Tajemství pásu asteroidů a explodovaná planeta (1/2)

Přední modely vzniku sluneční soustavy vycházejí z předpokladu, že se samotné Slunce vytvoří shlukem částic z mračna plynu a prachu a zbytky se usadí do obrovského disku, který rotuje okolo nově zrozené hvězdy, a postupně se stabilizuje.

V počátečních letech naší sluneční soustavy se prachová zrna shlukovala a splynula a takto se zformovala semena asteroidů, komet a planet. Gravitace některých vzdálenějších proto-planet přitáhla plyn a tak se vyvinul Jupiter a další plynní obři. Tyto obří planety vymetly spoustu prachu z tohoto disku. Většina ze zbytků úlomků se stočila a byla spolknuta Sluncem nebo byla vytlačena z naší sluneční soustavy.

Asteroidy jsou původní objekty, které zbyly při tvoření sluneční soustavy. Zatímco někteří předpokládají, že jsou to zbytky proto-planety, která byla zničena při masivní kolizi před dlouhou dobou, existuje i takový názor, že asteroidy jsou zbytky skalnaté hmoty, která se nikdy úspěšně nespojila s planetou. Většina planetárních astronomů pořád věří, že se planety naší sluneční soustavy zformovaly z mlhoviny plynu a prachu, které se shlukly v disk z prachových zrn okolo vytvářejícího se Slunce. V disku se drobná prachová zrna slučovala do větších a větších těles, jež se nazývají planetezimály, které se nakonec rozrostly až do rozměrů planet během období dlouhého 100 miliónů let. Avšak za oběžnou dráhou Marsu gravitační vliv Jupiterovy obrovské hmoty zabránil proto-planetárním tělesům narůst o víc než 1,000 km (620 mil).

Odhaduje se, že celková hmotnost hlavního pásu asteroidů může být celkově méně než 1/1000 hmotnosti Země. Pokud by se skutečně všechny asteroidy až po velikost metrových balvanů či ještě menších spojily dohromady, výsledný objekt by měřil méně než 1,300 až 1,500 km (810 po 930 mil) v průměru, což je méně než jedna třetina až jedna polovina průměru Měsíce Země. Hlavní pás asteroidů je pouze malým pozůstatkem materiálu, který kdysi pobýval v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, ale kdysi mohl obsahovat hmotu velikosti mezi dvěma až deseti Zeměmi. Avšak sluneční vítr typu T-Tauri z velmi mladého Slunce, v blízkosti vznikající gravitační poruchy Jupitera a dynamické interakce s dalšími obrovskými planetezimály a proto-planetami během prvních 100 miliónů let a pokračující kolizní rozmělňování během nadcházejících 4.5 miliard let po zformování planet překážely zformování jedné hmotné planetě a měly za následek, že většina hmoty se poztrácela ve zbytku sluneční soustavy a mezihvězdném prostoru.

Problém je v tom, že ve skutečnosti je celková hmota pásu asteroidů velmi malá, daleko menší než hmota Měsíce na to, aby byla troskami zničené planety. Je také velmi obtížné zničit planetu. Kolize s kometou nebo souběžná gravitace Slunce a Jupitera stěží zničí planetu.

Kolize s kometou by na planetě zanechala rozsáhlý kráter, ale neuvolnilo by se při ní dostatečné množství energie na to, aby došlo ke zničení této planety. Například o největších kráterech na Měsíci, které vytvářejí "moře", se předpokládá, že jsou způsobeny kolizemi s objekty velikosti několika kilometrů (přibližně stejné velikosti jako pevné jádro komety). Tyto dopady byly dostatečně veliké na to, aby zanechaly krátery stovky kilometrů v průměru, a aby také prolomily pevnou kůru Měsíce a umožnili roztavené lávě proudit nahoru a vytvořit tmavé plochy, které vidíme. Je ale zřejmé, že Měsíc tyto dopady přežil v celku.

Stejně tak je gravitace Slunce a Jupitera příliš slabá na to, aby ve vzdálenosti pásu asteroidů zničila planetu, přestože by ovlivnila tvar oběžné dráhy planety, pokud by tam nějaká byla. Je možné, aby gravitace zničila planetu nebo měsíc, pokud se dostane za hranici známou jako Roche Radius (či Rocheova mez) dalšího tělesa. Rocheova mez určuje vzdálenost od středu planety či hvězdy, při jejímž překročení by byla veliká, hmotná tělesa roztržena slapovými silami druhého tělesa. Ze stejného důvodu je také nemožné, aby se v rámci této vzdálenosti zformoval měsíc. Avšak Rocheova mez je v rámci astronomických termínů poměrně malá vzdálenost, pouze několikrát délka poloměru planety. Například malé kusy, které tvoří prstence Saturna, leží všechny uvnitř jeho Rocheovy meze. Mohou být materiálem, zbylým po zformování Saturna, který se nemohl zformovat do měsíce, protože kusy jsou příliš blízko planety.

Hypotéza o explodující planetě

Hypotéza o explodující planetě (Exploded Planet Hypothesis - EPH) je termín používaný jak ve vědě, tak ve studiích o náboženství a mýtech. Přestože může existovat hluboké spojení mezi těmito dvěma oblastmi studia, je zásadně důležité učinit rozlišení mezí vědeckou EPH a EPH v náboženství a mýtech.

Vědecká EPH

Vědecká EPH je teorie, že komety, asteroidy a většina meteoritů pochází z jedné nebo více planetárních explozí v naší sluneční soustavě. Tato teorie je výtvorem amerického astronoma dr. Toma Van Flanderna, který od pozdních 70. let nashromáždil impozantní řadu důkazů pro její odůvodnění. Dr Van Flandern je autorem řady vědeckých studií o EPH a knihy ‘Tmavá hmota, chybějící planety, nové komety/Dark Matter, Missing Planets and New Comets’, která byla publikována nakladatelstvím North Atlantic Books v roce 1993.

EPH v náboženství a mýtech

Alternativní teorie EPH předpokládá, že dávná náboženství Egypta, Mezopotámie a Řecka byla ‘kulty explodované planety’, a že moderní náboženství judaismu, křesťanství a islámu jsou skryté formy těchto kultů. Dále také, že dávní svatí používali mýtus jako nástroj zakódování ‘pravdivého příběhu’ explodované planety, čímž se zajistilo její předání potomstvu. Náboženská EPH je výtvorem anglického badatele Alana F. Alforda, který poprvé obhajoval tuto teorii ve své knize ‘Rozluštění Fénixe/The Phoenix Solution’ (Hodder and Stoughton, 1998) a poté ji objasnil a značně rozšířil ve svých knihách ‘Když sestoupili bohové/When The Gods Came Down (Hodder and Stoughton, 2000) a’Tajemství Atlantidy/The Atlantis Secret’ (Eridu Books, 2001).

Stejně tak jako v roce 2001 zůstává EPH v náboženství a mýtech novou a inovativní teorií, která má být ještě otestována nezávislými akademiky. Nicméně již na jedničku prošla všemi testy, které si na ni Alan Alford přichystal, včetně mystérií egyptského, mezopotámského, řeckého, židovského a křesťanského náboženství, včetně celistvosti řecké mystiky, zejména příběhu o Atlantidě od Platóna a několika dalších dosud nepublikovaných studií včetně Svatého Grálu, Velké pyramidy v Gíze a posvátného kalendáře Mayů.

Je obecným pravidlem, že se akademická obec s velkým podezřením dívá na teorie, vzniklé mimo své vlastní řady, a mění svou ortodoxii podle orfických časových cyklů. Nicméně Alan Alfordova teorie EPH získala ‘v zásadě’ podporu dvou vysoce respektovaných anglických akademiků, Michaela Rice a Christophera Gilla.

Explodovaná planeta

Pás asteroidů, měsíce, prstence hmoty, komety, meteority, dvojice planet Pluto a Charon a čtyři plynné planety jsou zbytky obrovské planety, která explodovala.

Hvězdy a planety se tvoří z mračna prachu a plynu, které vzniklo při explozích supernov. Centra gravitace v těchto mracích přitahují částice. Plyn se hromadí v samém centru a nakonec se nashromáždí dostatek hmoty, aby spustil jaderné procesy potřebné pro zrod hvězdy. Prachové částice rotují okolo nově vytvořené hvězdy a shlukují se do proto-planet. Aby vznikla hmota, která udržuje planetární výheň, je zapotřebí tlaku a chemických procesů. Bez nich není možné vytvoření vyvinuté hmoty.

Zabývat se samotným pásem asteroidů nemůže vysvětlit jeho složení nebo původ. Asteroidy se skládají ze 3 druhů hmoty: niklu/železa, které existuje ve středu planety, magmatické horniny, která existuje v hloubce planety a pozemský druh skály, který se nalézá na povrchu planety. Nejedná se ale o zbytky skalnaté hmoty z ranějšího období sluneční soustavy, které se nikdy úspěšně nespojily do planety. Tento druh hmoty se musel na planetě vyvinout.

Je zjištěno, že pás asteroidů neobsahuje dostatek hmoty, aby z ní vznikla planeta. Tento názor předpokládá, že pás asteroidů je veškerá hmota, která zůstala po explozi planety. Nebere v úvahu to, že obrovská síla planetární exploze katapultuje její hmotu do všech směrů. Pás asteroidů je hmota, která byla vymrštěna na oběžnou dráhu planety a zůstala tam. Ostatní hmota planety byla rozhozena po celé sluneční soustavě.

Namítá se, že kolize s jiným kosmickým tělesem jako zásah kometou či meteoritem dokonce i velikosti několika kilometrů by nemohl zničit planetu. Měsíc vykazuje známky masivních zásahů. Kůra byla prolomena a tmavé čedičové toky dokazují, že kometa nebo meteorit zmizely do nitra Měsíce. Měsíc očividně neexplodoval. Je správné předpokládat, že to nebyl zásah meteoritu nebo komety, který zapříčinil explozi planety, protože všechny kosmické úlomky ve sluneční soustavě pocházejí z této události.

Vyloučíme-li možnost kolize s jiným kosmickým tělesem, existuje jediné možné vysvětlení pro explozi planety: exploze obrovské sopky. Yellowstone je taková spící obrovská sopka. Je přibližně 39 mil dlouhá. Vědecky bylo zjištěno, že cyklus erupcí je přibližně každých 600,000 let. Pokud by na planetě došlo k erupci obrovské sopky s výbušnou silou dostatečně velkou na zahájení řetězové reakce, následná katastrofa by mohla skutečně roztrhat planetu na kusy.

Abychom vysvětlili původ kosmických těles v planetární explozi, musíme počítat s měsíci, prstenci hmoty, meteority a kometami. Musíme také vzít v úvahu plynné planety a dvojici planet Pluto-Charon. Obvykle se předpokládá, že měsíce, asteroidy, prstence hmoty, komety a meteority jsou prvotní hmotou, která nesplynula se Sluncem nebo s planetou. Abychom zjistili, jak tato kosmická tělesa skutečně vznikla, potřebujeme dozvědět něco o jejich složení.