TAJEMSTVÍ ROBERTA MONROE A ASTRÁLNÍ CESTOVÁNÍ (1)

Demarco Frank

Demarco Frank

autor

10.12.2014 Paranormálno

Po dobu téměř půl století byl Robert Monroe výzkumníkem č. 1 v oblasti tzv. "mimotělního astrálního cestování". Byl to právě tento člověk, který oprostil tento fenomén od náboženských a okultních dogmat a vtělil mu jasný vědecký ráz a přístup. Jeho výzkum ho velmi brzy zařadil do hlavního proudu pozornosti nejen v Americe, ale později i v dalších částech světa. Jeho knihy popisující pozoruhodné mimotělesné prožitky se staly bestsellery po celém světě. Ovšem skutečný přínos Boba Monroe se pohyboval daleko za oficiálním obsahem jeho knih.

Monroe je autore metody, kterou sám nazval "Hemi-Sinc®". Postupně tuto metodologii zdokonaloval v ucelený systém technologie umožňující prakticky každému člověku dosáhnout změněného stavu vědomí, jež perfektně fungovalo bez závislosti na fyziologickém organismu. Úspěchy na sebe samozřejmě nenechaly dlouho čekat a s růstem sebevědomí se Monroe rozhodl vybudovat dobře fungující institut, jež zájemcům nabízel speciální pobytové programy umožňující získat praktické zkušenosti v oblasti mimotělesných smyslových prožitků.

Jeho "Institut" se na konec pustil do systematického vědeckého zkoumání záhadných schopností lidského vědomí umožňujících navštívit taková zákoutí naší reality, která by prostému smrtelníkovi zůstala za normálních okolností navždy skryta.

Robert Monroe

Tento pozoruhodný muž, se narodil v roce 1915 v rodině střední vrstvy v oblasti středozápadní Ameriky. Poté, co vystudoval vysokou školu, odstěhoval se do New Yorku, kde se začal život psaním rozhlasových her. Postupně se stal producentem úspěšných rozhlasových pořadů. Mezitím se stačil oženit a z tohoto vztahu vzešla dcera. V době, kdy překročil čtyřicítku, žil již život velmi úspěšného podnikatele s rodinným sídlem na předměstí New Yorku, užívaje si nejen plachetnic, ale i svého soukromého letounu.

V této fázi svého života se začíná opakovaně setkávat s nevysvětlitelnými spirituálními zkušenostmi, pro které bylo typické spontánní opouštění fyzického těla. A právě tento fenomén zcela ovládl poslední třetinu jeho života. První kniha, kterou na základě svých vlastních zkušeností napsal, se jmenuje "Cesty mimo tělo" (první vydání bylo uskutečněno v roce 1971). Krátce poté, co tato publikace vyšla, se však u něho spirituální zážitky počaly radikálním způsobem měnit a tuto zkušenost zahrnul do obsahu své druhé knihy, která vyšla poprvé v roce 1985, a to pod názvem "Daleké Cesty".

V období mezi vydáním jeho první a druhé knihy začal hledat způsoby a mechanismy, jak stejné zážitky zprostředkovat i ostatním lidem. Na konci této cesty stála, jak již bylo na začátku řečeno, metoda zvaná "Hemi-Sync®", která se během následujících let stala velmi populární. Monroeova třetí kniha se jmenuje "Finální/Poslední Cesta". (Obr. vlevo: Robert Monroe v době, kdy pracoval jako úspěšný producent rozhlasových her).

Poprvé byla vydána v roce 1994, pouhých pár měsíců před autorovou smrtí (Robert Monroe zemřel v den Sv. Patrika v roce 1995). Krátce a stručně řečeno, lze říci, že Robert Monroe žil velmi zajímavý a úspěšný život. A možná právě díky události, ke které došlo jednoho nedělního odpoledne roku 1958 v době, kdy Bobymu bylo 42 let.


Pozoruhodné mimotělesné zkušenosti

Bylo běžné nedělní odpoledne a Robert Monroe se rozhodl, že si půjde na chvíli zdřímnout, když...

[... paprsek přicházel se shora, jakoby z nebe ze severního směru pod úhlem asi 30 stupňů. Bylo to, jako kdybych byl zasažen teplým světlem. Nejprve jsem měl za to, že jde o skutečné denní světlo, ale vzhledem k roční době a odpoledním hodinám bylo něco takového zcela nemožné. Ve chvíli, kdy se paprsek dotkl mého těla, začal jsem se třást.

Ve skutečnosti každá buňka mého těla doslova vibrovala. Připadal jsem si, jako kdyby se celé mé tělo ocitlo v nějakém obřím svěráku. Po několika vteřinách se vibrace vytratily a já jsem se přinutil k pohybu.]

Kupodivu si jen velmi málo lidí, kteří prošli podobnými prožitky, povšimlo světelného paprsku, který se snášel z nebe. K této okolnosti se později ještě vrátíme. To, co onoho památného nedělního odpoledne Monroe prožil, nebyla ještě klasická zkušenost vědomého vymístění mimo tělo. Ovšem byl to teprve začátek. I když vidění světelného paprsku proběhlo pouze v prvním případě, ke komplexnímu třesu těla a dočasnému ochrnutí došlo ještě devětkrát během následujících šesti týdnů.

Nakonec se Robert Monroe rozhodl vydat ke známému lékaři, aby se pokusil prozkoumat, co by mohlo být příčinou jeho stavu. Lékař po provedené prohlídce však nezjistil žádné podezřelé symptomy. Byl přesvědčen, že stávající Monroeův zdravotní stav je důsledkem přepracovanosti a doporučil mu více odpočinku. Pokud výše uvedený tělesný a mentální projev nebyl důsledkem zdravotní indispozice, pak bychom se měli ptát, co ho tedy vyvolalo?

Je třeba si uvědomit, že se nacházíme na konci padesátých let, kdy termín pohybu vědomí mimo tělo byl klasickým mainstreamových médiím prakticky neznámý. Sám Monroe tuto situaci velmi pěkným způsobem popisuje v jedné ze svých knih:

[... v klasických vědeckých kruzích jsem byl s úsměvem odmítán, v náboženských komunitách mi bylo sděleno, že jde o dílo "ďábla", v parapsychologických kruzích jsem se nejčastěji setkával s odpovědí: "Zajímavé. Je nám však líto, k tomu, co se vám děje, nemáme k dispozici žádné informace," a v komunitách východních náboženství mi bylo sděleno, že by bylo nejlepší, kdybych se rozhodl alespoň na dobu deseti let studovat v nějakém indickém buddhistickém ašramu.]

Monroe zjistil, že je se svým životním příběhem sám. V této chvíli nenašel nikoho, kdo by měl podobné zkušenosti jako on. Jenomže Monroe byl velmi tvrdohlavým člověkem. Jak šel čas a podivné zkušenosti přetrvávaly, prohlubovala se jeho touha pochopit, co to všechno znamená a přijít těmto jevům na kloub. V jednom z mnoha rozhovorů, které později uskutečnil, se svěřil s tím, že mu trvalo bezmála rok a čtyřicet "výletů" mimo tělo, než začal chápat podstatu alespoň některých fragmentů mimotělesných zkušeností. (Obr. vpravo: Robert Monroe na sklonku své životní dráhy).

Nakonec se mu ale podařilo své vnitřní zkušenosti velmi dobře definovat. Ve svých materiálech zní definice takto:

[... Jde o stav, kdy se zcela reálně ocitnete mimo své vlastní tělo, a to při plném vědomí, kdy jste schopni vnímat, ale i jednat, jako kdybyste fungovali fyzicky, ovšem s několika výjimkami. Můžete se pohybovat v prostoru i čase a to pomalu nebo nekonečně rychle. Můžete pozorovat, účastnit se různých aktivit, činit vědomá rozhodnutí na základě toho, co vnímáte, nebo děláte.

Můžete se pohybovat skrze jakoukoliv fyzickou překážku. V tomto ohledu je absolutně jedno, zda jde o betonovou nebo ocelovou stěnu, moře, atmosféru či dokonce atomová elektrárna. Můžete v mžiku navštívit své přátelé, kteří jsou od vás vzdáleni 5000 kilometrů. Můžete se procházet po Měsíci, pohybovat se celou sluneční soustavou nebo galaxií. Zpočátku se vám to zdá zcela nemožné, ale po určité době si zvyknete. Mne osobně to trvalo zhruba čtyřicet výletů mimo tělo.]

Monroe postupně zjistil, že to, co se mu děje, není anomálie, ale projev jistého druhu lidské přirozenosti, jejíž existence je mezi lidskou populací natolik vzácná, že je považovaná za anomálii. Od této chvíle chtěl přijít na mechanismus, který tuto schopnost nejen aktivuje, ale umožňuje mít celý proces pod vlastní vědomou kontrolou.

A tak začal s experimentováním.

-pokračování-
Diskuze není aktivní, nelze do ní vkládat příspěvky.