TERMONUKLEÁRNÍ THEURGIE: ANEB JAK SE V MÍSTĚ VÝBUCHU ODEHRÁLO COSI ZVLÁŠTNÍHO (2)

B. Design „Prcka“ a „Skrčka“: Druhé a třetí „hups!“

Toto všechno by nebylo tak zlé, až na skutečnost, že se to stalo znovu, s plnou parádou, a sice během prvního amerického testu doručitelné vodíkové bomby, testu „Castle Bravo“ 1. března 1954, a ještě do třetice během testu „Castle Romeo“ o pár dní později, 27. března 1954. Tyto bomby po svém odpálení opět překonaly svůj předpovídaný účinek stanovený před testem.

Jak jsme viděli v našem přehledu testu „Mika“, toto zařízení využívalo ve své sekundární části jako fúzní palivo tekuté zchlazené deuterium, kvůli čemuž bylo nejen rozměrné, ale vážilo 62 tun, a bylo tím pádem prostě nepraktické jako doručitelná zbraň jakéhokoli druhu. Důvodem pro test bylo jednoduše zjistit, jestli by různé fáze pro vodíkovou bombu mohly být řízeny, aby fungovaly ve sledu vylíčeném na předchozích stranách. Jakmile však odpal dokázal, že jsou základní designové principy fázovaných reakcí správné – ten „drobný problém“, že skutečný účinek byl téměř dvojnásobný oproti pravděpodobnému předpovídanému účinku, nevadil – bylo zahájeno navrhování doručitelné zbraně s pevným palivem, a první z nich, zařízení pojmenované „Prcek“, byla odpálena během testu „Castle Bravo“ 1. března 1954, testu, který se brzy stal nechvalně známým po celém světě.

Zařízení „Prcek“ využívalo ve své sekundární části jako hlavní fúzní palivo směsici lithia-6 a deuteria – deuterid lithia. Asi 40% lithia v tomto deuteridu lithia se skládalo z izotopu lithia-6, zatímco zbylých 60% bylo z běžnějšího a stabilnějšího lithia-7. Problémem bylo, že předpovídaný účinek pro toto zařízení byl kolem 6 megatun, plus mínus 2 megatuny. Jinými slovy, očekávaný účinek byl 4 – 8 megatun. Když ale skutečně vybouchlo, exploze se rychle vymknula kontrole a dosáhla 15 megatun, což je skoro čtyřnásobek spodní hranice předpovídaného účinku a skoro dvojnásobek té horní!²⁵