Tajemství Antarktidy a nezveřejněný příběh Longinova kopí (3)

           V poslední době se vynořilo množství velmi zajímavých informací týkající jednoho z nejpodivnějších kontinentů na naší planetě - Antarktidy. Vzhledem k tomu, že mám aktuálně zpracované některé zajímavé skutečnosti týkající se právě této části naší planety jež hodlám použít v některé z publikací, které připravuji napadlo mne dát dohromady několik reportáží. Kombinuji v ní sérii na první pohled různorodých aspektů, které však, jak pevně doufám spolu úzce souvisí. Asi položíte otázku jak Antarktida souvisí se známým Longinovým kopím. Dlouho jsem přemýšlel odkud začít. Nabízely se různé možnosti, ale nakonec jsem se rozhodl začít právě odtud. Takže co je "Svaté kopí"? Podle "Janova Evangelia" (19:31-37) ve chvíli kdy se Ježíš nacházel na kříži přistoupil k němu jeden z římských setníků a svým kopím proťal jeho bok, aby ukončil jeho utrpení. Křesťanská tradice později tohoto vojáka definovala jako Gaiuse Cassia Longinuse. Legenda hovoří o tom, že napříč mnoha staletími bylo toto svaté kopí v držení vlivných vůdců včetně Konstantina, Justiána, Karla Velikého. Kopí také svého času vlastnil Otto Veliký a mnozí další Habsburští císaři. V neposlední řadě pak jak je všeobecně dobře známo i Adolf Hitler. Legenda mimo jiné říká: "kdokoliv bude vlastnit toho svaté kopí a porozumí jeho funkci bude držet ve svých rukou osud tohoto světa a to jak v dobrém, tak ve zlém"??.

        Je zajímavé, že, Col. Buechner a Capt. Bernhart ve svých písemných materiálech vyhýbají zmínce o "Stanici 211". Určitě k tomu měli pádný důvod. V souvislosti s tím, je třeba zmínit, že oba dva autoři přiznávají , že i udávaná jména všech členů expedice z roku 1979 včetně Hartmanna byla byla fiktivní proto aby byla ochráněna skutečná identita aktérů této expedice. Ke evidentní, že Buechner zdaleka neříká všechno co ví.

        Na místo toho nám Buechner a Bernhart říkají, že posádka ponorky v roce 1945 umístila Hitlerův poklad na úpatí nejmenovaného ledovce v oblasti Muhlig - Hofmannových hor, kde byl speciálním způsobem ochráněn před různorodými vnějšími faktory. To by ovšem ve skutečnosti znamenalo, nalézt jeden z velmi mála úseků pobřeží, které nebylo zablokováno kilometry a kilometry masivního ledu. Pak se nějakým způsobem dostat na břeh a jít více jak 140 kilometrů hluboko do nitra Antarktidy se zátěží mnoha tun oceli.Tato verze se mi jednoznačně jeví jako nepravděpodobná, ne-li dokonce přímo šílená. V některých částech Antarktidy v průběhu jednoho napadne každý rok až 60 stop sněhu.

        Budeme-li uvažovat nad jednotlivými souvislostmi výše uvedeného odstavce dojdeme k následujícím otázkám. Jak hluboko byl tento poklad pohřeben po více jak třiceti letech (vezmeme-li v úvahu expedici z roku 1979, která dle informací Buechnera měla poklad včetně "svatého kopí" nalézt a převézt na neznámé místo v oblasti Antarktidy? A proč směřovali do oblasti bez ledu, když nakonec dle vedeného tvrzení byl poklad ukryt v ledovcovém poli?

        Ne tomuto fiktivnímu příběhu skutečně nelze  uvěřit a tak se nabízí zřejmě jediné možné vysvětlení. Longinovo kopí byla dopravena do místa, které bylo snadno dostupné a samo o sobě zaručovalo, alespoň základní bezpečnostní prvky - a tímto místem mohla být jedině "Stanice 211".

        Je tedy na čase věnovat zvýšenou pozornost přímo této instalaci. V souvislosti s tím je třeba hned ze začátku zmínit důležitý důkaz podporující některé mnou uvedené teze. Zjistilo se, že pravá Hitlerova ruka, Rudolf Hess byl pověřen přímo vybudováním "Stanice 211". Ortodoxní historici však stále roli Rudolfa Hesse vnímají spíše jako nacistickou loutku, která dosáhla svého postavení díky absolutní podřízenosti Hitlerovi. Ve skutečnosti  to mohl být jistý druh krycího manévru, který měl utajit pravou roli a poslání tohoto nacisty.

       Pakliže tomu tak skutečně bylo, a zatím nemám důvod této verzi nevěřit, musel Hess uzce spolupracovat s Reichsfuhrerem-SS Heinrichem Himmlerem. Uvědomme si, že ve hře je velmi význačná relikvie - "Longinovo kopí",  jakožto neopominutelný artefaktální symbol ranné formy křesťanství. Himmler ovšem zcela jednoznačně a nepokrytě odmítá křesťanství stejně tak jako mnozí jiní z vnitřního nacistického jádra "Třetí Říše".

       Naopak má neotřesitelnou víru v jakousi velmi divnou mutační verzi germánského neopaganismu. Himmler byl vášnivým filozofie německého okultisty dr. Friedricha Wichtla, který se specializoval na zednářské tradice a teorie "světového spiknutí". Po pádu rakousko - uherské říše v roce 1918 na konci I. světové války napsal dr. Wichtl na svou dobu velmi úspěšnou knihu pod názvem "Weltfreimaurerei, Weltrevolution, Weltrepublik" (Svět Zednářství, světová revoluce, světová Republika).

        Himmler byl zaveden do okultní filozofie poté co četl v roce 1919 materiály dr. Wichtla, zatímco se jako armádní kadet  zotavoval po vážném onemocnění žaludku. Himmler se nakonec stal doslova posedlý hindským pojetím časových vývojových cyklů světa, které se nazývají "yugas". Věřil, že aktuální "věk" je úzce spojen s Kali Yugou, která musí zákonitě skončit globální potopou, proto aby se mohl zrodit nový svět ve spojení s následující "Satya Yugou". Himmlerovi osobně nešlo ani tak o vytvoření bezpečného úkrytu pro "svaté kopí".

      Základní pohnutou proč se nakonec dokázal domluvit s Hessem na vybudování "Stanice 211" (Nový Berlín) v lůně nehostinné Antarktidy byla jeho víra ve vše zničující potopu a fanatická představa nutnosti vytvořit podmínky pro přežití je mýtu "čisté Aryjské rasy", která by mohla v tomto prostředí potopu přežít v podobě jakési nové kolonie. Je také zajímavé, že tento člověk trpěl utkvělou představou hraničící s naprostou jistotou, že v důsledku globální potopy dojde k postupnému roztátí ledové čepice v jižních polárních oblastech, přičemž uschovaný majetek bude možnost převést na jiné místo neb budou v této oblasti panovat podstatně přijatelnější podobě.

        Chtěl jsem speciálně na tento postřeh Himmlerových úvah poukázat. Jde o to, že jsme sice naštěstí v posledních šedesáti letech žádnou globální potopu nezažili, ale k aspektu dramatického roztávání ledové pokrývky v jižních polárních oblastech jednoznačně dochází. Jde jen o shodu náhod a nebo byl již tenkrát Himmler (a zřejmě i mnozí další) velmi přesně prognosticky informován o tom jak se bude v nejbližší budoucnosti situace v této oblasti vyvíjet. Pakliže bychom alespoň pracovně vzali vážně tuto myšlenku, pak se budeme muset potýkat s velmi nepříjemnou otázkou:

      "Kdo byl onen informátor? Kdo měl ve čtyřicátých letech 20. stol. vědecké a technické prostředky k tomu, aby s vysokou přesností určil klimatický vývoj v této oblasti na dobu minimálně šedesáti let směrem do budoucnosti?"

        Německo v průběhu II. světové války postavila více jak dva tucty obřích ponorek jejichž velikost dosahovala letadlové lodi. Tyto stroje však nebyly určené pro bojové operace, šlo o prostředky pro převoz celé řady strojů, vybavení a surovin. Tento typ ponorek v podstatě pendloval mezi Německem a Antarktidou. Existují dokonce i jisté indicie, které potvrzují, že provoz těchto ponorek pokračoval dokonce i po kapitulaci Německa v roce 1945.

         V průběhu války byly do této operace zapojené i celá řada hladinových plavidel, ale tak jak se průběh války pomalu obracel proti Německu přešla hlavní tíha čistě na ponorkové loďstvo. Jistou ukázkou toho o jak intenzivní aktivitu německého ponorkového loďstva šlo dokládá fakt, že v období od října roku 1942  do začátku roku 1944 se ztratilo celkem 16 německých ponorek. Dodnes nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že tyto ponorky potopilo spojenecké námořnictvo.

        Ukazuje se, že německé námořnictvo na inkriminovaných místech nasadilo několik lodí, které byly určené ke střežení ponorkových tras a také jejich zásobování. Například útočná loď Atlantis pod vedením kapitána Bernharda Rogge prokřižovala celý jižní Atlantik, Indický oceán i jižní Pacifik. Loď později přijala nové jméno "Tamesis". Došlo k tomu těsně před tím, než se ztratila nedaleko Devonshire dne 22. listopadu roku 1941. Atlantis byla známá také jak "Hilfskreuzer 16".

       Jiná útočná loď tohoto typu se jmenovala "Pinguin" a velel jí kapitán Ernst - Felix - Kruder. Operovala hlavně v Indickém oceánu. Je známo, že v lednu 1941 lodě norského velerybářského loďstva (šlo o plavidla Wegger, Pelagos a zásobovací loď Solglimt). Dvě z těchto lodí nakonec skončily v přístavech tehdy obsazené Francie.¨

       Dne 8. května 1941 se Pinguin ztratila nedaleko Perského zálivu. Byla známá také jako Hilfskreuze 33 a maskovala se za plavidla Tamerlan, Petschura, Kassos a nebo Trafalgar.

       Jistý důkaz nasvědčující, že v oblasti Antarktidy se muselo německými vojáky něco budovat poskytuje případ ponorky U-859. Dne 4 dubna 1944 v 04. 40 hodin vyplula z německého přístavu na misi k břehům Antarktidy. Posádku tvořilo 67 mužů. Plavidlo neslo velmi zvláštní náklad - 33 tun rtuti uzavřených ve skleněných lahvích v nepropustných cínových boxech. Ponorka byla později na své cestě potopena britskou ponorkou "Trenchant" v oblasti úžin Malacca. I když zemřelo 47 německých námořníků posádky, podařilo se zachránit dalších 20. Asi o 30 let později se jeden z přeživších námořníků vypověděl, že ponorka nesla poměrně velké množství rtuti. Jak se dozvíme později může být tato látka použitá jako zdroj paliva pro jisté druhy pohonu letounů speciální konstrukce. Ale jak si vysvětlit jejich přítomnost v oblasti Antarktidy.

- pokračování -

(c)2008 Jaroslav Chvátal