V ohních Hory osudu II., část 12. - Cesta do Xibalby

Mluvíme zde o procesu finální fragmentace kolektivní duše lidstva v momentu, kdy apokalyptická dračí tlama otevře propusť mezi světy a vzájemně tak propojí přivrácenou a odvráceno stranu stromu života s jediným možným efektem – finální eliminace veškerých životních projevů, které již nejsou schopny evoluční realizace v rámci živé struktury stromu života a následně podstupují přechod prostřednictvím portálu černého Slunce do zrcadlového světa za oponou. Příslovečný mechanismus Apokalypsy tudíž symbolizuje cestu tělem podsvětního hada ve smyslu jakéhosi posledního rituálu prostoupením do světa černého Slunce.

Jak dodává stoupenec esoterického hitlerismu M. Serrano, černé Slunce je krokem do jiného Vesmíru, v němž přebývají naši bohové prokleti nekonečnou touhou zmocnit se tohoto světa. Temné Slunce v galaktickém středu je dveřmi smrti a znovuzrození, kdy hrdina vstává z mrtvých a podoben svým bohům prochází pomyslným „kolem přechodu“ do jiného světa za oponou - do království stínů mayské Xibalby.
 

Nabízí se tedy vcelku logická otázka – jakým způsobem bylo podsvětí Xibalby vnímáno samotnými Mayi?Jejich tradice je v tomto ohledu vcelku jednoznačná a v souhrnném kontextu velmi úspěšně kopíruje představy jiných národů na naší planetě. Název podsvětí „Xibalby“ z mayské knihy Popolu Vuh je možné přeložit ve významu „místa děsu“ či „místa hrůzy“ vyjadřující představu jakéhosi soudu probíhajícím pod povrchem Země. Mayská představa tak úspěšně zrcadlí doslova všudypřítomný archetyp podsvětní či bezedné jámy pekla v tradici ostatních národů. Připomeňme si například hebrejskou interpretaci shodného motivu v podobě anděla Ničitele vycházející z apokalyptické propasti. Anděl Posledního soudu -Abaddon velmi podobně odkazuje k samotnému „místu zničení“ či „místu smrti“, přičemž dle interpretace Jana Teologa má vystoupit z bezedné jámy pekla v době prorokovaného konce času.

Mayské Xibalbě údajně vládlo dvanáct bohů podsvětí, kteří byli vládci tohoto děsivého prostoru jako obávaní Páni Xibalby, v jejichž čele stál vládce „První smrt“ společně s vládcem „Sedmá smrt“.Zbývajících deset podsvětních pánů sehrávalo povětšinou úlohu démonických entit způsobujících lidstvu různá protivenství ve formě nemocí, bolesti, strachu či samotné smrti. Struktura Xibalby v rámci nejrůznějších představ Mayů zahrnovala celou řadu míst, jak popisuje mayská Popol Vuh, přičemž údajně existovalo několik domů představujících pomyslné zkoušky tohoto podsvětního prostoru. Cesta vedoucí do Xibalby byla plná strastí a různorodých zkoušek zahrnujících jezero krve, hnisu či jezero plné jedovatých škorpiónů.

Následně byli poutníci jdoucí do Xibalby mateni a sváděni na křižovatce cest až finálně předstoupili před Radu Xibalby očekávaje další ponižující ortel. Ten jim určoval, jakým směrem se bude ubírat jejich další osud zpravidla představující jednu z možných a vskutku smrtících zkoušek. Mimo jiná a vesměs velmi exotická protivenství byli podrobováni zkouškami v jakýchsi šesti domech hrůzy. Prvním z takových domů byl Temný dům, druhým Chrastící dům, třetím Jaguáří dům, jenž společně s ostatními „domy hrůzy“ způsobovaly nejrůznější formy lidského utrpení s tím, že pobyt v nich zpravidla končil smrtí poutníka v případě neúspěchu v příslušné zkoušce.

Při tomto rámcovém pohledu na podsvětní prostory mayské Xibalby nelze opomenout ani existenci slavného hřiště, kde mýtičtí hrdinové Popol Vuh padli do pasti nastražené lstivými Pány Xibalby. Zde se dotýkáme jednoho z ústředních témat mayské mytologie, jenž je zastoupeno příběhem o slunečním bohu – Prvním Otci, který putuje podsvětím a v daný čas se opět zrodí z tlamy hada a převezme vládu nad světem. Příběh vypráví o mayském Prvním otci, jenž bude znovuzrozen a započne tak nový cyklus či nový věk.

Doslova se zde nabízí velmi příhodné srovnání s mayským bohem plodnosti a regenerace, kterým nebyl nikdo jiný než opeřený had – Quetzalcoatl, jehož doprovázel prakticky totožný příběh prorokující návrat tohoto hadího boha. Pokud se porozhlédneme do jiných oblastí světové mytologie, zcela bezpochyby najdeme celou plejádu shodných archetypů, přičemž zejména příběh egyptského Osirida s jeho poutí hadím tělem podsvětí nám bude dostatečným důkazem, že právě zmíněný archetyp byl mytologickým motivem té nejvyšší důležitosti. Nutno rovněž dodat, že shodný archetyp sehrává nezanedbatelnou či spíše ústřední úlohu v prostředí tradice iluminismu zastupující jeden z primárních nástrojů implementace Nového řádu světa.

Dle Jenkinsovy interpretace reprezentuje mayský První otec – Jeden Hunahpú motiv slunce o zimním slunovratu nacházející se v temné trhlině Mléčné dráhy, což ukazuje na příslušný časový bod zarovnání osy slunovratu s rovinou naší Galaxie. Jak dále Jenkins dokládá, příslušný motiv znovuzrození slunečního boha je bezpochyby jedním z ústředních témat mayské mytologie, přičemž vhodné příklady daného motivu lze identifikovat například na izapské stéle 11 či stéle C v mayském Copánu.

Pojďme se však podívat na jiný motiv doplňující do pomyslné mozaiky několik dalších střípků, jedná se o mayskou stélu 67 zobrazující slunečního boha či slunovratové slunce v kánoi symbolizující Mléčnou dráhu. Na výjevu je zobrazen sluneční bůh plující v jakési loďce či kánoi, jeho ruce spočívají v rozpažené pozici, což má zřejmě upomínat na gesto „měření času“ nebo vyměření daných časových úseků. Za postavou vystupuje symbolický oblouk či „brána průchodu“ evokující místo zrození či smrti. Oba konce loďky jsou ukotveny na lanech s obtočenými hady zřejmě odkazujícími na motiv dvojité hole ekliptiky.

Ve spodní části celého motivu spočívá dračí monstrum v podobě protilehlých dračích hlav, jenž jsou spojeny protáhlým tělem vodního monstra, což nepochybně odkazuje ke „kosmickému oceánu“ Mléčné dráhy. Nelze si rovněž nevšimnout dvojice signatur ve tvaru písmena X, které, jak již jsme si řekli, zastupují specifické „časové kotvy“ vyjadřující vzácné momenty křížení linie rovnodennosti s rovinou Mléčné dráhy. Dané signatury tak vymezují limitní hranice našeho současného alfa – omega cyklu v místech zarovnání ekliptiky a galaxie Mléčné dráhy definované v rámci vzájemného vztahu dvojice slunovratových bran v Blíženích a Střelci, jak již bylo pojednáno v předchozím textu. Opětovně zde narážíme na symboliku dvojice průsečíků v místech slunovratových bran zastupujících ocas a tlamu kosmického hada Mléčné dráhy.

Abychom si tedy mohli výše uvedená fakta zasadit do širšího rámce, je dobré je srovnat s vybranými symboly příbuzné ikonografie. Na jednom z dotyčných motivů aztécké tradice můžeme rozpoznat hadího boha – Xiuhcoatla, z jehož obří tlamy se rodí nový bůh. Co je však velmi zajímavé, z koncové partie dračí tlamy vychází jakýsi těžko rozpoznatelný útvar ověnčený sedmi menšími koulemi. Klíč k pochopení daného motivu tudíž spočívá v identifikaci těchto sedmi kulovitých útvarů na konci dračího zobanu, jenž s určitostí odkazují na sedmici hvězd souhvězdí Plejád.

Jak dokládá současný výzkum původních kultur střední Ameriky, bylo sedm hvězd Plejád symbolizováno v podobě „chřestidla nebeského hada“ , což mimo jiné zřejmě odkazovalo na jakési blíže nespecifikované nebezpečí hrozící z tohoto kosmického prostoru. Jinak řečeno – vybraný aztécký symbolismus zachycuje kosmický prostor, kde se nalézá hadí tlama kosmického monstra či přesněji odkazuje na místo spojení ocasu – chřestidla a dračí tlamy nebeského urobora, který tak ukončuje současný alfa – omega cyklus.Vzpomeňme si, že to byly právě Plejády, jenž plnily roli pomyslného ukazatele anti-středu Galaxie v místě hadí tlamy galaktického monstra či lépe řečeno kosmické brány v Blížencích.

Sečteno a podtrženo, na vybraném motivu z mayské i aztécké ikonografie lze velmi dobře demonstrovat tolik diskutovaný vztah dvojice slunovratových bran v Blížencích a Střelci, které tak spojují kosmické prostory Plejád, souhvězdí Býka či Orionu symbolizujících tlamu kosmického hada s umístěním jeho ocasu, který můžeme nalézt v oblasti galaktického středu v blízkosti souhvězdí Střelce, Štíra či Hadonoše. Dále je dobré připomenout, že zmíněné body propojují i časové signatury počátku věku Lva a Vodnáře reprezentující limitní hranice současného alfa – omega cyklu.

Pokud si milý čtenář přeje do celého kontextu začlenit i vybrané střípky z poněkud kulturně vzdálenějších oblastí, mohu již nyní předestřít, že i zde lze dohledat celou řadu motivů, které velmi přesně doplňují danou tématiku. Například na poslední tarotové kartě Svět – XXI vidíme ženu stojící ve středu zeleného věnce, jenž je na vertikální ose vymezen dvojitou signaturou písmene X v barvě červené. Žena v kruhu je spirálovitě ovíjena pruhem látky evokující tělo nebeského hada Apokalypsy, který symbolicky spojuje obě limitní hranice precesního cyklu v podobě zeleného věnce.

Celý význam daného symbolu je zvýrazněn přítomností čtveřice apokalyptických zvířat v rozích karty symbolizovaných čtyřmi znameními zvěrokruhu – Býka, Lva, Štíra (orla) a Vodnáře (člověka). Jak již jsme si řekli, daná čtveřice zastupovala symbolické „precesní kotvy“ v rámci dlouhého precesního oběhu a rozdělovala celý kruh do jednotlivých kvadrantů příslušného cyklu. Na závěr lze doplnit, že i římská signatura XXI odhaluje esoterní význam daného Arkána, společně s dvojící prutů či hůlek v rukou ženy, jenž mají zřejmě odkazovat na dvojí hůl ekliptiky. Je tak odhalen skrytý podtext příslušného motivu v celé své velikosti.

Nyní se však vraťme zpět do mayské Xibalby, jelikož daný symbolismus zahrnoval jednak již zmíněnou podsvětní oblast v dutinách Země, rovněž nesl i svůj zrcadlový otisk na nebesích ve své makrokosmické perspektivě, jenž byl Mayi identifikován v oblasti galaktického středu. Je vskutku nepochybné, že mayská tradice hovořila o Xibalbě v souvislosti s temnou trhlinou ve středu galaxie Mléčné dráhy. V mayské tradici se na příslušném místě nacházela „temná cesta“ vedoucí do říše temnoty, byla známa jako „Xibalba be“ – podsvětní cesta. Spojitý mytologický vzor tohoto motivu zahrnoval obecnou představu určitého průchodu, brány či jakéhosi místa zasvěcení, na jehož prahu byl jedinec odsouzen projít tímto podsvětním prostorem. Nelze se v této souvislosti ubránit představě portálu černého Slunce v galaktickém středu, jenž velmi příhodně doplňuje širší významový rámec.

V kontextu mayské ikonografie se s Xibalbou setkáváme především v nejrůznějších motivech tlamy kosmického monstra, rodidel Velké matky v podobě Mléčné dráhy nebo ve vyobrazení jaguáří tlamy či případně v symbolice nejrůznějších jeskynních průchodů, které rovněž nesly onen obávaný význam vstupu do podsvětní oblasti. Ještě někdy v průběhu 16.století lze dohledat odpovídající vstup do Xibalby v oblasti Verapazu, v nedaleké jeskyni blízko Cobánu, který tak plnil symbolickou úlohu mayské brány podsvětí a zřejmě sloužil k nejrůznějším rituálním praktikám tamních obyvatel. V tomto smyslu tedy jeskyní vstup představoval symbolickou tranzitní zónu mezi prostorem lidí na povrchu země s obávaným místem v podzemí, kde přebývali bohové smrti a podsvětí.

Zimní slunovrat a trhlina v galaktickém centru – Xibalba be, pozice A – cca.před 3000 lety, pozice B – před 1500 lety, pozice C – éra 2012 = průchod do Xibalby

Celý motiv si tudíž můžeme představit v širším kontextu světového stromu jako centrální osy světa, jenž procházela napříč devíti podsvětními zónami, následně se ubírala střední úrovní až postupně dosahovala do třinácti nebeských sfér. Zpravidla měla každá jednotlivá úroveň světového stromu svého vládce či panovníka, přičemž podsvětní prostory devíti mayských pekel zastupovaly děsivé oblasti plné lidského utrpení pod vládou ukrutných božstev smrti. Velmi zřetelným způsobem se v této náboženské představě zrcadlí vzájemný vztah přivrácené a odvrácené strany stromu života, kdy jednotlivé oblasti mayských pekel reprezentovaly klifotické zóny stínu jenž v archetypu podsvětního hada napadaly či přímo vysávaly přivrácenou strukturu světového stromu. I z tohoto důvodu bylo podsvětí Mayů spatřováno v hlubinách podsvětního moře ve zřejmé reflexi odvržených evolučních zón stromu smrti.

Následně je dobré uvést, že na jedné straně byl vchod do tohoto prostoru spojen s archetypálním vzorem mýtických dvojčat - Hunahpú a Xbalenqué mstících smrt svého otce, jímž byl již zmíněný Jeden Hunaphú, který se tak mohl opětovně zrodit a nastolit nový řád věků. Osirisovský mýtus starého Egypta se zde doslova nabízí. Je zřejmé, že se v tomto motivu zrcadlí původní víra obyvatel předkolumbovské Ameriky v nekončící koloběh všeho života, jenž dává vzniknout novému života z těla umírajícího slunečního božstva.Možná právě proto Mayové věřili, že až zemře nebeská hvězda Xibalby, vše se opět zrodí a nastane nový řád zpravidla v podobě nově se rodícího boha Slunce.

Můžeme si také položit otázku, je skutečně pouhou shodou okolností, že prostor tlamy či portálu kosmického hada lze objevit v oblasti slunovratové brány v blízkosti znamení Blíženců ve zřejmé analogii nebeských dvojčat bojujících s Pány Xibalby o duší vlastního otce? Ten přitom podlehl lsti podsvětních pánů v symbolické reflexi smrtícího míče, jenž zřejmě nesl význam slunovratového slunce v portálu či trhlině galaxie Mléčné dráhy. Symbolický reliéf tak nabírá stále jasnější rysy, je úžasné sledovat, jak se na první pohled tolik vzdálené archetypy vzájemně prolínají. Je tedy více než příhodné, si výše uvedená zjištění sloučit do souhrnného rámce, abychom se v rostoucím počtů jednotlivých významových vrstev doslova neztratili:

• • V náboženské tradici původních národů střední Ameriky lze s jistotou určit inkriminovaný symbolismus cyklického draka v podobě mýtu o návratu opeřeného hada – Quetzalcoatla, který dle proroctví sestoupí z centrální oblasti nebes a nastolí nový řád věků.Celá významová koncepce zmíněného příběhu patrně odráží doslova všudypřítomný motiv Slunce v období zimního slunovratu reflektující onen pomyslný cyklus návratu v místech zarovnání osy slunovratu s rovinou galaxie Mléčné dráhy.

• • Lze s jistotou určit dvojici pomyslných průsečíků, kde k výše zmíněné konstelaci dochází, jedná se o kosmické prostory tzv. slunovratových bran v oblasti galaktického středu a anti-středu definující jakousi evoluční osu naší planety.Příslušná osa v podstatě propojuje kosmické oblasti anti-středu galaxie zahrnující sedm hvězd Plejád – souhvězdí Býka či přiléhající kosmický prostor souhvězdí Orionu s protilehlým místem středu galaxie Mléčné dráhy v lokalitě mezi hrotem Střelcova šípu a koncem štířího ocasu.

• • Pomyslné body křížení ekliptiky a naší galaxie jsou patrně definovány tajemnou signaturou dvojitého X, jenž se velmi často nachází na hlavách kosmického hada Mléčné dráhy zřetelně evokující návrat starého draka Janovy Apokalypsy.

• • Vzájemná opozitní kompozice páru slunovratových bran v Blíženích a Střelci tak napomáhá odhalit příslušné časové kotvy našeho velkého precesního cyklu.Jižní brána v Blížencích indikuje zarovnání letního slunovratu s rovinou galaxie Mléčné dráhy přibližně v období okolo roku 10 800 př.n.l. na začátku věku Lva, což odkazuje na počátek současného alfa – omega cyklu.Naopak severní brána ve Střelci se nalézá v přímé významové souvislosti s koncovým datem mayského kalendáře ve vztahu se zarovnáním osy slunovratu s rovinou Mléčné dráhy v období zimního slunovratu roku 2012 signující koncový bod velkého precesního cyklu.

• • Mějme tedy na paměti, že oba průsečíky definují kriticky důležitý vztah mezi přibližně stanoveným rokem 10 800 př.n.l. a obdobím zimního slunovratu 2012.Je očividné, že prvně jmenovaný časový údaj vcelku přesně koreluje s předpokládaným finálním zánikem atlantského kontinentu a vymezuje časový bod započetí resp. znovunastolení Nového řádu světa v prorokované instalaci „Nové Atlantidy“.V daném smyslu se mytologický vzor Nové Atlantis nachází v přímé souvislosti s podsvětní branou Nového řádu, prostřednictvím níž mám započít nová etapa lidských dějin.

• • V rámci potřebné návaznosti si rovněž připomeňme všudypřítomný archetyp otevřené hadí tlamy, z jejíž útrob vycházejí postavy mayských bohů či předků značící funkci jakéhosi průchozího portálu mezi jednotlivým zónami projeveného světa.

• • Příslušná symbolika hadího božstva jako vstupu do tajemných světů mimo projevený kosmos byla pravidelně začleněna v kompozici nejrůznějších portálových struktur na území střední Ameriky.

• • V tomto smyslu pomyslné podsvětní brány nelze opominout portál černého Slunce, jenž například v rámci nacistické mystiky definoval průchozí portál do jiného Vesmíru se zřejmým cílem destruovat strukturu současného světa v konečném aktu pohanského Ragnaroku.

• • V mayské tradici je příslušná doména podsvětí ztotožněna s temnou trhlinou v centru galaxie Mléčné dráhy, přičemž ta byla známa jako „Xibalba be“ – podsvětní cesta starých Mayů.

• • Díky vzájemné komparaci příslušných mytologických vzorů lze dojít k poměrně jednoznačnému závěru – esoterní představa průchozí brány černého Slunce je totožná s původní představou mayské kosmologie, která povědomí o existenci jakéhosi centrálního portálu začlenila do motivu podsvětních prostor mayské Xibalby.Obdobným způsobem je možné provést komparaci s příbuznými motivy z prostředí zdánlivě odlišných kultur s prakticky totožným výsledkem.Uveďme si například křesťanskou reinterpretaci v podobě bezedné jámy či propasti evokující naprosto shodný mytický archetyp.

Co říci na závěr tohoto krátkého resumé? Ptejme se sami sebe. Je možné stále pochybovat v jak bezprecedentní či spíše kriticky důležité fázi lidských dějin se v přítomné chvíli nacházíme? Můžeme si dovolit ignorovat sdělení starých národů, které se nás snažily varovat přes zdánlivě nepřekonatelnou propast času? Budeme nadále podléhat jakési tragikomické propagandě o prorokovaném konci světa nebo začneme na celou záležitost pohlížet v kontextu přirozených zákonů tohoto universa?

....možná že odhalíme svůj tragický omyl příliš pozdě….možná že skutečně podlehneme a položíme kolektivní duši lidstva na krvavý oltář podsvětních bohů Nového řádu světa…..v tomto okamžiku se však staneme poutníky jdoucími do temného světa mayské Xibalby…..před vševidoucím okem Pánů podsvětí pak budeme bojovat o svůj další osud….s bláhovou nadějí…..že existuje cesta návratu….