TAJEMNÁ ZVÍŘATA JAPONSKA: BIZARNÍ MIMOZEMŠŤANÉ A ENTITY

Japonsko je zemí s bohatou historií plnou folkloru, mýtů, legend a příběhů o tajemných bytostech. Přesto se zdá, že některé z těchto příběhů vybočují z říše čistých legend a naznačují také bizarní cizí bytosti a tvory zpoza hranice bizarnosti. Zde se podíváme na výběr některých vzdálenějších setkání s bytostmi a entitami v Japonsku, které je opravdu těžké plně zařadit.

K jednomu velmi podivnému setkání s mimozemšťany, o němž existuje i takzvaný fotografický důkaz, údajně došlo v dubnu 1975 ve městě Kawanoe na japonském ostrově Šikoku. V noci 24. března 1975 byl místní obyvatel jménem Giichi Shiota na městské skládce, když prý spatřil něco opravdu velmi bizarního. Mezi sutinami spatřil světélkující postavu v jakémsi kovovém obleku, která se vznášela asi sedm metrů nad zemí a kterou popsal jako "mimozemského kosmonauta". Samotná bytost prý byla asi metr vysoká a poté plynule sestoupila asi metr nad zem, než se vznesla směrem k překvapenému svědkovi, který tvrdí, že ho poté začala prudce bolet hlava, jejíž intenzita se zvyšovala, čím více se přibližovala. Tato bolest hlavy se prý stala naprosto mučivou a poslala ho na cestu.

Shiota se pak rozhodl vrátit se na místo podivného setkání, tentokrát si s sebou vzal tři kamery, aby případně zachytil něco podivného na film. Celý týden navštěvoval noc co noc onu skládku v naději, že se mu podaří znovu zahlédnout něco nadpozemského, a 31. března se mu trpělivost zřejmě vyplatila. Tvrdil, že se na něj opět snesla ta známá bolest hlavy, která ho třeštila, a v tu chvíli věděl, že už tam není sám a choulí se ve tmě. Když se pak rozhlédl kolem sebe, dokázal rozeznat něco, co vypadalo jako namodralé světlo podobné mraku vznášejícímu se asi tři sta metrů od něj, což popsal jako "elektrickou poruchu", a když se na ni zahleděl skrz šero, z jejího středu se vynořil humanoid. Znovu se k němu sunulo a tentokrát Shiota tvrdil, že pořídil sérii fotografií této podivné entity. Jako by si uvědomil, že ho fotografuje, tvor se pak velkou rychlostí stočil a rozplynul se ve vzduchu.

Co se mu podařilo zachytit na film? Jedná se o podvod, nebo je v tom něco víc? Zajímavé je, že 23. února 1975 téhož roku byli dva sedmiletí chlapci Masato Kawano a Katsuhiro Yamahata v podvečerních hodinách na kolečkových bruslích ve městě Kofu v prefektuře Yamanashi, když tvrdili, že na obloze spatřili dvojici oranžových světel, která blikala a vydávala podivný "tikot". Když se na ně udiveně dívali, jedno ze světel se zřejmě vzdálilo směrem ke vzdáleným horám, zatímco druhé začalo klesat k zemi nedaleko. Chlapci tvrdili, že se vydali na průzkum a viděli, jak podivné plavidlo sestoupilo dolů a spočinulo na malé vinici za starým opuštěným statkem. Plavidlo bylo popsáno jako kopulovitý disk o průměru asi 15 stop a výšce 7 stop, který spočíval na třech kulovitých nohách. Povrch podivného objektu měl stříbrnou barvu a zdálo se, že jsou na něm vyryty jakési znaky nebo písmena. Hlasitý tikot plavidla byl velmi výrazný, když se přiblížili, a trochu připomínal Geigerův čítač. Když oba chlapci přemýšleli, co vidí, z ničeho nic se údajně na boku otevřel poklop a směrem k zemi se vysunul žebřík, po kterém vylezla podivně vypadající bytost.

Bytost byla asi metr vysoká a měla na sobě jakýsi reflexní stříbrný oblek. Kůže bytosti měla údajně tmavě hnědou barvu a byla pokryta silnými vráskami, které byly tak výrazné, že většina rysů obličeje nebyla rozeznatelná, až na dvě špičaté uši a výrazné a zastrašující dva palce dlouhé stříbrné tesáky, které vystupovaly ze záhybů v místě, kde by mohla být ústa. V rukou drželo jakési zařízení, jehož účel nebylo možné pochopit, ale které vypadalo trochu jako "puška". Další z těch bytostí bylo vidět, jak sedí uvnitř plavidla a choulí se nad jakýmsi blikajícím ovládacím panelem. Ať už to bylo cokoli, zdálo se, že to zcela ignorovalo dva mladé chlapce, kteří tam stáli a zírali na to, a pokračovalo to v pečlivém zkoumání okolního terénu. Po několika okamžicích tohoto počínání se zdálo, že si to chlapce náhle uvědomilo, načež to k nim přistoupilo a dvakrát poplácalo jednoho z nich, Yamahatu, po rameni, přičemž to vydalo zvuk, který zněl jako "magnetofon běžící pozpátku".

Po poklepání se Yamahata údajně sesunul k zemi a nebyl schopen pohybu, ochromen jakousi nevyzpytatelnou silou. To přimělo Kawana k akci, rychle nabral svého přítele na ramena a utíkal z místa tak rychle, jak ho nohy nesly. Když dorazil domů, Yamahata se probral a údajně řekli rodičům, co se stalo, a ti neochotně následovali chlapce ven na sídliště, aby se sami podívali na podivné oranžové světlo šplhající k obloze. Světlo pak vydalo výbuch oslepujícího světla a zmizelo. Později se na místo za denního světla sjížděli pracovníci školy, aby místo prozkoumali, a údajně našli dva robustní betonové sloupy, které byly převráceny nějakou mocnou silou, a také kruhový obrazec vyrytý do země poblíž. Později se o tom dozvěděly orgány Úřadu pro civilní letectví ministerstva dopravy, které světla odmítly jako pouhá z běžných letadel v oblasti. Neřekli, co by podle nich mohl být ten tesákový humanoid, ani jestli má něco společného s tím, čeho se Shiota stal svědkem o měsíc později.

O několik let později, v roce 1978, došlo k dalšímu velmi podivnému setkání, tentokrát v oblasti města Sayama. V říjnu toho roku město prožívalo vlnu intenzivní aktivity UFO a večer 3. října se věci změnily v opravdu bizarní. Toho večera byl devětadvacetiletý Hideiči Amano na kopci s výhledem na město, kde testoval rádiové zařízení HAM. Byl to jeho koníček a při této příležitosti používal vysílačku, aby se spojil s dalšími HAM nadšenci v celé oblasti. Nezdržel se dlouho, protože na něj v autě čekala jeho malá dcera, ale když se chystal k odjezdu, mělo se údajně stát něco pozoruhodného.

Když se chystal nastartovat vozidlo, celý interiér se koupal v jasném světle, jehož zdroj byl naprostou záhadou, protože tam byli úplně sami. Amano se podíval ven, ale neviděl nic, co by světlo vysvětlovalo, a když se ohlédl na svou dvouletou dceru, byla v jakémsi omámení a měla pěnu u úst. Zatímco panikařil a přemýšlel, co má dělat, z noci k němu pronikl oranžový paprsek světla, který mu dopadl na břicho, a on pocítil, že se mu dělá mdlo a omdlévá. Pak měl pocit, že mu něco tlačí do boku hlavy, a když se otočil, stála tam prý před autem humanoidní bytost s kulatou hlavou bez krku a zářícíma modrýma očima, která měla u hlavy přitisknutý "trubkovitý" nástroj, který vydával "bezhlasé vysoké zvuky", jež jako by pronikaly přímo do jeho mysli.

Zpanikařený svědek se zoufale snažil nastartovat auto, ale nic nefungovalo a zdálo se, že je zcela bez energie. Pohyb končetin mu skutečně připadal jako pohyb hustou tekutinou, což v něm vyvolávalo pocit, že je částečně ochrnutý. Začal mít dojem, že to rychle kolísající dunění v jeho hlavě mu dává nějakou zprávu, i když netušil, co by to mohlo být. To zřejmě trvalo asi pět minut, načež mu ta podivná entita přístroj odtáhla a zmizela v noci. Nastal rytmus naprostého ticha a pak se auto rozburácelo k životu, což Amana vyděsilo skoro stejně jako ta bytost. K jeho velké úlevě se zdálo, že jeho malá dcera je nyní v pořádku a chová se, jako by se vůbec nic nestalo.

Amano horečně kontaktoval policii, aby jim řekl o tom, co se stalo, ale oni to vůbec nebrali vážně. Během toho všeho ho stále více bolela hlava, přemáhala ho neutuchající bolest hlavy. Po několika nocích strašlivých nočních můr vyhledával hypnotickou regresi, která by mu ukázala nějaké kuriozity. Amano vyprávěl, jak mu bytost sdělila budoucí datum, čas a místo, kde se má znovu setkat, a jak mu entita dala jakýsi náramek, o němž tvrdila, že je to nějaké komunikační zařízení. Ještě děsivější bylo jeho tvrzení, že mu cosi bylo umístěno do hlavy a ovlivňuje jeho mysl, a celý příběh byl tak senzační, že chvíli obletěl japonskou televizi, než upadl v zapomnění. Co se to tu děje? Kdo ví?

Zdá se, že tyto případy jsou z větší části dost obskurní a zapomenuté, odsunuté do zadního katalogu setkání s mimozemšťany, navzdory jejich spektakulární povaze. Zdá se, že se na ně navázalo jen velmi málo a že se o nich objevilo jen málo dalších informací, a tak nám nezbývá než přemýšlet, o co by mohlo jít. Byli to mimozemšťané, nějací interdimenzionální vetřelci, výplody fantazie, nebo něco víc? Ať už je to jakkoli, zůstávají jedněmi z nejpodivnějších, které může Japonsko nabídnout.

V roce 2011, ve dnech předcházejících smrtícímu zemětřesení a mohutné vlně tsunami v japonské Fukušimě, svědek jménem Marcus Pules tvrdí, že v oblasti spatřil něco, co popisuje jako podivného okřídleného humanoida. Pules uvedl, že v únoru 2011 byl v Japonsku na služební cestě a rozhodl se zůstat u svého přítele, který v Japonsku dlouhodobě žije a vyučuje angličtinu ve venkovském městě Okuma v oblasti Fukušimy. Jednoho dne si oba přátelé vyšli prohlédnout město a večer se vydali k moři a procházeli se po stezce, která se vinula v blízkosti fukušimské jaderné elektrárny Daiiči, v té době ještě v normálním provozním stavu, bez jakéhokoli náznaku velké katastrofy a přízraku zkázy, kterým se měla stát. Když se procházeli, Pules tvrdí, že náhle uslyšel "šum", který nejprve považoval za zvuky nedalekých mořských vln narážejících na skály, ale jeho názor se změnil, když se zvuk opakoval a poté následoval uši rvoucí jekot, jaký nikdy předtím neslyšel. Slyšel ho i jeho kamarád, stejně jako pár, který byl na stejné cestě na romantické večerní procházce. Pules by řekl:

Slyšeli jsme to znovu (ten svištivý zvuk), následovaný uši drásajícím jekotem, který mě rozechvěl až do morku kostí a z něhož se mi zježily chlupy na zátylku. Rozhlíželi jsme se po příčině toho zvuku, když jsme ho uslyšeli znovu. Nejlépe bych to popsal jako brzdy městského autobusu, když potřebují servis, hlasité a trhající uši. Oba jsme se dál rozhlíželi kolem, když vtom pozornost mého přítele upoutala jiná dvojice, která stála poblíž. Mladší pár, který byl na procházce, zíral směrem k rostlině, ruce natažené a v jejich hlase se zračil zřejmý strach. Pules pak pohlédl směrem k elektrárně rýsující se v dálce a zdálo se mu, že rozeznává velkou stínovou postavu, jejíž siluetu vytvářela světla elektrárny a měsíční světlo a která podle všeho seděla usazená na vrcholu jedné z budov. Když na ni zíral a snažil se přijít na to, kdo nebo co by to mohlo být, postava náhle rozvinula něco, co vypadalo jako mohutná černá křídla, a vznesla se k obloze, kde několikrát obletěla elektrárnu. Pules popsal děsivé události, které následovaly, takto:

Tvor pak vzlétl a nejméně 4-5krát obletěl elektrárnu, některé okruhy udělal rychlým tempem, některé jako by zpomalil, celou dobu upíral pozornost na řadu budov čtvercového tvaru, v nichž, jak jsem později zjistil, se nacházely reaktory. Pak se tvor přiblížil k nám a letěl nejméně 25-30 stop nad zemí. Mladší pár, který si tvora všiml jako první, teď křičel a krčil se, muž chránil ženu a zároveň si chránil hlavu bundou. Já a můj přítel jsme se s úžasem dívali, jak nad námi ten tvor letí. Tehdy jsem si všiml dvou velkých červených očí; zdálo se, že září zevnitř a mají krvavě rudý nádech. Během těch 3-4 vteřin, kdy jsme je viděli, nemrkaly, věděli jsme, že se dívají přímo na nás, věděli jsme, že ten tvor ví, že ho vidíme, a nesnažil se nijak maskovat. Přepadl nás zvrácený, intenzivní a zdrcující pocit strachu. Pocit, že bychom tam neměli být, byl mírně řečeno zdrcující.

Pak bizarní létající humanoidní tvor náhle odletěl směrem k městu, zatímco přítel šmátral po mobilním telefonu a snažil se ho vyfotit, až nakonec zmizel v dálce a zanechal svědky ve stavu vyděšeného zmatku. Pules a jeho přítel rychle opustili okolí, a jakmile se vrátili domů, oba zpanikaření muži si povídali o tom, co viděli, a snažili se přijít na to, co to bylo, a ustálili se na vysvětlení, že to musel být velký pták nebo optický klam způsobený světly elektrárny, ačkoli oba v hloubi duše věděli, že to tak není. Vzhledem k tehdejšímu šeru se žádná z fotografií, které se přítel pokusil pořídit, nepovedla. V následujících dnech se na to snažili nevzpomínat a Pules se snažil podivné setkání vypustit z hlavy.

Teprve po návratu do Států si na tvora znovu vzpomněl, když ho tentýž přítel v březnu uprostřed noci vzbudil a horečně mluvil o obrovském zemětřesení, které právě zasáhlo oblast, kde žil, a prakticky srovnalo se zemí město, v němž se nacházel. Pules zapnul televizi a v následujících dnech byl bombardován záběry zkázy, kterou zemětřesení a následná vlna tsunami způsobily, včetně roztavení jaderné elektrárny Fukušima Daiiči, což byla shodou okolností tatáž elektrárna, kde viděli děsivého okřídleného humanoida. Pules se zamýšlel nad vztahem mezi katastrofou a tím, co viděl, a říkal:

Byl to čistě náhodný jev, nebo to byl bájný Moth-Man, který předpovídal katastrofy? Možná se to nikdy nedozvím a možná s touto otázkou půjdu do hrobu, ale jedno je jisté, myslím, že ani jeden z nás na tuto událost nezapomene, ať už budeme žít jakkoli dlouho.

Mothman a záhadné okřídlené postavy nejsou jedinými typy podivných humanoidů, s nimiž se lidé v Japonsku setkali, a skutečně je takových zpráv více než dost. Jedno z poměrně nedávných svědectví pochází z listopadu 2015, a to z okolí krásného a historického města Kjóta. Šestatřicetiletý Toriki Watanabe jel 30. listopadu z Tokia do Kjóta na svatbu svého bratra a rozhodl se zastavit u obchodu u silnice, který se nacházel ve venkovské zalesněné oblasti. Poté, co si v obchodě nakoupil nějaké věci, vyšel Watanabe údajně ven, aby si v klidu zapálil cigaretu. Když kouřil a kochal se výhledem na nedaleký les, spatřil prý ve vzdálenosti asi 200 metrů postavu muže, který se zprvu zdál být mužem a byl částečně skrytý v křoví.
 

Watanabe tvrdí, že na stínovou postavu zavolal, ale nedostal žádnou odpověď. Tehdy se věc začala vzdalovat a on viděl, že se nepohybuje ani nechodí jako člověk. Když to vyšlo ze stromů a křoví, které to zakrývalo, Watanabe s údivem zjistil, že jde o shrbenou humanoidní bytost bez oblečení, vysokou asi 180 cm, se šlachovitou, ale svalnatou postavou, šedou kůží a "slabým žlutým nebo bílým světlem vycházejícím zezadu těsně kolem spodní části zad". Ačkoli není jasné, co přesně mohl Watanabe vidět, sám se zřejmě domnívá, že byl svědkem zlomyslného tvora z japonského folklóru zvaného širime, který se prý pohyboval zejména v okolí Kjóta.

Podivná setkání s humanoidy jsou v Japonsku překvapivě hojná a země má skutečně jedno z nejstarších zaznamenaných takových setkání. Jednalo se o období Edo (1603-1867), během něhož zůstala země téměř zcela odříznutá a izolovaná od zbytku světa. Dne 22. února 1803, v době šógunátu Tokagawa, narazilo několik rybářů u severního pobřeží Japonska na poněkud zvláštní nález. Nad vlnami byla vidět jakási podivně vypadající loď, která jako by bezcílně plula ke břehu. Rybáři ze zvědavosti nasměrovali svůj člun k neznámému plavidlu, zatímco se na břehu začali shromažďovat lidé, aby zjistili, co se děje.

Rybářům se podařilo přiblížit k podivné "lodi" a odtáhnout ji ke břehu, kde se ukázalo, že je ještě bizarnější, než si kdokoli dokázal představit. Kulovité plavidlo o rozměrech 3 x 5 metrů mělo podle všeho horní část složenou z něčeho, co vypadalo jako bambusové dřevo, které bylo hladké a pokryté vrstvou červené barvy nebo laku, zatímco spodní část byla vyrobena z něčeho, co vypadalo jako řada do sebe zapadajících mosazných a železných plátů. Na horní straně podivné lodi byly skleněné nebo křišťálové portály, které byly protkány pevnými kovovými tyčemi, zřejmě buď aby něco nepustily ven, nebo aby něco nepustily dovnitř. Když se to vezme kolem a kolem, bylo to plavidlo, jehož konstrukce se nepodobala ničemu, co kdy kdo viděl, a podivnosti teprve začínaly.

Při pohledu do oken bylo vidět, že vnitřek zdobí jakýsi cizí text nebo hieroglyfy, které připomínaly symboly a obrazce a pro přítomné byly zcela nerozluštitelné. Uvnitř lodi se také nacházely láhve s vodou, nějaké koberce a něco, co vypadalo jako maso a jakési koláče. Stejně jako to všechno bylo matoucí, ještě více byl matoucí obyvatel, kterého bylo možné spatřit uvnitř. Obklopena těmito nadpozemskými geometrickými symboly a dalšími předměty tam byla krásná mladá žena ve věku asi 18 až 20 let, která měla neobvykle růžovou barvu pleti, červené obočí a dlouhé sněhobílé prameny vlasů, které vypadaly jako příčesky naroubované na její skutečné vlasy, které měly nápadně červenou barvu. Cizinka byla oblečena do oděvu cizího vzoru z neznámé látky a v rukou téměř ochranitelsky svírala na hrudi malou hranatou krabičku. Lodička byla otevřená a žena nepůsobila agresivně, ačkoli ke krabičce, kterou držela, nikoho nepustila. Její řeč byla nesrozumitelná, což znemožňovalo komunikaci. Po nějaké době se prý žena zdvořile omluvila, nastoupila zpět na své podivné plavidlo, kterému se říkalo Utsuro-Bune, a znovu se vydala na moře, aby zmizela v mlhách času a historických podivností.

Je těžké přijít na to, s čím bychom tu mohli mít co do činění, nebo zda jde jen o fantastický mýtus, ale zůstává to poměrně zajímavý případ, který možná nikdy zcela nepochopíme. Jednalo se o cizince z nějaké vzdálené, neznámé země? Návštěvník z nějaké jiné doby nebo dimenze? Mimozemšťan? Kdo ví? Zdá se, že další případ rozhodně surrealistických humanoidních bytostí je v rámci fenoménu UFO poměrně pevně zasazen. V sedmdesátých letech 20. století se v Malajsii odehrála řada setkání s miniaturními humanoidními bytostmi, které nikdy nepřesáhly výšku 6 cm a které rozhodně patří mezi nejpodivnější případy těchto jevů.

Japonský folklór je již dlouho zabydlen skřety, přízraky, strašidly a nejrůznějšími fantastickými bytostmi z okraje lidské fantazie. Zatímco mnohé z těchto bizarních bytostí jsou chápány jako pevně zasazené do říše mýtů, občas se objeví nějaká, která se rozprostře na hranici mezi skutečným a neskutečným. V takových případech se hranice mezi čistým folklorem a realitou stírá a je obtížné zcela určit, kde jedno končí a druhé začíná. V některých případech se může stát, že se setkáme s tvorem, který se na první pohled může zdát být zjevně čistě mýtickým konstruktem, a přesto zůstane trvale spatřen a zdokumentován do té míry, že se zdá být hoden dalšího zkoumání. Jedním z takových případů jsou japonští psi s lidskou tváří.

Džinmenken, v hrubém překladu "pes s lidskou tváří", je obvykle udáván jako pes střední velikosti, často s matnou nebo špinavě vypadající srstí. Z dálky si ho pozorovatel může splést s obyčejným prašivým toulavým psem, ale při bližším pohledu vidí, že tito psi mají lidskou tvář. Oči jsou často hluboce posazené a smutné a ocas mají nejčastěji stažený mezi nohama ve zjevném gestu pasivity nebo zbabělosti. Ještě více šokujícím odhalením než lidská tvář je jejich údajná schopnost mluvit. Obvykle jinkenmen prosí ty, kteří ho potkají, aby ho nechali na pokoji, ale při vzácných příležitostech vede jednoduché rozhovory. Jinkenmeni jsou v japonském folklóru vytrvalí, přesto se zdá, že se v nich skrývá něco víc. Během éry Edo, od roku 1603 do roku 1868, se místní obyvatelé s těmito psy s lidskou tváří často setkávali a pozorovali je, a to do té míry, že se občas objevovali v tehdejších zpravodajských publikacích.

Kromě pozorování byli džinkenmeni občas údajně vystavováni na misemono, což byl druh japonských karnevalových show oblíbených v éře Edo. Tyto show byly do jisté míry kabinetem kuriozit a obvykle obsahovaly zvěřince exotických zvířat, nainstalované exponáty nebo mumifikované pozůstatky bizarních tvorů či příšer, hafany, mystické artefakty a nejrůznější podivnosti a bizarnosti. Na těchto výstavách byly často k vidění taxidermické exempláře jinkenmenů a příležitostně byly předváděny i živé exempláře. Na takových výstavách se jinkenmeni promenádovali, aby je všichni viděli, a stali se docela oblíbenou atrakcí. Není jasné, zda se jednalo o skutečné jinkenmeny, nebo o obyčejné psy, kteří byli nějak upraveni, aby vypadali jako jinkenmeni, ale faktem zůstává, že o těchto výstavách existuje mnoho zpráv a že je jistě sledovalo mnoho lidí. Nejen obyčejní lidé obdivovali tyto tvory při těchto exhibicích. V jedné dobové publikaci se objevilo svědectví návštěvníka zoologické zahrady, který si při pohledu na jeden takový exemplář všiml (přeloženo z japonštiny):

V rohu výstavního stánku jsem spatřil shrbenou postavu něčeho, co jsem zprvu považoval za typického shiba inu, i když poněkud ostřejšího zápachu. Pak ta věc vzhlédla smutnýma očima a já jasně viděl, že je to tvář člověka, i když s prázdným, bezduchým pohledem zvířete. Při spatření takové úchylky jsem okamžitě usoudil, že jde o podvod, nicméně pokud někdo takový hrůzný pohled vykouzlil, pak to udělal s takovou vynalézavostí a zručností, že jsem to nedokázal posoudit. Pokud to byla nějaká hrůzostrašná taxidermie živého tvora, pak to bylo provedeno bez jakéhokoli viditelného náznaku. Neviděl jsem žádné zjevné stehy nebo umělé spojení mezi lidskou tváří a psem. Dychtivě jsem se od takové příšerné ohavnosti vzdálil a pohled té věci ve mně zanechal hluboký neklid ještě dlouho poté, co jsem odešel.

Je zajímavé, jaký pocit znepokojení zažíval zoolog. Předtuchy hrůzy nebo pocity hlubokého zoufalství se u těch, kteří spatří jinkenmeny, vyskytují běžně. Zprávy o tom, že jinkenmeni hypnotizují přihlížející nebo vyvolávají nutkání utéct, nejsou ve vyprávěních také neobvyklé. Kromě toho jsou jinkenmeni často považováni za předzvěst zkázy nebo katastrofy. Vidění jinkenmenů se neomezuje pouze na japonský venkov éry Edo. Očití svědci o spatření jinkenmenů vyprávějí až do dnešních dnů. Existuje mnoho zpráv o očitých svědcích, kteří popisují, že se setkali s něčím, co nejprve považovali za psa, ale pak se to otočilo a ukázalo lidskou tvář. Jiné zprávy ukazují na zjevně velkou rychlost jinkenmenů, kteří podle popisů hravě běhají podél aut na potemnělých silnicích a někdy při tom křičí nebo hýkají. K těmto pozorováním dochází většinou v noci ve venkovských oblastech, ne vždy je to však pravda.

V 80. letech 20. století byl pes s lidskou tváří často spatřen, jak se prohrabává odpadky v zadních uličkách tokijské čtvrti Šibuja, která je dobře rozvinutou, rušnou městskou nákupní oblastí. Další pozorování byla hlášena z jiných městských oblastí za přeplněnými restauracemi, v uličkách nebo na potemnělých parkovištích obytných domů. Co si o těchto zprávách myslíme? Jakkoli se představa psů s lidskou tváří může zdát odtržená od reality, existuje řada teorií, co by za těmito pozorováními a příběhy mohlo stát. Tyto teorie se pohybují od poněkud pravděpodobných až po naprosto absurdní. Mezi nejzazší myšlenky patří, že Jinmenken jsou duchové obětí dopravních nehod nebo psi posedlí zlými duchy. Jiní tvrdí, že jsou výsledkem tajných biologických pokusů prováděných v laboratořích. Objevily se dokonce názory, že tito psi s lidskou tváří jsou japonské čupakabry.

Možná, že realističtějším kandidátem na příběhy o psech s lidskou tváří v Japonsku mohou být japonští makakové. Tito primáti se vyskytují po celém Japonsku a v mnoha ohledech by mohli připomínat psa za méně příznivých pozorovacích podmínek, například v noci, kdy dochází k většině pozorování. Mají obličeje, které by mohly být vnímány jako poněkud podobné lidským, a vydávají širokou škálu hlasových projevů, které by si vyděšený pozorovatel mohl mylně vyložit jako řeč. Japonští makakové se také neomezují pouze na oblasti divočiny. V mnoha lokalitách se tyto opice velmi odvážně vydávají do příměstských nebo dokonce městských oblastí, kde se potulují a přepadávají odpadkové koše, což je jedním z charakteristických znaků mnoha pozorování Jinmenken. Mohl by si někdo, kdo není obeznámen s pozorováním makaků, za vhodných podmínek splést makaka se psem s lidskou tváří?

Ať už jsou džinkmeni skuteční, nebo vymyšlení, ať už je to cokoli z toho, co jsme zde sledovali, zdá se, že jsou něčím, co vylezlo z hranic pouhých mýtů a folklóru. Je na těchto příbězích něco pravdy? Možná někde tam venku existuje nějaké vysvětlení nebo alespoň něco, co se blíží odpovědi na tyto záhadné bytosti. Do té doby, pokud budete někdy v Japonsku, nezapomeňte dávat pozor na temné uličky a divočinu. Nikdy nevíte, co na vás může ze stínů vykukovat.

-pokračování-