U-234, U²³⁵ A PODIVNÝ PŘÍPAD CHYBĚJÍCÍHO URANU (5)

Pravděpodobnost německého vítězství v důsledku nasazení atomových bomb se ještě více sníží, když vezmeme v úvahu události, které se skutečně odehrály v prosinci 1941 se vstupem Ameriky do války. I kdybychom připustili, že by nacisté získali bombu v červenci roku 1943 – tedy dva roky předtím, než se to podařilo Spojeným státům – a i kdybychom Němcům z libovůle poskytli bombardér s doletem a nosností srovnatelnou s britským těžkým bombardérem Lancaster, nečelila by "Třetí říše" jedinému protivníkovi srovnatelnému s Japonskem v roce 1945, ale spíše třem národům, které by byly tvrdě v ofenzivě a válku by prokazatelně vyhrály. Za takových okolností by hrstka atomových bomb sotva přiměla Spojence ke kapitulaci. Jak by Německo vzhledem k této skutečnosti nejlépe naložilo se svou nově získanou zbraní?

Nejvíce očekávaný přístup, totiž zničení měst po způsobu Hirošimy, by byl ve skutečnosti dosti problematický. Útok na americká města nepřipadal v úvahu. Fenomenální schopnost Sovětského svazu vstřebat ničivé následky by mluvila proti účinnosti prostého zničení ruských měst. (Z historického hlediska si obléhání Leningradu vyžádalo osmkrát více obětí než Nagasaki). V každém případě by ani bombardér typu Lancaster nedosáhl sovětských průmyslových center za Uralem. Londýn a několik dalších britských měst by bývalo mohlo být srovnáno se zemí, ale přimělo by to britskou vládu uzavřít separátní mír? I kdyby k tomu došlo, stáhly by se Spojené státy z Británie? Nebo by zvolily postup, který v minulosti zvolilo Německo, když v roce 1943 kapitulovala Itálie. Převzaly by faktickou kontrolu nad svým bývalým spojencem a využily by ho jako zázemí pro další válečné operace?

Vzhledem k vrtkavé štěstěně Němců na frontě by bylo lepší taktické použití bomby proti nepřátelským armádám. Z ideologických důvodů by nacisté byli v pokušení zaměřit se na sovětská vojska: nacisté od počátku považovali bolševismus za hrozbu, kterou je třeba zcela vymýtit. Ale skutečnost, že Sověti pokračovali v boji navzdory zničení celých vojsk, by měla naznačovat, že ani jaderné útoky by Rudou armádu nezastavily. Západní spojenci by představovali lepší cíl, protože do Německa se mohli dostat pouze vyloděním na souš, jež muselo být nutně geograficky koncentrované, což z nich činilo ideální cíle. Pouhá možnost nasazení atomové bomby Německem by proto znemožnilo "Den D" a otevření druhé fronty. Tváří v tvář této skutečnosti je docela možné, že by Sověti s Německem vyjednali separátní mír. Je tedy velmi pravděpodobné, že by v Evropě zavládla dlouhotrvající patová situace, která by se definitivně vyřešila, až by Spojené státy v červenci 1945 získaly bombu a použily ji proti Německu. II. světová válka, nikoli hypotetická III. světová válka, by se tak stala prvním jaderným konfliktem.^[34]

Osmaosmdesátiletý autor "Luigi Romersa" byl posledním známým svědkem toho, co on a někteří historici považují za experimentální odpálení rudimentární zbraně na ostrově Rujána v Baltském moři v roce 1944.^[35] Hitlerův jaderný program se v posledních měsících roku 2005 stal předmětem intenzivních sporů, a to zejména v Německu. Nezávislý historik Rainer Karlsch čelil přívalu nepřátelského osočování, když zveřejnil studii obsahující důkazy, že nacisté se dostali mnohem dál, než se doposud věřilo. Pan Romersa, příznivec Karlschovy práce, žil^[36] v elegantním bytě v římské čtvrti Parioli. Stěny pracovny pokrývaly fotografie z dob jeho kariéry, během níž dělal rozhovory s mnoha významnými osobnostmi 20. století, od Čankajška po Lyndona Johnsona. Deníku "Guardian" sdělil, jak si ho v září 1944 zavolal italský válečný diktátor Benito Mussolini do města Salo, aby ho pověřil zvláštním úkolem. Mussolini tehdy stál v čele nacisty dosazené vlády severní Itálie a pan Romersa byl sedmadvacetiletým válečným zpravodajem listu "Corriere della Sera".

Pan Romersa uvedl, že když se Mussolini na začátku válečného konfliktu setkal s Hitlerem, nacistický diktátor mu naznačil, že Německo vyvíjí zbraně schopné zvrátit průběh války. „Mussolini mi řekl: ‚Chtěl jsem o těchto zbraních vědět víc. Ptal jsem se Hitlera, ale ten nejevil ochotu o tom dál mluvit.‘“ Atomový výbuch nad ostrovem Rujána z 12. října 1944 v 11.45. Fotografie byla pořízena v Stralsündu. Nebe vypadá ve srovnání s jasem výbuchu jako kontrastní. Mussolini mu poskytl doporučující dopisy pro Josefa Goebbelse, šéfa nacistické propagandy, i samotného Hitlera. Poté, co se s oběma muži setkal v Německu, byl proveden po přísně tajné nacistické továrně na zbraně v Peenemünde a ráno 12. října 1944 odvezen na dnešní výletní ostrov Rujána nedaleko německého pobřeží, kde sledoval výbuch tzv. „desintegrační bomby“, jak jí hostitelé říkali.

„Odvedli mě do betonového bunkru s otvorem z mimořádně silného skla. V určitém okamžiku přišla zpráva, že se blíží detonace,“ řekl.

„V bunkru došlo k mírnému otřesu, náhlému oslepujícímu záblesku, a nato se objevil hustý oblak kouře. Měl tvar sloupu a pak velkého květu. Tamní pracovníci mi řekli, že kvůli účinkům bomby máme zůstat v bunkru několik hodin. Když jsme nakonec odešli, donutili nás obléct si jakýsi kabát a kalhoty, které mi připadaly jako z azbestu, a vydali jsme se na místo výbuchu, které bylo vzdálené asi jeden a půl kilometru. Následky byly tragické. Stromy v okolí se proměnily v uhlík. Žádné listy. Nic živého. V okolí byla nějaká zvířata – ovce – a i ta byla spálená na škvarek.“

Po návratu do Itálie informoval Romersa o své návštěvě Mussoliniho. V padesátých letech publikoval v časopise "Oggi" obsáhlejší zprávu o svých zážitcích. Sdělil však, že „mu všichni říkali, že se zbláznil“.  V té době již bylo všeobecně známo, že Hitlerovi vědci byli na roky vzdáleni nějakému testu jaderného zařízení. Spojenečtí vyšetřovatelé, kteří vyslýchali německé vědce, dospěli k závěru, že jejich znalosti jaderného štěpení mají obrovské mezery. V každém případě Spojené státy potřebovaly k vývoji atomových bomb svržených v roce 1945 na Hirošimu a Nagasaki asi 125 000 lidí, zatímco na německém programu se podílelo maximálně několik desítek fyziků v čele s nositelem Nobelovy ceny Wernerem Heisenbergem.

Jenže dokumenty, které nedávno zveřejnil Karlsch a americký vědec Mark Walker z "Union College" ve Schenectady, tento konsensus narušily. Ruské archivy ukázaly, že jeden z německých vědců podal patentovou žádost na plutoniovou bombu již v roce 1941, a v červnu oba historici publikovali v britském měsíčníku "Physics World" článek, který podle nich obsahoval první schéma jedné z bomb, kterou se Hitlerovi vědci pokoušeli sestrojit – zařízení využívající jak štěpení, tak i fúzi. Skutečnou novinkou Karlschova výzkumu je však to, že obrátil pozornost od Heisenberga ke konkurenčnímu projektu Kurta Diebnera, který byl nacistou od roku 1939 a měl vlastní výzkumnou skupinu v Gottowu u Berlína. Karlsch našel důkazy, které ukazují, že tato skupina, sponzorovaná Waltherem Gerlachem z "Říšské rady pro výzkum", upustila od vývoje atomové bomby a soustředila se na zbraň vyrobenou z konvenčních vysoce účinných výbušnin osazených kolem jaderné nálože.

„Byla to taktická zbraň, kterou chtěli pravděpodobně použít proti blížícím se sovětským armádám,“ sdělil profesor Walker.

Mohl být Gigi Romersa svědkem detonace nějakého raného prototypu? Není jedinou osobou, která tvrdí, že byla svědkem podobných výbuchů. Bývalé východoněmecké archivy přinesly toto prohlášení Clare Wernerové. Večer 3. března 1945 byla podle svého tvrzení poblíž města Ohrdruf, když spatřila, jak se do vzduchu vznesl „velký a úzký sloup“, a bylo „tak jasno, že by se daly číst noviny“.

-pokračování-

-----------------------------------------------------------

PRAMENY:

[34] Srv. Mark Grimsley: What If Germany Had Developed the Atomic Bomb? HistoryNet, viz https://www.historynet.com/what-if-germany-had-developed-the-atomic-bomb.htm.
[35] Luigi Romersa: Le armi segrete di Hitler. Ugo Mursia Editore, 2019.
[36] Zemřel v roce 2007.