkosmické slunce v oblasti galaktického středu pak pochopitelně druhým slunečním bohem Mitrou. Na mitraických nápisech je Mitra často označován titulem „Sol Invictus“ – neporazitelné slunce, což odkazovalo na výše uvedený opozitní charakter vůči běžnému Slunci v podobě slunečního boha Hélia.

Avšak seznam velmi zvláštních, ba přímo znepokojujících výjevů v rámci mitraické symboliky zdaleka nekončí. Opozitní význam dvou slunečních bohů je s neochvějnou jistotou zasazen do samotného jádra římského mitraismu, kde na celé řadě symbolických struktur vidíme sluneční božstvo Hélia ve společnosti jeho dvojníka Mitry. Jejich spojení je patřičným způsobem posvěceno rituální hostinou na kůži obětovaného býka, kde oba zasednou ke společnému jídlu, které zpravidla zastává úlohu rituální obětiny v kontextu s mitraickou liturgií. Na vybraných motivech vidíme v blízkosti obou bohů postavy sluhů či mystů s frygickými čapkami, maskami lvů nebo havranů, kteří vykonávají rituální obsluhu a završují tak rituální akt oběti nebeského býka.

Na souboru příbuzných ikonografií vidíme, jak bůh Hélios – Sol potřásá rukou samotného Mitry a chystá se usednout na připravenou býčí kůži. Později celý cyklus vrcholí obrazem Mitry nastupujícího do slunečního vozu boha Hélia, přičemž v některých případech se Mitra dotýká hlavy slunečního boha, symbolicky tak přejímá jeho paprskovou korunu a doslova stvrzuje svoji neochvějnou autoritu temného Slunce hermetických mystérií. Výše uvedený motiv degradace slunečního boha bývá některými odborníky vykládán jako určité znamení sporu mezi Héliem a Mitrou bezprostředně následující po ústřední scéně obětování. Na těchto scénách Sol – Slunce často klečí před Mitrou, který mává jakýmsi těžko definovatelným předmětem a chystá se jej udeřit, paprsková koruna leží na zemi a prozrazuje, že bůh Sol – Slunce přišel o výsadu jediné svrchované hvězdy.Na jeho trůn nyní usedá Mitra a stává se neporazitelným sluncem – Sol Invictus v jakémsi těžko pochopitelném aktu či souboji dvou sluncí.

Co může být pro akademicky vzdělanou mysl poněkud matoucí, je pro nás v souvislosti s již dříve presentovanými informacemi vcelku zřejmé. Významová kompozice celého motivu nemá zhola nic společného s jakousi mitraickou iniciací na stupeň „Voják“ či „Peršan“, jak se nás snaží přesvědčit samozvaní odborníci, ale vyjadřuje astronomický podtext Velké nebeské konjunkce v době, kdy slunce spočine v centrální trhlině galaxie Mléčné dráhy. Oba sluneční egregory v tuto dobu zaujmou astronomickou pozici „slunce za sluncem“ a budou doslova bojovat o výsadní postavení na nebeské klenbě.

Sluneční bůh bude v jistém slova smyslu sesazen ze svého trůnu a přepustí svoji vládu temnému Slunci hermetických mystérií. Právě z toho důvodu bůh Sol - Hélios vzdává úctu vítězícímu Mithrovi, uznává jeho převahu a nechává jej odjet ve vlastním slunečním voze.Nepochybně ze stejného důvodu je bůh Slunce pravidelně zobrazován s obnaženou hlavou bez zářící koruny, která leží mezi ním a Mitrou. Bezpochyby právě tento symbolický motiv odhaluje esoterní podtext celého výjevu, jenž s určitostí spočívá ve výše uvedeném duálním charakteru slunečních bohů definujících pomyslné tajemství konce času v době Velké nebeské konjunkce.

Celá analýza mitraické ikonografie s příslušnými historicko – mytologickými vzory nabývá poněkud bizardního charakteru ve chvíli, kdy provedeme určitou komparaci vybraných charakteristik ve vztahu s archetypem slunečního boha pohanských národů. Uvědomíme-li si přítomnost slunečního kultu napříč světovými kulturami, dojdeme k jedinému možnému závěru – všudypřítomná tradice iluminismu v prostředí Egypta, Babylónu, Zoroastrismu, Hinduismu, Mitraismu, Chaldejských mystérií a bezpočtu dalších kulturních oblastí byla výhradně formována na uctívání boha Slunce. Proč tomu tak bylo, není potřeba jakkoliv vysvětlovat, otázkou pouze zůstává – byl to skutečně sluneční bůh, který plnil ústřední roli v prostředí daných tradic nebo archetyp Slunce pouze zakrýval mnohem tajemnější a bezpochyby vysoce znepokojivou vnitřní doktrínu tehdejších či současných iluminátů?

V alternativních zdrojích, které se určitým způsobem snaží mapovat vybrané téma slunečního kultu, lze dohledat mnoho mimořádně zajímavých informací. Nalézáme celou plejádu slunečních božstev z různých náboženských tradic starého světa, jenž nesou v rámci vhodné komparace naprosto totožné charakteristiky.

Bez nejmenších obtíží jsme schopni identifikovat spojitý archetyp slunečního hrdiny, který prožívá prakticky totožný příběh doslova napříč kontinenty. Pravidelně zastupuje spasitele lidstva či vykupitele hříchů, jenž pro spásu světa podstupuje neodkladnou oběť a umírá na kříži.Jeho život se skládá z více méně totožných a zcela zřejmě paralelních epizod – je zrozen v období zimního slunovratu okolo 25. prosince zpravidla prostřednictvím neposkvrněného panenského početí. Během svého života provádí celou řadu fenomenálních skutků, následně je odsouzen a obětován pro spásu celého lidstva.

Po své vlastní smrti je vzkříšen a vstává z mrtvých, čímž ukazuje cestu spásy či zmrtvýchvstání. Pochopitelně že i sám Kristus splňuje výše popsanou úlohu slunečního boha, avšak v žádném případě není sám, se stejnými příběhy se objevují egyptský Horus, fénický Baal, řecký Adonis, asyrský Adad, druidský Hesus, indicky Krišna, severský Odin, syrský Tammuz, nám dobře známý persko – římský Mitra a bezpočet dalších slunečních hrdinů.

Jelikož se zabýváme tradicí mitraických mystérií, pojďme se podívat na některé životní příběhy tohoto „hyperkosmického hrdiny“:

• • Narození Mithry se v Římě slavilo 25. prosince během svátku Nepřemožitelného Slunce - Sol Invictus, kdy jsou slavena narození dalších slunečních božstev.

• • Mitra se zrodil ve chlévě, byl poctěn návštěvou mudrců, jenž ho obdarovali.

• • Byl znám jako Mesiáš, Spasitel, Vykupitel či Boží pastýř

• • Mitra se obětoval za hříchy lidstva, byl vzkříšen v den slunce – neděli („Sun – Day“)

• • Mitra byl vzkříšen a vzestoupil na nebesa za 3 dny po své fyzické smrti

• • Mitra se opět navrátí v den Posledního soudu, kdy bude soudit celé lidstvo

• • Hříšníky pošle do pekla a vyvolené do nebe

• • Je znám jako „soudce duší“ v čase Posledního soudu

• • Mitra byl zobrazován se sluneční svatozáří kolem hlavy

• • Mitrovi ctitelé byli křtěni, pili víno a pojídali chléb reprezentující krev a tělo

Při čtení výše uvedené „st atistiky“ mně napadá – kdo nám vlastně nosí dárečky v čase zimního slunovratu? Je to persko – římský Mitra, fénický Baal, syrský Tammuz nebo snad Ježíšek? Kdo se v tom má tedy vyznat? Jsme skutečně tak naivní, hluší a s prominutím hloupí? Jak dlouho hodláme hrát tuto hru na jakousi pseudorealitu? Raději provádíme rituální pohanskou oběť o zimním slunovratu a následně ji symbolicky opékáme v čase jarní rovnodennosti! Ač se nám to líbí nebo ne, do lži jsme se narodili, ve lži a pokrytectví žijeme a s ní zřejmě většina z nás i zemře. Jen srdce humatonů radostně zaplesá s vyhlídkou dobře propečeného spasitele na vánoční tabuli….Aleluja!

Jan Kozák ve svých gnostických promluvách poskytuje příhodný komentář nastalé situace:

„Protože nejobvyklejším védským symbolem pro boha sómu byla postava býka (védsky "vršan"), objevuje se již od pravěku na celé ploše obývané Indoevropany obrovské množství liturgických předmětů s motivem býka - obětní misky, rhytony, sošky býků či kresby býka bránícího strom života. O tom, jak je toto duchovní učení o vykřesávaném Bohu Spasiteli pomocí slova modlitby staré, nejlépe svědčí nálezy v tureckém Chatal Huyuk

A protože původní védský sóma byl již dávno v pravěku spojen se symbolickou postavou býka, vyvinul spodní svět liturgickou praxi zabíjení býka a prolévání či dokonce “očišťování” účastníků rituálu v býčí krvi. Védský sóma (perský hóma) byl také nazýván “člověkem", a spodní materialistické kulty vyvinuly proto i tendence k lidské krvavé oběti.

Duchovní učení na podporu člověka a jeho vnitřních hodnot tak vzalo za své a z “Krista” coby spásného světla poznání prostředkovaného svatým slovem se stal židovský “velikonoční beránek”, zabíjený na podporu podzemního božstva, lačnícího po krvi a smrti. Kult života ve světle a lidskosti tak byl nahrazen kultem života v krvi a zvířecí lačnosti.

Omylné zhmotnění védského sómy (perského hómy) do podoby fyzické "rostliny", "býka" nebo dokonce konkrétního lidského těla zavedlo celý původní védský obřad pašijí přes drcení různých rostlin s omamnými účinky až k primitivní a zvířecí představě podřezávání ovce či beránka anebo fyzického bití a mučení “ukřižovaného člověka” coby “spásného liturgického obnovování života” Tímto způsobem vznikl hebrejský svátek jara pesah a následně též židokřesťanská představa trpícího “člověka kříže”, do kterého jsou - podle židovského vzoru s beránkem či ovcí - čarodějnicky “projektovány” všechny viny hříšníků.“

Vraťme se však zpět a použijme dosavadní informace k přečtení příslušného kódu, jenž definuje samu totožnost slunečního hrdiny a dovoluje nám odhalit neméně zajímavou vnitřní doktrínu vybraných náboženských tradic. Sluneční hrdina je zrozen v období zimního slunovratu, což znamená v čase, kdy Slunce spočívá v kosmickém portálu Střelce - Kozoroha na nejnižší hranici svých sil. Jak již jsem si uvedli, ve starověku byly za hlavní indikátory nebeských bran považovány slunovraty v Raku a Kozorohu. Sestupná brána Raka představovala bránu lidí, a naopak vzestupná brána v Kozorohu (Střelec) representovala bránu bohů, což je velmi zajímavé v kontextu se zrozením slunečního boha v době zimního slunovratu. Právě v této době se Slunce nachází v bráně bohů čili v bráně „Nového Babylonu“ signované hrotem Střelcova šípu. Následně prochází tímto portálem, znovu se zrodí a opětovně započíná svoji vzestupnou pouť směrem k jarní rovnodennosti.

Onen prorokovaný návrat slunečního boha tedy odpovídá zimnímu slunovratu velkého precesního cyklu na počátku věku Vodnáře, kdy Slunce spočine na nejnižší hranici svých sil v čase Velké nebeské konjunkce a podstoupí svojí vůdčí pozici černému Slunci v prostoru galaktického středu, čímž dojde k ustanovení prorokovaného konce času.

Daná forma zjištění nám tudíž představuje odvrácenou tvář vnitřní tradice hermetických mystérií obsahující skutečnou identitu slunečních bohů zrozených v době zimního slunovratu. Uvedení bohové zastupují jakýsi spojitý archetyp slunečního božstva či lépe řečeno hyperkosmického slunce, které se navrátí v čase Posledního soudu a naplní osud lidstva v portálu apokalyptického draka či temného středu galaxie Mléčné dráhy. Je očividné, že tato tradice žádným způsobem nesouvisí s příběhem Ježíše Krista, ale odkazuje k jakési perverzní „babylonské“ nápodobě slunečního boha – vykupitele. Jsem hluboce přesvědčen, že tato okultní představa nemá cokoliv společného se vzkříšením posvátného Krista – Logu a právě naopak definuje osudový plán „iluminátské transfigurace“ lidstva prostřednictvím průchodu dveřmi bohů – Nového Babylonu na konci velkého cyklu precese. Vždyť i samotný kříž, na němž umírá beránek boží zastupuje precesní kříž Velké nebeské konjunkce. Paralela obětovaného býka mitraismu s archetypem oběti Krista – Beránka se vskutku nabízí, oba zkrápějí svojí krví podsvětní bránu Nového řádu světa.

Uvedené zjištění je však pouhým začátkem či dalším krokem, který nám napomůže poodhalit roušku tajemství eschatologického mýtu. Dobře si jej tedy zapamatujme, jistě se nám bude velmi hodit v následující snaze analyzovat a odpovídajícím způsobem dešifrovat mýtický archetyp konce času.

Jak již bylo uvedeno v závěrečné části předchozí kapitoly, centrální motiv mitraické ikonografie je zastoupen motivem tzv. „tauroktonie“ odhalující obětní scénu, kdy římský Mithra probodává hrdlo nebeského býka. Celý výjev je velmi často ukotven v centrální pozici kruhového zodiaku, přičemž se doslova hemží skrytými esoterními významy. Jak budeme prezentovat v textu bezprostředně následujícím, jeden z takto odhalených esoterních významů je zcela jistě obsažen v motivu dvojice „světlonošů“, kteří se zpravidla vyskytují po levé a pravé straně slunečního hrdiny. Zmínění držitelé pochodní jsou známi jako Cautes a Cautopates a zcela zjevně v rámci celé kompozice sehrávají svoji nezastupitelnou úlohu. Když se na tuto dvojici podíváme poněkud pozorněji, zjistíme několik velmi zajímavých skutečností. Oba ve svých rukou svírají ohnivé pochodně, kdy postava na levé straně směřuje svoji pochodeň směrem dolů a druhá postava na pravém okraji směrem nahoru. Uvědomíme-li si, že samotná pochodeň přináleží elementu ohně, velmi rychle přijdeme na to, co výše uvedený symbolismus představuje.

Nepochybně se jedná o symbolickou imitaci vzestupné a sestupné cesty slunce podél ekliptiky v rámci ročního cyklu, kdy Cautes – světlonoš stoupajícího slunce indikuje sluneční pohyb směrem na sever, čímž definuje limitní pozici letního slunovratu a Cautopates – světlonoš klesajícího slunce upomíná na následný sestup Slunce směrem na jih vrcholící v období zimního slunovratu. Významovou totožnost obou světlonošů si můžeme zpětně ověřit prostřednictvím citace z Porfýriovy Jeskyně Nymf, kde její autor zdůrazňuje Mitrovu pozici rovnodennosti mezi dvěma slunovraty:

„Mithrovu vládu přidělili však vhodným způsobem k rovnodennosti jarní a podzimní.Ve znamení skopce nese meč jako odznak Martův a ve znamení Venuše zjevuje s sedě na býku, poněvadž býk jest obraz stvořitele světa, kterým jest Mithras, a vládce nad plozením.V dobu rovnodennosti jarní a podzimní končí Mithras koloběh, v pravici maje vítr severní a v levici jižní, dle čehož jest mu podle jižního větru přidělena jižní hemisféra, která je teplá, podle severního větru pak hemisféra severní, studená.“

Na shodnou skutečnost upomíná i badatel John Major Jenkins s tvrzením, že sám sluneční bůh Mitra zastupuje osu rovnodennosti, jenž je vymezena protilehlými průsečíky pásu ekliptiky a nebeského rovníku v období jarní a podzimní rovnodennosti. Toto zjištění je zcela relevantní a nepochybně zapadá do dosavadní významové koncepce celého výjevu, avšak lze vcelku s jistotou určit celou řadu hlubších významových vrstev, které jsou v ústředním výjevu římského mitraismu rovněž zastoupeny. Pokud přijmeme Mitrovu totožnost v roli jakéhosi časového indikátoru na pásu ekliptiky s jeho nově odhalenou identitou v podobě osy rovnodenností, objevíme mnoho dalších a neméně zarážejících skutečností.

Nejprve je dobré říci, že oba světlonoši – Cautes a Cautopates byli pravidelně doprovázeni doplňkovými signaturami v podobě býka a štíra, což pozorného a především trpělivého čtenáře zavede do kosmických oblastí souhvězdí Býka a Štíra, jenž zastupují protilehlé indikátory dvou slunovratových bran na rozhranní Býka – Blíženců a Střelce - Štíra. Roger Beck obě uvedené signatury ztotožnil se dvěma hvězdami v souhvězdí Býka a Štíra, přesněji řečeno s hvězdami Aldebaran a Antares.Uvážíme-li však přítomnost dvojí signatury XX formované nohama obou světlonošů, musíme uvedený předpoklad odmítnout a soustředit se na motiv průsečíků, na než mají pochopitelně obě tvarové signatury upomínat.

Uveďme si tedy širší významové schéma dvou světlonošů objevujících se po obou stranách mitraické tauroktonie:

• • V první řadě se nabízí vcelku evidentní význam indikující vzestupnou a sestupnou cestu Slunce během ročního cyklu, přičemž dvojice průsečíku zjevně odkazuje na protnutí linie nebeského rovníku s pásem ekliptiky v době jarní a podzimní rovnodennosti.

• • Doplníme-li přítomné signatury býka a štíra u obou světlonošů, dokážeme určit zjevnou souvislost s pozicí dvou slunovratových bran ve Štíru a Býku, jenž jsou definovány protnutím osy slunovratů s rovinou galaxie Mléčné dráhy.Oba světlonoši Cautes a Cautopates tedy určují vzestupnou a sestupnou cestu Slunce během jednoho roku a rovněž upomínají na makrokosmickou perspektivu velkého precesního cyklu a jeho vzestupnou a sestupnou část mezi dvojicí slunovratových bran.Pokud určíme samotného Mitru v pozici linie rovnodennosti svírající pravý úhel s rovinou galaxie Mléčné dráhy v dobách Velké nebeské konjunkce, odhalíme totožnost obou světlonošů v úloze jakýchsi indikátorů dvou „křížů rovnodenností“ v době zarovnání slunovratů s rovinou naší galaxie.Na časové ose můžeme tyto body určit do období věku Lva a Vodnáře, což nám odhaluje časové precesní kotvy počátku a konce Velkého díla věků.Rovněž vzpomeňme na motiv slunovratového slunce mezi dvojící hlav kosmického draka, jak nám ukázala esoterní tradice starých Mayů.

• • Neméně zajímavá souvislost je odhalena v totožnosti Mitry se souhvězdím Hadonoše – Ophiucha, který kráčí po linii ekliptiky a jako pán dvojité hadí hole šlape na hvězdné tělo Štíra v galaktickém středu.Tato situace je zcela evidentní na stéle z Wolkbrooku z předešlé kapitoly našeho seriálu, kde sluneční bůh mitraismu ukazuje na oblast galaktického středu společně s nohou levého světlonoše.(K podobnému zjištění lze dojít při studiu mitraické stély z Neuenheimu či vybraných maleb z města Dúra Europos, kde je Mitra vyobrazen v podobě střelce, jenž střílí na skálu, z níž se dle legendy zřejmě sám zrodí v čase Velké nebeské konjunkce.Jak vidno, úloha střelce pravděpodobně upomíná na souhvězdí Střelce v oblasti galaktického středu, protože onen střed se nachází v místě, kam střelec míří svým šípem.V jiné legendě dotýkající se Mitrova zrození ze skály je patrná úloha obou světlonošů, kteří nejenže nesou dvojici kosých křížů, ale mají také mitraickému Slunci pomoci v době jeho zrození, čímž zapálí úkryt nebeského býka v symbolické reflexi světového požáru čili „ekpyrósis“ v době Velké nebeské konjunkce.)

• • Uvedený fakt odhaluje identitu boha Mitry v úloze hyperkosmického slunce hermetických mystérií, jenž se v přesně stanovených časových intervalech dostává do vzájemné konjunkce „slunce za sluncem“ v době zarovnání slunovratů s rovinou galaxie Mléčné dráhy.Období začátku/konce času tudíž representuje pozici Slunce v konjunkci s hyperkosmickým Sluncem v oblasti galaktického středu – definuje tedy časové intervaly, v nichž je status slunečního hrdiny Sol nahrazen temným a neporazitelným Sluncem – Sol Invictus.Je zřejmé, že v rámci příslušné okultní tradice vyměřoval daný interval jakési apokalyptické mezníky začátku a konce současného alfa – omega cyklu, kdy apokalyptický drak doslova dští zkázu na projevený svět v době ukřižování Země na osmi – násobném kříži Posledního soudu.

• • Na závěr nelze opomenout na možnou úlohu mitraických světlonošů v souvislosti s motivem lunárního draka mezi dvěma protínajícími kruhy, které určují pozici měsíčních uzlů – bodů v nichž se protínají oběžné dráhy Měsíce a Slunce.Oba světlonoši tudíž mohou definovat tělo nodálního draka spočívající hlavou v Blížencích a s ocasem ve Střelci.Avšak tato představa se nezdá být příliš pravděpodobná.

Jak je vidět z tohoto krátkého výčtu – jednotlivé významové vrstvy dotýkající se pravé totožnosti Mitry a pravděpodobně i většiny ostatních slunečních bohů jsou skutečně velmi obsažné. S přihlédnutím ke spojitému archetypu slunečního hrdiny nelze v žádném případě přijmout tvrzení o zániku této mitraické doktríny, jak vehementně tvrdí vědecká obec, ba právě naopak je vcelku nasnadě, že výše popsaná doktrína hyperkosmického Slunce stojí i nadále v samotném jádru okultních organizací nedávné minulosti či současnosti.

Frygická čapka mitraického boha se podobně jako jeho samotný kult přelévá do různých kultur a období.Vidíme ji na hlavě frýžského boha Attise či jiných bohů nebo zasvěcenců z oblasti centrální Anatolie. Jedná se o červenou čapku kónického tvaru s vrchním koncem, jenž směřuje směrem dopředu. Obecně lze říci, že representovala jakýsi status zasvěcení v kulturách starého světa, přičemž v průběhu historie získala celou řadu vedlejších a často velmi zajímavých významů. V prostředí helénské – řecké kultury zpravidla označovala odlišný status či vliv ze vzdálenějších oblastí Východu, naopak v Říme se stala odznakem jedinců, kteří nabyli svobody a stali se „svobodnými“ občany Římské říše. Rovněž ji lze identifikovat v přítomnosti celé řády mýtických postav, kdy například trojský hrdina Éneas či římská bohyně svobody nesou onu mitraickou čapku.

O staletí později ji spatřujeme v průběhu Velké francouzské revoluce v souvislosti s aktivitou zednářských lóží, které nepochybně sehrávaly velmi význačnou úlohu v tomto velmi výbušném období lidské historie.Právě zde v područí revolučních snah se objevuje původní frygická čapka v podobě dobře známé „Bonnet Rouge“, která se stala jakousi insignií revolučních nebo spíše zednářských záměrů či ideí této doby. Revoluční idea rovnosti, svobody a bratrství tak získává poněkud tragikomický nádech ve stínu temného slunce původní mitraické tradice.

Podívejme se na vybrané ikonografické schéma, na obrázku vlevo lze spatřit jakýsi dubový věnec (zřejmě se jedná o symbol precesního cyklu), na jehož pozadí se v horní části objevuje motiv římské resp. fašistické státní moci -„fasces“. O něco výše nacházíme insignii vzpřímené hole, na jejímž konci vidíme mitraickou čapku, přičemž ta je v superpozici před slunečním diskem, jenž evokuje situaci slunečních paprsků vycházejících z Bonnet Rouge. Daná symbolika tedy zcela evidentním způsobem upomíná na význam temného slunce hermetických mystérií. Dvojice francouzských vojáků po levé i pravé straně tohoto výjevu sehrává roli mitraických světlonošů, kteří jsou analogicky označeni dvojitou signaturou XX nacházející se na jejich hrudi.Velmi podobnou nebo spíše zcela totožnou situaci vidíme na obrázku vpravo, kde objevíme dvojici precesních křížů na vertikální ose motivu přímo na insignii fasces.

V tuto chvíli se již skutečně nelze podivovat, že další významové či symbolické projevy frygické čapky neboli Bonnet Rouge jsou velmi úzce spojeny s aktivitou Svobodného zednářství, jistě ne náhodou vidíme ikonu černého Slunce mitraismu na celé řadě státních insignií zejména v regionu latinské Ameriky a to konkrétně na státních znacích Argentiny, Bolívie, Kolumbie, Paraguaye a některých dalších.Velmi podobně je tomu na území severoamerického kontinentu, kde je frygická čapka ke shlédnutí například na vybraných motivech státní ikonografie Mexika či Spojených států amerických (viz. státní pečeť senátu USA apod.)

Jak vidno - odkaz hyperkosmického Slunce z původní tradice persko – římského mitraismu nadále žije a sehrává úlohu velmi oblíbené státní insignie. Pevně věřím, že odpověď na toto zjištění byla již alespoň z části zodpovězena a pomůže nám zorientovat se na naší následující cestě.

-pokračování-