Mezi nejlepších deset knih, které jsem kdy četl, vždy patřily „On Messengers of Deception“ (Poslové Podvodu) od průkopníka výzkumů v oblasti „ufos“ Jacque Vallee a publikace „Operation Trojan Horse“ od výzkumníka Johna Keela. Před několika dny se mi však do rukou dostala kniha zcela fenomenální povahy. Tedy alespoň z mého úhlu pohledu viděno. Poté, co jsem jí během jednoho jediného dne přečetl, jsem zjistil, že o ní musím napsat alespoň pár řádek.
Jak jsem již předeslal, hodně dlouho jsem nečetl tak špičkovou publikaci. „The Comming of the Cryptoterrestrials“ (Příchod podzemních mozemšťanů) (nevím, zda je ten nejlepší překlad) je kniha poměrně útlých parametrů (nějakých 160 stránek textu), ale s naprosto zdrcujícím výbušným obsahem. Podle autora této veskrze fenomenální publikace (Mac Tönnies) (viz. obr. vlevo dole) jsou tyto bytosti všude kolem nás.
Byly tu ještě dříve, než přišli lidé, byly tu od samého počátku. Jen s příchodem člověka (lépe řečeno různých variací lidské bytosti) se tyto monstrózní bytosti stáhly do potemnělých koutů naší planety, pod oceány, do těch nejhlubších jeskyní, do podsvětí, které prostupuje nitro naší Země.
Cryptoterrestrials nejsou vidět, nejsou cítit a nedají se běžnými prostředky registrovat, a přesto jsou živější než samotná lidská bytost. Přesto všechno jsou podle autora součástí našeho osudu. Jsou součástí smyčky lidského údělu. Jsou stínem každého z nás, jsou neodmyslitelnou součástí našeho života. Jsou stínem světla v lidských srdcích.
Komunikují s námi, aniž si to uvědomujeme a pozorují nás každým dnem a každou hodinou, a to od samého počátku naší lidské cesty v této třetí dimenzi.
Cryptoterrestrials jsou přesto všechno reálnější než život sám. Pečlivě střeží tajemství svého původu a vyvíjí společné úsilí směřující k tomu, aby uchránili svou existenci. S nárůstem počtu obyvatelstva však oni mizí. Pomalu, ale nezadržitelně.
Jsou to „Cryptoterrestrials“, kteří realizují systematické medicínské pokusy na lidských bytostech. Využívají přitom hlubokou psychologickou a mentální nestabilitu lidského druhu. Naše krev je pro nesmírně cennou surovinou. Svým způsobem je pro ně otázkou přežití. Ale přesto všechno nechtějí být a snad ani nejsou zlí. (Konečně, co je zlo?)
Cryptoterrestrials zná každé naše lidské dítě. Podle Maca Tönnies není dítěte, které se s nimi nesetkalo v době mezi svým narozením a čtvrtým rokem života. Jsou to kouzelníci, kterým není těžké dnes a denně vytahovat bílého králíka z klobouku a donekonečna tak poutat pozornost novorozence.
Jsou to nekonečně velmi trpěliví „šašci“, kteří budou v pestrobarevné záři stále dokola cinkat rolničkami a tlouct do bubínku paličkami, tak aby dítě ležící v malé postýlce se desítky minut usmívalo. „Podívej se, zase se ten náš brouček tak hezky usmívá. Podívej, kam se přitom kouká. Co tam asi vidí?“ Možná, že vám tyto věty nejsou zase až tak cizí. Tak si to konečně přiznejme. Každý jsme je viděli, ale byli jsme velmi malí na to, abychom si tuto zkušenost pamatovali.
Někde je nazývají „sucubus“ a „incubus“. Jinde zase „polednice“ a "večernice“. Mají stovky a stovky různých jmen, ale to nic nemění na faktu jejich existence. Autor Mac Tönnies prý od nich jako jediný na světě dostal povolení o nich podrobně napsat knihu. Ukázali mu věci nevídané. Bez obalu, bez emocí i bez jakéhokoliv pocitu. Jenom proto, abychom pochopili a přijmuli fakt , jak hluboce jsme se ve svých vlastních pocitech i názorech mýlili.
Prý jsou geniální, umí jemně pracovat s naší myslí, v kterékoliv chvíli se jim zachce, s každým jejich dechem jsou schopni vytvářet jemné plátno holografické projekce, do které halí naše vědomí. Kosmičtí kouzelníci – „Cryptoterrestrials“. Jsme pro ně zcela cizím druhem a přesto tak blízcí. Nechtějí nám ublížit. Potřebují naší pomoc. Za to se snaží odhalit naše pravé kosmické "JÁ".
Přiznám se, že jsem knihu „Comming of The Cryptoterrestrials“ přečetl doslova jedním dechem a během jednoho jediného dne. Četl jsem jí ve svém obývacím pokoji, v parku i na chodníku. Četl jsem jí v restauraci i v tramvaji. S příchodem večera a s přibývajícími prvními tmavými stíny jsem dočetl její poslední řádky.
Zavřel jsem ji a rozhlédl se kolem sebe. Teprve nyní mi došlo, jak obrovskou inspirací a pomocí byl pro mne každý řádek této publikace. Během těch několika málo hodin má mysl prošla obrovskou transformací. Nyní mám možnost vidět nás, lidské bytosti, jiným pohledem. Stejně tak nyní vnímám i náš společný osud.
Mac Tönnies zemřel záhy poté, co napsal tuto knihu. Zemřel náhle ve věku pouhých 34 let na sklonku roku 2009. V epilogu své publikace na zcela samý závěr ještě dopsal:
„Když píšu tuto knihu, vím, že realizuji svůj největší životní cíl, pro který jsem se do tohoto života narodil. Oni (Cryptoterrestrials) to věděli a proto si mne vybrali za svého tlumočníka. To, co je vnímáno jako černé, nemusí být černé. To, co je vnímáno jako bílé, nemusí být bílé. Až dopíšu tuto knihu, budu volný. Těším se…. Váš Mac Tönnies.“
Už je skoro tma. Zvedám se z lavičky a jdu domů. V periferním pohledu jako kdybych zahlédl pohyb malého stínu. Usmívám se. Nyní už vím a děkuji Vám - i tobě Macu....
partner Matrix 2001
