V ohních Hory osudu II., část 11. - Cesta do Xibalby

Tento materiál je vyjímečně uvolněn z privátní sekce tohoto magazínu, jako ukázka formy a úrovně reportáží, které mají k dispozici naší privátní čtenáři.

Předpokládám, že již tento stručný výčet symbolů dotýkajících se motivu kosmického draka z hinduistické, arabské, evropské či mayské tradice, nám poskytuje dostatečnou jistotu v tvrzení, že inkriminovaný symbol sehrával mimořádně důležitou prorockou úlohu doslova napříč kontinenty. Dále se jeví jako zcela zjevné, že příslušný precesní alfa – omega cyklus nebeského draka obnáší určitý esoterní podtext dotýkající se vědomostí o specifickém jevu křížení roviny galaxie Mléčné dráhy s ekliptikou generující zcela zásadní „kosmický orloj“ a vyměřující tak trvání příslušných kosmických cyklů v rámci vzájemného vztahu dvojice slunovratových bran v Blíženích a Střelci.

Jestliže jsme si tedy v předchozím textu vytvořili alespoň rámcový přehled symboliky kosmického hada napříč světovými kulturami, zaměřme v tomto okamžiku svoji pozornost na zcela výjimečný odkaz civilizací předkolumbovské Ameriky. Již po zcela zběžném pohledu lze zjistit, jak důležitým se tento symbol stal právě pro zástupce tamních kultur. Nebeský had zastupoval jakýsi primární archetyp v podobě dobře známého „opeřeného hada“, jímž nebyl nikdo jiný než aztécký Quetzalcoatl, mayský Kukulkán nebo božský drak starých Olméků či Toltéků.

Vesměs byl daný archetyp vnímán v nejrůznějších vrstvách možných významů, opeřený had starých Mayů byl králem Tuly, pánem života, dárcem kalendáře, posvátným symbolem smrti a znovuzrození a v neposlední řadě patronem kněžstva či titulárním odznakem jeho nejvyšších stupňů. Tato všudypřítomnost hadího božstva uvnitř samotné duše původních obyvatel střední Ameriky tak dala vzniknout symbolu, jenž se promítal snad do všech společenských či náboženských vrstev tamní společnosti a zanechal vskutku osudové dědictví, které nikdy zcela nevyhaslo pod rukama španělských conquistadorů či pod urputným tlakem pokračující kolonizace. Ba právě naopak s postupujícím časem zjišťujeme, že mýtus opeřeného hada s jeho proklamovaným návratem je opět ve hře a stává se součástí moderní mytologie tzv. „konce času“.

V dnešní době, která je na první pohled tolik vzdálená nejrůznějším představám vycházejících z kolektivní duše domorodých národů Ameriky, se stává stále zřejmějším, jak klíčovým bude zmíněný odkaz nebeského hada v lepším pochopení prorokovaných dějů v souvislosti s tolik diskutovaným obdobím tzv. „konce času“. Nelze se v tomto smyslu příliš podivovat, že právě příslušná tématika koncového data mayského kalendáře se postupem času nachází pod stále větším tlakem nejrůznějších manipulativních praktik z dílny všudypřítomné a bohužel dosud všemocné inkvizice. Výsledná forma těchto podezřelých snah tudíž nechala vzniknout jakémusi globálnímu egregoru příchozího věku Vodnáře s jediným možným výsledkem – postupně destruovat a všemožnými způsoby zdiskreditovat danou tématiku v očích širší veřejnosti a s neutuchající snahou tak implementovat finální archontický program v podobě „New age šílenství“.

Vraťme se však zpět k našemu nelehkému úkolu určitým způsobem pojmout a v širším kontextu pochopit archetypální signaturu kosmického hada v prostřední středoamerických kultur. Opeřený had – Quetzalcoatl byl v očích amerických indiánů spatřován v roli poloboha, jenž se v přesně stanovený čas navrátí zpět a přinese nový věk plný naděje opětovně spojující pouto mezi lidmi a všemocnými bohy. Jeden mayský mýtus údajně říká, že opeřený had se navrátí v jistém čase v budoucnosti a vítězně sestoupí dírou v obloze pomocí jakéhosi provazu či žebříku. Skrytá symbolika za tímto aktem prorokovaného návratu hadího boha nám dává tušit, že jej lze očekávat v souvislosti s cyklicky se opakujícím jevem zarovnání slunovratů s rovinou galaxie Mléčné dráhy, jak bylo již naznačeno v rámci příslušné reinterpretace symbolu kosmického hada.

V daném kontextu lze říci, že opeřený had původních Američanů sehrává v podstatě shodnou úlohu jako nespočet jiných božstev, které zastupují v podstatě totožnou roli v mýtickém prostředí světových kultur. Jako příklad si můžeme uvést egyptského Osirise, který cyklicky odcházel do podsvětí duatu a následně se navracel v osobě svého syna Hóra. Je rovněž dobré připomenout, že to byl právě Osiris, jenž byl dlouhodobě spojován s mýtickým příběhem o ptáku fénixovi, který v úloze posvátné volavky ptáka Bennu inicioval jakýsi blíže těžko popsatelný návrat boha podsvětí a regenerace.

Vezmeme-li v potaz doslova universální archetyp vracejícího se boha v rozličných kulturách starého světa, jen těžko se zbavíme dojmu, že tento symbolismus mohl být založen pouze na základě určitých souhrnně platných pravidel. Je zřejmé, že jedním z primárních zdrojů takovéto globální tradice mohla být především sama nebeská klenba zastupující zpravidla posvátný okrsek, v němž byl spatřován domov většiny bohů. Rovněž s přihlédnutím ke skutečnosti, že pomyslná představa navrátivšího se boha byla zpravidla založena na archetypu boha slunce, je více než pravděpodobné, že právě inkriminovaná hadí symbolika vycházela z původní představy nebeské cesty slunce napříč oblohou. Vskutku jak lépe vyjádřit cestu slunce napříč oblohou než v podobě slunečního či nebeského hada, který se navrací v přesně stanovených intervalech v rámci slunečního roku.

Avšak daný předpoklad o původu archetypální cesty hadího boha ekliptiky v cyklu slunečního roku nám nabízí i poněkud zajímavější řešení ve chvíli, kdy si uvědomíme již zmiňovanou existenci delšího precesního cyklu, který zahrnoval bezmála 26 000 let a nacházel se na pomyslné evoluční ose mezi dvěma slunovratovými branami v oblasti Blíženců a Střelce. Pokud se vrátíme k vyobrazení hadího boha Ameriky v podobě cyklického urobora a srovnáme příslušný archetyp například s podobou nodálního draka východu, jehož hlava se nacházela v kosmické oblasti Blíženců a ocas v místě mezi ostnem Štíra a hrotem Lučištníka – Střelce, zjistíme celou řadu nápadných podobností. V základě se dopátráme především toho zjištění, že nebeský had původních národů Ameriky splňuje veškeré nároky při srovnání s universálním archetypem kosmického hada.

Dále například v kodexu Telleriano – Remensis můžeme spatřit vyobrazení opeřeného hada Quetzalcoatla v situaci, kdy požírá blíže neurčenou postavu, následně ji polyká a odsuzuje k cestě tělem tohoto hadího boha podsvětí. Celá situace nám zcela jednoznačně a zřetelně evokuje prakticky totožnou představu evropského leviatana, jenž velmi podobným způsobem pojídá duše všech nešťastníků v době Posledního soudu a realizuje to, co jsme si dovolili nazvat procesem „finální fragmentace kolektivní duše lidstva.“ Je patrné, že obě představy vycházejí z příbuzného archetypu, který se opětovně nacházel v různých tradicích starého světa.

Na vybraných vzorech egyptské nebo evropské ikonografie lze dohledat v podstatě totožné motivy vyobrazující duše v podobě malých postav, které v daném úhlu pohledu buď vstupují či vystupují z těla obrovského hada, jenž zřejmě zastupuje jakýsi průchod mezi projeveným a neprojeveným světem. Co je však velmi zajímavé, příslušný motiv se nachází na erbu italské rodiny Viscontiů, přičemž zde je shodně vyobrazen vinoucí se had požírající jakousi postavičku a obdobně je celá signatura zastoupena i na firemním logu automobilové značky Alfa Romeo s prakticky totožným obsahem. S tímto motivem je zřejmě opět spojena postava egyptského boha Osirise, který dle příslušné legendy vstoupil do ocasu hada podsvětí, vydal se klikatou cestou v jeho těle a finálně se znovuzrodil s hadí tlamy.Velmi podobné symbolické motivy najdeme i v křesťanské ikonografií v příběhu o Jonášovi vstupujícím a vystupujícím z těla velryby nebo v prostředí indické kulturní tradice, kde podobnou úlohu sehrává bůh ničitel – Šiva.

Nejinak tomu bylo v případě hadího boha předkolumbovské Ameriky, jehož představa zastupovala spojitý archetyp hadích božstev plnících roli jakýchsi bran do spirituálního či spíše neprojeveného světa za oponou. Podobným způsobem pohlíželi staří Mayové na úlohu kosmického hada, který umožňoval cestu nebeských těles napříč oblohou s jejich následným vzkříšením a možnou obnovou. Lze v krátkosti uzavřít, že daný archetyp hadího božstva plnil jakousi specifickou úlohu brány s potenciální nadějí prostupu do tajemného světa mayského podsvětí. Tato situace byla zpravidla zobrazována v podobě motivu předka či boha nacházejícího se v oblasti obrovské hadí tlamy indikující onen portál zasvěcení. Zmíněná iniciace průchodu hadí tlamou se stala v tomto kontextu určitou metodou, prostřednictvím níž vstupovali bohové a dávní předkové Mayů do projevené oblasti fyzického světa a pochopitelně stejným způsobem tuto oblast i opouštěli.

V jiných případech vyobrazení motivu kosmického hada Mayů se ona bestie nebes skládala z dvojice děsivých hlav na každém konci hadího těla, přičemž obě dračí tlamy oblého tvaru plnily úlohu průchozích bran, jak indikují přítomné obličeje božstev na obou koncích.To samo o sobě a v kontextu s tvrzením, že symbolismus nebeského hada byl starými národy chápán především ve smyslu archetypální cesty boha slunce, nám odhaluje velmi zajímavé skutečnosti. Máme tu tedy cestu boha slunce – ekliptiku, jejíž směřování hrálo nezastupitelnou úlohu v rámci průběhu každého ročního cyklu a rovněž tu máme dlouhý precesní cyklus zahrnující vzájemný vztah dvou slunovratových bran v Blížencích a Střelci v jakési analogii obřích portálových průchodů na každém konci kosmického hada.Vzpomeňme si například na Porfýriovu Jeskyni nymf, kde její autor předkládá teorii o existenci dvojice kosmických bran, z nichž jedna sloužila k pomyslnému sestupu či manifestaci lidských duší a druhá naopak symbolizovala výchozí portál mimo projevený kosmos.

Obě hlavy nebeského draka byly rovněž zastoupeny doprovodnou signaturou v podobě velkého písmene X, jak je patrné na přiloženém snímku. Linda Schele a David Freidel vysvětlují pár „křížů sv.Ondřeje“ na těle nebeského hada jako signatury jarní a podzimní rovnodennosti. Jejich interpretace je zcela relevantní, avšak abychom mohli pochopit tento velmi častý motiv mayské ikonografie ve své makrokosmické perspektivě, je nutné si vzpomenout, že archetyp nebeského hada představoval jednak motiv sluneční ekliptiky a rovněž celé galaxie Mléčné dráhy.

V daném smyslu sluneční had ekliptiky protínal hada galaxie Mléčné dráhy v místě slunovratových bran v podobě jakýchsi průsečíků. Je zřejmé, že právě příslušný motiv písmene X představoval danou časovou signaturu zarovnání slunečního hada resp. osy slunovratu s rovinou naší galaxie a zřejmě odkazoval na tajemný podtext návratu velkého draka Apokalypsy. (Je dobré si v souvislosti s motivem signatury kříže či průsečíku uvědomit, že ono popisované zarovnání slunovratů s rovinou naší Galaxie je možné charakterizovat i prostřednictvím roviny rovnodenností, která ve zmíněných bodech křížení svírá s galaktickou rovinou téměř dokonalý úhel 90 stupňů a vytváří tak prakticky dokonalý kříž).

Z toho vyplívá, že momenty zarovnání slunovratů s rovinou Galaxie či křížení osy rovnodenností s galaktickou linií vyjadřují zcela shodné fenomény odkazující na shodná období. Ve vztahu s motivem průsečíku je tedy příhodnější hovořit o „kříži rovnodennosti“ než o momentu zarovnání slunovratu s rovinou Galaxie, přesto že se jedná o totožný jev.) Oba koncové body na těle nebeského hada označené tajemnou signaturou X tudíž s největší pravděpodobností zastupovaly symbolické hadí průchody v obdobích, kdy se kosmický drak Mléčné dráhy zakusuje do svého ocasu.

Z již uvedených skutečností lze odvodit, že ony hadí průchody se otvíraly v cyklických rytmech v období zarovnání osy slunovratů s rovinou galaxie Mléčné dráhy, přičemž příslušné časové signatury jsme si určili na počátek věků Lva (10 800 př.n.l.) a Vodnáře jako odpovídající koncové body našeho současného alfa – omega cyklu, které ztělesňují myšlenku počátku a završení Velkého díla věků.

Symbolika portálu velkého hada v době jeho očekávaného návratu byla zanesena do nepřeberných motivů okultní tradice národů předkolumbovské Ameriky. Kosmický drak vinoucí se nad severovýchodními dveřmi královského paláce v Palenque byl viděn na obloze za svítání v době letního slunovratu a při západu v období zimního slunovratu. Stejné nebeské monstrum nacházíme i na dalších portálových strukturách za přítomnosti všudypřítomného motivu slunečního boha, jenž svírá dvojitou hadí hůl symbolizující hada ekliptiky a zřejmě i odkazující na tajemství pána dvojité hole – dveřníka abyssu v oblasti galaktického středu.

Jinou příbuznou ikonografii kosmického hada lze dohledat nad jedním z chrámových vchodů v Copánu, přičemž nebeské monstrum je zřejmým odkazem na pás Mléčné dráhy s temnou trhlinou v jejím středu signované tlamou hrozivého krokodýla. Tímto chrámovým portálem byla zřejmě evokována odvěká víra Mayů, kteří danému průchodu přisuzovali úlohu obřího galaktického draka, jenž rituálně otvíral svoji tlamu a odváděl duše zemřelých do podsvětí.Jak vidno, zřejmě jsme zde dokázali určit symbolický průchod prostřednictvím portálu černého Slunce v galaktickém středu skrze tlamu leviatana - velkého draka Apokalypsy.

Stejná skutečnost je obdobným způsobem zasazena v symbolickém konceptu náhrobního víka vládce Pakala Votana v Palenque, kde vidíme celou řadu doplňujících motivů. Na sarkofágu je mayský vládce vyobrazen jako mrtvý král sestupující podél stromu života přímo do obří tlamy hadího monstra otevírající cestu do mayského podsvětí – Xibalby. Vedle vchodu do podsvětí je stylizován jakýsi dveřník propasti společně s množstvím symbolů nebeských souhvězdí na okraji víka. V horním pásu celého motivu pak můžeme nalézt posvátného ptáka, jenž spočívá na vrcholku stromu života a pod ním v centrální části stromu lze rovněž identifikovat horizontálně položený pás v podobě dvojitého hada ekliptiky. V souhrnu zde vidíme všechny základní archetypy mayské filosofie dotýkající se tolik obávané cesty tělem podsvětního draka.

Na motiv dvojité hole ekliptiky reprezentující velmi důležitý symbol mayské tradice upozornil i nám již dobře známý badatel John Mayor Jenkins, který jej zmiňuje například během svého výzkumu starého mayského sídliště Izapa. Za pozornost stojí mimo jiné i tzv. Copánská stéla C se sochou 18 Králíka zobrazující mladého krále, jenž upírá pohled směrem k východu. S určitostí zastupuje mladého a nově se rodícího boha, který v rukou svírá dvojitou hůl slunečního hada ekliptiky. Na jeho bederní roušce jsou vyobrazeny krokodýli zuby, což napovídá, kde se tento sluneční král nachází.

Odpověď je zřejmá, jak dodává Jenkins, Copánská stéla C zastupuje ukázkový symbolismus Slunce v temné trhlině Mléčné dráhy v podobě tlamy krokodýla a v tomto konkrétním případě označuje období datace příslušného monumentu na 5.prosince 711, kdy se v tento den Slunce skutečně nacházelo v jedné linii s temnou centrální trhlinou galaxie Mléčné dráhy. Co se týče motivu hada ekliptiky, ten byl zřejmě pojímán jako emblém královské moci a autority s tím, že jeho dvě hlavy společně s protáhlým tělem formovaly jakousi „hadí pečeť“. Na příkladu z Drážďanského kodexu vidíme, že přední hlava byla většinou signována glyfem Venuše – Jitřenky a zádní hlava symbolem Slunce. Rovněž je zde uveden tajemný motiv písmene X v centrální časti hadího těla, jak si lze povšimnout na přiloženém snímku.

Nemůže být příliš mnoho pochyb, že právě motiv slunovratového slunce v temné trhlině Mléčné dráhy představoval zcela výjimečný a nezastupitelný symbol mayské ikonografie. Proč tomu tak bylo, je v vcelku očividné, příslušný symbolismus odkazoval na velmi kritické období lidské evoluce v rozmezí počátku a konce současného historického cyklu. Z výše uvedených skutečností rovněž vyplívá, že ony příslušné limitní hranice označené zarovnáním osy slunovratů s rovinou galaxie Mléčné dráhy vytvářely základní rámec Velkého díla věků, tak jak postulovala všudypřítomná tradice iluminismu. Daný rámec vyměřoval jakýsi kritický evoluční cyklus ve chvílích zarovnání osy slunovratů s rovinou naší Galaxie, což indikovalo finální pozici, kdy naše planeta procházela portálem černého apokalyptického Slunce.

Mluvíme zde o procesu finální fragmentace kolektivní duše lidstva v momentu, kdy apokalyptická dračí tlama otevře propusť mezi světy a vzájemně tak propojí přivrácenou a odvráceno stranu stromu života s jediným možným efektem – finální eliminace veškerých životních projevů, které již nejsou schopny evoluční realizace v rámci živé struktury stromu života a následně podstupují přechod prostřednictvím portálu černého Slunce do zrcadlového světa stínů. Příslovečný mechanismus Apokalypsy tudíž symbolizuje cestu tělem podsvětního hada ve smyslu jakéhosi posledního rituálu prostoupením do světa černého Slunce. Jak dodává stoupenec esoterického hitlerismu M. Serrano, černé Slunce je krokem do jiného Vesmíru, v němž přebývají naši bohové prokleti nekonečnou touhou zmocnit se tohoto světa. Temné Slunce v galaktickém středu je dveřmi smrti a znovuzrození, kdy hrdina vstává z mrtvých a podoben svým bohům prochází pomyslným „kolem přechodu“ do jiného světa za oponou….do království stínů mayské Xibalby….

Ozvěna Apokalypsy připomíná prorokovaný návrat Velkého draka, jenž bude soudit národy země....stojíme před portálem černého Slunce….plni odhodlání obstát v této zkouše v roli mýtických hrdinů….boj o naději právě začíná……

„A hle, když rozlomil šestou pečeť, nastalo veliké zemětřesení, slunce zčernalo jako smuteční šat, měsíc úplně zkrvavěl a nebeské hvězdy začaly padat na zem, jako když fík zmítaný vichrem shazuje své pozdní plody, nebesa zmizela, jako když se zavře kniha a žádná hora a žádný ostrov nezůstal na svém místě.“