TAJNÉ DĚJINY KOSMICKÝCH ZÁVODŮ (1)

Již dlouho je známo a prokázáno, že první kroky člověka do Vesmíru jsou stále zahaleny tajemstvím. Den po návratu kosmonauta Jurije Gagarina na Zemi se již diskutovalo - s nezkreslenými argumenty - o tom, zda byl Rus prvním, který se pohyboval po oběžné dráze naší planety. Ve dnech následujících po 12. dubnu 1961 si pamětníci vzpomínají zejména na dvě věci - na "senzační" reportáže novináře Bobrovského a na články v "Daily Worker", novinách anglických komunistů. Bobrovski, vyslaný do Moskvy po oznámení Gagarinova letu, v pořadu vysílaném francouzským rozhlasem naznačil, že jiný ruský kosmonaut byl ve Vesmíru nejspíše dříve než Gagarin. Byl to nepochybně plukovník sovětského letectva - Vladimír Iljušin, který byl při zpátečním letu vážně zraněn (let se musel opakovat).

Jak se dalo očekávat, Sověti tuto historku popřeli, ale popřeli ji špatně a následovala nekonečná řada protipopření a dalších popření, v jejichž průběhu byla historka mírně poopravena - Vladimír Iljušin (mimochodem syn slavného leteckého konstruktéra Sergeje) se nevrátil zraněný, ale s vážnými psychickými problémy. Odbočuji, abych upozornil, že mnohahodinový pobyt uvnitř kovové koule o průměru něco málo přes dva metry (neboť právě taková byla ve skutečnosti takzvaná "sovětská kosmická loď") vyvolal také jakýsi "záchvat klaustrofobie" u kosmonautky Valentiny Těreškovové, první ženy v historii, která se vydala do Vesmíru. Ve skutečnosti se po letu v Vostok VI. v únoru 1962 na oběžnou dráhu už nikdy nevydala. Později se zotavila, provdala se za kosmonauta Nikolajeva (Vostok II., 1961) a narodila se jim dcera, nyní lékařka. Těreškovová se znovu objevila v kosmonautických kruzích, když šla vyprovodit kosmickou posádku odlétající z kosmodromu Bajkonur na Mezinárodní kosmickou stanici. Součástí posádky byl kosmonaut a podplukovník italského vojenského letectva - Roberto Vettori.

Faktem je, že Těreškovová, která nebyla žádným nováčkem, ale přebornicí v parašutismu, strávila na Vostoku VI. téměř tři dny, což ji destabilizovalo a bylo pro ni psychicky velmi náročné. Proč se nezamyslet nad tím, že něco podobného, ba ještě horšího, se mohlo přihodit Vladimiru Iljušinovi? Pravdou je, že Roberto Pinotti odvedl mistrovskou práci, když na světlo vynesl temnější stránky tohoto podivného zážitku. Jako by případ Iljušin nebyl dost komplikovaný, chybělo už jen to, aby deník Daily Worker přinesl zprávu o Gagarinově startu dva dny před jeho uskutečněním. Sovětské úřady zprávu oficiálně popřely. Deník "Worker" také oficiálně reagoval a trval na tom, že start se uskutečnil 7. dubna 1961, že kosmonaut se jmenoval Iljušin a že byl po návratu hospitalizován. Další oficiální popření, tentokrát od institucionální tiskové agentury "Telegrafnoje agenstvo sovětskovo sojuzu" - TASS, (Telegrafní informační agentura Sovětského svazu), podle které se "Daily Worker" mohl řídit, ale místo toho odpověděl, že jej nemůže přijmout, protože zpráva o startu přišla ze zcela spolehlivého zdroje.

V tomto materiálu najdete podrobnosti tohoto groteskního případu. Sovětské úřady měly v té době ještě jeden zdroj obav, neboť chtěly mít možnost zveřejňovat zprávy o kosmických zážitcích podle svého uvážení, ale byla tu překážka - odposlouchávací stanice, kterou v Piemontu zřídili italští bratři Judica-Cordiglia, dva radioamatéři, jimž se podařilo zachytit, nahrát a odvysílat zájemcům zprávy, které si sovětští kosmonauti na oběžné dráze vyměňovali se stanicemi na Zemi. Nebýt tvrdohlavosti těchto dvou bratrů, ignorovali bychom existenci mnoha sovětských startů lidí nebo družic. Na tomto místě bych rád vznesl poznámku pro ty, kteří se chystají číst tento materiál - na počátku šedesátých let existovala jen hrstka amatérů, kteří vyvraceli sovětská tvrzení.

Špatnou zprávou bylo, že musela existovat dohoda na nejvyšší úrovni mezi národy, které se zajímaly o kosmický výzkum a podílely se na něm - o vzájemné podpoře a krytí. Muselo to fungovat nějak takto: "Ty neprozradíš moje tajemství a já neprozradím tvoje". Jak je možné, že novináři jsme jen díky četbě jistých ruských časopisů věděli o sovětských kosmických experimentech mnohé, zatímco CIA a FBI vždycky vypadly z kola ven?

Přepisování historie

Co kdyby dějiny nebyly takové? Na počátku 30. let 20. století požádal anglický esejista John Collins Squire některé z největších intelektuálů své doby (Hilaire Belloc, G. K. Chesterton, Winston Churchill, H. A. L. Fisher, Philip Guedalla, Ronald Guedalla a H. A. L. Fisher), aby napsali a přepsali historii. Fisher, Philip Guedalla, Ronald Knox, Emil Ludwig, André Maurois, Harold Nicolson, Charles Petrie, J. C. Squire, A. J. P. Taylor, George Trevelyan a Milton Waldman), aby si představili, co by se stalo, kdyby se události v dané historické situaci ubíraly jiným směrem. A tak vytvořil antologii, v níž historici, politici, romanopisci a autoři bestsellerů kladou intelektuálně provokativní otázky: Co kdyby si Maurové udrželi svou vládu ve Španělsku? Co kdyby se Don Jan Rakouský oženil s Marií Stuartovnou? Co kdyby byl Ludvík XVI. průbojnější? Co kdyby útěk z Varennes přinesl francouzské královské rodině kýžené výsledky?

Co kdyby se Napoleon po Waterloo uchýlil do Spojených států? Co kdyby Boothův výstřel nezabil prezidenta Lincolna? Co kdyby německý císař Fridrich nezemřel krátce po nástupu na trůn na rakovinu? Co kdyby Lee vyhrál bitvu u Gettysburgu? Kniha na půli cesty mezi esejem a vyprávěním, mezi vážností a ironií, vyšla pod názvem Kdyby se to stalo jinak v Británii a Spojených státech a byla raným příkladem hypotetického historického eseje. V roce 1999, napsal Američan Robert Cowley knihu "What if" (Co kdyby), znepokojivou "uchronii", která prochází řadou "možných minulostí". Například u Salamíny v roce 480 př. n. l. poráží Xerxovo obrovské loďstvo helénskou flotilu. Řecko se stalo satrapií Perské říše a kulturní rozkvět 5. století byl potlačen dříve, než se zrodil. V roce 1241 se vůdci hord, které připluly od Jadranu, nemuseli vrátit do Mongolska, aby zvolili nástupce velkého chána Ogodeje, a tak Mongolové vtrhli do Itálie, Rakouska a Německa a dobyli je.

V roce 1521, kdy conquistadoři obléhají Tenochtitlan, dnešní Mexico City, zajme skupina aztéckých obránců Hernána Cortése, který je obětován na oltáři. Španělské dobývání Ameriky je zastaveno a Montezumova mocná říše zavádí převratné inovace z Evropy, jako je kolo, kůň a střelné zbraně. V roce 1815 triumfuje Napoleon u Waterloo a bez Vídeňského kongresu devastuje Evropu s devadesátiletým předstihem pohromy roku 1914. V roce 1941 Hitler namísto invaze do Ruska v rámci operace Barbarossa nasměruje svá vojska na Blízký východ; získá potřebnou ropu, zlikviduje Brity a Židy z Palestiny, vpochoduje do Indie, kde se jeho armády spojí s japonskými silami, a vyhraje II. světovou válku, aniž by do ní zapojil Spojené státy nebo Sovětský svaz.

Jedním z posledních příkladů "uchronické" literatury je kniha "Téměř dějiny", která zkoumá dějiny dvacátého století na základě toho, jak by události, které se nikdy nestaly, změnily běh světových událostí. Nejedná se však o čistou spekulaci. Roger Burns, ředitel Národního archivu USA, tuto knihu sestavuje z řady dokumentů, které po sobě zanechali různí vůdci a osobnosti pro případ, že by se důležité historické události nestaly tak, jak se staly. Několik příkladů: Generál Eisenhower nosil v kapse vzkaz, v němž přebíral plnou odpovědnost za neúspěch vylodění v Normandii v roce 1944 pro případ, že by Němci kladli spojenecké invazi odpor. Americký prezident Richard Nixon si připravil vzpomínkový projev na Neila Armstronga a Buzze Aldrina pro případ, že by mise Apollo XI. - první přistání člověka na Měsíci, skončila tragicky. V roce 1931 Winston Churchill napsal, že "zázrakem" unikl smrti, když ho v New Yorku srazil taxík, což by změnilo dějiny II. světové války.

Sdělení, které obdržel, se týkalo článků nebo zpráv, které bylo z toho či onoho důvodu považováno za nutné doplnit nebo podle oficiální verze "opravit". Například podle "Timesů" ze 17. března "Velký bratr" ve svém projevu z předchozího dne prorokoval, že na jihoindické frontě bude klid, zatímco na severní Afriku brzy dopadne euroasijská ofenzíva. Stalo se však to, že eurasijské vrchní velení aktivovalo ofenzívu na jižní Indii a severní Afriku nechalo na pokoji, takže bylo nutné přepsat odstavec Velkého bratra v jeho projevu tak, aby prorokoval přesně to, co se skutečně stalo..... Jakmile byly pro každé číslo "Timesů" shromážděny a zkontrolovány všechny potřebné opravy, bylo toto číslo znovu vytištěno, původní výtisk zničen a opravený výtisk umístěn na své místo ve sbírkách.

Tento proces průběžné transformace se netýkal pouze novin, ale také knih, časopisů, brožur, letáků, prospektů, plakátů, oběžníků, filmů, zvukových záznamů, ilustrací, karikatur, fotografií - prakticky všech druhů tiskovin nebo dokumentů, které mohly mít politický nebo ideologický význam. Dalo by se říci, že den po dni, minutu po minutě se aktualizovala minulost. Jakákoli stranická prognóza by tak byla správná, bylo by ji možné doložit nezvratnými důkazy a žádný dokument jakéhokoli druhu by neobsahoval zprávy nebo názory, které by byly v rozporu s aktuálními potřebami. Dějiny byly palimpsestem vymazávaným tak dlouho, dokud nezanechal stopy po předchozím zápisu, tj. přepisovaným tolikrát, kolikrát bylo třeba. A po provedení této operace by v žádném případě nebylo možné prokázat, že došlo k padělání.

Výše uvedený úryvek pochází z klasického titulu současné anglické literatury, knihy 1984 George Orwella, napsané koncem 40. let 20. století. Kniha, klenot "politické science fiction", předjímá svět rozdělený do tří superstátů (Oceánie, Eurasie a východní Asie) na konci druhého tisíciletí, charakterizovaný autokratickým a diktátorským státním vzorcem, který by žil v permanentním politickém a vojenském konfliktu nevyhýbajícím se překvapivým změnám spojenectví. Hlavní hrdina se pohybuje v halucinačním a tísnivém scénáři, jemuž dominuje všudypřítomný Velký bratr, diktátor Oceánie, mezi blouznivými hesly ("Válka je mír", "Svoboda je otroctví", "Nevědomost je síla") neuvěřitelného Ministerstva pravdy a opakovanými "dvěma minutami nenávisti" proti nepřátelům okamžiku. Science fiction?

Jistěže ne. Kniha má jasný politický náboj; ve skutečnosti je aktem obžaloby poválečné sovětské stalinistické diktatury, což je od levicového intelektuála, jakým byl Orwell, obzvlášť významné. Ve skutečnosti je "1984" anagramem roku 1948, klíčového roku ve zhoršujícím se konfliktu mezi Východem a Západem. S odstupem času začala většina lidí považovat fikci Orwellova románu za přehnanou, neboť se zdálo, že Sovětský svaz opouští některé situace představené v románu "1984". Nyní, když Sovětský svaz a sovětské impérium padly, však zpětná analýza ukazuje spíše opak. Samozřejmě, že "reverzní" informační "manipulace" popsaná v románu neprobíhala v absolutních termínech, které použil Orwell, ale v poststalinské komunistické realitě docházelo často ke kalkulovaným "reverzním" zkreslením, která budí rozpaky.

Praha, 30. března 1968. Oficiální ceremoniál na Hradčanském náměstí před katedrálou svatého Víta. Vedle sebe stojí Josef Smrkovský, brzy předseda Národního shromáždění, Alexander Dubček, generální tajemník ÚV KSČ, a Ludvík Svoboda, téhož dne jmenovaný prezidentem republiky. Dne 20. srpna překračují sovětské obrněné kolony spolu s kolonami ostatních "bratrských zemí" Varšavské smlouvy československé hranice. Za úsvitu 21. srpna sovětští výsadkáři zajmou Dubčeka, Smrkovského a Černíka a letecky je deportují do Sovětského svazu, do tajného vězení, zatímco staršího prezidenta Ludvíka Svobodu zadrží a vězní v Praze. Krátce poté Svoboda vyjednal se Sověty Dubčekovo propuštění v rámci tzv. moskevských dohod, po nichž následovala tzv. normalizace Československa.

Rozhodli se zasáhnout do minulosti, aby budoucnosti zprostředkovali obraz odpovídající novým politickým směrnicím Moskvy. A tak rok po invazi, v roce 1969, "zmizel" z oficiální fotografie ze slavnostního ceremoniálu "zrádce" Alexander Dubček. Aby eliminovali jeho nepohodlnou přítomnost, museli scénu setkání zmanipulovat a jako v divadelních kulisách posunout dvě části fotografického obrazu - nyní dům v pozadí zakrýval část průčelí kostela. Dubček tak zmizel za Svobodou jako v tajném záhybu dějin rozevřeném nůžkami. Protože však lež má velmi krátké nohy, cenzoři velmi nešťastně zapomněli na okraji ústředního výřezu osamocenou špičku pravé boty proroka "socialismu s lidskou tváří". V Rusku se technika vymazávání nežádoucích osob z oficiálních režimních fotografií datuje od Lenina a Stalina. Po konfrontaci s Trockým byly fotografie, na nichž se objevil s Leninem při veřejných projevech, vyretušovány a Lev Trockij zmizel ze sovětské historie.
 

Podívejme se na Čínu. Mocnost, která se nezříká minulosti a jejíž historické manipulace se neomezují, jako ve výše zmíněném československém příkladu, na prosté odstranění nežádoucích postav či prvků. I zde dochází k doplňování, jsou vytvářeny a dokumentovány epizody, které se nikdy nestaly, objevují se nové osobnosti a zaujímají své místo v ikonografii minulosti. V Číně je na slavném obraze Dong Xiwena v Muzeu revoluce v Pekingu zachycen slavnostní ceremoniál založení Čínské lidové republiky v celé jeho kráse. Mao - Velký kormidelník, stojí téměř uprostřed velkého obrazu. A za ním jsou seřazeni nejvyšší straničtí představitelé - Čou En-laj, Ču De a další, například Liou Šao-čchi a Soung Čching-ling, kteří mohli být obřadu přítomni, ale na dobových fotografiích v tisku se neobjevují. Dostáváme se do roku 1968. Liou Šao-čchi byl vyloučen z komunistické strany, a jeho historická paměť tak byla nepohodlná.

Proto jeho obraz okamžitě zmizel ze všech publikací, včetně reprodukcí Dong Xiwenova obrazu. Přejděme nyní k červenci 1981. U příležitosti oslav 68. výročí založení Komunistické strany Číny byl Liou Šao-čchi rehabilitován a jeho obraz se znovu objevil vedle Mao na historických fotografiích. Náhle je opět vidíme na reprodukcích Dong Xiwenova obrazu, které jsou tak s novým vývojem událostí opět věrné původnímu dílu. A to není jediná manipulace se slavným plátnem. V pravé části skupiny se objevila nová postava - je to Hua Guofeng, Maův nástupce. Jedná se o poněkud groteskní historickou změnu. V roce 1949, kdy byla vyhlášena Lidová republika, bylo Hua Guofengovi pouhých dvacet osm let a je jisté, že se slavnostního ceremoniálu nezúčastnil, ale skutečnost, že byl zařazen mezi otce zakladatele nové Číny, mu umožňuje stát se součástí legendy. Nakonec si připomeňme, že Čína až do Maovy smrti setrvávala v procesu "retrospektivní revize" svých dějin. Symptomatická je v tomto ohledu (předválečná) fotografie zobrazující "otce vlasti" Maa během historického Dlouhého pochodu.

Na původním snímku vidíme jeho manželku, předurčenou být hlavní roztleskávačkou známého Gangu čtyř. Tento "stín", jakkoli manželský, Maovy minulosti musel být odstraněn, takže v dnešní ikonografii byl snímek vyretušován tak, aby mladá generace Maovu ženu neviděla. Orwellem popsané techniky se tedy uplatňují i dnes. A na Kubě tomu nebylo jinak. V roce 1968 jeden ze "spolubojovníků" Fidela Castra - Carlos Franqui, otevřeně vyjádřil svůj nesouhlas s vojenskou intervencí zemí Varšavské smlouvy v Československu. Z tohoto důvodu ho "maximální vůdce" nové Kuby, který byl na straně Moskvy, nechal systematicky vymazávat ze všech fotografií, na nichž se společně objevili. Mussolini a Hitler ze své strany nezůstali pozadu. V roce 1942 nechal Ital odstranit ze své slavné jezdecké fotografie, pořízené v Libyi, když se oháněl "mečem islámu" proti britskému kolonialismu v severní Africe, ženu, která drží koňské udidlo. V roce 1937 nechal Hitler vymazat Goebbelsovu podobiznu ze skupinové fotografie s herečkou, s níž měl nacistický vůdce tajný vztah.

A co dnes? S digitální fotografií dnes můžete udělat téměř cokoli.

A přesto...

Dávno pryč jsou doby, kdy Mussolini a Hitler na jedné straně a Stalin a Mao na straně druhé vytvořili myšlenkovou školu na toto téma.

-pokračování-