SYNDROM RASPUTIN OPĚT OŽÍVÁ...... A VYNOŘUJÍ SE NOVÉ PŘEKVAPIVÉ OKOLNOSTI

Kritické historické zlomy jsou občas přehlédnuty, rozhodující momenty ignorovány nebo jednoduše zapomenuty. Ale často také zmizí pod záměrně utkaným závojem klamu, halícím skutečný průběh událostí. Pravdivý význam bývá zahalen tak, aby si budoucí generace připomínaly jen zlomky a bezvýznamné maličkostí, nebo je považovaly za senzační dobové skandály, než za významné historické události. Jedním z takových případů je život a především Rasputinova smrt. Historka o jeho otrávení a o tom, jak byl pak střelen poté, co selhal jed a jak nakonec skončil v ledových vodách Něvy, je legendární. Podle populárního mýtu byl Grigorij Jefimovič Rasputin tajemný člověk, jakási pochybná existence neblaze proslulá holdováním alkoholu, který si získal přízeň lehkověrné carevny a využíval její zranitelnosti kvůli nemoci jejího syna. Mladý carevič byl hemofilik a v období nebezpečných záchvatů to byl jen Rasputin, který zdánlivě nevysvětlitelným způsobem vždy dokázal zastavit chlapcovo krvácení.

To lékaře mladého careviče přivádělo do rozpaků a Rasputinovi získalo loajalitu a úctu carevny. Tím také získal vliv u carského dvora. A to nemalý. Rozený sedlák, mužik Rasputin, měl v roce 1916 bezprecedentní vliv na dynastii Romanovců vládnoucí v Rusku. Od té doby se z jeho jména stalo téměř synonymum pro tajuplnost a prostopášnost, ale Rasputinova role v událostech vedoucích až k ruské revoluci zůstává v podstatě nejasná. Kolem tohoto muže vyrostla legenda, avšak realita je, zdá se, mnohem zajímavější, než oblíbený mýtus. Rasputinovo zavraždění mohlo připravit scénu pro některé z nejvýznamnějších událostí 20. století, které nakonec nepřímo vedly k smrti mnoha miliónů lidí. Donedávna přijímaná verze událostí zněla, že hrabě Felix Felixovič Jusupov (1887 – 1967) s třemi spoluviníky pozdě v noci zavraždili Rasputina v suterénu Jusopovova paláce v St. Petersburgu. Poté co byl pozván do paláce u kanálu Mojka, údajně k setkání s kněžnou Jusopov, byl Rasputin zaveden do sklepní místnosti, která byla pro tuto příležitost zvlášť připravená.

Zatímco ostatní spiklenci nahoře přehrávali na fonografu „Yankee Doodle Dandle“ a předstírali, že probíhá večírek, zatím co čekali až se budou moci zbavit jeho mrtvoly. Kníže Jusupov nejprve nabídl Rasputinovi kyanidem otrávené koláče a madeiru, ale zdálo se, že jed neměl žádný znatelný účinek. Po konzultaci s ostatními spiklenci o poschodí výše se hrabě Jusupov vrátil do sklepení a střelil Rasputina do zad, přičemž cílil na jeho srdce. Ale jak Jusupov zjistil poté, když se vrátil k domnělé mrtvole, Rasputin zčistajasna oživl a popadl zděšeného hraběte za krk. Vyděšený hrabě se vytrhl a utekl, zatím co zraněný Rasputin odešel z paláce přísahaje, že poví o Jusupově vražedné proradnosti carevně. Cestou přes postranní nádvoří zazněly další výstřely, když jeden z Jusupových kompliců, poslanec Státní dumy Vladimír Puriškevič, na Rasputina opět střílel a tentokrát ho zasáhl zezadu do hlavy. Ale, to stále ještě nestačilo. Ačkoliv Jusupov a jeho spoluviníci hovořili o dvou výstřelech, které Rasputina zasáhly, snímky z autopsie v roce 1916 ukazují třetí střelnou ránu, vypálenou zblízka do čela.

Tou dobou se v St. Petersburgu zdržovali dva důstojníci britské zpravodajské služby, Oswald Raynor ⁽¹⁾ a John Scales, ubytovaní v blízkém hotelu Astoria. Raynor byl blízkým přítelem Jusupova v Oxfordu a jsou zde výrazné indikace, že společně s komplici Jusupova sledoval události zpovzdálí, zatímco kníže Jusupov dole naléval Rasputinovi kyanidem vylepšené víno.

„Temné síly“

Podle vysloužilého velitele Scotland Yardu Richarda Cullena, který studoval tento případ s historikem zpravodajské služby Andrewem Cookem, měla britská zpravodajská služba pro Rasputina dokonce i kódové jméno. S charakteristickým cynismem o něm hovořili jako o „temných silách“ a je téměř zaručené, že třetí a finální kulku do Rasputinova čela doručil Oswald Raynor. „Jsem si tím na 99,9 procenta jist,“ řekl v nedávném rozhovoru pan Cullen. „Je zde pěkná hromádka důkazů svědčících o tom, že tímto mužem byl Rayner. Máme nezvratný důkaz, že předchozí verze událostí jsou pouhé krycí výmysly.“ Přítomnost agentů Britské zpravodajské služby ve skutečnosti byla pro celou operaci rozhodující. Kdyby tam nebyli, Jusupov a jeho spolupachatelé za takové situace klidně mohli ztratit nervy. Když šlo do tuhého, dokončili agenti úkol podle směrnic Britské zpravodajské služby (S.I.S.), předchůdkyně dnešních MI5 a MI6.

Vzhledem k poznatku, že S.I.S. chtěla zlikvidovat Rasputina proto, jelikož naléhal, aby Rusko uzavřelo mír s Německem, bylo jeho zavraždění pravděpodobně součástí dlouhodobějších a mnohem zlověstnějších plánů. Kníže Jusupov byl S.I.S. pravděpodobně osloven pár let předtím, když studoval na univerzitě v Oxfordu, která se stejně jako Cambridge stala úrodnou půdou pro nábor agentů do Britské zpravodajské služby. Kníže Jusupov byl nejen druhým nejbohatším mužem Ruska, hned po carovi, měl velmi blízko k carské rodině, byl manželem carovy neteře, a jako takový samozřejmě považován za potenciální aktivum pro pozdější využití. Také slavní špioni následující generace, jako Kim Philby, Guy Burgess a Anthony Blunt, ti všichni byli naverbováni za studií v Cambridge. Je úplně jedno, že se nakonec ukázalo, že všichni byli dvojitými agenty, protože jak brzy uvidíme, na nejvyšší úrovni je rozdíl mezi těmi, kteří pracovali pro „komunismus“, a těmi kdo pracovali pro „kapitalismus“, opravdu minimální.

Kromě toho, stejně jako Blunt, Burgess a Philby a nejméně jeden z jeho spoluspiklenců, velkovévoda Dimitrij Pavlovič Romanov, byl kníže Jusupov také homosexuál. Toto byl pravděpodobně hlavní důvod, který ho přivedl do područí Britské zpravodajské služby, kde je homosexualita dosud něco jako náborová značka. Zkoumání role, již později hrál Anthony Blunt, opravdu odhalilo překvapující paralely s knížetem Jusupovem. Oba muži byli spřízněni s panovnickou rodinou. Oba byli homosexuálové a oba byli spojováni s marnotratnými sbírkami výtvarných děl. Jusupovi byli zanícenými sběrateli a jejich sbírka uměleckých děl a starožitností byla jednou z nejcennějších v Evropě. Také Anthony Blunt byl vzdáleným příbuzným panovnické rodiny a oficiálním kustodem královské rodinné sbírky výtvarných děl; tuto pozici si udržel dokonce i poté, když byl odhalen jako zrádce, který ve čtyřicátých a počátkem padesátých let předával britská tajemství Sovětskému svazu.

Ale jak již víme, na nejvyšších úrovních je jen malý rozdíl mezi těmi, kteří pracovali pro „kapitalismus“ a těmi, co vynakládali úsilí pro „komunismus“. Přes odlišná jména a zjevné ideologické rozdíly – všichni sloužili stejné, nadřazené agendě. Udivující však je, že to nebyly střelné rány, které nakonec ukončily Rasputinův život. V roce 1990 přehodnocené a ověřené výsledky autopsie z roku 1916 prozrazují, že Rasputin ve skutečnosti u Jusupova paláce na Mojko nezemřel. Podle profesora Šarova, nejpřednějšího ruského patologa, který provedl druhé vyšetření, byl třetí výstřel vypálen přesně doprostřed Rasputinova čela – charakteristický znak profesionální popravy. Ale i tohle přesto ještě nějak přežil! Voda v jeho plících ukazuje na smrt utonutím poté, co jeho tělo hodili do mrazivých vod Něvy. Nebyl to ovšem první útok na Rasputinův život. V červnu 1914 – možná je významné, že v týž den byl v Sarajevu zavražděn arcivévoda Franz Ferdinand –Rasputina pobodal náboženský fanatik. Ačkoli se úplně zotavil, útok z Rasputina udělal na celé měsíce invalidu.

Odkud měl Rasputin tak neobyčejnou odolnost? Osobně si myslím, že měl hojnost toho čemu Číňané říkají Či – životní síla. Možná to bylo to, co mu umožňovalo pomáhat mladému careviči, když pro něj carovi rodinní lékaři nedokázali nic udělat. Jako každý skutečný léčitel mohl Rasputin přenášet tuto životní sílu na chlapce a uzdravit jeho churavějící tělo. Kromě vysvětlení Rasputinovy odolnosti vůči očividně smrtelným zraněním a jeho schopnosti léčit, tomu lze přičíst i jeho notoricky známý sexuální apetit. Velké množství životní síly Či v čistém skupenství se projevuje rovněž překypující sexuální energií. Zprávy o Rasputinových živelných sexuálních choutkách mohou docela dobře mít esoterické vysvětlení. Ale i když věřím, že na příbězích o jeho sexuálních extempore je hodně pravdy, přesto jen odvracejí pozornost od skutečného významu událostí kolem jeho smrti.

„Vyvolený“

Když ho Archimandrite Theophan v říjnu 1905 poprvé přivedla k carovi a carevně, byl Rasputin představen jako jeden z „vyvolených“. A Archimandrite mohla mít pravdu, i když asi ne docela tak, jak tomu rozuměla. Věřím, že Rasputin byl zasvěcenec: muž vybraný vyššími silami pro úkol na tomto světě. Skutečnost, že jej nedovršil je větší měrou důsledkem opatření sil, jimž se postavil a obtížností úkolu, který na sebe vzal, než jeho lidským selháním. Rasputinovi mohou jeho osud závidět jen nemnozí, natož aby po něm někdo toužil. Kdyby ovšem dosáhl svého cíle, doslova by změnil běh historie. Rasputin v letech před revolucí potichu zkoušel přimět vládce ruského impéria, aby usilovali o mír s Německem. Příliš mnoho obyčejných Rusů umírá, říkal jim, a přinejmenším carevna mu naslouchala. Tehdy Rusko utrpělo sérii kolosálních porážek v bojích s německou armádou. Společně s nedostatkem potravin a podvratnou politickou agitací vznikalo klima pro politické nepokoje, vření, které nakonec v roce 1917 vedlo k ruské revoluci.

Kdyby se to však Rasputinovi podařilo a dokázal přesvědčit Romanovce k uzavření míru s Německem, mohly se věci odvíjet úplně jinak. Ruská vojska by se vrátila domů a politické tlaky se mohly uvolnit natolik, že by k žádné revoluci nedošlo. A důsledky by byly enormní. Zkuste o tom přemýšlet. Uvidíte, že by tento tah úplně změnil celé dějiny dvacátého století. Nejenže by na blízké východní frontě utichly vojenské akce, ale vojska a materiál z východní fronty by putovala přes Evropu na druhou stranu. Německo mohlo na západní frontě zvítězit. Dopad by dosáhl hodně za první světovou válku. Nikdy by například nedošlo k druhé světové válce ani k čínské revoluci. A spolu s tím Vietnam, Korea a četné další regionální konflikty, jimiž se vyznačovala studená válka, a ani ta by nikdy nebyla. Totéž se týká následných konfliktů na Středním východě. Takže kdyby Rasputin přesvědčil ruskou panovnickou rodinu, aby požádala o mír, většina toho, co charakterizovalo uplynulé století, by se nikdy nestala.

A to byl hlavní důvod, proč bylo pro skryté vládce světa krajně důležité ho zastavit. Kdyby Rasputin uspěl, zasáhl by srdce jejich moci, jejíž podstata spočívá na podmanivém a přesvědčivém a velmi jednoduchém principu: postav bratra proti bratru, jeden národ proti jinému, prodávej jim zbraně, pak mezi nimi rozdmychávej nepřátelství – a profituj na následném konfliktu. Zkrátka, rozděl a panuj. Rasputinova vražda ale byla jen zlomkem mnohem většího mozaikového obrazu. V době kdy zhoubné síly manévrovaly poblíž jediného muže, který mohl předejít revoluci, na druhé straně Atlantiku někteří z největších finančníků z Wall Street už připravovali fondy pro ruské revolucionáře v exilu. Jedním z nich byl Jacob Schiff, prezident bankovního domu Kuhn, Loeb & spol a oblíbenec Rothschildů. Podle jeho vnuka, Johna Schiffa, v přiznání pro New York Journal American, Jacob Schiff „vložil do konečného vítězství bolševizmu asi 20 miliónů dolarů“. ⁽³⁾

Mezitím prezident Woodrow Wilson poskytl z Ruska uprchlému Leonu Trockému americký pas; což mu umožnilo vrátit se 26. března 1917 nerušeně do Ruska na palubě S.S. Kristianiafjord. V následujícím měsíci se vrátil z německého exilu přes Stockholm i Lenin. Ve vlaku s ním, říká se, cestovaly zlaté cihly k financování revoluce a dvacet mužů vyzbrojených samopaly Thompson, což byla tehdejší „hi-tech“ zbraň.  A tak, krok za krokem, jeden po druhém, se dostaly na svá místa v mozaice části potřebné k rozpoutání revoluce, která měla pro zbytek století přeměnit Rusko a nakonec i svět.

Závěr

Když nesledujeme minulost jen povrchně, rozvine se před námi historie mnohem hlubší a často s temnými, pohledu skrytými spodními proudy. V tomto případě zde bylo skryté spojení mezi dvěma úplně odlišnými mocenskými skupinami; člověk by myslel, že by obě měly mít zájem zabránit říjnové revoluci. Jenže to ve skutečnosti nechtěli: pracovali společně a v rukavičkách na rozhodující události předešlého století. Ruku v ruce s nimi evropská modrá krev: především britská královská rodina, přímo spřízněná s ruským carským domem, dělala vše pro to, aby ho pomohla svrhnout. Nejen že odmítli pomoc ruským bratrancům, když to nejvíce potřebovali. Byli rovněž nominálními představenými zpravodajské služby, organizace, která zařídila zabití jediného muže, který mohl zabránit revoluci.  Zrada a lest jsou těmi pravými prostředky, jimiž tato temná aliance rozšiřuje svou moc. Přesně tak kdysi využili knížete Jusupova. Muž, který na sebe vzal vinu za zabití Rasputina dožil své dny v pařížském exilu.

V roli „muže, který zabil Rasputina“, vypravoval Jusupov četné historky o této události. Nezřídka byly protichůdné, a všechny sloužily k rozprostření závoje dezinformací a lží okolo skutečné události. Ačkoli stárnoucí homosexuál a transvestita naznačoval, že Rasputin do něj byl tajně zamilován, což je nepochybně další dezinformace, nikdy ani slůvkem nenaznačil zapletení Britské zpravodajské služby do Rasputinovy vraždy. Jako spolehlivý zpravodajský agent si svá tajemství vzal do hrobu.

Epilog

Několik dnů před svým zavražděním 16. prosince 1916, napsal Rasputin carovi zvláštní prorocký dopis, podepsaný „Duch Grigorije Jefimoviče Rasputina z vesnice Pokrovskoje“. Píši a zanechávám po sobě tento dopis v St. Petersburgu. Cítím, že opustím tento život před 1. lednem. Přeji si oznámit ruským lidem, báťuškovi, máťušce Rusi a jejich dětem a ruské zemi, čemu musí porozumět. Kdyby mne zabili obyčejní vrahové a zejména mí bratři, ruští sedláci, nemusí mít ruský car žádné obavy, zůstane na svém trůnu a u vlády a nemusí se obávat o své děti, které pak budou vládnout Rusku stovky let. Jestliže mne však zavraždí bojaři a šlechtici, a jestli prolijí mou krev, po dvacet pět let ji nesmyjí z rukou. Opustí Rusko. Bratři budou zabíjet bratry, a oni budou zabíjet jeden druhého a nenávidět se navzájem, a po dvaceti pěti letech už nebudou žádní šlechtici v zemi.

Care ruské země, až uslyšíš zvuk zvonu jenž ti poví, že Grigorij byl zabit, musíš vědět tohle: jestliže to bylo tvé příbuzenstvo, které připravilo mou smrt, pak nikdo z tvé rodiny, to jest ani žádné z tvých děti či příbuzný, nezůstane naživu déle než dva roky. Ruský národ je zahubí… Budu zabit. Už nejsem mezi živými. Modli se, modli se, buď silný, mysli na svou požehnanou rodinu.“ ⁽⁴⁾