V ohních Hory osudu II., část 15. - Tajemství Eschatonu

Na úplném závěru snímku, kdy hlavní hrdina vstupuje do tajemného portálu v bráně středověkého hradu, si lze povšimnout velmi zřetelné osmi – cípé hvězdy, jenž v tomto kritickém momentu vychází na horizontu a signuje esoterní informaci o době otevření Deváté brány či chcete-li Brány bohů. Jedná se o mimořádně důležité zjištění, které odhaluje okultní rozměr celého díla.

Aby toho vskutku nebylo málo, stejný motiv lze zcela jednoznačně identifikovat na titulní straně Deváté brány.Tato ilustrace je skutečně zarážející, vidíme zde nám dobře známý strom života, na jehož kmeni je stočen cyklický Uroboros – Leviatan v momentě, kdy se zakusuje do ocasu a obnovuje vlastní cyklus.Nad stromem je zachycen jakýsi nebeský blesk, který sráží jednu z větví stromu života s tím, že příslušný záblesk formuje osmi – cípou hvězdu.Toto samozřejmě není náhoda, jde o jasný záměr autora upozornit na skutečný význam signatury osmi – cípé hvězdy jako ukazatele období konce času či Velké nebeské konjunkce.

Jelikož vstupujeme již do druhé kapitoly Tajemství Eschatonu, bylo by jistě příhodné, vhodným způsobem vysvětlit tento klíčový pojem. Skutečně výmluvným způsobem jej interpretuje výjimečný autor – Jake Horsley, který ve své historii humatontstva na prahu apokalyptického věku píše:

„Eschaton je konec časů, je to okamžik, k němuž veškeré dě¬ní, celá historie, evoluci a lidské jednání nevyhnutelně směřuje. Je-li, historie příběhem o lidstvu, pak logicky musí nějak končit. Všechny dobré příběhy končí dramaticky a uspokojivě. Eschaton (termín pocházející z řečtiny) je prakticky totožný s křesťan¬ským Posledním soudem: je to vyvrcholení příběhu člověka.

V jednadvacátém století začlenili humatoni do svého interpretačního systému představu eschatonu - globální apokalypsy -, aniž by jakkoli změnili své původní cíle a přesvědčení. Je to ohromující výkon a slouží jako ukáz¬ka strašlivé schopnosti popírání, která je humatonům vlastní.. Protože nevědomě cítí blížící se kolaps matrixu a, Velké odpojení, mají tendenci hledat útočiště ještě hlouběji v jeho programu, jako se dítě schovává pod pe¬řinou, když vidí strašidlo.

S pocitem, že budou výhod matrixu brzy navždy zbaveni, trpí humatoni jakousi nákupní horečkou, v níž se zoufale snaží shromáždit a zkonzumovat tolik předmětů a „zážitků“, kolik jen ve vymezeném čase stihnou. Konec světa připomíná akci „Až do vyprodání zásob“, která nabízí výhodné koupě, pro které stojí za to zabíjet i umírat. To, že si tyto věci nebudou mít kam vzít, humatonstvu v jeho nákupní ho¬rečce nedochází, tak jako nedochází lumíkovi, proč tak odhodlaně následuje ostatní lumíky přes okraj propasti.”

Pokračujme tedy v naší další cestě za tajemstvím eschatonu v návaznosti na předcházející zjištění. Připustíme-li skutečnost mimořádného okultního významu osmi – ramenného kříže, nebude nám jistě dělat potíže identifikovat inkriminovaný symbolismus doslova napříč kulturami a vytvořit tak vskutku šokující spojitý význam odhalující primární úlohu tohoto symbolu v současné reinterpretaci apokalyptického mýtu.

Naše cesta nás zavádí do prastaré metropole všech zasvěcenců – slunečního města Heliopole, zde v jeho symbolickém středu nalézáme další důkaz potvrzující dříve uvedené předpoklady. Mýtický odkaz tohoto centra zasvěcení je neodmyslitelně spojen s příběhem o posvátném sloupu ptáka fénixe, z jehož vrcholku tento pták odlétal a následně se opět navracel zpět, čímž vytvářel cyklicky se opakující rytmy smrti a znovuzrození. Sluneční město Heliopolis bylo starými Egypťany pojmenováno názvem „innu“ znamenající „sloup“, což pochopitelně odkazovalo na příslušné stanoviště posvátného ptáka.

V tomto kontextu byla egyptská metropole definována jako „město sloupu“, přičemž daný vertikální pilíř představoval hlubinou archetypální představu vzkříšení prvotního světa. Zřejmě se jednalo o mýtický prvotní věk Zep tepi, jehož zkázu či zakončení můžeme spatřovat ve finálním pádu atlantského kontinentu v předpokládaném období počátku věku Lva. Daný časový mezník tudíž stanovil jakési počáteční datum znovu-vybudování starého světa předpotopní Atlantis, mluvíme zde o určení počátečního bodu současného alfa – omega cyklu v souvislosti s dlouhým cyklem precese a stanovením startovní fáze započetí Velkého díla věku či implementace Nového řádu světa.

V řeči egyptských hieroglyfů byla Heliopolis symbolizována ikonou sloupu, na jehož vrcholku spočíval kříž s kruhem rozděleným na osm částí v symbolické podobě pilíře či stožáru – hřadu, na který usedával již zmíněný pták fénix. Z toho vyplívá poměrně jednoznačná souvislost cyklického mýtu starých Egypťanů s insignií slunečního resp. osmi – ramenného kříže, na nějž je zaměřena naše pozornost. Egyptský pták tak v daném smyslu evokuje specifický evoluční činitel cyklicky se opakující ve struktuře evoluční osy Axis mundi zastoupené vertikálním pilířem či sloupem.

Je nepochybné, že zde stojíme před tajemstvím toho nejvyššího řádu s myšlenkami na osmi – ramenný kříž či symbol sumerské brány bohů. Existuje zde tedy nějaká spojitost mezi tajemnou insignií egyptského města a sluneční branou bohů staré Mezopotámie? Odpověď na tuto otázku mějme na paměti, možná že postupem času skutečně poodhalíme mimořádně důležité skutečnosti dotýkající se naší bezprostřední budoucnosti a porozumíme eschatologickému mýtu našeho času.

Pokračujme tedy dál v odkrývání jednotlivých významových vrstev „ohnivého kola času“ ve vztahu s osmi - násobnou superpozicí Galaktického a Pozemského kříže. Na snímku dole vidíme andělskou bytost s třemi páry křídel stojící na kole času s osmi paprsky nebo loukotěmi, přičemž jeden pár křídel překrývá tělo anděla. Na dvojici křídel lze rovněž identifikovat dvanáct očí, což může být pro osobu neznalou esoterní symboliky poměrně matoucí. My však můžeme říci, že jde o alchymickou souvislost s ocasem páva – cauda povonis, který nejenže hraje všemi barvami, ale obsahuje i pestrobarevná oka, jenž v esoterním slova smyslu reprezentují mystérium pavího ocasu jako symbolu závěrečné fáze alchymické transmutace.

Anděl na kole času tedy zastupuje alchymické završení Velkého díla a symbolizuje tudíž samotnou cestu k jeho dosažení v přesně stanoveném cyklu osmi - násobného kola času. Hovoříme zde o postupné přeměně nižších substancí v substance vyššího řadu definující alchymickou cestu transmutace. Andělskou bytost na osmi – násobném kole osudu tak lze poměrně s jistotou identifikovat jako „pavího anděla“ alchymické operace s tím, že její úspěšné dosažení je definováno prostřednictvím osmi – násobného kříže či hvězdy. Nutno doplnit, že to byl právě páv, který zastupoval symbol slunce v původních kulturách Indie, Babylónu či Persie.

Na obrázku vpravo si nelze nevšimnout totožné superpozice po obvodu hlavy templářské ikony „zeleného muže“, která je v tomto konkrétním případě k vidění v templářské kapli ve skotském Rosslynu. V kontextu výše uvedených informací se jeho symbolická úloha zdá být více než zřejmá.Osmi – násobné kolo alchymické transmutace v pozadí zeleného muže odkazuje na proces završení Velkého díla a definuje zeleného muže jako pavího anděla času. V žádném případě nejde o vzácný motiv, jen v rosslynské kapli napočítáme více než 120 zelených mužu a podobně je tomu na většině sakrálních staveb spojených s templáři či s pozdějšími zednářskými cechy, jenž uplatňovaly svoji aktivitu napříč evropským kontinentem.I v majestátní katedrále v Chartres je možné napočítat na 80 kusu totožné ikonografie.

Je tedy více než příhodné si uvědomit, jak významnou úlohu tento paví anděl času zastupoval, uvážíme li, že je přítomný prakticky v každém koutě evropské hermetické tradice. Zpravidla je jeho význam spojován s regeneračním či obnovujícím cyklem přírody vycházejícím ze starých pohanských dob. V tomto smyslu jej můžeme chápat jako pohanského boha vegetace reflektující původní osirisovský mýtus, což nám nechává připomenutou nekončící plejádu pohanských rohatých božstev. Avšak s přihlédnutí k našim závěrům ve vztahu se symbolismem Velké nebeské konjunkce nemůžeme opomenout ani tento esoterní podtext, jenž motiv zeleného muže zcela zřetelně obsahuje. Jednoznačným způsobem docházíme k hlubinnému významu příslušné ikonografie, který odkazuje na oblast galaktického středu signující zeleného muže v roli temného slunce hermetických mystérií. Když se podíváme pozorněji na zeleného muže z Rosslynu, vidíme zcela zřetelný motiv vegetace či symbol plodnosti, který proniká jeho ústy.

Nyní si pozorný čtenář vzpomene na zmiňovaný motiv všepožírající tlamy „Kalamukha“ hinduistické či buddhistické tradice, která v rámci vzájemné archetypální reinterpretace nese zcela totožné rysy. Hinduistická tlama v galaktickém středu je vyobrazována s vegetaci vycházející z jejích úst, což prozrazuje její úlohu a zřejmou totožnost s významem templářské či původní pohanské ikony zeleného muže. Nutno podotknout, že onen symbolický projev dané ikonografie představuje soratický – tedy dostředivě orientovaný evoluční tah.

Prakticky všechny reinterpretace daného motivu se jej snaží začlenit do významové roviny dárce a poskytovatele života, avšak není tomu tak. Na základě vlastního výzkumu, který je zde předkládán, věřím, že ikonografie zeleného muže zastupuje motiv hyper – kosmického slunce hermetických mystérií, jenž naopak veškeré projevy života požírá a stává se tak jakousi černou dírou galaktického středu vytvářející evoluční tlak na strukturu projeveného universa.

Právě zelený muž je oním tajemným sluncem či kosmickým dvojníkem se zřejmou souvislostí s projevy odvrácené strany stromu života. Jiným způsobem řečeno, reprezentuje nebeskou konjunkci Slunce a galaktického středu, ve chvíli kdy slunce vstoupí na podsvětní cestu Xibalby. Představuje tedy portál zasvěcení černého Slunce v galaktickém středu v přesné shodě s již uvedenými předpoklady. Lze říci, že zastupuje jakýsi evoluční činitel v obdobích Velké nebeské konjunkce a stává se skutečným úhelným kamenem apokalyptického mýtu…

Vzpomínáte – kam vede světelný paprsek Phanese Cosmocratora nebo hrot Střelcova šípu?

Pokud tedy legendární alchymista Fulcanelli hovoří o budoucí zkoušce lidstva na ryzost zlata, má zřejmě na mysli právě tento archetyp finální a zřejmě i kolektivní alchymické transmutace prostřednictvím procesu zušlechtění hrubé látky na substanci vyššího řádu. Když se nad celou věcí zamyslíme, jistě nás napadne, že onen proces zušlechtění musí být zcela logicky doprovázen specifickým aktem očisty, jenž nutně předchází samotnému aktu alchymické transmutace. Jak vyplývá z výše uvedené argumentace, oním cyklickým evolučním činitelem, prostřednictvím něhož zřejmě dojde k tomuto aktu „evoluční očisty“, je časový interval ukřižování země na Galaktickém kříži v době Velké nebeské konjunkce.Tento finální akt alchymické transmutace lidstva tudíž spočívá na cyklickém prostupování portálem černého apokalyptického slunce, pověstného hyper-kosmického slunce hermetických mystérií.

Později uvidíme, jak hluboce je archetyp druhého či temného slunce důležitý pro pochopení uvedeného procesu. Avšak již dříve jsme si uvedli, že jediným možným kandidátem, který skutečně odpovídá dveřím Posledního soudu, může být pouze a jedině tmavá cesta starých Maiů – cesta podsvětí „Xibalba be“, kterou americké národy umísťovali do středu galaxie Mléčné dráhy. Aby zmíněné tvrzení mělo určitou významovou oporu, podívejme se na ústřední motiv aztécké kulturní tradice. Jedná se o dobře známý „Sluneční kámen“ v současnosti vystavený v Národním antropologickém muzeu v Mexico City.

Ve středu cyklického kamene vidíme postavu slunečního boha, kterým je Huitzilpochtli či jindy zmiňovaný Tonatiuh, sluneční bůh současného cyklu, jemuž předcházely čtyři sluneční cykly v minulosti ukončené katastrofou. Předchozí věky jsou signované čtveřicí obdélníkových fragmentů v blízkosti slunečního boha, přičemž si lze povšimnout i páru hadích hlav na horizontální ose v centru slunečního kamene. Pravděpodobně jde o dvojitou hadí hůl značící místo protnutí ekliptiky s rovinou galaxie Mléčné dráhy v kosmické oblasti brány bohů mezi souhvězdími Střelce a Štíra. Obdobný motiv je přítomný i na vnějším obvodu slunečního kamene, který je tvořen dvojicí hadích těl, jejichž hlavy se setkávají v dolní části této aztécké skulptury.

Co je však skutečně zajímavé, avšak nikoliv překvapující, je přítomnost jakýchsi obvodových ozubců ve vnitřní části Slunečního kamene, kterých je přesně řečeno osm. Ozubené kolo času tak vytváří přesnou superpozici Galaktického a Pozemského kříže vyznačující Velkou nebeskou konjunkci. Jinými slovy řečeno, jde o kosmickou situaci ukřižování Země v galaktické bráně bohů na osmi – násobném kole osudu vyznačující vzájemnou superpozici astronomických křížů, ale také astronomickou pozici „slunce za sluncem“, která definuje vzájemné působení přivrácené a odvrácené strany Stromu života. Podíváme-li se pozorně na aztécký kalendář, sluneční bůh se nachází v centrální pozici ozubeného kola času a může rovněž zastupovat i ono hyper – kosmické slunce na odvrácené straně Stromu života, vždyť i jeho děsivá tvář to vcelku zřejmým způsobem naznačuje.

To však není zdaleka vše, zřejmé povědomí dotýkající se motivu Velké nebeské konjunkce se doslova přelévá skrze kontinenty, prostupuje mlžným oparem pohanství a vstupuje do prastaré hermetické tradice. Následně v prvních stoletích našeho letopočtu zůstává nedílnou součástí esoterní křesťanské tradice například v souvislosti s motivem křesťanské transfigurace. Na dvojici vybraných scén vidíme Krista ve středu výjevu, po jeho obou stranách stojí zřejmě proroci Mojžíš a Eliáš, kteří nahrazují sloupy v portálu zasvěcení(symbolice zednářských sloupů v rámci estoterní ikonografie bude rovněž věnována velmi důležitá část našeho seriálu, velmi dobře si prosím zapamatujme tento motiv).

Na obrázku vlevo je příslušný portál zobrazen v podobě temné osmi – cípé hvězdy do niž Kristus vstupuje, je tak v podstatě odsouzen vstoupit na portál černého Slunce a završit Velké dílo věků – iluminátský plán „transfigurace lidstva“. Vpravo je zachycen prakticky totožný výjev s tím rozdílem, že v pozadí Krista se mimo signaturu osmi – násobné červené hvězdy objevuje mandlovitý tvar vesica pisces připomínající místo vzkříšení či znovuzrození.Křesťanský motiv transfigurace je tedy určitou reflexí osirisovského mýtu reprezentující ukřižování slunečního boha na prahu klifotické brány do podsvětí.

Signatura Velké nebeské konjunkce nám tedy dává tušit, proč byl její symbol tak zásadní v rámci okultní tradice starých národů. Odpověď spočívá ve funkci či lépe řečeno symbolickém významu jakéhosi dějinného apokalyptického mezníku, který definoval trvaní a samotný průběh evoluce na naší planetě. Právě z tohoto důvodu se s ním setkáváme v nejrůznějších formách po celém světě. Je více než zřejmé, že již tajemní zasvěcenci egyptské Heliopole uchovávali toto tajemství a přenášeli je skrze propast času, kdy pouze vyvolená skupina bratří rozuměla skutečnému významu osmi – ramenného kříže.

Uvědomíme-li si existenci tajných zasvěcovacích center, zřejmě nebudeme daleko od pravdy, když jeden z proudů tajné okultní tradice odhalíme v esoterním rozměrů rytířského Řádu templářů, jenž vždy představoval určitou hybnou sílu evropské hermetické tradice, jak již bylo naznačeno v souvislosti s motivem zeleného muže – pavího anděla z Rosslynu. Proto i v templářské ikonografii lze očekávat dostatek stop či důkazů svědčících o zřejmém povědomí nebo spíše o zcela evidentní znalosti příslušné tématiky dotýkající se koncového data současného evolučního cyklu.

Zjišťujeme, že příslušný symbol osmi – ramenného kříže plnil i určitou heraldickou varietu obsahující skrytý podtext implementace Nového řádu světa, který souhrnně definoval účel a smysl vybraných organizací. Nelze se tedy divit tomu, proč byla heraldická varieta osmi-násobné hvězdy tak častým motivem v ikonografické soustavě templářského řádu. Na přiloženém snímku spatřujeme soubor vybrané ikonografie. Červené kříže zcela vpravo reprezentují formu tlapatého kříže – croix patté, vedle nich lze určit ikonografickou varietu kříže osmi blahoslavenství.Tento typ kříže ve zcela identické podobě, avšak v barvě bíle přijal konkurenční Řád rytířů sv. Jana z Jeruzaléma, což samozřejmě není náhoda.Všimněme si vzájemné superpozice astronomických křížů tvořících templářské znaky a formujících signum osmi – ramenného kříže, který jsme si určili jako znak Velké nebeské konjunkce ukrývající tajemství příchodu Apokalypsy.

Rovněž i sousední znaky stojí za připomenutí, zcela nahoře vlevo vidíme formu heraldické růžice s osmi listy, konkrétně se jedná o solární kříž z chrámu bohyně z oblasti irácké Warky, v jehož středu se nachází oku podobná čočka.Pod růžicí se objevuje klasická forma osmi – cípé hvězdy, jejíž podobu můžeme nalézt například na cyklickém kříži v Henday, jak bude pojednáno v jedné z příštích kapitol. V pravém spodním rohu vidíme nám již dobře známý symbol slunečních bohů staré Mezopotámie či spíše signum sumerské brány bohů.

Na závěr našeho krátkého výčtu je dobré upozornit na symbol z repertoáru moderní magie chaosu nacházející se uprostřed zcela dole.Tato ikona zastupuje tradiční ztvárnění hvězdy chaosu či „chaosféry“. Na první pohled by se mohlo zdát, že daný symbol sem prostě nepatří, avšak připustíme-li, že jakýkoliv tvar má spoje opodstatnění a určitou energetickou či významovou stopu, je nutné brát ho zcela vážně v úvahu. Ba právě naopak jsem přesvědčen, že zejména význam tohoto symbolu je zcela zásadním v pochopení principiálních významů apokalyptického mýtu.

Na vybraných souborech esoterní ikonografie lze zpozorovat indického boha Šivu - Ničitele v centru takové chaosféry, po jeho stranách se nacházejí dvě jakási slunce upomínající na zlověstný charakter celého symbolu. Ještě zajímavější je samotná citace z knihy Liber Null Petera J. Carolla, který o zmíněném motivu chaosféry pojednává detailním způsobem. Pozorný čtenář si jistě celou citaci uvede do patřičného kontextu v souvislosti s insignií osmi – ramenného apokalyptického kříže:

„Chaosféra je primárním zdrojem neboli magickou lucernou adepta, psychickou singularitou, jež září jasným světlem temnoty. Je to záměrně vytvořená trhlina ve struktuře reality, skrze níž se chaos dostává do naší dimenze. Zároveň ji také můžeme považovat za důkaz axiomu, že silné přesvědčení dokáže ovlivňovat realitu.

Barvou tohoto objektu je nejhlubší čerň, neboť právě černá v sobě obsahuje všechny barvy a má největší schopnost vyzařovat i absorbovat. Koule je uprostřed dutá, aby do sebe mohla pojmout nejrůznější objekty, a jeden z jejích paprsků lze oddělit a použít jako magickou zbraň.

Chaosféra se aktivuje a otevírá do magické dimenze tím, že se naplní éterickou životní silou, jež byla paradoxně modifikována.

Pokud adept pracuje v chrámu, jeho zasvěcenci a studenti mu mohou při vytváření chaosféry pomáhat, a ta pak může fungovat podobně jako božstvo nebo fetiš. Čím více síly do ní vložíme, tím širší vznikne trhlina do dimenze chaosu a tím více energie se z chaosu uvolní.

Od této chvíle začne čistá síla chaosu působit na všechny, kteří se dostanou do fyzické blízkosti trhliny. Ti, kdož neprošli iniciací, by se k ní neměli přibližovat, protože by se mohli ocitnout v ohrožení. Koule je také jakýmsi vírem nebo dveřmi, skrze něž mohou magická vůle a vnímání snadno dosáhnout jiných oblastí existence podobně jako pomocí silného magického zrcadla. Otevření funkční chosféry na různých místech na Zemi urychlí příchod eschatonu, střídání eónů.“

Ač zřejmě nevědomky, Peter J. Caroll nám zde poměrně přesně vyjádřil devastující působení trhliny ve struktuře naší reality, čímž nám odhalil ústřední význam apokalyptického mýtu. V tomto okamžiku se nabízí opravdu velmi zajímavá otázka –může být pomyslné oko boha Šivy - Ničitele v centru naší galaxie totožné s temnou trhlinou v centrální oblasti Mléčné dráhy. Staří Mayové ji znali jako temnou cestu do podsvětí, mýtické prameny z různých části světa ji pak zpravidla chápali nebo znázorňovali v podobě bezedné jámy pekla. Na základě analýzy osmi – ramenného kříže docházíme k závěru, jenž vypovídá o možné existenci zcela reálné chaosféry (černé díry) v centru naší galaxie sehrávající ústřední roli v odhaleném tajemství Eschatonu v čase Velké nebeské konjunkce.

Je možné, že opravdu stojíme na prahu skutečně fatálního zjištění. Apokalyptická bezedná jáma, portál černého Slunce či podsvětní cesta mayské Xibalby souhrnně zastupují jakousi centrální trhlinu v prostoročasu nebo specifickou anomálii ve struktuře projevené reality, která splňuje úlohu specifické tranzitní zóny mezi přivrácenou a odvrácenou stranou Stromu života.

Zkouška na ryzost zlata celého lidstva vstupuje do finální fáze, jsme připraveni obstát v této zkoušce z nejtěžších? Jak tedy dopadne strastiplná pouť celého lidstva v době prorokovaného konce času...přijde hodina vlků a roztříštěných štítů, kdy se věk lidí zhroutí??...

-pokračování-