TAJUPLNÉ VODY

      Za svůj život I za to, že druhý den opět otevřu své oči vděčím vodě. Voda života a voda smrti. Stejná voda, která tisícům poskytuje živobytí, jiným tisícům bere střechu nad hlavou a přináší smrt. Stejný vítr, který mi dnes ráno čechral vlasy když jsem stál na louce u lesa, ten stejný vítr před nedávnem v podobě kruté bouře v oblasti Mississippi zničil mnoho životů a zlomil mnohá srdce. Ten samý vítr, který se raduje z radosti surfařů nad teplým mořským pobřežím o několik tisíc kilometrů dál s neúprosnou zuřivostí rozbijí pobřeží a vše co na něm stojí. Právě nyní si daleko intenzivněji jak kdy jindy uvědomují ono hluboké a transcendentní spojení s posláním vody. Někde jsem slyšel, že veškerý život vzešel z vody a do vody se opět vrátí. Mám rád její chladivý dotek a nádherný povznášející pocit když spočinu, vlastně se přímo oddám, do její náruče. V tu chvíli jí bezmezně věřím?, Jí - Vodě.

       A voda tvoří vítr. Jak nádherný je pohled na tělo hurikánů z oběžné dráhy naší planety. Jak úchvatné je hledět na jeho elegantní a majestátné otáčející se tělo. Člověk cítí nejen pokoru, ale cosi nedefinovatelného, cosi tak důležitého a přesto nepoznaného. Ale pak klesnete níž a ještě niž proletíte hradbou mysteriózních mračen a octnete se?. v pekle. Rozbité budovy, silnice i rybářské lodě. Běsnící poryvy vzduchu unášející prakticky vše co se jim postaví do cesty.

       A pak klesnete ještě níž a ponoříte se do rozbouřených vod moře. Obklopí vás zelenošedé ticho. Najednou, jako mávnutím kouzelného proutku je klid. Hrobový klid a v této myšlenkové asociaci se počínají vynořovat utopená těla všech těch nešťastníků z New Orleans. Těla lidí, kteří si dožili svůj individuální příběh svého života, ale jejich ostatky hovoří s výmluvnou hlasitostí. Milovali a byli milováni, smáli se a křičeli a možná žili nudné a triviální malé životy. A přesto ty poslední minuty byli tím nejhrůznějším dramatem, který nedokáže zrežírovat ani ten nejlepší režisér života.

       A všichni ti, kteří mezitím procházeli s naději v srdci podkrovím jejich domovů, prázdných a opuštěných v temném obětí Ducha Vody asi slyšeli ozvěny nářků z překvapení nad blížícím se hukotem vodních mas. Možná je budeme litovat více než ty, kteří se ze dne na den stali bezdomovci vydání na pospas všech těch následujících dní. Možná je to pro ně vysvobození, protože se učí žít v ochranné náruči Věčné Přítomnosti - Teď a Tady. Na počátku se prý Duch Boží vznášel nad vodami. Ale to již dávno ve strašidelném městě New Orleans neplatí. Zde platí: "A Duch Člověka se vznášel nad vodami....".

      Je nádherný slunečný podzimní den. Procházím kolem překrásného potoka, míjím rybníky a přecházím přes řeku. Jsem potěšen a zároveň vystrašen ?.. z vody. Ano říčky a zátoky i klidná jezera, bohužel -  vidím v nich drticí vlny a zpěněné rozkřičené vrcholky vodní tříště, vidím v nich žalobu, vidím v nich  rozsudek? Uvědomuji si, že voda je všude, voda mocná, voda v mém těle, voda kterou piji, voda padající z oblaků, voda kterou křtíme, voda která zabijí??

     Klečím u vody a rukou se dotýkám chladivě hladké hladiny, chci znát odpověď. A najednou vidím, když člověk zemře, jak jeho energie se vznáší v podobě mlhy nad zemí, vidím jak tělo se odpařuje a vodní Duch žije dál. Vidím jak vodní srážky skrápějí zmučenou zemi, ale co víc, odplavují, všude kde se povrchu dotknou, pocity a emoce každého z nás jenž se onoho míst dotkl svým Já Jsem.

      Slyším zurčení vody, ten tajemný hlas Vodního Ducha. A pak v tom ševelení malých zčeřených vlnek slyším jasně a zřetelně jedno slovo: Ježíš, Ježíš, Ježíš?? Uvědomuji si, jak tento muž popisoval "živou vodu". Proč vlastně utrácel tolik času zkoumáním tajemných sil vody.

      Jedna z vdov po hasiči, který zemřel při hašení zbořeniště WTC popisuje jak jednoho odpoledne se dívala na svého syna. Ten hleděl do oblaků k nebi, do té nebetyčné vodní páry a hlasitě volal: "Vidím tatínka v mracích !!!" Marian a Aidan Fonatanovi se v této chvíli, tři měsíce po útoku na WTC, nacházeli na Hawai. Dave Fonatana, hasič, který miloval vodu a deset let s ní pracoval, během okamžiku musel opustit svůj život při hašení jižní věže - s hadicí a vodou v rukách?.. A pak o měsíce později pětiletý syn Aidan ukazuje k obloze, k mrakům na horizontu a křičí nadšením: "Vidím tatínka, vidím ho?.!!!". Copak to není zazrak ??

      Jsou všude s námi. Jsou v buňkách našeho těla, protékají námi, jsou zdrojem touhy, osamělosti, bolesti, ale i vykoupení a spravedlnosti. Jsou nekonečná síla - Záhada. Magická esence přírody naší planety.  Tajuplné vody......