V ohních Hory osudu II., část 10. - Alfa a Omega - Hadí brána na konci času

Symbolicky lze daný archetyp vyjádřit jazykem iluminismu v podobě mytologického příběhu o návratu ptáka fénixe, jenž můžeme lépe identifikovat v rámci období, v němž Slunce prochází šesti domy zodiaku, kdy začíná v době počátku věku Lva (10800 př.n.l.) a svůj cyklus obnovy dokončuje na počátku věku Vodnáře o prosincovém slunovratu roku 2012. Celý fénixův cyklus jsme si v tomto smyslu určili jako období trvající přibližně 13 000 let a nacházející se mezi koncovými body dvojice slunovratových bran.Dané dvojice v podstatě symbolizují hlavu a ocas kosmického draka urobora – leviatana, jak budeme demonstrovat v následující kapitole, přičemž inkriminovaný rok 2012 zastupuje časovou signaturu, kdy se kosmický drak zakousne do svého ocasu a obnoví vlastní alfa – omega cyklus či jinak řečeno pták fénix povstane z vlastního popela. Lze tedy předpokládat, že jižní brána v Blížencích je kosmickou tlamou draka leviatana a severní brána ve Střelci jeho ocasem, což nám v konečném důsledku odhaluje základní časový rámec instalace Nového řádu světa v kontextu vzájemného vztahu galaktických bran kosmického hada či chcete-li - starého draka Janovy Apokalypsy.

Při analýze vzájemného vztahu dvojice slunovratových bran s jejich ústřední úlohou v rámci dlouhého precesního cyklu jsme neodvratně narazili na přítomnost vcelku běžné avšak mimořádně důležité signatury.Jde o poměrně hojně zastoupený symbol cyklického hada, který je znám především v podobě tzv. urobora.Již dříve jsem se možného významu tohoto symbolu dotkli v souvislosti s mystériem pokrevní spřízněnosti, nemůže být však příliš mnoho pochyb, že signum cyklického draka či hada obsahuje celou řadu příslušným významových vrstev, přičemž tyto jsou následující:

• • Symbol cyklického draka tedy nese významovou souvislost s principem pokrevní spřízněnosti.V tomto smyslu se daný symbol vyskytuje například v podobě signatury prstenu, koruny či podvazkového pásu, jak je patrné v příslušné tradici královského následnictví od jeho samotných počátků až do současné podoby.

• • Z výše uvedené skutečnosti mimo jiné vyplívá, že daný symbolismus odkazuje k významům spojených s obnovou, cykličností či nástupnictvím v rámci potenciálních cyklů obnovy.Dále musíme připomenout související archetyp cyklického draka obnášející význam jakési brány či specifického průchodu do jiných světů či dimenzí, což lze identifikovat například v archetypu hadí tlamy cyklického leviatana v rámci křesťanské reinterpretace.

• • V neposlední řadě však musíme říci, že signum cyklického urobora rovněž souvisí s již uvedeným jevem precese rovnodenností, jak vyplívá z předcházejících zjištění.Příslušná varianta pak byla starým národům známa zejména v podobě jakéhosi precesního či kosmického hada, jenž obkružoval známý svět.Vymezoval tak pomyslné hraniční body v rámci astronomických pozorování s tím, že tyto příslušné body odkazovaly k časovému rámci velkého alfa – omega cyklu.Je zřejmé, že tento precesní alfa – omega cyklus byl s největší pravděpodobností konfigurován prostřednictvím vzájemného vztahu dvojice slunovratových brán v Blížencích (Raku) a Střelci (Kozorohu) vyměřujících příslušný evoluční rámec počátku věku Lva a v současnosti nadcházejícího věku Vodnáře.Na závěr tudíž můžeme předložit zjištění, že inkriminovaný symbol kosmického urobora zastupoval universální archetyp galaxie Mléčné dráhy s příslušnými koncovými body v podobě slunovratových brán.

Především posledně jmenovaná významová rovina reprezentuje ústřední motiv, prostřednictvím něhož lze odkrýt další či spíše mimořádné skutečnosti dotýkající se proklamované implementace Nového řádu světa. Pokud se porozhlédneme v prostředí rozličných kulturních tradic starého světa, zjistíme, že kosmický či precesní had byl mimořádně hojně zastoupen v nepřeberném množství daných variací. Zejména v domorodých kulturách střední a jižní Ameriky sehrává příslušná „hadí symbolika“ zcela prvořadou úlohu a ukazuje nám, jak mimořádně důležitý je odkaz tamních kultur pro současné finální pochopení příchodu Nového řádu lidského společenství. Tak například na přiloženém obrázku si lze povšimnout cyklického draka v podobě ústředního symbolu „opeřeného hada“ – mayského boha Quetzalcoatla, který zastupoval v dějinách předkolumbovské Ameriky zcela výsadní postavení, přičemž zde jej můžeme rozpoznat v cyklické pozici pojídající svůj vlastní ocas a vytvářející pověstný cyklus regenerace všeho života.

Významově velmi podobnou varietu příslušného symbolismu nacházíme i v prastaré tradici Předního a Dálného Východu, kde je zastoupena v motivu „lunárního draka“ ukrývající informace o měsíčních uzlech – specifických bodech na nebeské klenbě, v nichž se protínají oběžné dráhy Slunce a Měsíce. Hinduistická astronomie v tomto kontextu hovoří o nebeském draku, jehož hrozivá tlama – „Rahú“ a jeho ocas – „Kétu“ zastupovaly zmíněné body na obloze. Jak dokládá John Mayor Jenkins, v islámské astronomické tradici je lunární drak vyobrazován v pozici mezi dvěma protínajícími kruhy, což jednak indikuje pozici severního a jižního lunárního uzlu v místě křížení, avšak rovněž naznačuje skrytou existenci dvojice průsečíků odkazujících k bodům na nebesích, kde dochází k cyklickému protínání roviny galaxie Mléčné dráhy a ekliptiky.

Jenkinsova interpretace nám tak odkrývá další mimořádně důležité skutečnosti, mimo jiné i to, že onen „uzlový drak“ měl hlavu usazenou v kosmické oblasti mezi dvojicí Blíženců a ocas v místě souhvězdí Kentaura – Střelce. Dané postavení tudíž vytvářelo situaci, kdy se mezi hlavou a ocasem lunárního draka nacházelo šest souhvězdí v přesné analogii s cyklickým vzkříšením bájného ptáka fénixe a v souvislosti se vzájemným projevem dvojice slunovratových bran v Blížencích a Střelci.

Jenkins dále uvádí doplňující citaci z perského Bundahišnu:

„Toto znamení na nebi, jež se nazývá Mléčná dráha, je září (nodálního) Draka, hada, který je na obloze“

Je očividné, že příslušná interpretace měsíčního draka východní tradice analogicky odpovídá podobným konceptům z různých částí našeho světa. Nelze v rámci vzájemné komparace daných archetypů opomenout ani evropskou resp. křesťankou okultní tradici, která se shodným motivem cyklického draka rovněž pracuje v rámci esoterního odkazu alchymistů, zednářů či rosenkruciánů. Připomeňme si, že i biblický drak leviatan obkružoval stvořený svět v analogii kosmického – precesního hada Mléčné dráhy. V daném smyslu nelze opomenout ani nejznámější prorocký spis křesťanského světa – Zjevení Janovy Apokalypsy ohlašující tolik obávaný příchod nebeského Draka:

„Tu se ukázalo na nebi jiné znamení: Veliký ohnivý drak s deseti rohy a sedmi hlavami, a na každé hlavě měl královskou korunu.Ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem.“

V rámci našeho pátrání si rovněž připomeňme úlohu všepožírající tlamy „Kalamukha“ hinduistické i buddhistické tradice nacházející se ve středu galaxie či symbol „krokodýlího stromu“ v mayské ikonografii zastupující podobně jako kosmický drak galaxii Mléčné dráhy. Předpokládám, že již tento stručný výčet symbolů dotýkajících se motivu kosmického draka z hinduistické, arabské, evropské či mayské tradice, nám poskytuje dostatečnou jistotu v tvrzení, že inkriminovaný symbol sehrával mimořádně důležitou prorockou úlohu doslova napříč kontinenty.

Dále se jeví jako zcela zjevné, že příslušný precesní alfa – omega cyklus nebeského draka obnáší určitý esoterní podtext dotýkající se vědomostí o specifickém jevu křížení roviny galaxie Mléčné dráhy s ekliptikou generující zcela zásadní „kosmický orloj“ a vyměřující tak trvání příslušným kosmických cyklů v rámci vzájemného vztahu dvojice slunovratových bran v Blíženích a Střelci. Jinými slovy řečeno, ať již budou potenciální projevy této situace jakékoliv, je zcela zřejmé, že v období zimního slunovratu roku 2012 dojde ke kompletnímu zarovnání ekliptiky s rovinou naší galaxie, dojde tudíž k otevření obří tlamy nebeského draka urobora – leviatana, jenž symbolicky v den zimního slunovratu otevře trans-dimenzionální propusť mezi světy v předpokládaném aktu příchodu Nového řádu světa.

Uvědomíme-li si, jak významnou úlohu sehrával tento mýtický archetyp snad ve všech kulturách starého světa, dojdeme k jedinému možnému závěrů – zmíněná událost je zcela bezprecedentního charakteru, jelikož v rámci její kulminace vrcholí velmi dlouhé období uzavírající po věky věků iniciovaný impakt z odvrácené strany stromu života. Jak jsme si již řekli, tento akt zřejmě představuje finální fragmentaci kolektivní lidské duše prostřednictvím otevření dračí tlamy v místě galaktického středu resp. severní brány v oblasti souhvězdí Střelce a Štíra.

Daný moment lze tedy přirovnat k symbolickému otevření stavidel bezedné jámy abyssu přesně v intencích proroctví o hvězdě na nebi, jíž byl dán klíč od propasti, z níž následně vystupuje anděl Posledního soudu – Abbadon. Patrně bude tímto způsobem iniciován jakýsi střed energetických egregorů přivrácené a odvrácené strany stromu života umožňující evoluční „sklizeň“ životních polí, jenž nebudou schopny čelit klifotickému útoku stromu smrti.Cesta „znovuzrození“ prostřednictvím portálu černého Slunce tak vymezí nový post-apokalyptický svět, jenž otevře bránu Nového Aeonu.

Abychom mohli lépe ilustrovat zmíněnou kritickou situaci prostřednictvím jazyka symbolů, můžeme tak učinit opět díky vhodné reinterpretaci příslušné pasáže 3. kapitoly Janovy Apokalypsy:

„Kdo zvítězí,
bude oděn bělostným rouchem
a jeho jméno nevymažu z knihy života,
nýbrž přiznám se k němu
před svým Otcem a před anděly.
Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“

Jak vidno z uvedené citace, evoluční pád způsobený vytržením z evoluční matrice stromu života je v textu příznačně označen v symbolickém „vymazání“ jména z knihy života u těch živých entit, které projdou portálem černého Slunce a překročí práh Nového řádu světa.

Nutno podotknout, že popisovaná entita „strážce prahu“ - anděla Posledního soudu je očividnou analogií démona Choronzonu, jak uvádí tradice současné magie chaosu.
Nyní se tedy určitým způsobem pokusme identifikovat základní projevené charakteristiky zmíněné „démonické entity“ k ještě lepšímu pochopení onoho pomyslného „mechanismu Apokalypsy“skrze otevření „hadích dveří“ na konci času.

V samotném základu je démon Choronzonu uváděn v enochiánském systému magie či v magickém proudu Thelemy. Představuje démonického strážce propasti, jenž zdánlivě s nepřekonatelnou jistotou rozděluje vrstvy projevených světů. Dobré je však říci, že forma jeho projevu obsahuje celou řadu možných výkladových schémat. Základní charakteristika souhrnně vystihující formy projevu démona Chornozonu spočívá v jeho urputném tlaku způsobujícím rozličné formy desintegrace v evolučním prostředí těch životních polí, jenž s touto démonickou entitou vstoupí do kontaktu, což následně demonstruje postupné avšak zcela fatální selhání v evolučním posunu v rámci jednotlivých stavů bytí. Daný desintegrující proces pak zcela logicky a neodkladně vrcholí ve stavu evoluční smrti způsobené pádem mimo strukturu organizovaného universa. Můžeme v tomto smyslu uzavřít, že démon Choronzonu zastupuje doslova všudypřítomný princip způsobující erozi uvnitř evoluční organizace napadených evolučních struktur.

Choronzon podobně jako všechny démonické bytosti tříští vnitřní identitu lidí a doslova se živí jejich životní silou, která jakoby symbolicky unikala z poškozeného nukleárního reaktoru a následně byla odváděna do padlých struktur na odvrácené straně stromu života.Toto „energetické krvácení“ postupně urychluje izolaci příslušného životního pole daného jedince vysáváním samotné životní esence či životní vůle z lidské duše. Vskutku ne nadarmo byl právě démon Choronzon považován zvěstovateli Nového Aeonu za první a nejsmrtelnější projev veškerých démonických sil zastupující ženský aspekt „bestie“ popisované ve Zjevení sv.Jana.

Rovněž je znám v podobě „pána halucinací a přeludů“, jelikož prostřednictvím úporného matení mentálních, emočních a fyzických procesů blokuje jakékoli přirozené evoluční tendence opětovně integrující vlastní duchovní strukturu.Tímto způsobem vytváří konečný stav energetické anémie, jenž danou entitu odvádí do stavu konečné duchovní desintegrace či smrti. Daná entita je následně sama transmutována do stavu choronzonického řádu mimo přirozenou matrici projeveného universa a následuje osud těch, kteří byli nasáti do této černé díry Choronzonu s tím, že jejich duchovní matrice je osudově vymazána z knihy života.

Choronzon tudíž representuje anti-kristovskou formu, jakousi prázdnou klifotickou verzi samotného vesmíru, který však ve své podstatě ztělesňuje sféru „meonu“ či nicoty finálně destruující projevený kosmos. Jeho projev je v rámci magické interpretace přirovnáván k aspektu bohyně Hekaté, která ve finálním aktu destrukce představuje určitý druh extáze jednoduše vysávající duši do vakua nicoty a naplňující osud našeho světa v posledním aktu pohanského Ragnaroku.

Již zmíněná úloha démona Choronzonu jako strážce a dveřníka propasti symbolizující samu nejzazší hranici zla a oddělující projeveny a neprojevený svět nám určitým způsobem dává připomenout, že tento démon představuje jistou archetypální analogii strážce prahu, jak bylo naznačeno již v předchozím textu. Na závěr si představíme další aspekty příslušného motivu v souvislosti se strážcem prahu Nového řádu světa, kterým je právě všudypřítomný Choronzon. Pokud jsme tedy časový rámec příchodu Nového Aeonu určili správně v souvislosti s uzavřením současného alfa – omega cyklu v období zarovnání zimního slunovratu s rovinou galaxie Mléčné dráhy v roce 2012, můžeme tento časový bod příchodu označit symbolickým „Omega bodem“našeho věku.

Zvěstovatele Nového Aeonu v čele s Aleisterem Crowleyem začlenili zmiňovanou ikonografii příchodu Nového řádu do příslušných tarotových motivů, avšak jen určité z nich jsou příkladnými symboly dané tématiky. Jedna z tarotových karet doslova ztělesňující akt příchodu Nového Aeonu je bezesporu ATU 11 s názvem „Chtíč“, jenž dle návrhů Aleistera Crowleyho namalovala Frieda Harrisová roku 1944. Na kartě je vyobrazena babylónská nevěstka Janovy Apokalypsy jedoucí na sedmihlavé Bestii v podobě obrovského a nelítostného lva.

Oba se nacházejí ve stavu jakéhosi extatického vytržení realizující fyzikálně-magicky rituál vykonání Velkého díla. V pravé ruce svírá hříšná Babalon kalich, Svatý Grál, z něhož vystupuje deset rohů Bestie v podobě hadů, kteří mají zničit a znovu-stvořit svět. Na pozadí karty se rovněž nacházejí světelné kruhy symbolizující ještě neuspořádané sefiry nově vznikajícího řádu Nového Aeonu.

V souvislosti s významem ATU 11 se jeví velmi zajímavě i další novoaeonská ikonografie ve ztvárnění knižních ilustrací v poměrně dobře známém filmu Romana Polanského – Devátá brána. Jak již název napovídá, základní dějový rámec celého příběhu se točí okolo deváté brány či tajemného portálu zasvěcení. Na vybrané ilustraci zcela vlevo je v souladu s ATU 11 vyobrazena babylónská nevěstka sedící na apokalyptické bestii, v ruce drží knihu devíti bran království stínu otevírající příslušný portál do světa za oponou. Na druhém snímku z deváté brány pak vidíme klasické ztvárnění klíčníka s dvěma klíčí připomínající křesťanského Petra či pohanského Januse.

Jeden z klíčů otevírající tajemství této ikonografie zřejmě spočívá ve zjištění, že všechny tři motivy jsou přiřazeny hebrejskému písmenu Tet znamenající had s číselnou hodnotou devět. Pokud se důkladně podíváme na tvarový profil písmena Tet, zjistíme, že velmi zřetelně připomíná cyklického urobora s hlavičkou, jenž se zakusuje do vlastního ocasu. S přihlédnutím k „hadímu významu“ daného písmena je zřejmé, že zde máme poměrně unikátní symboliku lvího hada ekliptiky, který dokončuje svůj cyklus v bodě Omega a tímto způsobem realizuje průchod do království stínů či chcete-li do řádu Nového Aeonu.

Jistě ne náhodou sám Crowley přiřadil přicházejícímu aeonu Hóra motivy Vodnáře a Lva, které jak už jsem si řekli, představují počáteční věky daného alfa – omega cyklu v obdobích otevření jižní a severní slunovratové brány v Blížencích a Střelci….tedy v místech…kde se had zakousne do vlastního ocasu a dokončí Veliké dílo věků.