U-234, U²³⁵ A PODIVNÝ PŘÍPAD CHYBĚJÍCÍHO URANU (3)

Richard Rhodes ve své knize "Výroba atomové bomby" osvětlil, že „k separaci 100 gramů… U235 denně… je třeba 2 000 kalutronů metr dvacet vysokých…, které by mohly obohatit dostatek materiálu pro jednu nálož jaderné bomby každých 300 dní.“^[28] V dubnu 1942 v Německu baron Manfred von Ardenne dokončil ve své laboratoři v berlínském Lichterfelde konstrukci funkčního magnetického separátoru izotopů, přičemž jeho spolupracovník Fritz Houtermans již v předchozím roce správně vypočítal kritickou hmotnost U²³⁵. Také vědci z projektu Manhattan se pokoušeli vypočítat kritickou hmotnost obohaceného uranu, ale došli k překvapivému rozmezí hodnot, které se značně lišily. Výbor MAUD, britská skupina, která spolupracovala s projektem Manhattan a poskytovala technickou podporu a personál, vypočítal kritickou hmotnost U²³⁵ na cca. 12 kilogramů.

Fyzikové Frisch a Peierls v různých dobách předpovídali, že toto číslo bude buď osm kilogramů, nebo pět kilogramů. Sám Robert Oppenheimer předtím, než se k projektu připojil, odhadoval kritickou hmotnost na přibližně 100 kilogramů. Jeho teoretická skupina v Berkeley tuto hodnotu rychle zvýšila třikrát na 300 kilogramů. Ještě v srpnu roku 1943, kdy teoretici v Los Alamos předložili odhad kritické hmotnosti na úrovni 40 kilogramů, nebylo ve Spojených státech konečné množství obohaceného uranu stále známo.

A zatímco Ardenne již prokazoval účinnost svého izotopového separátoru, ve Spojených státech se na konci dubna 1942 stále ještě snažili dokončit vývoj kalutronů. Navzdory tomuto a dalším neúspěchům se ve Spojených státech nerealisticky předpokládalo, že obohacování uranu pomocí elektromagnetické separace bude zahájeno do léta 1943. Program, který trpěl zádrhely, ve skutečnosti s pořádnou výrobou ani nezačal, a dokonce ani s výrobou v tak malých množstvích, že by byla cenná pouze pro experimenty; stalo se tak až o více než celý rok později, v létě 1944. Arthur Compton již v roce 1941 ve zprávě, kterou napsal pro "Uranový výbor", uvedl, že „atomové bomby lze stěží očekávat před rokem 1945“. Nyní se zdálo, že bomby budou k dispozici až v listopadu nebo prosinci téhož roku (1945), nebo možná až v roce 1946. V depeši náčelníka námořních operací do námořní loděnice v Portsmouthu z 25. května 1945 stojí:

„Poručík H. E. Morgan, poručík F. M. Abbott, praporčík F. L. Granger a válečný vězeň dr. Schlick opouštějí v pátek v poledne letadlem Anacostii. Tato skupina odborníků na zneškodňování bomb a bezkontaktních rozbušek je vyslána na pomoc při zajišťování některých infračervených bezkontaktních roznětek důležitých pro BUORD [Navy Bureau of Ordnance, námořní velení] a nákladu ponorky U-234. Roznětky, jakmile budou zajištěny, budou vráceny Washingtonu do úschovy výše uvedené skupiny.“

Výčet technologického portfolia, které Schlicke do Japonska odvezl, byl rozsáhlý. Buď se na Schlickeho odvolávali ostatní vězni z U-234, nebo připouštěli, že má povědomí nebo je zodpovědný za vývoj opravdu špičkových radarových a rádiových systémů, dále za vývoj řízených střel a raket V2. Ještě v Německu se setkal s dlouhou řadou vědců. Při výslechu poznamenal, že záměrem mnoha těchto setkání bylo, aby od nich převzal technologie, na nichž pracovali, a později je propagoval v Japonsku, a aby tam sloužil jako styčná osoba a poradce zapojených vědců. Mezi vědce, s nimiž koordinoval své aktivity a které uvedl americkým vyšetřovatelům, byli profesor Esau a profesor Gerlach, kteří byli v té či oné době důležitými členy německých programů atomového výzkumu.

Mnohé technologie, které Schlickeho doprovázely na cestě k cíli, byly produktem této skupiny padesáti čtyř zjevně špičkových vědců. Skutečnost, že Schlicke byl téměř okamžitě letecky dopraven zpět k ponorce U-234, aby z celé technologie, za kterou byl zodpovědný, získal jen ty infračervené roznětky, se zdá být velmi objevná. Naznačuje to, že Spojené státy měly o infračervené roznětky bezprostřední zájem, a to nejen jako o válečnou kořist, jako tomu bylo u všech ostatních technologií na lodi, ale urychlení vyzvednutí rozbušek bylo zřejmě vedeno potřebou mít je okamžitě k dispozici pro nějaký účel. Ten začal být zřejmý o něco později. Dne 19. července 1945 přednesl Dr. Schlicke přednášku pro členy námořního oddělení.

V přepisu úvodu k přednášce dr. Heinze Schlickeho pro Ministerstvo námořnictva byl zmíněn „pan Alvarez“:

„Poté, co Dr. Schlicke dokončí svou přednášku, bude k dispozici pro dotazy, které mu mohou lidé pokládat. Laskavě vás však požádáme, abyste v průběhu přednášky žádné dotazy nekladli, a po skončení přednášky si přisedne ke stolu pan Alvarez a toho, kdo chce položit otázku, požádáme, aby předstoupil, aby se mohl dostat k mikrofonu a byly tak zaznamenány všechny otázky a odpovědi.“

„Pan Alvarez“ byl zřejmě průvodce doktora Schlickeho. Fyzik projektu Manhattan Luis Alvarez se zasloužil o to, že na poslední chvíli vyřešil problémy s rozbuškou plutoniové bomby. Uran zřejmě nebyl jedinou složkou na palubě U-234, kterou bylo možno použít k výrobě atomové bomby. V depeších byly zmíněny ocelové sudy a dřevěné sudy plné tekutin, které pracovníci projektu Manhattan testovali, aby zřejmě zjistili, zda tyto materiály byly nebo mohou být součástí množivého reaktoru na plutonium. A byly tam tuny olova, pravděpodobně pro radiační ochranu, rtuti, pravděpodobně pro velmi rychlé rtuťové spínače, a infračervené bezkontaktní roznětky. Infračervené roznětky byly objeveny během pěti dnů po přistání U-234 v Portsmouthu, zřejmě jako výsledek výslechu dr. Heinze Schlickeho.

V memorandu Jacka H. Albertiho z 24. května 1945 se uvádí:

„Dr. Schlicke je obeznámen s infračervenými bezkontaktními roznětkami, které jsou obsaženy v některých z těchto balíků… Dr. Schlicke ví, jak s nimi zacházet, a je ochoten to předvést.“

Podle následujícího hlášení byl Schlicke hned příštího dne v poledne posazen do letadla s tříčlenným doprovodem a odletěl zpět do Portsmouthu, a to pouze za účelem získání bezkontaktních roznětek. Velitel ponorky U-234, kapitán nadporučík Johann Heinrich Fehler, v dopise napsaném desítky let po válce, rovněž identifikoval Alvareze, ale označil ho za nadporučíka. Rozdíl mezi tím, zda byl Alvarez plnohodnotným velitelem, nebo velitelem -poručíkem, by byl minimální, až na to, že to může být úplně sporné. Alvarez možná vůbec nebyl důstojníkem námořnictva. V závorce ve svém dopise Fehler po identifikaci Alvareze poznamenal, že Alvarez „pravděpodobně není jeho skutečné jméno“.

V době, kdy byla ponorka U-234 eskortována do přístavu Portsmouth, byli lidé z projektu Manhattan blízko zoufalství. Protože se Groves zřejmě rozhodl použít část z již obohaceného uranu jako palivo plutoniových reaktorů v Hanfordu, neměl dostatek obohaceného uranu pro uranovou bombu. Vědci z projektu Manhattan nepřišli na to, jak se dobrat účinné roznětky pro plutoniovou bombu. A termín stanovený na polovinu srpna, kdy měla být nějaká bomba k dispozici, se rychle blížil.

Problém byl skličující. Rok a půl se vědci z Los Alamos snažili simultánně vyvinout systém detonace. Pouhý měsíc před přistáním ponorky U-234 existovala „více než jen pouhá možnost, že roznětky budou neuspokojivé“, napsal Norris Bradbury, který vedl tým zodpovědný za aktivaci detonace. A skutečně, na přelomu června a července, pouhé dva týdny před prvním testem atomové bomby v Alamogordu v Novém Mexiku, nebyl problém s načasováním roznětky stále vyřešen.

-pokračování-

-------------------------------------------

PRAMENY:

28. Richard Rhodes: The Making of the Atomic Bomb. Simon & Schuster, 1986, str. 488.