Teorie Galaktické Supervlny a subkvantové kinetiky

          Paul LaViolette PhD je vědec tzv. "nového paradigmatu". To znamená, že svým charakterem uvažování a skladbou svého světonázoru se významným způsobem vymyká oficiálnímu paradigmatu klasické vědy. Je autorem mnohých nesmírně zajímavých knžních publikací, ale původních referátů o fyzice, astronomii, klimatologii nebo psychologii. Tituk "MBA" přijal na Univerzitě v Chicago a titul "PhD" na "Státní Univerzitě v Portlandu". Je také prezidentem "Nadace Starburst". Jistou dobu pracoval při OSN jako poradce pro využití sluneční energie a vedl několik velmi zásadních výzkumů při "Harvardské Univerzitě".  Paul LaViolette je také autorem dvou patentů. Jako první vědec objektivně prokázal výskyt vysoké koncentrace kosmického prachu v ledových vrstvách v oblasti obou dvou pólů, což poukazuje na existenci globální vesmírné katastrofy ve starověku.

         V roce 1983 předpověděl přesné množství kosmického prachu v naší Sluenční soustavě. Jeho prognóza se vyplnila v roce 1993 díky informacím z družice "Ulysses" a pozorováním z radaru na Novém Zélandu. Je autorem tzv. "subkvantové fyziky", která předkládá zcela nové přístupy v oblasti mikrofyziky. Ta řeší problémy elektrické, magnetické, gravitační a nukleární síly prostřednictvím sjednoceného energetického pole. Je autorem nové alternativní kosmologie, která účinným způsobem nahrazuje teorii velkého třesku.

Paul LaViolette PhD.

         LaViolette byl v podstatě jedním z prvních vědců, který měl odvahu napadnout klasickou teorii "Velkého Třesku". Prostřednictvím jeho "Kosmologie Subkvantové Kinetiky" byl schopen poskytnout zcela konkrétní předpovědi týkající se evoluce naší galaxie. Jeho závěry byly později potvrzeny Hubbleovým teleskopem. Následující materiál je jakýmsi medailonem, který oceňuje nekonvenční a velmi pokrokový přístup tohoto vědce především na poli astrofyziky a klimatologie.   

        Teoretické předpovědi "supervlny" a jejich následující ověření

 Exploze Galaktického Jádra - převažující názory (1980): V tomto období většina astronomů předpokládala, že jádro naší galaxie vstupuje do období zvýšené aktivity ("exploduje") každých 10 až 100 milionů let a setrvává v tomto cyklu po dobu několika milionů let. Vzhledem k tomu, že naše galaktické jádro se v současné době chová poměrně klidně, předpokládali, že setrvá v tomto období "nečinnosti" ještě po dobu několika milionů let. Tento názor byl oficiální a převažující, i když již v roce 1977 astronom Jan Oort citoval jisté důkazy, které nasvědčovaly tomu, že naše galaktické jádro bylo ve zvýšené aktivitě již zhruba před 10 000 lety.

Predikce č.1 (1980 - 1983): Ve své disertační práci LaViolette předpokládal, že exploze našeho galaktického jádra se vracejí každých 10 000 let a trvají od několika set let až několik tisíc let. Byl první, který přišel s takto krátkou frekvencí explozí jádra naší galaxie.

Potvrzení (1998):  V roce 1988 napadl výše uvedenou teorii dr. La Violetta astronom Mark Morris s tím, že tato myšlenka je nesmyslná a nemá žádnou hodnotu. Nicméně o deset let později v roce 1998 ten samý Morris na základě dlouhodobého pozorování přiznal, že naše galaktické jádro exploduje každých 10 000 let s tím, že stav této zvýšené aktivity trvá několik set let.

Záležitost kosmického záření - převažující názory (1980 - 1983): V této době astronomové předpokládali, že mezihvězdná magnetická pole jsou schopná zachytit kosmické záření uvolněné uvnitř naší galaxie v důsledku exploze a nebo přinejmenším zpomalit jeho tok směrem k vnějším částem galaxie, takže k Zemi by se taková energetická vlna záření dostala po několika milionech let a o velmi nízké intenzitě.

Predikce č.2 (1980 - 1983): Studie dr. LaVioletta hovoří o tom, že kosmické záření plynoucí z centra naší galaxie je jen minimálně ovlivněno mezihvězdnými magnetickými poli, přičemž propaguje tzv. "hvězdicový charakter koherentní vlny" směřující do vnějších částí galaxie. Jako první přichází s pojmem "Galaktické supervlny".

Potvrzení (1985): Astrofyzikové objevili rentgenové pulsary, které prakticky nepřetržitým způsobem sprchují Zemi vysokoenergetickými kosmickými částicemi, které prostupují prostředím o 25 000 světelných let prakticky rychlostí světla následující trajektorii přímé linie, která je nedotčená mezihvězdnými magnetickými poli.

Potvrzení (1997): Astrofyzikové objevili silné impulsy gama záření přicházející z galaxie vzdálené miliardy světelných let. Tradiční média jako například "Sky & Telescope magazíne" naznačily, že tyto pulsy gama záření mohly být doprovázené proudem vysokoenergetického kosmického záření letící rychlosti světla podél tzv. "rectilineární linie". Ve skutečnosti v podstatě zopakovala to, co o 14 let dříve za tuhého odporu tradiční vědy navrhoval v rámci teorie "supervlny" LaViolett.

Potvrzení (2000): Radioastronomové oznámili v lednu roku 2000 v časopise americké astronomické společnosti objev tzv. "synchrotronního radiového záření", které přicházelo z našeho galaktického centra ve směru (Sgr A) přičemž vykazovalo charakteristické "cirkulární polarizace". Vědci se v tuto dobu shodli na tom, že návrh dr. LaVioletta ohledně cirkulární polarizace ukazuje na to, že elektrony kosmického záření prostupují galaxii paprskovitě galaktického centra po zcela přímých trajektoriích.

Bombardování kosmickým zářením - převažující názory (1980 - 1983): V této době byli astronomové přesvědčeni, že tok kosmického záření je v podstatě konstantní po miliony let, přičemž intenzivní období bombardování kosmickým zářením nastává velmi zřídka. V průměru tak každých 30 milionů let a to primárně jako důsledek exploze supernovy v relativně blízkém kosmickém prostředí

Predikce č.3 (1980 - 1983): Dr. Paul LaViolett v tuto doby veřejně oznámil své přesvědčení o tom, že poslední velká salva bombardování kosmickým zářením zasáhla naší planetu na konci doby ledové tedy asi před 14 000 lety. Jeho nálezy naznačovaly, že již v dřívější době opakovaně proudy takového silného kosmického záření zasáhly naší Slunečné soustavu a co se týče Země, pak měly vždy na svědomí zahájení nebo ukončení doby ledové. LaViolett byl prvním, který oficiálně navrhl podstatně kratší periodu bombardování naší planety intenzivním kosmickým zářením.

Potvrzení (1987): Glaciologové objevili nejsilnější emisi izotopu "beryllium - 10" ve vrstvách polárního ledu. Tento objev prokázal, že proudění kosmického záření na naší planetě bylo právě v této době velmi vysoké. Jde o období, které je shodné s průběhem poslední doby ledové, což potvrzuje teorii dr.LaVioletta o tom, že tzv. "galaktická supervlna" opakovaně prošla naší Sluneční soustavou v geologicky velmi nedávné době.

-pokračování-