TRANSFORMATIVNÍ ZKUŠENOSTI "SENZITIVNÍCH" SESTER

Nemocnice a kliniky, sanatoria, pečovatelské domy, dětská oddělení a další zdravotnická zařízení – dokonce i sanitky – se mohou stát „živnou půdou“ pro výskyt nevysvětlitelných událostí. Přestože lékaři, sestry, úklidoví pracovníci i ostraha hlásili mnoho neobvyklých zkušeností – někdy ve vztahu k hospitalizovaným pacientům, jindy jednoduše jako svědci nevysvětlitelných událostí – na rigorózní a podrobné vyčíslení nebo uspořádání příběhů těchto událostí bylo vynaloženo jen malé úsilí. Zkušenosti, jako vidět umírající pacienty s vizemi nebo zážitky blízké smrti či mimotělní zkušenosti, nebo sledovat pacienty, kteří se náhle a úplně zotavili z nemocí po náboženském zásahu (např. modlitbě), jsou událostmi, kterých bylo svědkem mnoho sester.

 Jindy jsou to sestry samotné, které mají takové zkušenosti v kontextu svého povolání, ať už jde o zjevení, významné náhody, vidění energetických polí, světel i „elektrických šoků“ kolem či při opouštění hospitalizovaného pacienta, pozorování neobvyklého chování zvířat (kočky, ptáci, mouchy), pozorování neobvyklého fungování lékařského vybavení a nástrojů, nebo o intuitivní „poznání“ nemoci pacienta, případně času jeho smrti. Některé zkušenosti se pojí se zvláštními léčebnými podmínkami, např. na jednotkách intenzivní péče, operačních sálech, neonatologických odděleních, dětských nebo neuropsychiatrických klinikách. Konečně sestry, které takové zkušenosti samy neměly, dosvědčují, že slyšely o takových překvapivých událostech od dalších spolehlivých lidí.

Iluze nebo realita?

Ačkoli tyto a další zkušenosti mohou být přičítány fantazii nebo vymýšlení si znuděného nebo stresovaného ošetřovatelského personálu – snad jako ventil napětí z vyčerpávajícího pracovního dne plného stěžujících si pacientů, špatně naladěných lékařů nebo stresujících pracovních podmínek – většina odborníků nevěří, že tyto zkušenosti jsou podivné nebo nadpřirozené. „S těmito svědectvími žijeme téměř denně... Často jsou dokonce i lékaři překvapeni. Nejběžnější je však pravidlo, které říká:‚Dívej se, poslouchej a drž hubu,‘ “ řekla Claudia, jedna ze zdravotních sester, s nimiž jsme hovořili. V současné době se při paliativní péči v lékařské praxi věnuje pozornost problematice zvládání bolesti, paliativní sedace, a eutanazie.

To je velký krok. Umírání je však velmi osobní proces, který je určen náboženskou vírou, duchovním přesvědčením, osobními zkušenostmi a kulturním zázemím. Toto není pokus romantizovat smrt nebo popírat utrpení. Je zde utrpení a smrt může být velmi bolestivá. Na loži umírajícího se často odehrává předsmrtný zápas a umírání může být velkým otřesem pro blízké i pro osoby, které se setkávají se smrtí. Člověk nemůže popřít nebo skrýt bolestné pocity ze ztráty blízkého. To, co nás mohou ošetřovatelé hospice naučit, je, jak rozvíjet naši citlivost, abychom rozpoznali tyto zážitky během umírání a setrvávali v klidu, když naši milovaní odcházejí.

Dětské zážitky

Zkušenosti týkající se dětí se příliš neliší od zkušeností dospělých. Ve skutečnosti se zdá, že pro děti jsou vize stejně skutečné jako – nebo dokonce skutečnější než – samotná realita. Četné dětské sestry hlásily, že měly zkušenosti, kdy děti trpící rakovinou nebo jinými patologiemi, včetně nehod, vyprávěly o vizích, slyšely hudbu, cítily přítomnost nebo se setkaly s anděly či duchy. Svědky těchto událostí byli pediatričtí lékaři, ošetřovatelé dětí, a dokonce i pečovatelky v domácí péči o děti. Zážitky spojené s dětskými pacienty mohou mít dvě podoby: buď se vyskytují samostatné nevysvětlitelné případy, nebo jsou spojené s různými vizemi a vjemy pacientů, (např. vizuální či sluchový vjem hry či křiku dětí). Ačkoli neexistuje žádná samostatná klasifikace těchto událostí, mnoho sester uvádí, že je běžným zvykem na pediatrických odděleních otevírat okna místnosti, kde umírá miminko nebo dítě.

Tento zvyk naznačuje, že „nevinná dětská duše se může vrátit ke světlu nebo se vzdálit od svého fyzického těla“. Marta, zdravotní sestra s mnohaletou praxí v nemocnici, uvedla, že „většina zkušených sester nám to doporučovala“. Je obvyklé cítit stisknutí na nohou a chodidlech nebo dotyky, jako by malé dítě žádalo o pozornost. Marta si vzpomněla na případ kolegyně zdravotní sestry, která jí řekla, že při práci na dětském onkologickém oddělení v nemocnici náhodně rozsypala pudr na podlahu, a když se vrátila, aby si vzala nějaké nástroje, „... našla jsem několik drobných stop jednoho nebo více dětí. Byla jsem opravdu vyděšená a okamžitě jsem použila mokrou hadru a setřela je!“ Navzdory výše uvedenému smazání tak výmluvných důkazů některé sestry uváděly četné neobvyklé zkušenosti s resuscitací předčasně narozených dětí.

Licia, zdravotní sestra v dětské nemocnici, připomíná svůj zážitek:

„Byla to velmi nestabilní (extrémně nezralá) pacientka, která vyžadovala resuscitaci. Vážila asi 700 gramů. (Lékař) udělal, co bylo v jeho silách, ale navzdory našemu úsilí jsme ji nedokázali oživit, i když jsme resuscitaci věnovali více času, než je určeno protokolem. Po téměř 20-ti minutách byla prohlášena za mrtvou. Její tvář získala typicky mramorový vzhled. Nechali jsme ji bez jakýchkoli známek života na podnose a já, dvě sestry a neonatolog, který potvrdil smrt, jsme společně odešli, abychom oznámili její úmrtí rodičům... Když jsme se spolu s lékařem vrátili do místnosti, zjistili jsme, že dítě je úplně růžové, pláče, je naprosto plné života a především bez neurologických následků. Alespoň podle mých znalostí tato spontánní resuscitace zatím nemá žádné logické vysvětlení.“

Sloužící sestry hlásí, že byly svědky pohybu kolébky (nebo kolébek), v nichž spaly děti a které se houpaly, přestože v tu chvíli nikdo nebyl v místnosti. Nebo objevení se „...dámy, která laskavě sledovala postýlku konkrétního dítěte a poté zmizela“, jak popsaly nejméně dvě sestry v dětské nemocnici v Mexico City. To je také častý zážitek, nikoli pouhá městská legenda.

„Jednou v noci jsem měla na starosti dvě děti na oddělení se zvýšenou péčí,“ řekla Cecilia, zdravotní sestra v hlavní dětské nemocnici v Buenos Aires. „Když jsem ve 3 hodiny ráno dokončila péči o děti, viděla jsem jasně přes sklo, které rozdělovalo místnost, bíle oděnou ženu, která mířila k jednomu z dětí, jež byly léčeny LMT (luminoterapií), v chráněné oblasti, do níž nemá přístup neoprávněný personál. Vstala jsem, abych se ji pokusila zastavit, ale když jsem se podívala dolů chodbou, byla pryč. Následující ráno mě kolegové informovali, že žena byla matkou dítěte, která byla na JIP kvůli septikémii po císařském řezu... Matka toho rána právě ve 3 hodiny zemřela.“

Marta, zdravotní sestra na onkologickém oddělení jiné dětské nemocnice, oznámila: „Slyšela jsem stížnosti matek, které říkaly, že nechtějí být uloženy v určité místnosti, protože... je tam muž, který se na ně dívá. Také děti zřejmě nechtěly v této konkrétní místnosti spát, protože je ten člověk pozoroval.“ V místnosti, která slouží dětem ke hraní, viděla kolegyně Marty – Inés – také zdravotní sestra na onkologickém oddělení, kresbu chlapce, který právě zemřel „vznášet se ve vzduchu a padat... přestože kresba visela hned vedle ostatních na zdi.“

Mnoho jiných autorů uvedlo podobné svědectví. Například Atkinson-Ethierová a Rembertová (1997) představují následující fragment rozhovoru s rodiči dítěte, kteří měli před jeho smrtí několik zkušeností. Nathanovi bylo pět let, když mu v roce 1998 diagnostikovali leukémii. Když jeho rodiče odcházeli z nemocnice, Nathan jim řekl: „Bůh přichází v roce 1999.“ Rodiče to komentovali: „Možná věděl něco, co my ne, a snažil se nás připravit. Prostě řekl, že je nadšenější z toho, že jde do nebe, než že pojede na Floridu (jeho Make-a-Wish® výlet)... Pomohlo nám to, protože jsme pochopili, že věděl něco, co jsme my nevěděli. A díky tomu jsme se i my cítili lépe. Nevěděl, že umře, ale bylo tam něco, co znal a co ho nevyděsilo. Bylo to místo, na které se těšil.“

Náboženské zážitky

Případy, kdy jsou pozorovány náboženské postavy, jsou častější u dětí než u dospělých. Například mnoho dětí s rakovinou říká, že viděly anděly. Kompová (1992) popsala případ sedmiletého chlapce s leukémií, který krátce před svou smrtí viděl a slyšel anděly. Před smrtí se dítě snažilo sedět na lůžku v nemocnici a volalo, "Jací krásní andělé! Mami, vidíš je? Slyšíš jeho zpěv? Nikdy jsem neslyšel tak krásnou píseň!" Potom si lehl na polštář a zemřel. Jeho rodiče reagovali, jako by jim dal nejvzácnější dar na světě. Zkušenost zjevení má širokou škálu podob. Stejně jako v jiných studiích založených na průzkumech obecné populace, se tyto zkušenosti liší od halucinací a imaginace. (Morse a Perry, 2000; Parra, 2006) Zatímco první dvě jsou externí projekce, třetí je vnímána interně. Finucane (1984) poukázal na variabilitu tohoto typu zážitku napříč historií a různými kulturami, ve shodě se sociálními funkcemi, které podporují víru v duchy. Louisa Rhineová (1981) tvrdila, že existuje kontinuum mezi halucinacemi (vnímanými v rámci smyslů) a mimosmyslovými zážitky (vnímanými zvnějšku).

Multisenzorické zkušenosti

Ukazuje se, že zkušenosti v nemocničním prostředí jsou popsány sestrami, úklidovým personálem, lékaři, rodinnými příslušníky pacientů a samotnými pacienty, jako by nemocnice byla nejprivilegovanějším prostorem svědků těchto epizod. Ve skutečnosti existuje velké množství svědectví i z opuštěných nemocnic v jiných zemích, kde svědci tvrdí, že měli zážitky spojené s přízraky. Společným rysem zkušeností v těchto oblastech je přechodnost a multisenzorická (sluchová, hmatová, čichová a vizuální) forma zkušenosti, která se obvykle odehrává v noci a při nízké hladině hluku.

• Dotykové

Přišla řada svědectví od zdravotních sester a pečovatelů z různých nemocnic, klinik a domácností. „Při jedné příležitosti,“ řekl José Luis, zdravotní bratr popisující převážně taktilní počitky, „jasně jsem cítil, že mi někdo hladil po hlavě, když jsem ležel v posteli blízko pacienta v terminálním stádiu, který spal ve svém pokoji. Ten pocit byl velmi živý,“ hlásil, „... a i když jsem se natáhl po té ‚ruce‘, pocit přetrvával. Po probuzení jsem se rozhlédl, abych zjistil, jestli v místnosti někdo je, ale nikoho jsem nenašel. Pak jsem si uvědomil, že pacient vedle mě právě zemřel.“

• Teplotní

Podobná forma prožitků souvisí se změnami teploty (převážně teplotní zážitek), které sestry oznamovaly při několika příležitostech. Například: „Pracovala jsem na operačním sále odpoledne, s pomocnicí a instruktorem,“ vzpomněla si Luisa, zdravotní sestra v nemocnici v provincii Buenos Aires:

„Když jsme jedli, pomocnice mi řekla, že cítí chlad, nebo že jí něco studeného přešlo po těle. Pokračovali jsme v jídle, aniž bychom tomu přikládali nějaký význam, dokud nám pracovník, který seděl přede dveřmi, neřekl, že do místnosti vstoupil stín. Když jsme to kontrolovali, nikdo tam nebyl. Pak jsem sama cítila ten chladný proud, ale svým kolegům jsem nic neřekla. Ve 14 hodin jsme se dozvěděli, že na oddělení zemřel pacient v době, která se časově shodovala s vizí černého stínu a okamžiky, kdy jsme zaznamenali ten průchod chladu.“

• Zvukové

Další smyslová forma, sluchová zkušenost, která je založena na hlasech, hudbě a dialozích mezi lidmi (v té době neviditelných), je poměrně častá a obvykle velmi znepokojující. Někdy jsou zvuky tak jasné, že svědci jsou schopni určit, jak daleko jsou od zdroje těchto zvuků a hlasů. Cecilia, zdravotní sestra, líčí následující:

„Když jsme šly do koupelny (bylo nás pět), byly jsme překvapeny, když jsme slyšely dětský pláč, který, když jsme se blížily ke dveřím, byl jasnější a jasnější. Když jsme dorazily, otevřely jsme dveře, ale nic jsme nenašly. Pláč však byl velmi jasný, nemohl být zaměněn s jiným zvukem a zmizel, jakmile jsme otevřely dveře.“

María Luisa, zdravotní sestra, která více než dvacet let pracovala v pečovatelském domě, si vzpomněla na jedinečný sluchový zážitek:

„Dokonce i v mém vlastním domě jsem slyšela hlas, který mě volal jménem, a skutečně jsem ten hlas poznala, protože patřil mé pacientce, o niž jsem pečovala v její domácnosti. Měla jsem s ní skvělé ‚spojení‘. Tu noc hodně trpěla, než konečně zemřela, ale řekli mi, že mě s velkou naléhavostí volala.“

• Vizuální

Přímé vizuální zážitky jsou možná nejpůsobivější, a to nejen proto, že se zdají být stejně reálné jako fyzické pozorování jiné osoby, ale také proto, že jsou často sdíleny dvěma nebo třemi souběžnými svědky za plného světla, což je výrazně odlišuje od fantasmagorií z populárních příběhů či folklóru. V jednom případě dvě zdravotní sestry dohlížely na jednotku intenzivní péče. Obě šly chodbou, která vedla do místnosti 15–16 v šestém patře nemocnice, když popsaly, že viděly „...mladého muže, který se na nás díval, ale viděly jsme jen jeho tvář... Při jiné příležitosti (pokračovala stejná sestra), nám řekl pacient, že ho navštívila blonďatá sestra (kterou nezná), změřila mu krevní tlak a vyšetřila ho poslechem... ale při této směně nebyly přítomny žádné jiné zdravotní sestry než my dvě.“

Následuje třetí příběh podobné zkušenosti z nemocnice:

„Při kontrole operačních sálů v sektoru 1, když jsem vešla do dveří určených výlučně pro pacienty, viděla jsem sestru oblečenou v bílé uniformě, směřující k operačním sálům v sektoru 2... Pomyslela jsem si, že to je divné. Když jsem se vrátila stejnými dveřmi, viděla jsem, že světla byla vypnutá. Prošla jsem všemi operačními sály na podlaží a zeptala jsem se několika sester, jestli tam byly, ale nikdo kromě mě tam prve nevstoupil.“

Jednotky intenzivní péče a neobvyklá aktivita

Místy zvláště náchylnými k výskytu neobvyklé aktivity jsou kromě operačních sálů také jednotky intenzivní péče (ICU, resp. JIP). Sestry občas hlásí epizody na chodbách nebo v čekárnách nemocnic, ale na JIP se zdají být daleko produktivnějším zdrojem prožívání zkušeností s duchy. „Když jsme spolu s kolegyní procházely samy chodbou,“ řekla sestra Marta, „...cítily jsme, že něco studeného několik sekund procházelo našimi těly. Následující den v noci tu zemřelo dítě...“  Potvrdila, že: „...je to docela běžné, ani to nepovažujeme za nadpřirozené. “

Další zjevení

 Nancy, zdravotní sestra z kliniky v provincii Buenos Aires, si vzpomněla na zážitek, ke kterému došlo před 18-ti lety:

„Jednou v noci jsme byly v místnosti se dvěma lůžky, kde nikdo nebyl, tak jsme ulehly a usnuly. Ačkoli moje kolegyně  pokračovala ve spánku, probudila jsem se a viděla jsem jasně starou ženu sedící na okraji postele, kde ležela má kolegyně... První věc, kterou jsem udělala, byla, že jsem zavřela oči a modlila se, dokud stará žena nezmizela. Cítila jsem se velmi vyděšená.“

Podobně Felicia, zdravotní sestra v nemocnici na jihu Buenos Aires, vyprávěla převážně vizuální zkušenost s pacientem, se kterým ona a její kolegyně, která byla také svědkyní zážitku, měly úzké emocionální pouto:

„Dva nebo tři dny po smrti pacienta, který měl bolestivé terminální onemocnění, jsme seděly na ošetřovně, spolu s další sestrou jsme se zaobíraly administrativními úkoly. Moje kolegyně šla do koupelny a po návratu řekla: ‚Pokud se půjdete podívat, uvidíte, co se děje.‘ Když jsem šla do koupelny, uviděla jsem toho pacienta... Stál ve dveřích do koupelny, tam, kde nebylo potřeba světla, protože byl jasně viditelný. Byla jsem v šoku a odešla z místnosti. Zapnuly jsme světla a vrátily se společně. V tu chvíli začala blikat světelná signalizace na ošetřovně. Vize trvala jen pár minut. Pak zmizela. Dodnes máme husí kůži, když na tu epizodu vzpomínáme, protože se nám to stalo oběma najednou.“

Rozsah výzkumu

Můj počáteční výzkum anomálních zkušeností (s pomocí studenta) byl tak objevný, že jsem pokračoval ve studiu pomocí jiných psychologických kritérií (náchylnosti ke schizotypální poruše a podle míry empatie). Kromě toho jsem vedl rozhovory s desítkami registrovaných zdravotních sester a profesionálních pečovatelů prostřednictvím sociálních sítí na internetu, inzercí na webu "Instituto de Psicología Paranormal" a kontaktoval jsem zdravotní sestry, studenty ošetřovatelství a vedoucí oddělení v nemocnicích, domovech s pečovatelskou službou a klinikách v Buenos Aires. Síť kontaktů, která vznikla, vedla k ohromujícímu množství svědectví pocházejících od sester, pacientů a příbuzných pacientů, jakož i lékařů a dalších odborníků, z nichž mnozí byli velmi laskaví, když mě dobrovolně spojili s ostatními sestrami ochotnými podělit se o své zkušenosti, a tím přidat do mé sbírky další případy.

-----------------------------------------------------------

REFERNCE:

1. Atkinson-Ethier, A., & Rembert, D. (1997). Beyond the bright light: Uplifting death experiences of children and families. 21st Annual Conference of the Association of Pediatric Oncology Nurses, New York, NY.

2. Fenwick, P ., Lovelace, H., & Brayne, S. (2007). End of life experiences and implications for palliative care. International Journal of Environmental Studies, 64, 315-323.

3. Komp, D. M. (1992). A window to heaven: When children see life in death. Grand Rapids, MI: Zondervan.

4. Morse, M. L., & Perry, P. (2000). Where God lives: The science of the paranormal and how our brains are linked to the universe. New York, NY: HarperCollins.

5. Parra, A. (2006). Seeing and feeling ghosts: Absorption, fantasy proneness, and healthy schizotypy as predictors of crisis apparition experiences. Journal of Parapsychology, 70, 357-372.

6. Finucane, R. C. (1984). Apparitions of the dead: A cultural history of ghosts. Buffalo, NY: Prometheus Books.

7. Rhine, L. (1981). The invisible picture. Jefferson, NC: McFarland.