U-234, U²³⁵ A PODIVNÝ PŘÍPAD CHYBĚJÍCÍHO URANU (6)

Ohrdruf je přísně tajný komplex bunkrů v Durynsku, kde podle místní legendy nacisté v posledních dnech války testovali atomovou bombu. V Ohrdrufu se také nacházel koncentrační tábor, který byl součástí komplexu Buchenwald. Heinz Wachsmut, který pracoval pro místní výkopovou firmu, řekl úředníkům, že den poté, co paní Wernerová tvrdila, že viděla výbuch, dostal rozkaz pomáhat esesákům stavět dřevěné rampy pro kremaci těl vězňů. Vypověděl, že jejich těla byla pokryta strašlivými popáleninami. Po válce byli vědci zapojení do nacistického projektu internováni. Gerlach, jehož výzkumy v jiných oborech si získaly uznání takových osobností, jako byl Albert Einstein, se vrátil k akademickému životu a zemřel jako uctívaná osobnost. Diebner nakonec získal práci na západoněmeckém "Ministerstvu obrany". Ani jeden z nich se nikdy nezmínil o své práci na první taktické jaderné zbrani na světě. „Diebner ani Gerlach o tom nikomu nic neřekli,“ uvedl profesor Walker. „Vzali si to s sebou do hrobu.“^[37]

Spojené státy potřebovaly k vývoji atomových bomb, které v roce 1945 vybuchly nad Hirošimou a Nagasaki, 125 000 lidí, včetně šesti budoucích nositelů Nobelovy ceny. Jen samotné zařízení na obohacování uranu včetně jeho bezpečnostní zóny mělo rozlohu západoněmeckého Frankfurtu. Tento projekt, označovaný jako Manhattan, nakonec stál přibližně 30 miliard dolarů. Berlínský historik Rainer Karlsch ve své knize "Hitlerova bomba"^[38] tvrdí, že nacistické Německo téměř dosáhlo podobných výsledků s pouhou hrstkou fyziků a zlomkem rozpočtu. Autor píše, že němečtí fyzici a příslušníci armády provedli krátce před koncem II. světové války tři testy jaderných zbraní, jeden na německém ostrově Rujána na podzim roku 1944 a dva ve východoněmecké spolkové zemi Durynsko v březnu 1945. Tyto testy si vyžádaly přes 700 obětí, píše Karlsch. Pokud by byly tyto teorie správné, musela by se přepsat historie. Od chvíle, kdy Spojenci obsadili laboratoře "Třetí říše" a vyslýchali špičkové německé fyziky spolupracující se zázrakem fyziky Wernerem Heisenbergem a jeho kolegou Carlem Friedrichem von Weizsäckerem, se považovalo za jisté, že Hitlerovi vědci byli na hony vzdáleni dokončení jaderné zbraně.

"Třetí říše", tvrdí nakladatelství "Deutsche Verlags-Anstalt", „měla v závodě o získání první funkční jaderné zbraně vítězství nadosah“. Jenže jeho svědci jsou buď nedůvěryhodní, nebo události popsané v knize nemají z první ruky. To, na čem Karlsch trvá jako na klíčových dokumentech, lze ve skutečnosti interpretovat různými způsoby, z nichž některé jsou v rozporu s jeho teorií. A konečně, dosud provedené odečty vzorků půdy v místech detonace „nevykazují žádné indicie o výbuchu atomové bomby“, komentuje závěry knihy Gerald Kirchner z německého "Spolkového úřadu" pro radiační ochranu (Bundesamt für Strahlenschutz). Karlsch strávil několik let v archivech a objevil mnoho neznámých dokumentů o dějinách vědy ve "Třetí říši". Patří mezi ně i rukopis jednoho z Heisenbergových projevů, o němž se historici dosud domnívali, že se ztratil. Samotný rukopis by byl významným nálezem, ale nestačil k tomu, aby Karlsche uspokojil nebo plně podpořil jeho netradiční teorii. Zaměřuje se například na Ericha Schumanna, který až do roku 1944 působil jako šéf výzkumu německé zbrojní divize. V Schumannově pozůstalosti Karlsch objevil záznamy z poválečného období. Schumann býval profesorem fyziky a napsal, že v roce 1944 objevil metodu, jak pomocí konvenčních výbušnin dosáhnout vysokých teplot (několik milionů stupňů Celsia) a extrémního tlaku, které jsou nezbytné pro spuštění jaderné fúze. Na tomto principu je založena vodíková bomba.

Během II. světové války experimentovali odborníci na výbušniny s dutými náložemi – v podstatě dutými výbušnými zařízeními –, které mají extrémně vysokou průbojnost.^[39] Na tomto efektu je založen úspěch bazuky a Schumann věřil, že by jej mohl použít i u jaderné zbraně. Předpokládal, že pokud na sebe namíříme dvě duté nálože, uvolní se dostatek energie pro jadernou fúzi. Je to teorie, která si zaslouží vážné zamyšlení. Schumann ale nikdy netvrdil, že by svou teorii ověřil v praxi. Karlsch se však domnívá, že byla aplikována. Tvrdí, že Schumann své myšlenky prezentoval na konferenci na podzim roku 1944. Poté spekuluje, že na pokyn SS využil objev tým fyziků spolupracujících s Kurtem Diebnerem, Heisenbergovým rivalem. Karlsch svou teorii částečně zakládá na výpovědích instalatéra Gerharda Rundnagela, které poskytl východoněmecké státní bezpečnosti "Stasi". V šedesátých letech se "Stasi" dozvěděla o fámách, které kolovaly v bývalé východoněmecké spolkové zemi Durynsko, že tam v roce 1945 došlo k jadernému výbuchu. Rundnagel bezpečnostní službě sdělil, že byl v kontaktu s výzkumným týmem, který pracoval s Diebnerem. Uvedl, že jeden z fyziků v této skupině mu řekl, že v trezoru byly „dvě atomové bomby“. Rundnagel později uvedl, že tyto dvě bomby byly svrženy nad Hirošimou a Nagasaki. Navzdory této nesrovnalosti by podle Karlsche měl být tento muž brán vážně.

Největší díra v Karlschově argumentaci pramení z jeho neschopnosti dokázat, jak se Diebnerově skupině podařilo Schumannovy myšlenky realizovat. Podle Karlsche Diebner a jeho kolegové použili speciální zařízení, které kombinovalo jaderné štěpení a fúzi a iniciovalo řetězovou reakci. S pomocí fyziků přišel Karlsch s návrhem takové zbraně a představuje jej ve své knize. Joachim Schulze, odborník na jaderné zbraně z německého "Fraunhoferova institutu", se na Karlschův model podíval a řekl, že by „nefungoval“. Další teorie, kterou Karlsch ve své knize předkládá – že německé námořnictvo testovalo jadernou zbraň na ostrově Rujána v Baltském moři – není nic než fantazie. Jeho klíčovým svědkem je Luigi Romersa, bývalý válečný reportér milánských novin "Corriere della Sera. Romersa" léta vyprávěl, jak v říjnu 1944 navštívil Hitlera a poté byl letecky dopraven na ostrov v Baltském moři. Romersa říká, že byl odveden do zemljanky, kde byl svědkem výbuchu, s nímž bylo spojeno jasné světlo, a že ho poté muži v ochranných oblecích odvezli pryč z místa a řekli mu, že to, čeho byl svědkem, byla „štěpná bomba“. Romersa si bohužel nevzpomínal na jméno ostrova, který údajně navštívil, ani na to, kdo měl tuto bizarní událost na starost. Karlsch se domnívá, že to byla Rujána. Skutečnost, že analýza půdy neprokázala žádné stopy jaderného výbuchu, odmítá poukazem na erozi.

Důvěryhodnějším svědkem je nedávno zesnulá obyvatelka Durynska - Clare Wernerová,^[40] která 4. března 1945 stála na nedalekém svahu a byla svědkem výbuchu ve vojenském výcvikovém prostoru u města Ohrdruf:

„Bylo asi půl desáté, když jsem najednou něco uviděla… bylo to jasné jako stovky blesků, uvnitř červené a zvenku žluté, tak jasné, že by se daly číst noviny. Všechno se to stalo tak rychle a pak už jsme neviděli vůbec nic. Jen jsme si všimli, že fouká silný vítr… Žena si stěžovala na „krvácení z nosu, bolesti hlavy a tlak v uších.“

Následujícího dne dostal Heinz Wachsmut, který pracoval pro místní výkopovou firmu, rozkaz, aby pomohl esesákům postavit dřevěné plošiny, na nichž se spalovaly mrtvoly vězňů. Těla byla podle Wachsmuta pokryta strašlivými popáleninami. Stejně jako Werner, i Wachsmut uvádí, že si místní obyvatelé stěžovali na bolesti hlavy, někteří dokonce plivali krev. Podle Wachsmutova vyprávění vyšší důstojníci SS sdělili lidem, že bylo vyzkoušeno něco nového, o čem bude brzy mluvit celý svět. O jaderných zbraních samozřejmě nepadla ani zmínka. A co těch 700 obětí, údajně vězňů z koncentračních táborů, kteří podle Karlsche při testech zemřeli? Toto impozantní číslo není ničím jiným než odhadem založeným na počtu kremačních míst, které Wachsmut připomíná. V den údajné detonace však koncentrační tábor Ohrdruf, součást většího komplexu Buchenwald, zaznamenal pouze 35 mrtvých.

Dalším důkazem, který Karlsch cituje, je zpráva sovětské vojenské špionáže z března 1945. Podle této zprávy, která se odvolává na „spolehlivý zdroj“, Němci „provedli v Durynsku dva velké výbuchy“. Bomby, jak píší sovětští špioni, pravděpodobně obsahovaly uran²³⁵, materiál používaný v jaderných zbraních, a měly „silné radioaktivní účinky“. Váleční zajatci umístění v centru detonace byli zabiti a „ve většině případů byla jejich těla zcela zničena“. Špioni Rudé armády si s obavami povšimli, že německá armáda by mohla „zpomalit naši ofenzívu“ pomocí své nové zbraně. Skutečnost, že diktátor Josef Stalin obdržel jednu ze čtyř kopií zprávy, ukazuje, jak vážně Kreml zprávu bral. Dokument, který Karlsch předkládá, je bohužel tak nekvalitní, že nelze jednoznačně určit, zda zpráva popisující výbuchy vznikla před nebo po detonaci, jíž byla Clare Wernerová podle svých slov svědkem. Ještě důležitější však je, že v případě toho, co Clare Wernerová tvrdí, že viděla, nemohlo jít o odpálení typu bomby, kterou německý informátor popsal pro Rudou armádu. Tento typ zařízení by vyžadoval několik kilogramů vysoce obohaceného uranu, který podle všech odborníků včetně Karlsche nacistické Německo nemělo.

Uwe Keyser, jaderný fyzik, který pracuje pro německý "Spolkový ústav fyziky a technologie" v Braunschweigu a nedávno testoval vzorky půdy z Ohrdrufu, se domnívá, že údaje o radioaktivních látkách, které dosud získal, jsou dostatečně abnormální, aby nevylučovaly výbuch jednoduchého jaderného zařízení. Za Keyserovými hodnotami ovšem mohou stát i přirozeně probíhající procesy, z materiálu, který zde zanechala sovětská vojska umístěná v Ohrdrufu do roku 1994, nebo spadem z černobylské havárie či zkouškami jaderných zbraní, které prováděly velmoci. Keyser tehdy tvrdil, že na přesnější analýzu potřebuje „asi rok“.^[41] Další střípek do skládačky historie německého jaderného výzkumu přinesla zpráva Allana Halla o nalezení jaderného odpadu ve starém solném dolu poblíž Hanoveru.^[42] Němečtí jaderní odborníci se domnívají, že v rozpadajícím se dole nedaleko Hannoveru našli jaderný odpad z Hitlerova tajného programu atomové bomby. Více než 126 000 barelů jaderného materiálu, který Hitler plánoval použít v programu atomové bomby, leží zrezivělých více než 600 metrů pod zemí ve starém solném dole. Proslýchá se, že se zde nacházejí také ostatky jaderných vědců, kteří pracovali na tomto nacistickém programu a jejichž ozářená těla byla tajně spálena příslušníky SS, kteří se zavázali k mlčenlivosti.

Ve výpovědi šéfa skládky jaderného paliva Asse II.,^[43] která byla právě objevena v archivu, se uvádí, že v roce 1967 „naše organizace uložila radioaktivní odpad z poslední války, uranový odpad z přípravy německé atomové bomby“. To vyvolalo šok u historiků, kteří se domnívali, že německý atomový program nebyl za 2. světové války ani zdaleka tak pokročilý, aby mohlo dojít k produkci jaderného odpadu v jakémkoli množství. Vyvolalo to také bouři nejistoty mezi místními obyvateli, zejména vzhledem k paranoie, která v Německu zavládla po Fukušimě. Přesto se zpráva o nacistickém materiálu z atomové bomby uloženém v podzemí dostala na titulní stránky novin v celém Německu a hnutí Greenpeace podpořilo výzvu, aby byly parlamentu zpřístupněny tajné dokumenty týkající se úložiště ze zapečetěných archivů v Berlíně. V lednu 1939, devět měsíců před vypuknutím II. světové války, zveřejnili němečtí chemici Otto Hahn a Fritz Strassmann výsledky historického experimentu s jaderným štěpením. Německý „uranový projekt“ byl zahájen krátce po zářijové invazi Německa do Polska. Armádní fyzik Kurt Diebner vedl tým, který měl za úkol prozkoumat vojenské využití štěpení. Do konce roku fyzik Werner Heisenberg vypočítal, že řetězová štěpná reakce je možná.

Přestože válka jejich práci ztížila, stihli nacističtí vědci do pádu "Třetí říše" v roce 1945 provést významné obohacení vzorků uranu. Mark Walker, americký odborník na nacistický program, řekl:

„Protože o těchto projektech, které zůstávají zahaleny tajemstvím druhé světové války, stále nic nevíme, nelze bezpečně říci, že nacisté nedokázali obohatit dostatek uranu pro bombu. Některé dokumenty zůstávají dodnes přísně tajné. Tvrzení, že jaderná zbraň byla testována na Rujáně v říjnu 1944 a pak znovu v Ohrdrufu v březnu 1945, ponechávají otevřenou otázku.“

Článek Becky Brothmanové z roku 2017 informoval o případu německé policie,^[44] jež vyšetřovala 64letého muže, který v německém Oranienburgu našel radioaktivní kovový předmět. Nález má potenciálně obrovské důsledky pro studium historie nacistické jaderné bomby. Bernd Thälmann objevil předmět při hledání pokladu pomocí detektoru kovů. Podivná hrouda vypadala jako kov a detektor ji zachytil, ale po přiložení k magnetu nereagovala, což jejího objevitele zmátlo. Muž si předmět odnesl domů, ale po několika dnech od nálezu znejistěl a zavolal policii. Policie předmět otestovala a zjistila, že je radioaktivní. Podle německých novin "Berliner Kurier" byl Thälmann vyšetřován kvůli držení „nepovolené radioaktivní látky“. Poté, co se radioaktivita předmětu potvrdila, policie evakuovala 15 obyvatel z okolí Thälmannova domu a specialisté prohledali prostory, zda v nich nejsou další radioaktivní látky.

Oranienburg, město v Braniborsku na severovýchodě Německa, bylo v době nacismu místem tajného výzkumného centra, jež bylo součástí Hitlerova projektu jaderných zbraní, přezdívaného neformálně "Uranverein" (jinak Uranprojekt, Uranový klub), který usiloval o získání jaderných prostředků pro Třetí říši. Zařízení vedli němečtí vědci Nikolaus Riehl a Günter Wirths, kteří později po pádu Hitlerova Německa pracovali pro sovětský projekt atomové bomby. Účelem zařízení v Oranienburgu bylo obohacování oxidu uraničitého získaného z Jižní Ameriky a jeho přeměna na plutonium. Oranienburské zařízení bylo spojencům známo již v roce 1944. V listopadu 1944 mise "Alsos" – tým amerických vojenských a vědeckých pracovníků, kteří měli za úkol odhalit vědecký vývoj v Německu – potvrdila uranový program centra v Oranienburgu. Leslie Groves, velitel projektu Manhattan – spojeneckého jaderného programu, v jehož rámci byla nakonec vytvořena první jaderná bomba – doporučil, aby bylo zařízení v Oranienburgu zničeno leteckým útokem dříve, než se do oblasti dostane Rudá armáda a odveze si jeho vybavení.

V březnu 1945 bylo zařízení těžce bombardováno americkým letectvem. Kvůli uranovému středisku a několika dalším zbrojním a chemickým závodům v oblasti se v Oranienburgu nachází více nevybuchlých bomb než v kterémkoli jiném městě v Německu, jak uvádí "Deutsche Welle". Zatímco v rámci projektu Manhattan byly úspěšně vytvořeny jaderné zbraně, německý jaderný program skomíral. Velký podíl na tom měly čistky mezi židovskými vědci a dalšími politickými nepřáteli nacistů, když se Hitler dostal k moci. Tisíce židovských vědců, včetně nositelů Nobelovy ceny a desítky teoretických fyziků, emigrovaly z Německa do USA a Velké Británie. Nejvýznamnějším židovským vědcem, který opustil Německo a ovlivnil projekt Manhattan, byl Albert Einstein. V roce 1939 napsal maďarsko-židovský fyzik Leo Szilard dopis americkému prezidentovi Franklinu D. Rooseveltovi, který Einstein podepsal, a vyzval v něm USA, aby zahájily program jaderných zbraní dříve, než Němci získají vlastní bombu.

Thälmannův nový objev by mohl vnést více světla do existence zařízení v Oranienburgu a jeho pozůstatků. Podle posledních zpráv německé policie se Thälmann chtěl vydat po svých stopách a najít další důkazy o onom místě z nacistické éry, s úřady však ani v nejmenším nespolupracoval a „odmítl poskytnout informace o přesné poloze nálezu“.

-konec-

-------------------------------------------------

PRAMENY:

[37] John Hooper: Author fuels row over Hitler’s bomb. The Guardian, 30 Sep 2005, viz https://www.theguardian.com/world/2005/sep/30/books.italy.
[38] Rainer Karlsch: Hitlers Bombe: Die geheime Geschichte der deutschen Kernwaffenversuche. Deutsche Verlags-Anstalt, 2005.
[39] Kumulativní nálož je označení pro geometrickou úpravu brizantní výbušiny na probití, propálení nebo třeba jen svaření či vytvarování materiálu. Cílem této úpravy je koncentrovat energii produkovanou výbuchem v určitém směru. Toho se dosahuje vytvořením dutiny ve hmotě výbušiny.
[40] Viz. rovněž zmínku o ní výše.
[41] Klaus Wiegrefe: How Close Was Hitler to the A-Bomb? Spiegel International, 14.03.2005, viz https://www.spiegel.de/international/spiegel/the-third-reich-how-close-was-hitler-to-the-a-bomb-a-346293.html.
[42] Allan Hall: Nazi nuclear waste from Hitler’s secret A-bomb programme found in mine. MailOnline 13 July 2011; viz. https://www.dailymail.co.uk/news/article-2014146/Nazi-nuclear-waste-Hitlers-secret-A-bomb-programme-mine.html.
[43] Důl Asse II je bývalý solný důl používaný jako hlubinné úložiště radioaktivního odpadu v pohoří Asse ve Wolfenbüttelu v Dolním Sasku v Německu.
[44] Becky Brothman: Radioactive object found near Nazi-era nuclear research site. The Jerusalem Post, September 24, 2017, viz https://www.jpost.com/international/radioactive-object-found-near-nazi-era-nuclear-research-site-505804.