Tajemství bájné "Kroniky Akakoru" (8)

Druhá velká katastrofa

Po první velké katastrofě nastalo velmi náročné historické období. Lid Mongulala Ugha žil převážně v podzemních prostorách. Došlo k nezvratnému zapomenutí starobylého posvátného dědictví. Původní písemné památky se staly nečitelnými.

Charakter a hlavně úroveň života se prudce změnila a hluboce poklesla. To, co bylo kdysi každodenní realitou, se postupně stalo součástí legend a bájí, vyprávěných příběhů, kterým prakticky nikdo nevěřil.

A pak se jednoho dne na obloze objevily další zvláštní úkazy. Nakonec byla ve dne i v noci vidět velká červená hvězda. Lidé si mysleli, že se jedná o pomstu „bohů“ za to, že pozemské plemeno nedokázalo udržet posvátné dědictví svých předků a hlavně dary a dědictví těch, kteří přišli zpoza hvězd, aby se k nim nakonec zase vrátili.

Mnoho měsíců zářila červená hvězda na obloze a přitom se stále zvětšovala. Na Zemi mezitím přibývalo horko. Nakonec počal padat „ohnivý déšť“, který padal bez přestání 13 měsíců.

Tento déšť později přešel v klasický déšť, který hasil předchozí požáry, které se nestálou situací rozpoutaly na mnoha místech našeho světa. Velká Řeka „Amazonka“ se stala jedním obrovským jezerem. Mnoho vesnic zmizelo pod vodou a všude zuřily nepředstavitelné záplavy.

A tak lid „Ugha Mongulala“ přežil i druhou „Velkou Katastrofu“, která se nesmazatelným písmem zapsala do dějin lidstva. Uprchlíci z podzemí s hrůzou sledovali zdevastovanou zemi a vzájemně se obviňovali za tyto hrozné události.

Lid „Ugha Mongulala“ stál tenkrát jednoznačně na pokraji vyhynutí zmítaný v obrovských křečích vnitřní destrukce. A pak přišla událost, která byla kněžími již dlouhou dobu prorokována.

Staří dobří Mistři z hvězd se vrátili……

A s jejich návratem začala další velká kapitola historie národa „Ugha Mongulala“. A ta začíná textem „Druhé Knihy“ „Kroniky Akakoru“. První kniha končí hrdinskými činy statečného válečníka Madusy, který jako mnozí z lidu „Ugha Mongulala“ neztratil víru v návrat „Mistrů z hvězd“.

V kronice je přímo psáno, že válečník Madusa nedbaje varování vyšel na povrch Země, aby se zděšením zjistil, jak je planeta zdevastovaná. Neviděl žádné jiné lidi ani rostliny, jen několik zmatených zvířat a vyděšených ptáků zmateně létajících po obloze sem a tam. Na jedné straně byl velmi zarmoucen, ale zároveň cítil i vztek.

Sesbíral naplavené dřevo a vyrobil velký vor na pomoc zvířatům. Kronika praví, že se tak na voru zachránili dva jaguáři, dva hadi, dva tapíři a dva jestřábi. S tímto vorem se Madusa plavil k velké hoře. Tato hora se nazývala „Monte Okai“ čili „Hora Osudu“.

Sem Madusa nedbaje ohrožení svého života přesídlil zvířata, která se okamžitě rozeběhla po souši a ptáci vzlétli k obloze.

Následně po třináct velmi dlouhých měsíců ustupovala voda a stejně dlouhou dobu trvalo, než si přes rozptýlená mračna nalezly k zemskému povrchu konečně cestu i sluneční paprsky.

Na tomto místě končí záznamy první části „Kroniky Akakor“, která se nazývá "Kniha Jaguára".

Kniha Orla

„Návrat Bohů“ (3166 př.n.l. – 2981 př.n.l.)

„Majestátná to zvířata. Jejich křídla jsou silná a drápy pevnější jak žula. Jejich oči jsou jak studnice energie ohně, jež sledují každou drobnost na povrchu země. Jaká to duchovní energie vstupuje do těl těchto zvířat, která nazýváme – orli?“

Mayský kalendář začíná v roce 3133 př.n.l. a končí 21. prosince 2912 n.l. Podíváme-li se do období 3000 př.n.l., zjistíme, že se právě v tomto čase začínají objevovat na různých místech naší planety na svou dobu velmi vyspělé civilizace.

Stačí se podívat do oblasti „Dolního Nilu“ nebo na místa mezi Eufratem a Tigrisem. Při podrobném historiografickém zkoumání však zjistíme, že vládci těchto civilizací vynikali svou autoritativností a v mnohém i agresivitou.

V duchu mnohých objevů spojených s výše uvedenými civilizačními okruhy se jakoby pozapomíná na civilizace, které povstávaly a zase zanikaly v místech, kde se nyní tyčí do veliké výšky kontinentální horský hřbet And.

Jeden z mála význačných archeologů a historiků, který věnoval pozornost jihoamerickému kontinentu, byl britský cestovatel Niven, jenž se nebál oficiálně deklarovat tvrzení, že na počátku tzv. „novodobých dějin“ se právě v těchto místech vyskytovaly mocné národy již v období kolem roku 3500 př.n.l. Podle jiného odborníka, peruánského archeologa Daniela Ruize, bylo tajemné město na vrcholu posvátné hory „Machu Pichu“ založeno již dlouho před „biblickou potopou“. I když valnou většinu takových tvrzení tradiční historiografie odmítá, "Kronika Akakor" je v tom, co sděluje, naprosto jednoznačná.

Lhasa, Syn vybraný Bohy

Zřejmě poslední v dnešní době žijící přímý potomek bájného národa „Ugha Mongulala“, Tatunca Nara říká, že „Kronika Akakor“ je psaná historie jeho lidu a také je největším pokladem, který tento bájný národ vlastní. Mimo jiné obsahuje všechny moudrosti lidu „Ugha Mongulala“ a je psaná v jazyce jejich otců – stařešinů.

Obsahuje tajemství mnoha samostatných domorodých kmenů stejně tak, jako opravuje záměrně pokřivenou interpretaci historie „bílých barbarů“. Do této chvíle jsme se dozvěděli ty nejdůležitější informace o vzniku národa „Ugha Mongulala“ a o první a druhé velké světové katastrofě. „Kronika Akakor“ však popisuje i opětovný návrat „moudrých bohů“.

„Bylo to již za soumraku. Slunce zapadlo za horizont a stěna červánku se táhla prakticky od obzoru k obzoru. Najednou jako kdyby celá příroda ztichla. Vítr přestal čechrat koruny stromů, ptáci ztichli, lidé zotavující se po proběhlé katastrofě se zastavili v té činnosti, kterou právě vykonávali. Cosi mocného se blížilo. Bytostně uvnitř svého těla cítili pronikající vlnu energie, která se v kruzích šířila do všech směrů.

A pak najednou jako mávnutím kouzelného proutku se před zraky nevěřících objevila obrovská a medově žlutá svítící plavidla. Lidé nevěřili vlastním očím. Pozvedli zrak k potemnělé obloze, a ta byla doslova posetá zlatými pohybujícími se světélky.

Lidé se slzami v očích viděli, jak světelnými paprsky jsou vytahována zvířata uvězněná v bažinách a přepravována na úrodnější půdu. Jak jiná světla vystupující z plavidel na obloze doslova vypařují půdu tvořící tak nová koryta, kterými odtékala kalná a hnijící voda z močálu.

Moudří učitelé z hvězd se vrátili…..“.