V ohních Hory osudu II., část 16. - Tajemství Eschatonu

Signatura Velké nebeské konjunkce nám tedy dává tušit, proč byl její symbol tak zásadní v rámci okultní tradice starých národů. Odpověď spočívá ve funkci či lépe řečeno symbolickém významu jakéhosi dějinného apokalyptického mezníku, který definoval trvaní a samotný průběh evoluce na naší planetě. Právě z tohoto důvodu se s ním setkáváme v nejrůznějších formách po celém světě. Je více než zřejmé, že již tajemní zasvěcenci egyptské Heliopole uchovávali tato tajemství a přenášeli je skrze propast času, kdy pouze vyvolená skupina bratří rozuměla skutečnému významu osmi – ramenného kříže.

Uvážíme-li určitý dějinný vývoj výše uvedených organizací v pomyslném schéma tradice iluminismu, nepochybě zjistíme, že onen finální mýtus o příchodu eschatonu se jaksi promítá do rozličných koutů zmíněné tradice. Znalost evolučních mechanismů určujících období konce času se zcela pochopitelně stala symbolickým srdcem původní mystické tradice. Vždyť jaké tajemství by mělo být tím skutečně největším, než samotná znalost vypovídající o období završení Velkého díla věků. Patrně z tohoto důvodu narážíme na velmi omezené či spíše zcela nedostatečné množství relevantních informací se zřejmým záměrem definitivně zatajit a rozhodujícím způsobem zdiskreditovat ono výjimečné tajemství konce času. Zdá se, že tento ústřední cíl byl bezezbytku naplněn, „demokratické“ společnosti západu prakticky zcela ztratily jakékoliv povědomí o výše uvedených skutečnostech a vstoupily na cestu osudové nevědomosti.

Zejména v prostředí okultních společností současnosti se uchovalo strategicky důležité dědictví vycházející z původní tradice iluminismu.Tuto tradici můžeme vystopovat do nejrůznějších kultur a období jako určitý všudypřítomný element zpravidla určující dějinné směřování tamních společností. Mezi takové esoterní společnosti, jenž zcela zřejmě disponovaly znalostmi ohledně hermetických principů eschatologického mýtu, pařila i poměrně dobře známa okultní tradice mithraismu. Jedná se vesměs o velice důležitou a ve své podstatě stále tajemnou součást hermetické tradice, která formovala budoucí směřování nastupující křesťanské civilizace. Než se tedy pustíme do samotné analýzy příslušných archetypálních schémat s jejich symbolickými významy, pojdme si v určitém širším kontextu představit bližší okolnosti dotýkající se právě této hermetické tradice.

Hned na začátku naší cesty je příhodné říci, že samotné místo vzniku či definitivní určení původu mithraistických mystérií je stále zahaleno určitou clonou nejistoty. V současné době je problematika mitraismu nedílnou součástí odborné diskuze s tím, že nezodpovězených otázek spíše přibývá. Obecně se má zato, že mystéria boha Mitry mají svůj počátek v iránské mytologii jako specifická forma perského mazdaismu.

Již v roce 1896 upozornil německý badatel K. B. Stark na to, že mitraická ikonografie vyjadřuje určitou spojitost se symboly hvězd a souhvězdí. Následně na konci 19. století postuloval francouzský historik Franz Cumont svoji teorii vysvětlující původ mitraického kultu z perského náboženství a příslušné iránské mytologie. Cumontova teorie byla odbornými kruhy téměř okamžitě přijata jako definitivní interpretace mitraického kultu a zůstala prakticky nezměněna po dlouhých 70. let. Cumont vysvětlil původ římského mitraismu z perského státního náboženství zoroastrismu, přičemž jakoukoliv spojitost s astronomií rezolutně odmítl.

Hlavní fakta, která podporují Cumontovu verzi lze spatřovat ve zjištění, že řecká či latinská forma pojmenování iránského boha Mithry souhlasí se jménem slunečního božstva římského mitraismu. Tato skutečnost je rovněž podpořena i některými římskými autory, avšak v žádném případě ji nelze chápat jako definitivní či směrodatnou. Mithra představoval perské božstvo, jehož uctívání probíhalo napříč celou říší, byl synem boha nebes Ahury Mazdy a plnil roli perského boha – spasitele. Jak si ukážeme později, jeho příběh se až příliš podobá archetypu křesťanského vykupitele, jenž pro spásu světa sestoupil na Zem a vykoupil hříšné lidstvo.

Nutno dodat, že existuje několik poměrně zásadních problémů, které do značné míry odporují výše uvedeným předpokladům. Především neexistuje přímá ikonografická paralela spojující římský mitraismus s perskou mytologií, což je samozřejmě velice zvláštní. Rovněž nelze zapomenout na zcela evidentní astronomický podtext, jenž je v mytologii římského mitraismu zcela zjevně uplatňován.Tato sporná a poněkud problematická situace vyvrcholila roku 1971 v době konání prvního Mezinárodního kongresu o mitraismu, na kterém Cumonotva teorie o původu tohoto kultu čelila soustřednému tlaku odpůrců. Zmíněný rok tak představuje určitý mezník s tím, že Cumontova interpretace již není chápana jako definitivní.

Po roce 1971 se objevuje celá řad badatelů v čele s Rogerem Beckem, Johnem Hinnelsem či Robertem Gordonem, kteří se do značné míry odklonili od Cumontovy interpretace a upozornili na zřejmou souvislost mitraické symboliky s příslušnými astronomickými významy. Na centrálním motivu mitraické ikonografie lze spatřit slunečního boha Mitru ve chvíli, kdy poráží nebeského býka, přičemž ten je pravidelně doprovázen motivy Štíra, Havrana, Psa či Hada, což, jak dokládají výše uvedení badatelé, souvisí s určením vybraných souhvězdí na nebeské klenbě.

Přesněji řečeno symbol škorpióna odpovídá souhvězdí Štíra, motiv havrana souhvězdí Corvus, motiv psa souhvězdí Malého psa, motiv hada souhvězdí Hydry a ústřední symbol nebeského býka pochopitelně odpovídá souhvězdí Taurus. Vše doplněno plejádou dalších nebeských symbolů v podobě planet, hvězd, slunce, měsíce či samotného zodiaku. Nabízí se tedy vcelku příhodná otázka – co vlastně dělala vědecká obec po ta dlouhá desetiletí, když i necvičené oko dokáže na první pohled rozeznat astronomický podtext mitraické symboliky?

Již ve spisech řeckého filosofa Porfýria nalézáme tvrzení o skutečném významu mitraických chrámů, které reprezentovaly jakousi symbolickou reflexi samotného kosmu. Porfýrios ve spise Jeskyně Nymf předkládá mimo jiné následující skutečnosti:

„Jak Eubulos vypravuje, zasvětil prý po prvé Zoroastr rozkošnou a prameny čisté vody svlažovanou jeskyni v horách perských, jež povstala od přírody, na počest stvořitele a otce vesmíru Mithrasa, obětuje mu obraz jeskyně vesmíru, který Mithras byl stvořil.Účastníci mystérií nosili přitom uvnitř jeskyně v přiměřených vzdálenostech symboly kosmických věd a částí světových.Po tomto Zoroastrovi pak a u ostatních byla v jeskyních a slujích skalních, ať přirozených či rukou lidskou utvořených, udílena zasvěcování v mystéria.“

Abychom určitým způsobem dokončili náš rámcový přehled dotýkající se výzkumu mitraické symboliky, musíme zmínit vynikající práci "Origins of the Mithraic Mysteries", jejímž autorem je David Ulansey. Ten předložil vlastní teorii o vniku mitraického kultu v souvislosti s objevem precese řeckým astronomem Hipparchem někdy okolo roku 128 př.n.l. Ulansey tvrdí, že astronomická koncepce mitraismu je určitou odpovědí na tento vskutku přelomový objev a rovněž se domnívá, že sám sluneční bůh Mitra je odvozen z Perseova kultu, který byl aktivní ve městě Tarsu v oblasti jihovýchodní Anatolie.

Uvedený předpoklad vychází ze záznamů řeckého dějepisce Plutarcha, jenž místo vzniku mitraických mystérií spatřoval v oblasti jihovýchodní Anatolie, kde měly být tyto obřady praktikovány komunitou kilikijských pirátů. Uvedená komunita z oblasti jihovýchodu Turecka byla zřejmým způsobem spojena s intelektuální elitou stoiků z hlavního města provincie Tarsu. Komunita stoiků přitom proslula svými astronomickými znalostmi a mohla tedy sloužit jako určité intelektuální podhoubí z něhož následně vyvstala původní tradice mitraismu.

Dovolím si tvrdit, že s prací Davida Ulanseye se celý výzkum vydal tou správnou cestou a konečně začal poskytovat odpovědi na některé velmi zapeklité otázky. V tomto kontextu nelze opomenout ani doplňující informace Johna Mayora Jenkinse, který upozornil na výjimečný vztah mitraické symboliky s mytologickým archetypem slunovratových bran v oblasti Střelce a Blíženců. Mimo identifikaci této evoluční osy v centrálním motivu mitraického kultu dokázal rovněž identifikovat velmi zajímavou či spíše vysoce zarážející souvislost slunečního boha Mitry se souhvězdím Hadonoše v oblasti galaktického středu. Jak sám dodává, jeho mimořádně důležitá zjištění se prozatím nedočkala přílišného ohlasu. Nám však poslouží jako velmi cenný materiál, prostřednictvím něhož dokážeme identifikovat jisté skutečnosti představující pomyslný klíč od tajemství eschatonu. V daném smyslu nám pomohou dešifrovat eschatologický mýtus našeho času.

Starověký odkaz mitraismu je vskutku tajemstvím, jenž nepřestává fascinovat celé generace. Jeho rozluštění je přitom mimořádně důležité, především z důvodu velmi zřetelné vazby na vývoj ranného křesťanství, které pochopitelně stálo na základech naší křesťanské civilizace. Kult uctívání slunečního boha Mitry byl zhruba po tři století praktikován samotnými vládci římského impéria, kteří jej prostřednictvím sílící moci vlastní říše dokázali rozšířit téměř po celém kontinentu. K této nevídané expanzi došlo pravděpodobně z toho důvodu, že zejména sami římští vojáci byli oddanými stoupenci mitraismu a mohli jej volně rozšiřovat prakticky po celé oblasti římské říše. Mitraické svatyně byly nalezeny až na severní hranici říše v oblasti dnešního Skotska či Anglie, najdeme je rovněž v oblastech severní Sahary či Palestiny. Další archeologické nálezy mitraických svatyní jsou evidovány například na území Španělska, Itálie, Německa, Maďarska, Bulharska a Turecka.

Pokud přijmeme výše zmiňovaný předpoklad o původu mitraismu z perského náboženství, můžeme kult tohoto boha pod různým názvy jako Mithra, Meiros, Mihr, Mehr či Meher nalézt v oblastech samotné Číny, Indie, Persie nebo Arménie. Jak vidno, kult boha Mitry byl doslova všudypřítomný a stal se významným náboženským směrem pozdní antiky. Otázkou pouze zůstává, z jakého důvodu byl Mitra tak vysoce oblíben téměř ve všech oblastech tehdy známého světa.

Abychom mohli na položenou otázku odpovědět, pojďme se podívat na ústřední motiv mitraické ikonografie zahrnující již zmiňovanou scénu, kdy sluneční bůh Mitra zabíjí nebeského býka. Jde o výjev, který je v odborné terminologii znám pod pojmem „tauroktonie“, přičemž plní úlohu centrálního motivu tohoto kultu s celou řadou hlubších estoterních významů, jak budeme demonstrovat v následujícím textu. Příslušná scéna vychází z jakési původní archetypální představy samotného aktu znovuzrození či cyklického obnovení přírody s tím, že daný rituál evokuje původní představu oběti kosmického býka, jenž se znovuzrodí a umožní tak vznik či obnovu veškerého života v přírodě.

Nebeský býk plnil mimo uvedené významy i úlohu oběti, která vykupuje život hříšného lidstva a přináší tolik očekávanou spásu.Jak si však později ukážeme, celá věc může být mnohem zajímavější.

Sluneční bůh Mitra jako příslušný vykonavatel zmíněné oběti je zpravidla zobrazován v pozici nad býkem, je oblečen do perských kalhot a frygické čapky, zpravidla levou nohou spočívá na hřbetu zvířete a snaží se jej zatlačit směrem k zemi. Levá ruka hrdiny drží býčí hlavu a snaží se jí ukotvit na příslušném směru, pravá ruka svírá obětní nůž, jenž je zaražen do hrdla zvířete a tvoří čerstvou ránu, z níž tryská krev oběti. Následně vidíme figury psa či hada dychtivě přiskakující k této ráně a pijící krev řinoucí se z prostoru hrdla obětovaného zvířete. Na motivu je rovněž přítomný štír, který se zpravidla zakusuje do býčích varlat a dokončuje samotný akt porážky. Nelze opomenout ani kruhový zodiak, do něhož je v některých případech celá obětní scéna ukotvena, čímž je doslova podtržen skrytý astronomický podtext celého výjevu.

Přítomnost kruhového zodiaku v pozici obvodové struktury daného motivu vyjadřuje zřejmý astronomický smysl definující boha Mitru jako samotného hybatele nebeskou bání, jenž je schopen zastávat jakousi úlohu archontické inteligence boha času, jak jsme si již ukázali v případě římského Phanese Cosmocratora. I tento římský bůh zcela analogický zastupuje řídící inteligenci času ve středové pozici uvnitř pásu zodiaku indikující cyklické tělo kosmického Leviatana. Podíváme-li se pozorně na oblast, kam směřuje pravá noha slunečního boha společně s nohou levého světlonoše a s ocasem hada, objevíme velmi zásadní skutečnosti.Jedná se o kosmickou oblast na hranici souhvězdí Štíra a Střelce definující galaktický střed, což je již samo o sobě velmi zajímavé, avšak nikoliv překvapující.

Přesně v souladu s galaktickou osou, jenž je vymezena světelným paprskem Phanese Cosmocratora, vidíme rovněž sluneční božstvo mitraismu ve zcela identické pozici. Obrazně řečeno, sluneční bůh Mitra symbolický vychází z místa galaktického středu a obětuje tělo kosmického býka, které tak zažehne nový evoluční cyklus. Doplníme-li naší analýzu o zjištění Johna Mayora Jenkinse, který upozornil na pozici pravé nohy římského Mitry v přesné analogii s nohou kosmického Hadonoše, nebudeme jistě na pochybách a zcela v rámci platných pravidel esoterní ikonografie dokážeme určit skutečnou identitu římského boha Mitry.

Souhvězdí Hadonoše se nachází v centrální oblasti Mléčné dráhy, přičemž jeho noha může sloužit jako vhodný indikátor galaktického středu. Hadonoš neboli Opchiuchus symbolicky kráčí po rovině ekliptiky a indikuje galaktický střed, v rukou svírá tělo hada přináležející stejnojmennému souhvězdí a doslova jej rozděluje na dvě shodné poloviny. Nelze se v tomto bodě ubránit dojmu či představě Pána dvojité hole ekliptiky, jehož jsme si detailním způsobem představili v rámci naší předchozí analýzy. Uvážíme-li, že daný symbol odkazoval k mystériu slunovratového slunce, nebudeme zřejmě daleko od pravdy, když motivu Hadonoše přisoudíme prakticky totožný esoterní podtext. Pokud tedy souhvězdí Hadonoše odkazuje k místu setkaní dvojité hlavy nebeského hada Urobora – Leviatana, slouží rovněž jako ideální ukazatel středu galaxie Mléčné dráhy. Jedná se prakticky o totožný motiv, jehož zastoupení nacházíme právě v symbolizmu římského Mitry či Phanese Cosmocratora.

Výše uvedená zjištění nám tedy odhalují skutečnou identitu římského boha Mitry, který nejenže plnil roli jakéhosi časového indikátoru na pásu ekliptiky, ale rovněž zastupoval úlohu temného či druhého Slunce hermetických mystérií. Na tuto skutečnost naráží i David Ulansey ve své eseji "Mithras and the Hypercosmic Sun", kde předkládá prakticky totožná zjištění.

Samotná víra v existenci dvou sluncí nebyla ve staré astronomii či filosofii žádnou výjimkou, již pythagorejský filosof a astronom Filoláos věřil v existenci dvou sluncí. Je zajímavé, že v jeho kosmologické koncepci se planeta Země nacházela v jakémsi zvláštním vztahu s tzv. „Protizemí“ a údajně obíhala okolo centrálního ohně „krbu veškerenstva“. Podobné reflexe nalézáme také ve spisech Platonových, jenž za prostorem „světové jeskyně“ tušil hyperkosmickou oblast mimo projevený kosmos. Ve svém spise Faidros popsal vzestup duše do oblasti „hyperouranios topos“ nacházející se za hranící kosmického prostoru, čímž zřejmě ovlivnil další platoniky, kteří zmíněnou víru šířili neochvějně dál a zanechali zřejmou stopu v prostředí chaldejských orákulí.

Právě zde nacházíme mystickou doktrínu o existenci dvou sluncí, kde první zastupovalo úlohu běžného slunce a druhé přináleželo jakési hyperkosmické oblasti za nejvzdálenější hranicí nebes. V daném smyslu existovalo ono hyperkosmické slunce v oblasti za nejzazší kosmickou hranicí, jenž byla definována prostorem fixních hvězd. Obdobným způsobem charakterizoval celou situaci novoplatónský filosof Plotínos, který definoval hyperkosmické slunce nacházející se za normálním sluncem v prostoru za nejvzdálenější limitou nebeských sfér.

Lze tedy oprávněně usuzovat, že skutečně existovala zcela zřetelná tradice dotýkající se existence dvou sluncí, přičemž pávě tato filosofická doktrína stojí u samých základů mitraických mystérií. Jak upozornil předchozí výzkum mitraické ikonografie, vyobrazení římského boha Mitry se nacházelo ve zcela oddělené pozici od běžného symbolu Slunce v podobě slunečního boha Hélia. Oba bohové tak plnili zcela oddělenou úlohu a v daném smyslu nesli mimořádně důležité poselství odkrývající původní víru ve dvě oddělená slunce, přičemž běžné slunce na obloze bylo zastoupeno slunečním bohem Héliem a druhé hyperkosmické slunce v oblasti galaktického středu pak pochopitelně druhým slunečním bohem Mitrou.

Na mitraických nápisech je Mitra často označován titulem „Sol Invictus“ – neporazitelné slunce, což odkazovalo na výše uvedený opozitní charakter vůči běžnému Slunci v podobě slunečního boha Hélia. Uvědomíme-li si hlubší esoterní smysl mitraických výjevů, na kterých je sám Mitra vyobrazován v roli hybatele nebesy a zastupuje tak bytost pohybující sférou celého kosmu, dokážeme s jistotou určit jeho skutečnou identitu spočívající v roli hyperkosmického slunce v prostoru mimo projevené universum.

Uvedená skutečnost je podtržena na scénách, kde vidíme tohoto slunečního boha mitraismu mimo oblast zodiaku v pozici řeckého Atlase, jenž svými rameny podpírá kosmickou sféru celého universa a stává se hyperkosmickým bohem či jakousi archontickou inteligencí ovlivňující chod celého světa.

Pokud jsme si tedy slunečního boha mitraismu určili v podobě temného Slunce hermetických mystérií, můžeme jej v návaznosti na předchozí zjištění chápat také v roli energetického egregoru odvrácené strany Stromu života, což je samozřejmě velice zajímavé. Obě slunce dle vybraných záznamů a příslušné reinterpretace vyjadřovaly onen opozitní charakter ve vzájemném vztahu odvrácené a přivrácené strany Stromu života. V tomto úhlu pohledu se duální symbolika Slunce v prostředí mytraických mystérií jeví nanejvýš zajímavě.

Položme si tedy určitý předpoklad či otázku, která se přímo nabízí - může mytraický obřad oběti býka vyjadřovat jistou významovou souvislost s duálním vztahem odvrácené a přivrácené strany Stromu života, kdy nebeský býk života a vegetace je doslova popraven dostředivým projevem černého Slunce v oblasti galaktického středu? Pokud ano – představuje tento vztah primární evoluční činitel v souvislosti s procesem střídání věků či příchodem eschatonu v čase Velké nebeské konjunkce? Může tedy sám Mitra zastupovat esoterní představu apokalyptického draka, jenž v přesně stanovených intervalech dští zkázu na projevený svět a stává se doslova jakousi řídící inteligencí vyměřující postupné střídání precesních věků?

V jednou však nemůže být pohyb, jedná se o vskutku výjimečné archetypální schéma pravděpodobně upomínající na jakousi prastarou víru v duální projev samotného Slunce a odkrývající naprosto šokující totožnost nejen slunečního božstva mitraismu, ale prakticky všech ostatních verzí stejného mýtického archetypu. Jak zjistíme o něco později, vybrané mýty (křesťanství nevyjímaje) starého světa obsahují naprosto totožný okultně – astronomický rozměr definující centrální figuru slunečního kultu v souvislosti s portálem černého Slunce v oblasti galaktického středu.

Příslušné zjištění je zcela mimořádného charakteru, jelikož odhaluje mýtický archetyp slunečního boha v roli hyperkosmického slunce zastupující úlohu určitého časového indikátoru, jenž definoval jednotlivé precesní věky.Všudypřítomný bůh starého světa vlastně zastupoval jakýsi sluneční portál nového precesního věku a v daném smyslu rovněž vyjadřoval archetyp podsvětní brány otevírající cestu do chřtánu apokalyptického draka v obdobích Velké nebeské konjunkce.

Nyní již možná rozumíme starému proroctví o návratu boha Mitry v době Posledního soudu….v době příchodu apokalyptického draka, jenž bude soudit národy Země a otevře sluneční bránu Nového řádu světa….tajemnou bránu podsvětí, na jejímž prahu je obětován Kristus….sluneční král a skutečná spása světa….

-pokračování-